Pátrání po velkých plazech minulosti

KDYŽ stojíme na okraji údolí Red Deer River, přímo na jih od města Drumheller v Albertě v Kanadě, stojíme na hranici dvou odlišných světů. Ve výši očí vidíme ve všech směrech nekonečná pole pšenice na prérii Alberty. Když se však podíváme z útesu dolů do vyprahlého a neplodného údolí, octneme se ve zcela jiném světě, ve světě velmi vzdáleném od našeho vlastního světa — ve světě dinosaurů.

V tomto údolí, kde jsou kaňony s příkrými stěnami a vícebarevné vrstvy usazených hornin, byly vykopány stovky kostí dinosaurů. Někteří lidé v okolí nazývají tento kaňon „úhorem“. Ale mladí i staří návštěvníci jsou ohromeni, když se dívají na zkamenělý odkaz těch nejpozoruhodnějších zvířat, která kdy žila na Zemi.

Pátrání po dinosaurech

Před rokem 1824 lidé dinosaury neznali. V tom roce byly v Anglii vykopány kosti několika druhů zkamenělých plazů. Britský paleontolog Richard Owen nazval tato zvířata dinosaury, což je slovo složené ze dvou řeckých výrazů deinos a sauros, a znamená „ohromná ještěrka“. Jméno se běžně používá dodnes, i když víme, že dinosauři jsou plazi a ne ještěrky.

Od roku 1824 se zkameněliny dinosaurů našly na všech kontinentech. Nálezy zkamenělin v usazeninách hornin ukazují, že v období historie Země, jež se nazývá ‚věkem dinosaurů‘, bylo neuvěřitelně mnoho různých druhů těchto zvířat. Některá žila na zemi, jiná v bažinách. Mnohá snad dokonce žila ve vodě, podobně jako dnešní hroši.

Velké množství zbytků dinosaurů, a rovněž i dalších pozůstatků jako například otisků stop, bylo objeveno na Velké střední plošině v Severní Americe. Prérie ve střední Albertě vydaly mnoho dinosauřích zbytků a také téměř 500 úplných koster. V roce 1920 objevily výpravy kosti dinosaurů v poušti Gobi ve střední Asii. Při jedné sovětské výpravě v Mongolsku v roce 1940 se našla kostra dinosaura dlouhá téměř 12 metrů.

V roce 1986 objevili argentinští vědci v Antarktidě zkamenělého dinosaura, který se živil rostlinami. Do té doby byla Antarktida jedinou z velkých zemí, kde se nenašly zkameněliny dinosaurů. Krátce předtím objevil jeden americký badatel kosti dinosaurů na severním pobřeží Aljašky. Během minulých sta let byly vrstvy dinosauřích kostí objeveny na tolika místech, že rozšíření dinosaurů ve vzdálené minulosti je již zcela zřejmé.

Kdy žili?

Dinosauři sehráli na Zemi ve své éře velmi významnou úlohu. Ale pak nastal jejich konec. Vrstvy hornin, jež obsahují lidské zkameněliny, se nacházejí nad vrstvami obsahujícími zkameněliny dinosaurů. Vědci z toho všeobecně usuzují, že se lidé objevili na Zemi později.

Vzhledem k tomu je v knize Paleontology od Jamese Scotta řečeno: „I nejranější druhy Homo sapiens [člověka] žily dlouho po zániku dinosaurů. . . I když přihlédneme k posuvům v zemské kůře, horniny obsahující zkameněliny lidí jsou vždy nad horninami uchovávajícími kosti velkých plazů dinosaurů, a z toho vyplývá, že tyto kosti jsou z dřívějšího období než zbytky lidí.“

V údolí Red Deer River je vrstva usazené horniny, v níž jsou kosti dinosaurů. Bezprostředně nad ní je červenohnědá vrstva, která sleduje obrysy úbočí. Nad červenohnědou vrstvou je vrstva hnědavého siltovce obsahující zkameněliny subtropických kapradin, jež poukazují na horké klima. Ještě výše je několik vrstev uhlí. Nad tím jsou hrubozrné vrstvy země. V žádné z vyšších vrstev již nejsou kosti dinosaurů.

Kniha A Vanished World: The Dinosaurs of Western Canada (Zaniklý svět: Dinosauři západní Kanady) uvádí, že „všech 11 velkých druhů dinosaurů. . . přestalo existovat v západním vnitrozemí asi ve stejnou dobu“. Z toho a ze skutečnosti, že lidské kosti se nenašly společně s kostmi dinosaurů, docházejí vědci k závěru, že ‚věk dinosaurů‘ skončil dříve, než se objevili lidé.

Nicméně je nutné poznamenat, že někteří se snaží vysvětlit, proč se kosti dinosaurů a kosti lidí nenalezly společně: dinosauři prý nežili v oblastech osídlených lidmi. Tyto rozdílné názory ukazují, že zkamenělé doklady nevydávají svá tajemství tak snadno a že nikdo dnes na zemi opravdu nezná všechny odpovědi.

Charakteristické znaky

Vědci dospěli k názoru, že na východ od severoamerických Skalistých hor kdysi existovalo velké mělké moře. Toto moře bylo stovky kilometrů široké a rozkládalo se od nynějšího Arktického oceánu až po Mexiko. Podél jeho plochých břehů byly bujné bažinaté pralesy. Zkameněliny poukazují na to, že v tomto ekologickém prostředí se dařilo mnoha druhům dinosaurů. Edmontosaurus byl dinosaurus podobný ptakopysku, který se zřejmě pásl v celých stádech jako hovězí dobytek v bažinách. K tomuto závěru došli paleontologové z dobře uchovaných stop tří prstů a zkamenělého obsahu žaludku.

I další důkazy naznačují, že dinosauři žili společensky. Pravděpodobně tvořili stáda snad po stovkách či více zvířatech. Objev několika vrstev hnízd a vajec nad sebou dokazuje, že se někteří dinosauři vraceli rok co rok na stejná hnízdiště. Podle vyjádření časopisu Scientific American zbytky koster dinosauřích mláďat poblíž hnízd ‚výrazně naznačují, že mezi sourozenci byly společenské vztahy a předpokládají i tu možnost, že se rodiče starali o mláďata po jejich vylíhnutí‘.

Zkameněliny také podávají důkaz, že dinosaurů bylo ohromné množství a různé druhy. Jak ale vlastně vypadali? Byly to obrovité nestvůry nahánějící hrůzu — „ohromné ještěrky“? Proč se zdá, že tak náhle zmizeli?

[Podpisek obrázku na straně 3]

Smithsonian Institution, Washington, D.C.: Photo Number 43494

Různé tvary a velikosti dinosaurů

ZE VŠECH vyhynulých forem života snad dinosauři nejvíce podněcují lidskou fantazii. Často si je představujeme jako obrovské a hrůzostrašné. Když bylo vytvořeno z řeckých slov jejich jméno, jež znamená „ohromná ještěrka“, lidé se domnívali, že byli obludně velcí, protože tehdy známé zkameněliny dinosaurů byly velké.

Některé druhy dinosaurů byly opravdu obrovité a vypadaly hrůzostrašně, protože pravděpodobně vážily desetkrát tolik než velký africký slon. Během desetiletí však paleontologové vykopali kosti mnoha menších dinosaurů. Někteří byli velikosti osla a jiní ne o mnoho větší než kuřata. Podívejme se tedy na některé z těch úchvatných starověkých plazů.

Létající plazi

Jedním velice zajímavým druhem starověkého plaza byl pterosaurus („okřídlená ještěrka“), a k němu patřil i pterodaktylos („okřídlený prst“). To však nebyli ani dinosauři ani ptáci. Byli to létající plazi a byli zařazeni mezi jiné plazy stejně jako dinosauři a krokodýli. Někteří měli rozpětí křídel až 8 metrů. Roku 1975 objevili v Texasu jednoho takového plaza s rozpětím křídel větším než 15 metrů. Byla to pravděpodobně největší létající zvířata, která kdy žila.

Pterosauři měli zuby, lebku, pánev a boky jako plazi, ale nijak se nepodobali dinosaurům. Vypadali sice jako ptáci s pevnými, aerodynamickými křídly, ale zjevně se od nich lišili. Pterosauři měli jako ptáci duté kosti a několik pohyblivých kloubů v křídlech a kotnících. Ptáci však mají v křídlech peří a ne blánu jako pterosauři. Ti také měli prodloužený čtvrtý prst u předních končetin k podpoře blány v křídlech. Ptáci mají naproti tomu jako hlavní podporu křídel druhý prst.

Ornithischiáni

Ornithischiáni („s ptačími boky“) byla jedna ze dvou obecných tříd dinosaurů, jak bylo určeno ze stavby jejich boků. Tato kategorie měla stavbu boků podobnou jako ptáci, ale samozřejmě mnohem větší. Někteří byli celkově malých rozměrů, jiní ohromní. Iguanodon dosahoval délky až devíti metrů. Z koster několika druhů hadrosaurů je vidět horní a dolní čelist jako u ptakopyska, s mnoha zuby. Hadrosauři zřejmě chodili a běhali po dvou nohách a někteří z nich dorůstali až deseti metrů.

Skupina ornithischiánů, jimž z páteře vystupovala velká lopatkovitá kost, byli stegosauři. Chodili po čtyřech, měřili asi šest metrů a v bocích měli na výšku dva a půl metru. V poslední době dospěli vědci k názoru, že jejich vystupující lopatkovitá kost nesloužila jen jako ochrana, ale že zřejmě patřila k chladícímu systému jejich těla. Měli těžké a nemotorné zadní nohy, ale přední nohy menší, takže se hlava mohla dostat blízko k zemi. Na konci ocasu paprsčitě vystupovaly dlouhé kostěné hroty.

Poslední skupinou ornithischiánů, jež byla rozšířena po celé zemi, byli ceratopsiáni neboli rohatí dinosauři. Byli dva až osm metrů dlouzí. Tyto „tanky“ se podobaly africkým nosorožcům a vyznačovaly se velkým protažením lebky, jež tvořilo charakteristický šíjový štít. Velice rozšíření ve světě dinosaurů byli například triceratopové se třemi rohy. Jejich dva rohy na čele dorůstaly až jednoho metru. V údolí Red Deer River v Albertě bylo objeveno mnoho zkamenělých triceratopů.

Sauroischiáni— obrovití dinosauři

Další třídou dinosaurů jsou saurové („s ještěrčími boky“), jejichž stavba boků je podobná jako u ještěrek, jenže jsou mnohem větší. Odpovídají běžné představě o dinosaurech: jsou obrovští a nahánějí strach. K nim patřili apatosauři (dříve nazývaní brontosauři), což byli dinosauři živící se rostlinami, kteří chodili po čtyřech nohách. Dorůstali délky až 21 metrů a odhadem vážili 30 tun. Tito dinosauři byli objeveni při vykopávkách v Severní Americe a v Evropě.

Obrovitý diplodokus se ještě více podobal hadu, protože měl dlouhý krk a ocas, měl však nohy. Je to nejdelší známý dinosaurus, protože byl dlouhý 27 metrů, ale vážil o něco méně než apotosaurus. Diplodokus, který byl objeven v Severní Americe, měl nosní otvory vysoko na hlavě, což mu umožňovalo téměř úplně ponořit hlavu pod vodu.

Dalším představitelem byl brachiosaurus. Kostra, která byla objevena v Tanzánii, měřila 21 metrů. Podle odhadu mohli někteří brachiosaurové vážit i více než 75 tun. Byli vysocí asi 12 metrů a jejich tělo se směrem k ocasu svažovalo, podobně jako u žirafy.

V roce 1985 vykopali v Novém Mexiku, USA, neobyčejně velký obratel. Správce přírodovědného muzea v Novém Mexiku pojmenoval zvíře, z něhož pocházel, seismosaurus. Odhadem bylo 30 metrů dlouhé a mohlo vážit až 90 tun.

Hrozivý vzhled měl tyrannosaurus rex („krutovládný král ještěrek“), který v bocích dosahoval výšky asi 3 metrů. Když se postavil, mohl měřit asi 6 metrů. Dlouhý byl asi 12 metrů. Jeho hlava měřila více než metr a ve velké tlamě měl mnoho asi patnácticentimetrových zubů kuželového tvaru. Zadní nohy měl mohutné, ale přední nohy velice malé. Jeho zadní část dotvářel obrovský ocas podobný ještěrčímu. Dnes převládá názor, že tyrannosauři nechodili vzpřímeně, ale že se pohybovali s tělem ve vodorovné poloze a svou značnou váhu vyvažovali dlouhým ocasem.

Měnící se scéna

Nálezy zkamenělin ukazují, že ve starověké krajině bylo po celé zemi mnoho dinosaurů. Tito podivuhodní tvorové, stejně jako nespočetně dalších zvířat a druhů rostlin, vyhynuli. O tom, kdy k tomu došlo, se vyjadřuje paleontolog D. A. Russell: „K naší lítosti jsou metody měření, jak dlouho trvaly události, jež se udály před tak dávnou dobou, poměrně nepřesné.“

Co se stalo s dinosaury? Jaký význam mělo jejich náhlé objevení se a zřejmě náhlé vyhynutí? Přispěli dinosauři k řešení některých základních zásad Darwinovy evoluční teorie? Tyto otázky budeme zkoumat v následujícím článku.

[Nákres na straně 8 a 9]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

9 metrů

6 metrů

3 metrů

Co se stalo s dinosaury?

„PALEONTOLOGIE je vědecké studium zkamenělin, a zkameněliny jsou pozůstatky života z minulých časových období Země.“ Přesto řekl jeden paleontolog, že je to „vysoce spekulativní a dogmatická věda“. V souvislosti s dinosaury to je zcela zřejmé. G. L. Jepson, vědec z univerzity v Princentonu, uvedl některé dohady o dinosaurech:

„Různě způsobilí autoři předpokládají, že dinosauři zmizeli proto, že se zhoršilo podnebí. . . nebo měli nedostatek potravy. . . Jiní pisatelé připisují jejich vyhynutí chorobám, parazitům. . . změně tlaku nebo složení atmosféry, jedovatým plynům, sopečnému prachu, nadměrnému množství kyslíku z rostlin, meteoritům, kometám, ubývání potěru díky malým savcům pojídajícím vejce. . . kosmickému záření, posunu zemské osy, záplavám, posuvu kontinentů. . . vysýchání bažin a jezer, slunečním skvrnám.“ — The Riddle of the Dinosaur.

Z těchto dohadů je zřejmé, že vědci nejsou schopni s jistotou zodpovědět otázku: Co se vlastně stalo s dinosaury?

Teorie náhlého vyhynutí

S novější teorií přišli otec a syn. Luis a Walter Alvarezovi. Walter Alvarez objevil za malým městečkem Gubbio ve střední Itálii vzácnou tenkou vrstvu červené hlíny uloženou ve struktuře horniny mezi dvěma vrstvami vápence. Nižší vrstva vápence obsahovala mnoho zkamenělin. V horní vrstvě vápence nebyly téměř žádné zkameněliny, a to vedlo geology k závěru, že se život náhle ztratil a že vrstva červené hlíny má nějakou spojitost s jeho vyhynutím.

Rozbory odhalily, že hlína je bohatá na iridium a jeho koncentrace že je třicetkrát vyšší, než je jeho běžná koncentrace v horninách. Vědci vědí, že tak vysoká koncentrace tohoto vzácného prvku je možná buď jen v blízkosti zemského jádra, nebo pochází z mimozemských zdrojů. Usoudili tedy, že iridium ve vrstvě pochází z ohromného asteroidu, který narazil na Zemi a způsobil náhlé vyhynutí dinosaurů.

Po objevu hlíny bohaté na iridium u Gubbia, se našly podobné usazeniny i v jiných částech světa. Potvrdila se tak domněnka o asteroidu? Někteří vědci jsou nadále skeptičtí. Kniha The Riddle of the Dinosaur však uznává, že Alvarezova domněnka vnesla „do studia vyhynutí a evoluce svěží prvky“. A paleontolog Stephen Jay Gould připouští, že by to mohlo zmenšit „význam boje o přežití mezi druhy“.

K této nové teorii a zřejmě náhlému vyhynutí dinosaurů se vyjadřuje jeden píšící vědec: „Mohla by otřást základy evoluční biologie a vyvolat pochybnost o současném pojetí přírodního výběru.“

David Jablonski, vědec z univerzity v Arizoně, vyjadřuje názor, že u mnoha rostlin a zvířat došlo k náhlému a v určitém smyslu zvláštnímu vyhynutí. Hromadné vyhynutí není pouhé nahromadění účinků postupného vymírání. Stalo se něco neobvyklého. Tak to bylo i v případě dinosaurů. Jejich poměrně náhlé vynoření se a opětné zmizení je v rozporu s běžně přijímaným názorem o pomalé evoluci.

Určování dinosaurů

Kosti dinosaurů se běžně nacházejí v hlubších vrstvách země než lidské kosti, a to vede mnohé k závěru, že patřily do dřívějších období. Geologové označují toto období jako druhohory, a to ještě dělí na „křídu“, „juru“ a „trias“. Časový rámec tohoto období jsou desítky miliónů let. Je ho však možné stanovit naprosto jednoznačně?

Jedna metoda k určování stáří zkamenělin je metoda radioaktivního uhlíku. Touto metodou určování stáří se měří poměr rozpadu radioaktivního uhlíku od okamžiku smrti organismu. „Když organismus umírá, nepřijímá již žádný další kysličník uhličitý ze svého okolí, a podíl izotopu klesá s časem, protože dochází k jeho radioaktivnímu rozpadu,“ uvádí Science and Technology Illustrated.

Tato metoda však má závažné slabiny. Za prvé: Když se předpokládá, že zkamenělina je stará asi 50 000 let, poklesla její radioaktivita do té míry, že je jen velmi obtížně možné ji změřit. Za druhé: I u novějších nálezů je radioaktivita tak nepatrná, že je nesmírně obtížné přesně stanovit stáří. Za třetí: Vědci mohou zjistit, v jaké míře se v současné době tvoří radioaktivní uhlík, ale žádným způsobem nezměří koncentrace uhlíku ve vzdálené minulosti.

Ať tedy vědci používají pro určení stáří zkamenělin metodu radioaktivního uhlíku nebo jiné metody, například pro určování stáří hornin metodu radioaktivního draslíku, uranu nebo thoria, nejsou schopni stanovit, jaká byla původní radioaktivita těchto prvků v průběhu časových období. Profesor hutnictví Melvin A. Cook tedy vysvětluje: „O těchto koncentracích [radioaktivních látek] se můžeme jen dohadovat, a údaje o stáří, které tím získáme, opět nejsou nic lepšího než pouhé dohady.“ To platí zejména v případě, když bereme v úvahu, že potopa v Noemově době před více než 4 300 lety způsobila nesmírné změny v atmosféře a na Zemi.

Geologové Charles Officer a Charles Drake z fakulty v Dortmouthu vyjadřují další pochybnosti o přesnosti určování stáří radioaktivními metodami. Říkají: „Dospěli jsme k závěru, že iridium a jiné mu příbuzné prvky nebyly uloženy najednou. . . ale silné a měnící se přibývání těchto prvků spíše nastalo v poměrně krátkém geologickém časovém období, řádově v desetitisících až statisících let.“ Dokazují, že odtržením a pohybem kontinentů se narušila celá země. Došlo tím k výbuchu sopek, k zábraně přístupu slunečního světla a k znečištění ovzduší. Těmito rozkladnými událostmi mohla jistě nastat změna radioaktivity, která může zkreslovat výsledky údajů novodobých radioaktivních hodin.

Zpráva o stvoření a dinosauři

Určování stáří radioaktivními metodami je sice moderní, ale stále je založeno na dohadech a domněnkách. Biblická zpráva z 1. kapitoly Genesis naopak prostě vysvětluje celkové pořadí stvoření. Připouští období miliard let pro vytváření Země a mnoha tisíciletí v šesti stvořitelských časových obdobích neboli „dnech“ pro přípravu Země na její obydlení lidmi.

Někteří dinosauři (a pterosauři) byli možná již vytvořeni v pátém „dni“ uvedeném v 1. Mojžíšově, kdy Bůh udělal „létající tvory“ a „velké mořské obludy“. V šestém období byly možná stvořeny další druhy dinosaurů. Velké množství dinosaurů, kteří měli ohromnou chuť k jídlu, bylo zřejmě vhodné, když bereme v úvahu, že v té době zcela jistě byla na Zemi bujná vegetace. — 1. Mojžíšova 1:20–24.

Když dinosauři splnili svůj účel, Bůh ukončil jejich život. Bible však mlčí o tom, kdy a jak to udělal. Můžeme si být jisti, že Jehova stvořil dinosaury k nějakému účelu, i když dnes tento účel plně nechápeme. Nebyla to žádná chyba, žádný produkt evoluce. Objevují se náhle v nálezech zkamenělin a bez propojení k nějakým jejich zkamenělým předkům, a opět mizí a nezanechávají žádné zkamenělé spojovací články. To je v rozporu s názorem, že se tato zvířata vyvíjela postupně milióny let. Nálezy zkamenělin tedy nepodporují evoluční teorii. Naopak jsou v souladu s biblickým názorem na Boží stvořitelské činy.

[Praporek na straně 10]

Nálezy zkamenělých dinosaurů nepodporují evoluci, ale stvoření