Neztrať ze zřetele účel svobody, kterou dává Bůh

„Kde je Jehovův duch, tam je svoboda.“ — 2. KORINŤANŮM 3:17.

1. Proč se slova v Izajášovi 65:13, 14 vztahují na svědky Jehovovy?

JEHOVA je Bohem svobody. A jakým požehnáním je svoboda, kterou dává! Jeho oddaní služebníci takovou svobodu mají, a proto na ně platí tato slova Svrchovaného Pána Jehovy: „Pohleďte, moji vlastní sluhové budou jíst, ale vy budete hladovět. Pohleďte, moji vlastní sluhové budou pít, ale vy budete žíznit. Pohleďte, moji vlastní sluhové se budou radovat, ale vy utrpíte hanbu. Pohleďte, moji vlastní sluhové budou radostně volat kvůli dobrému stavu srdce, ale vy budete vykřikovat kvůli bolesti srdce a budete kvílet kvůli naprostému zhroucení ducha.“ — Izajáš 65:13, 14.

2. Proč se Jehovovu lidu duchovně dobře daří?

² Boží lid se těší z tohoto duchovního blahobytu proto, že je veden Božím duchem neboli jeho činnou silou. Apoštol Pavel řekl: „Jehova je Duch; a kde je Jehovův duch, tam je svoboda.“ (2. Korinťanům 3:17) Proč Bůh dává svobodu? A co máme dělat, chceme-li jí plně využívat?

Jakou svobodu má Bůh

3. Jakou svobodu má Bůh a proč?

³ Jedině Jehova má absolutní svobodu. Nikdo z jeho tvorů nemůže jeho svobodu omezit, protože Jehova je Všemohoucí Bůh a Svrchovaný panovník vesmíru. Věrný muž Job řekl: „Kdo mu může odporovat? Kdo mu řekne: ‚Co děláš?‘ “ (Job 9:12) Podobně musel připustit babylónský král Nebukadnecar: „Neexistuje nikdo, jenž může zarazit [Boží] ruku nebo který mu může říci: ‚Co děláš?‘ “ — Daniel 4:35.

4. Jak a proč Jehova omezuje svou svobodu?

⁴ Jehova však omezuje tuto svou absolutní svobodu svými vlastními spravedlivými zásadami. Názorným příkladem toho byla situace, kdy Abraham projevil starost o obyvatele Sodomy a zeptal se: „Neučiní Soudce celé země, co je správné?“ Z Boží odpovědi je patrné, že Bůh uznává svou odpovědnost činit to, co je správné. Kdyby se v Sodomě našli nějací spravedliví obyvatelé, nezničil by ji. (1. Mojžíšova 18:22–33) Bůh také omezuje svou svobodu v tom směru, že je z lásky a pro svou moudrost pomalý k hněvu a projevuje sebeovládání. — Izajáš 42:14.

Co omezuje lidskou svobodu

5. Co například omezuje lidskou svobodu?

⁵ Jehova má sice absolutní svobodu, ale všichni ostatní jednají v rámci omezení, jež jsou dána jejich přirozeností, schopnostmi, místem, kde přebývají, a také takovými činiteli, jako je v dnešní době omezená délka života hříšných lidí. Bůh stvořil člověka s dokonalou svobodou, jež se měla uplatnit ve sféře, kterou člověku Jehova určil. Jsou však ještě jiné důvody, proč je svoboda člověka omezená, a ne absolutní.

6. Jak ovlivňuje naši svobodu skutečnost, že jsme odpovědní Bohu?

⁶ Za prvé je lidská svoboda omezená proto, že Bůh stvořil člověka tak, aby sloužil Božímu předsevzetí. Jehova je ‚hoden přijmout slávu a čest a moc, protože stvořil všechny věci a z jeho vůle existovaly a byly stvořeny.‘ (Zjevení 4:11) Člověk je tedy odpovědný svému Původci, který právem ustanovil zákony, jimiž se mají lidé řídit. Ve starověkém Izraeli pod mojžíšským Zákonem Bůh vyžadoval, aby jednotlivci, kteří by zneužívali jeho jméno nebo kteří by porušovali zákon o sabatu, byli usmrceni. (2. Mojžíšova 20:7; 31:14, 15; 3. Mojžíšova 24:13–16; 4. Mojžíšova 15:32–36) Ačkoli jako křesťané nejsme pod Zákonem, je naše svoboda omezená, protože jsme odpovědní Jehovovi, který je naším Soudcem, je Tím, kdo nám dává ustanovení, a naším Králem. — Izajáš 33:22; Římanům 14:12.

7, 8. a) Jak omezují lidskou svobodu přírodní zákony? b) Které jiné Boží zákony omezují naši lidskou svobodu?

⁷ Za druhé lidskou svobodu omezují Boží přírodní zákony. Existuje například zákon zemské přitažlivosti, a proto není možné, aby člověk skočil z mrakodrapu, a přitom si neublížil nebo se nezabil. Je tedy nesporné, že Boží přírodní zákony omezují lidskou svobodu, takže některé věci člověk dělat nemůže.

⁸ Za třetí lidskou svobodu omezují Boží morální zákony. Velmi pravděpodobně jsme již pozorovali, jak se plní slova, která napsal Pavel v Galaťanům 6:7, 8: „Nedejte se zavést na scestí: Bohu se nelze posmívat. Vždyť cokoli člověk rozsévá, to také sklidí; protože kdo rozsévá s ohledem na své tělo, sklidí od svého těla porušenost, ale kdo rozsévá s ohledem na ducha, sklidí od ducha věčný život.“ Je nezvratnou skutečností, že morální zákony Jehovy Boha také omezují naši svobodu, ale poslušnost těchto zákonů se od nás vyžaduje, máme-li získat život.

9. Jak omezuje naši svobodu skutečnost, že patříme do lidské společnosti?

⁹ Za čtvrté je lidská svoboda omezená proto, že člověk patří k lidské společnosti. Měl by tedy mít jen takovou míru svobody, aby neprávem nezasahovala do svobody druhých lidí. Křesťané se musí podřizovat vládním „nadřazeným autoritám“ a musí je poslouchat, pokud tyto autority nevyžadují porušování zákonů Božích. (Římanům 13:1; Skutky 5:29) Měli bychom například poslouchat zákony ohledně placení daní, ohledně dovolené rychlosti při řízení automobilu a jiné. Ze skutečnosti, že musíme poslouchat takové „césarovy“ zákony, je opět vidět, že svoboda, kterou nám Bůh dal, není absolutní. — Marek 12:17; Římanům 13:7.

Proč relativní svoboda?

10, 11. Proč dal Jehova lidem relativní svobodu?

¹⁰ Proč dal Bůh lidem relativní svobodu? Jedním důvodem bylo, aby měl Stvořitel na zemi inteligentní tvory, kteří by mu přinášeli čest a chválu svými znamenitými slovy a znamenitým chováním. To mohou dělat lidé, ale zvířata to dělat nemohou. Zvířata se řídí instinktem a nevědí nic o morálním jednání. Můžeme vycvičit psa, aby něco nebral, ale nemůžeme ho naučit, že je nesprávné krást. Zvíře má chování jakoby naprogramované, a proto nemůže činit žádné rozhodnutí, které by přinášelo chválu a čest Bohu. Člověk se naproti tomu může svobodně rozhodnout, že bude sloužit svému Původci z lásky a vděčnosti.

¹¹ Bůh také poskytuje lidem tuto svobodu k jejich užitku a štěstí. Mohou uplatňovat svou relativní svobodu při své tvořivé činnosti a vynalézavosti, v projevování dobroty a v ochotě spolupracovat. Lidé si také mohou svobodně volit například povolání a místo, kde budou žít. Tuto svobodu volby dnes často omezují hospodářské a politické činitele, což však může vyplývat z lidské chamtivosti, a ne z toho, jak Bůh původně stvořil člověka.

12. Proč je většina lidí v područí?

¹² Ačkoli dal Jehova lidem velkou svobodu, je dnes převážná většina lidí v zoufalém područí. Co se stalo? První lidská dvojice, Adam s Evou, ztratila ze zřetele účel svobody, kterou jim dal Bůh. Překročili Bohem stanovené hranice své svobody a uvedli v pochybnost Boží oprávněné postavení, vládu, kterou nad nimi Bůh vykonává jako Svrchovaný Pán, Jehova. (1. Mojžíšova 3:1–7; Jeremjáš 10:10; 50:31) Nebyli spokojeni s tím, že by měli využívat své svobody ke cti Jehovy Boha, a proto jí využili sobecky, aby nezávisle rozhodli, co je správné a co nesprávné. Tak se připojili k Satanovi v jeho vzpouře proti Jehovovi. Adam s Evou tím však nezískali větší svobodu, ale jako hříšné je postihla obtížná omezení, dostali se do područí, jejich svoboda se zmenšila a nakonec podlehli smrti. O svobodu bylo dědičně připraveno i jejich potomstvo. „Vždyť všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy.“ „Mzda, kterou platí hřích, je. . . smrt.“ — Římanům 3:23; Římanům 5:12; 6:23.

13. Proč se Satanovi podařilo zotročit si lidstvo?

¹³ Vzpoura v Edenu vedla k tomu, že se Adam i jeho potomci dostali také do područí Satana Ďábla. Vždyť „celý svět leží v moci toho ničemného“. (1. Jana 5:19) Satan je silnější a schopnější, a proto se mu podařilo oklamat a zotročit si celé lidstvo odcizené Bohu. A sobečtí lidé kromě toho také až dosud panují nad jinými lidmi k jejich škodě. (Kazatel 8:9) Lidstvo všeobecně je tedy nyní podrobeno hříchu a smrti, Satanovi a jeho démonům a politickým, hospodářským a náboženským systémům světa.

Pravá svoboda umožněna

14. S čím je spjata naděje lidstva na pravou svobodu?

¹⁴ Osvobození od hříchu, smrti a Ďábla a jeho světa je úzce spjato s Božím rozhodnutím vyřešit spornou otázku, zda je jeho neomezená svrchovanost oprávněná. Tuto spornou otázku vznesl Satan, a proto Jehova Bůh dovolil, aby Satan dále existoval, podobně jako připustil, aby na nějaký čas existoval farao. Jehova to učinil proto, aby mohl plně projevit svou moc a aby se jeho jméno oznamovalo po celé zemi. (2. Mojžíšova 9:15, 16) Bůh brzy obhájí své postavení jako neomezený svrchovaný panovník a posvětí své svaté jméno, když je oprostí od pohany, kterou na ně uvedla vzpoura Satana, Adama a Evy. Ti, kteří se bojí Jehovy, budou tak vyproštěni z područí hříchu a smrti a budou uvedeni do nového světa, v němž budou mít lidé svobodu od Boha. — Římanům 8:19–23.

15. Jakou úlohu měl Ježíš při obnově svobody pro lidstvo?

¹⁵ Bůh si přál vrátit lidstvu svobodu, a proto poslal svého Syna na zem jako člověka. Boží Syn, Ježíš Kristus, se dobrovolně vzdal svého dokonalého lidského života a poskytl tak výkupní oběť, která se stala základem pro osvobození lidstva. (Matouš 20:28) Ohlašoval také poselství svobody. Na počátku své kazatelské služby na sebe uplatnil slova: „Duch Svrchovaného Pána Jehovy je na mně, protože Jehova mě pomazal, abych pověděl dobrou zprávu mírným. Poslal mě, abych ovázal lidi se zlomeným srdcem, vyhlásil svobodu zajatým a rozevření očí i vězňům.“ — Izajáš 61:1; Lukáš 4:16–21.

16. Jaké kroky museli podniknout Židé v prvním století, aby mohli získat pravou svobodu?

¹⁶ Jak měli lidé získat tuto svobodu? Ježíš řekl: „Jestliže zůstanete v mém slovu, jste skutečně moji učedníci a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Ježíšovi následovníci se tedy začali těšit z duchovní svobody. (Jan 8:31, 32, 36) A římskému vladaři Pontskému Pilátovi Ježíš řekl: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ (Jan 18:37) Židé, kteří přijali pravdu, jak ji kázal a vlastním příkladem ukazoval Ježíš, činili pokání ze svých hříchů, napravovali svůj nesprávný způsob života, dávali se Jehovovi k dispozici a nechávali se pokřtít jako kdysi Ježíš. (Matouš 3:13–17; Skutky 3:19) Tak se začali těšit z relativní svobody od Boha.

17. Proč dává Jehova svým služebníkům svobodu?

¹⁷ Jehova poskytuje svým věrným a oddaným služebníkům svobodu především proto, aby ospravedlnil svou svrchovanost, ale také k jejich povzbuzení a užitku. Izraelity osvobodil z egyptského područí, aby ho oslavovali jakožto království kněží, jako jeho svědkové. (2. Mojžíšova 19:5, 6; Izajáš 43:10–12) Podobně Jehova vyvedl svůj lid z vyhnanství v Babylóně především proto, aby byl znovu vystaven jeho chrám a aby bylo obnoveno pravé uctívání. (Ezra 1:2–4) Když se vyhnanci starali jen o své vlastní hmotné zájmy, Jehova poslal proroky Agea a Zecharjáše, aby je upozornili na jejich povinnosti k Bohu. Mohli tedy vidět svobodu, kterou jim Bůh dal, ze správného hlediska, a výsledkem bylo, že byl dokončen chrám — k Boží slávě a též k povzbuzení a prospěchu jeho lidu.

Neztrácíme ze zřetele účel svobody, kterou nám Bůh dává

18. Proč je možné říci, že Jehovovi dnešní služebníci neztratili ze zřetele účel svobody, kterou dostali od Boha?

¹⁸ A co Boží služebníci v dnešní době? Jako organizace neztratili ze zřetele účel svobody, kterou dostali od Boha. V sedmdesátých letech minulého století se začali osvobozovat od babylónských omylů a těšit se z rostoucí křesťanské svobody. To odpovídalo slovům z Přísloví 4:18: „Stezka spravedlivých je jako jasné světlo, které svítí více a více, dokud nebude pevně založen den.“ Avšak podobně jako se Boží lid dostal na čas do zajetí starověkého Babylóna, ocitli se i Jehovovi služebníci v roce 1918 do jisté míry v područí Velkého Babylóna. (Zjevení 17:1, 2, 5) Členové této říše falešného náboženství jásali, když obrazní „dva svědkové“ leželi duchovně mrtví. Ale z Boží nezasloužené laskavosti byli Jehovovi pomazaní svědkové v roce 1919 oživeni, neboť byli duchovně osvobozeni. (Zjevení 11:3, 7–11) Začali uplatňovat svobodu, kterou jim Bůh dal, a stali se horlivými svědky Nejvyššího. Bylo tedy skutečně vhodné, že v roce 1931 s radostí přijali jméno Svědkové Jehovovi! (Izajáš 43:10–12) Zejména od roku 1935 se k pomazaným připojuje „velký zástup“, který doufá, že obdrží věčný život na zemi. Ani ti neztrácejí ze zřetele účel svobody, kterou dostali od Boha. — Zjevení 7:9–17.

19, 20. a) Například jakým významným způsobem Jehovův lid dobře využívá své svobody, kterou má od Boha? b) Jakým jiným význačným způsobem využívají svědkové Jehovovi dobře své svobody, kterou jim Bůh dává?

¹⁹ Jehovův lid dobře využívá svobody, kterou dostal od Boha, a to zejména ve dvou pozoruhodných směrech. Především jí využívají tak, aby usilovali o bezúhonný způsob jednání. (1. Petra 2:16) A jak dobrou pověst mají! Jednou například vstoupil do jednoho sálu království v Curychu ve Švýcarsku jakýsi muž a řekl, že by se chtěl stát jedním ze svědků Jehovových. Když se ho ptali proč, prohlásil, že jeho sestra byla svědkyní a že byla vyloučena za nemravnost. Řekl: „To je organizace, ke které se chci připojit — organizace, která nesnáší špatné chování.“ New Catholic Encyclopedia právem uvádí, že svědkové Jehovovi získali pověst jako ‚jedna ze skupin, které mají nejlepší chování na světě‘.

²⁰ Svědkové Jehovovi také využívají své svobody, kterou dostali od Boha, tím, že plní své pověření, aby kázali dobrou zprávu o Království stejně jako Ježíš. (Matouš 4:17) Ústně i prostřednictvím tištěných stránek, při pravidelné kazatelské službě i příležitostně oznamují Jehovovo království. Když to činí, mají z toho sami velký užitek, protože tím posilují svou víru a jejich naděje se oživuje. Tato činnost navíc slouží k záchraně jim samotným i těm, kteří jim naslouchají. (1. Timoteovi 4:16) Kniha Dynamic Religious Movements (Dynamická náboženská hnutí) o této činnosti říká: „Bylo by obtížné najít členy nějaké jiné skupiny, kteří by pracovali ve svém náboženství tak pilně jako svědkové.“

21. Jaké máme důkazy, že Jehova žehná službě svého lidu?

²¹ Jehova nám opravdu žehná, když plníme účel svobody, kterou nám dává! Je to vidět ze zprávy o kazatelské službě za minulý rok — vrcholný počet přes čtyři milióny zvěstovatelů a přes deset miliónů přítomných na slavnosti na památku Ježíšovy smrti. Podle jednoho přehledu mělo Irsko 29 po sobě jdoucích vrcholů v počtu zvěstovatelů; Mexiko mělo 78 vrcholů během 80 měsíců a Japonsko mělo nepřerušenou řadu 153 vrcholů!

Dobře využívej svobody, kterou jsi dostal od Boha

22. Co je jádrem některých podnětných otázek, které bychom si mohli klást?

²² Jestliže jsi jedním z Bohu oddaných svědků Jehovových, využíváš dobře Bohem dané svobody? Každý z nás by si měl položit otázku: ‚Dávám pozor, abych svobody, kterou máme od Boha, využíval tak, abych nebyl nikomu kamenem úrazu nějakým nesprávným jednáním? Poslouchám svědomitě césarovy zákony a kladu přitom na první místo zákon Boží? Spolupracuji plně se staršími ve sboru? Využívám plně Bohem dané svobody při kázání dobré zprávy? Mám stále „hojnost práce v Pánově díle“? Sleduji dychtivě světskou kariéru, ačkoli bych mohl svobody dané od Boha využít lépe, kdybych rozšířil svou službu a snažil se o větší odpovědnost ve sboru nebo ve službě plným časem?‘ — 1. Korinťanům 15:58.

23. Co bychom měli dělat, abychom neztratili ze zřetele účel svobody, kterou máme od Boha?

²³ Kéž všichni ‚ochutnáme a vidíme, že Jehova je dobrý‘. (Žalm 34:8) Důvěřujme v něho, přizpůsobujme se jeho zákonům a oslavujme jeho svaté jméno tím, že budeme nadšeně oznamovat jeho Království. Pamatujme, že ti, kteří ‚sejí štědře, také štědře sklidí‘. (2. Korinťanům 9:6) Prokazujme tedy Jehovovi službu celým srdcem a dávejme mu najevo, že jsme neztratili ze zřetele účel svobody, kterou nám dává.

Stůjme pevně ve svobodě, kterou dává Bůh!

„Pro takovou svobodu nás Kristus osvobodil. Stůjte proto pevně a nedejte se opět zapřáhnout do jha otroctví.“ — GALAŤANŮM 5:1.

1, 2. Jak byla svoboda, kterou dal Bůh, ztracena?

JEHOVŮV lid je svobodný. Nechce však být nezávislý na Bohu, protože to by znamenalo dostat se do Satanova područí. Velice si váží svého důvěrného vztahu k Jehovovi a raduje se ze svobody, kterou mu on dává.

² Naši první rodiče, Adam s Evou, dostali od Boha svobodu, kterou však ztratili, když zhřešili a stali se otroky hříchu, smrti a Ďábla. (1. Mojžíšova 3:1–19; Římanům 5:12) A Satan uvedl na hříšnou cestu ke zničení celý svět! Ale ti, kteří se pevně zastávají Bohem dané svobody, jdou po cestě k věčnému životu. — Matouš 7:13, 14; 1. Jana 5:19.

Osvobození z područí

3. Jakou naději poskytl Bůh v Edenu?

³ Jehova se rozhodl, že lidé, kteří budou ctít jeho jméno, budou osvobozeni z područí Satana, hříchu i smrti. Tuto naději Bůh poskytl tehdy, když hadovi, jehož Satan použil v Edenu, řekl: „Položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1. Mojžíšova 3:14, 15) Ježíš Kristus, Semeno z Jehovovy nebeské organizace, utrpěl zhmoždění paty, když zemřel na mučednickém kůlu, ale Bůh tak opatřil výkupní oběť, aby byli věřící lidé osvobozeni od hříchu a smrti. (Matouš 20:28; Jan 3:16) Přijde čas, kdy Ježíš zhmoždí Satanovi, prahadovi, hlavu. — Zjevení 12:9.

4. Z jaké svobody se těšil Abraham a co mu Jehova slíbil?

⁴ Asi 2 000 let po vyslovení slibu v Edenu poslechl Abraham, „Jehovův přítel“, Boha a vydal se z města Uru na jiné místo. (Jakub 2:23; Hebrejcům 11:8) Tak dostal od Boha svobodu a nežil již jako otrok Satanova světa, v němž převládá falešné náboženství, zkažená politika a chamtivé obchodování. K edenskému proroctví připojil Bůh sliby, že si budou prostřednictvím Abrahama a jeho Semene žehnat všechny rodiny a národy. (1. Mojžíšova 12:3; 22:17, 18) Na Abrahama se nevztahovalo odsouzení, protože ‚uvěřil Jehovovi a Jehova mu to počítal za spravedlnost‘. (1. Mojžíšova 15:6) Těm, kteří mají důvěrný vztah k Jehovovi, poskytuje Bůh rovněž osvobození od odsouzení a od otroctví světa, který leží v Satanově moci.

Poutavé symbolické drama

5. S jakými okolnostmi bylo spojeno narození Izáka?

⁵ Abraham měl mít semeno, a proto mu jeho neplodná manželka Sára nabídla svou služebnou, Hagaru, aby mu porodila dítě. Jejím prostřednictvím se stal Abraham otcem Išmaela, ale Bůh Išmaela nevybral jako zaslíbené Semeno. Když však bylo Abrahamovi sto let a Sáře devadesát, Jehova jim umožnil, aby měli syna Izáka. Když se Išmael Izákovi vysmíval, byla Hagar se svým synem poslána pryč a Abrahamův syn ze svobodné ženy Sáry zůstal nepopíratelným Abrahamovým semenem. Izák také projevoval víru podobně jako Abraham a těšil se ze svobody od Boha. — 1. Mojžíšova 16:1–16; 21:1–21; 25:5–11.

6, 7. O čem přesvědčovali falešní učitelé některé galatské křesťany, ale co vysvětlil apoštol Pavel?

⁶ Tyto události předstiňovaly věci, jež jsou pro lid, který miluje svobodu od Boha, velmi důležité. Poukázal na to apoštol Pavel v dopise, který napsal sboru v Galácii asi v letech 50 až 52 n. l. Tehdy již platilo rozhodnutí vedoucího sboru, že se od křesťanů nepožaduje obřízka. Falešní učitelé však přesvědčovali některé z Galaťanů, že to je nezbytným rysem křesťanství.

⁷ Pavel řekl Galaťanům: Člověk je prohlášen za spravedlivého vírou v Krista, a ne skutky mojžíšského Zákona. (1:1–3:14) Zákonem nebyl zrušen slib spojený s abrahamskou smlouvou, ale Zákon učinil přestupky zjevnými a sloužil jako vychovatel vedoucí ke Kristu. (3:15–25) Svou smrtí Ježíš propustil ty, kteří byli pod Zákonem, a umožnil jim, aby se stali syny Božími. Vracet se k uspořádání, v němž byly zachovávány dny, měsíce, období a roky, by tedy znamenalo vracet se zpět do otroctví. (4:1–20) Potom Pavel napsal:

8, 9. a) Vysvětli stručně svými slovy, co řekl Pavel v Galaťanům 4:21–26. b) Koho nebo co znázorňovali v tomto symbolickém dramatu Abraham a Sára, a kdo je zaslíbené Semeno?

⁸ „Povězte mi, vy, kteří chcete být pod zákonem: Neslyšíte Zákon? Například je napsáno, že Abraham získal dva syny, jednoho [Išmaela] ze služky [Hagary] a jednoho [Izáka] ze svobodné [Sáry] ; ale ten ze služky se ve skutečnosti narodil po způsobu těla, ten druhý ze svobodné skrze slib. To slouží jako symbolické drama, neboť tyto ženy znamenají dvě smlouvy; ta jedna [smlouva Zákona] z hory Sinaj [kde Bůh zasvětil tuto smlouvu s Izraelity], která rodí děti k otroctví a která je Hagar. [Druhá smlouva byla smlouva, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a která se týkala Abrahamova Semene.] Tato Hagar tedy znamená Sinaj, horu v Arábii, a odpovídá dnešnímu Jeruzalému, neboť ten je se svými dětmi [potomky Abrahama, Izáka a Jákoba] v otroctví. Ale Jeruzalém nahoře je svobodný, a on je naše matka.“ — Galaťanům 4:21–26.

⁹ V tomto symbolickém dramatu představoval Abraham Jehovu. „Svobodná žena“, Sára, znázorňovala Boží „ženu“ neboli svatou univerzální organizaci. Ta ze sebe vydala Krista, Semeno oné symbolické ženy a většího Abrahama. (Galaťanům 3:16) Ježíš chtěl lidem ukázat, jak mohou být osvobozeni od nečistého uctívání, od hříchu a Satana, a proto je učil pravdě a odhaloval falešné náboženství. Jeruzalém a jeho děti však zůstaly v náboženském područí, protože Ježíše zavrhly. (Matouš 23:37, 38) Ti ze Židů, kteří Ježíše následovali, byli osvobozeni od Zákona, který ukazoval v pravém světle, že byli v područí nedokonalosti, hříchu a smrti. Opravdu svobodní jsou všichni lidé, kteří přijímají Ježíše jako toho, jehož zrodila Boží „žena“, aby se stal mesiášským Králem a Osvoboditelem, který ‚vyhlásí svobodu zajatým‘. — Izajáš 61:1, 2; Lukáš 4:18, 19.

Vyvaruj se otrockého jha

10, 11. Z jakého otrockého jha vysvobodil Kristus své následovníky a co obdobného můžeme pozorovat dnes?

¹⁰ Těm, kteří tvoří Abrahamovo semeno společně s Kristem, větším Izákem, Pavel říká: „Jeruzalém nahoře je svobodný, a on je naše matka. . . Bratři, jsme děti, které patří slibu stejně jako Izák. Ale právě jako tehdy ten, kdo se narodil podle způsobu těla [Išmael], pronásledoval toho, kdo se narodil podle způsobu ducha [Izáka], tak i nyní. . . Nejsme dětmi služky, ale svobodné. Pro takovou svobodu [od Zákona] nás Kristus osvobodil. Stůjte proto pevně a nedejte se opět zapřáhnout do jha otroctví.“ — Galaťanům 4:26–5:1.

¹¹ Každý z Ježíšových následovníků by se tehdy ocitl pod jhem otroctví, kdyby se podrobil Zákonu. V dnešní době je otrockým jhem falešné náboženství, a křesťanstvo je obdobou starověkého Jeruzaléma a jeho dětí. Pomazaní však jsou dětmi Jeruzaléma nahoře, Boží svobodné nebeské organizace. Se svými spoluvěřícími, kteří mají pozemskou naději, nejsou částí tohoto světa a nejsou v Satanově područí. (Jan 14:30; 15:19; 17:14, 16) Byli jsme osvobozeni pravdou a Ježíšovou obětí, a proto pevně stůjme ve svobodě, kterou nám Bůh dal.

Když se rozhodneme pro svobodu, kterou dává Bůh

12. Jak jednají věřící a co se bude nyní rozebírat?

¹² Milióny lidí se dnes těší z pravé svobody, protože se stali svědky Jehovovými. Biblická studia se vedou s dalšími milióny lidí, z nichž mnozí jsou „správně nakloněni k věčnému životu“. Když se stanou věřícími, dají svým křtem najevo, že se rozhodli pro svobodu od Boha. (Skutky 13:48; 18:8) Které kroky však předcházejí křesťanskému křtu?

13. Jaký je vztah mezi poznáním a křtem?

¹³ Než se někdo dá pokřtít, musí získat přesné poznání z Písem a jednat podle něho. (Efezanům 4:13) Ježíš tedy řekl svým následovníkům: „Jděte. . . a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ — Matouš 28:19, 20.

14. Co musíme znát, abychom mohli být pokřtěni ve jménu Otce, Syna a svatého ducha?

¹⁴ Být pokřtěn ve jménu Otce znamená uznat Jehovovo postavení a autoritu, kterou má jako Bůh, Stvořitel a neomezený svrchovaný panovník. (1. Mojžíšova 17:1; 2. Královská 19:15; Zjevení 4:11) Křest ve jménu Syna vyžaduje uznat Kristovo postavení a autoritu, kterou má jako vyvýšený duchovní tvor, jako mesiášský král a jako ten, skrze něhož Bůh opatřil „odpovídající výkupné“. (1. Timoteovi 2:5, 6; Daniel 7:13, 14; Filipanům 2:9–11) Kdo je křtěn ve jménu svatého ducha, uznává, že to je Boží činná síla, které Jehova používal při tvoření a když inspiroval pisatele Bible a také v jiných směrech. (1. Mojžíšova 1:2; 2. Petra 1:21) O Bohu, Kristu i o svatém duchu je ovšem třeba dovědět se mnohem více.

15. Proč musí člověk nejprve projevovat víru, než může být pokřtěn?

¹⁵ Než se někdo dá pokřtít, musí projevovat víru založenou na přesném poznání. „Bez víry je. . . nemožné líbit se [Jehovovi] .“ (Hebrejcům 11:6) Kdo projevuje víru v Boha, Krista a v božské předsevzetí, ten se bude chtít stát jedním ze svědků Jehovových. Bude chtít žít v souladu s Božím slovem a bude se chtít s porozuměním podílet na kázání dobré zprávy. Bude mluvit o slávě Jehovova kralování. — Žalm 145:10–13; Matouš 24:14.

16. Co je pokání a jaký má vztah ke křesťanskému křtu?

¹⁶ Pokání je další nezbytnou podmínkou pro křest. Činit pokání znamená „změnit své názory, pokud jde o minulé (nebo zamýšlené) jednání nebo chování, v důsledku lítosti nebo nespokojenosti“ nebo „pociťovat lítost, zkroušenost nebo výčitky svědomí za to, čeho se člověk dopustil nebo co opomenul udělat“. Židé v prvním století museli činit pokání za hříchy, jichž se dopustili proti Ježíši Kristu. (Skutky 3:11–26) Někteří věřící v Korintě činili pokání ze smilstva, modlářství, cizoložství, z homosexuality, krádeží, chamtivosti, opilství, utrhačství a vyděračství. Byli proto „čistě umyti“ Ježíšovou krví, byli „posvěceni“ jako ti, kteří byli odděleni pro Jehovovu službu, a byli „prohlášeni za spravedlivé“ ve jménu Ježíše Krista a Božím duchem. (1. Korinťanům 6:9–11) Pokání je tedy krokem k získání dobrého svědomí a k tomu, abychom dosáhli od Boha osvobození od mučivých pocitů, že jsme se provinili hříchem. — 1. Petra 3:21.

17. Co znamená obrácení a co se požaduje od toho, kdo si přeje být pokřtěn?

¹⁷ Než může být někdo pokřtěn jako jeden ze svědků Jehovových, musí u něho také dojít k obrácení. U kajícného člověka dojde k obrácení tehdy, když zavrhne svůj nesprávný způsob jednání a rozhodne se dělat to, co je správné. Jak hebrejské, tak i řecké sloveso vztahující se na obrácení znamená „obrátit se, otočit se nebo se vrátit“. V pozitivním duchovním smyslu to znamená odvrátit se od nesprávné cesty a obrátit se k Bohu. (1. Královská 8:33, 34) Obrácení vyžaduje „skutky, které přísluší pokání“, abychom dělali, co Bůh přikazuje, opustili falešné náboženství a bez kolísání obrátili své srdce k Jehovovi, abychom sloužili jedině jemu. (Skutky 26:20; 5. Mojžíšova 30:2, 8, 10; 1. Samuelova 7:3) K tomu je nutné mít „nové srdce a nového ducha“, protože je nutné změnit svůj způsob myšlení, své sklony i svůj životní cíl. (Ezekiel 18:31) Výsledkem je nová osobnost, v níž jsou nezbožné charakterové rysy nahrazeny bohulibými vlastnostmi. (Kolosanům 3:5–14) Ano, pravé pokání skutečně vede k tomu, že se člověk „obrátí“. — Skutky 3:19.

18. Proč se máme oddat Bohu v modlitbě a jaký je význam tohoto kroku?

¹⁸ Křtu musí předcházet oddání se Bohu v modlitbě. (Srovnej Lukáše 3:21, 22.) Oddanost znamená oddělení pro svatý účel. Tento krok je tak důležitý, že bychom měli vyjádřit Bohu v modlitbě své rozhodnutí věnovat mu svou výlučnou oddanost a sloužit mu navždy. (5. Mojžíšova 5:8, 9; 1. Paralipomenon 29:10–13) Neoddáváme se ovšem dílu, ale samotnému Bohu. Tato myšlenka byla objasněna při pohřbu prvního prezidenta Společnosti Strážná věž Charlese Taze Russella. Tehdy v roce 1916 řekl tajemník a pokladník Společnosti W. E. Van Amburgh: „Toto velké celosvětové dílo není dílem jedné osoby. Na to je příliš velké. Je to dílo Boží a nemění se. Bůh v minulosti používal mnoho služebníků, a nepochybně jich ještě mnoho použije v budoucnosti. Nejsme zasvěceni [neoddali jsme se] člověku ani dílu nějakého člověka, ale tomu, abychom činili vůli Boží, a Bůh nám ji zjeví prostřednictvím svého Slova a prozřetelným vedením. Bůh je stále u kormidla.“ Co je však ještě nutné v souvislosti s oddaností Bohu?

19. a) Jak dávají jednotlivci veřejně najevo svou oddanost Jehovovi? b) Co symbolizuje křest ve vodě?

¹⁹ Ten, kdo se oddal Jehovovi, dá svou oddanost veřejně najevo tím, že se dá pokřtít. Křest je symbol, který vyjadřuje, že ten, kdo se dává ponořit do vody, se bezpodmínečně oddal Jehovovi Bohu prostřednictvím Ježíše Krista. (Srovnej Matouše 16:24.) Když je uchazeč o křest ponořen pod vodu a pak z ní je vyzdvižen, symbolicky umírá svému dřívějšímu způsobu života a je vyzdvižen k novému způsobu života, aby nyní bezvýhradně činil Boží vůli. (Srovnej Římanům 6:4–6.) Když byl Ježíš pokřtěn, dal se svému nebeskému Otci bezvýhradně k dispozici. (Matouš 3:13–17) A Písma opětovně ukazují, že věřící, kteří jsou k tomu způsobilí, by se měli dát pokřtít. (Skutky 8:13; 16:27–34; 18:8) Jestliže se tedy dnes někdo chce stát svědkem Jehovovým, musí být věřícím, který skutečně projevuje víru a dá se pokřtít. — Srovnej Skutky 8:26–39.

Stůjme pevně!

20. Které biblické příklady ukazují, že budeme mít požehnání, jestliže se rozhodneme pro svobodu, kterou dal Bůh, a staneme se pokřtěnými svědky Jehovovými?

²⁰ Jestliže ses pevně rozhodl pro svobodu od Boha a stal ses proto pokřtěným svědkem Jehovovým, Bůh ti požehná stejně, jako žehnal svým služebníkům v minulosti. Jehova například požehnal zestárlému Abrahamovi a Sáře tím, že jim dal bohabojného syna Izáka. Vírou si prorok Mojžíš zvolil, aby s ním bylo špatně zacházeno společně s Božím lidem, „spíše než aby měl dočasný požitek z hříchu, protože [byl starověkým předobrazem Krista a] Kristovu pohanu [pohanu Božího Pomazaného] považoval za větší bohatství než egyptské poklady“. (Hebrejcům 11:24–26) Mojžíš měl tu přednost, že ho Jehova použil, aby vyvedl Izraelity z egyptského područí. A protože věrně sloužil Bohu, bude vzkříšen a bude sloužit jako jeden z ‚knížat po celé zemi‘ pod větším Mojžíšem, Ježíšem Kristem. — Žalm 45:16; 5. Mojžíšova 18:17–19.

21. Jaké máme povzbuzující příklady zbožných žen ve starověku?

²¹ Bohu oddané křesťany může také dnes povzbudit, jestliže si vzpomenou na ženy, které se staly opravdu svobodnými a radostnými. Patřila k nim Moabitka Rut, která prožila jak zármutek svého vdovství, tak i radost z toho, že ji Bůh osvobodil od falešného náboženství. Opustila svůj národ a své bohy a přidržela se své ovdovělé tchyně Noemi. „Kam jdeš ty, půjdu já,“ řekla Rut, „a kde strávíš noc ty, tam strávím noc já. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ (Rut 1:16) Jako manželka Boaza se Rut stala matkou Davidova děda Obeda. (Rut 4:13–17) Ano, Jehova udělil této pokorné Neizraelitce ‚dokonalou mzdu‘, když jí dovolil, aby se stala pramátí Ježíše, Mesiáše. (Rut 2:12) Jak bude Rut šťastná, až bude vzkříšena a dozví se, že měla takovou přednost! Podobná radost po vzkříšení bezpochyby naplní srdce bývalé nevěstky Raab, která byla osvobozena od nemravnosti a falešného uctívání, a také srdce Bat–Šeby, která se sice dopustila chyby, ale činila pokání. Obě se totiž také dozvědí, že jim Jehova dovolil, aby patřily k předkům Ježíše Krista. — Matouš 1:1–6, 16.

22. Čím se bude zabývat příští článek?

²² O těch, kteří dostali od Boha svobodu, bychom mohli uvažovat ještě dlouho. Patří k nim například mužové a ženy víry, o nichž se mluví v 11. kapitole Hebrejcům. Snášeli utrpení a špatné zacházení „a svět jich nebyl hoden“. Připočítejme k nim věrně oddané následovníky Kristovy z prvního století a jiné věrné osoby od té doby, včetně miliónů lidí, kteří nyní slouží Jehovovi jako jeho svědkové. Jestliže ses rozhodl společně s nimi pro svobodu, kterou nám dal Bůh, máš — jak uvidíme dále — mnoho důvodů k radosti.

Radost ze svobody, kterou dává Bůh

„Jehovova radost je vaše pevnost.“ — NEHEMJÁŠ 8:10.

1. Co je radost a proč ji mohou pociťovat ti, kteří jsou oddáni Bohu?

JEHOVA naplňuje srdce svého lidu radostí. Tento stav velkého štěstí nebo jásání vyplývá ze získání nebo očekávání něčeho dobrého. Lidé oddaní Bohu mohou prožívat takový cit, protože radost je ovoce jeho svatého ducha neboli činné síly. (Galaťanům 5:22, 23) I když nás tedy postihnou skličující zkoušky, můžeme být radostní jako Jehovovi služebníci, kteří jsou vedeni jeho duchem.

2. Proč se Židé radovali při jedné zvláštní příležitosti v době Ezrově?

² Při jedné zvláštní příležitosti v pátém století př. n. l. využili Židé Bohem dané svobody k tomu, aby v Jeruzalémě slavili radostný svátek chýší. Když jim Ezra a jiní Levité přečetli a vysvětlili Boží zákon, „lid. . . odešel jíst a pít a posílat podíly a věnovat se velkému radování, neboť porozuměli slovům, jež jim byla dána na vědomí“. — Nehemjáš 8:5–12.

Jehovova radost je naše pevnost

3. Za jakých okolností může být „Jehovova radost“ naší pevností?

³ Při tomto svátku si Židé uvědomili, jak pravdivá jsou slova: „Jehovova radost je vaše pevnost.“ (Nehemjáš 8:10) Tato radost je i naší pevností, jestliže stojíme pevně ve svobodě od Boha jako oddaní, pokřtění svědkové Jehovovi. Jen nemnozí z nás zažili pomazání svatým duchem a přijetí do Boží rodiny jako nebeští spoludědicové s Kristem. (Římanům 8:15–23) Velká většina z nás dnes má naději na pozemský ráj. (Lukáš 23:43) Jak by nás to mělo naplňovat radostí!

4. Proč mohou křesťané vydržet utrpení a pronásledování?

⁴ Ačkoli máme podivuhodné vyhlídky, není snadné vytrvat v utrpení a pronásledování. Je to však pro nás možné, protože nám Bůh dává svého svatého ducha. S ním máme radost a přesvědčení, že nás nic nemůže oloupit o naši naději nebo o Boží lásku. Můžeme si být také jisti, že pokud budeme Jehovu milovat celým srdcem, duší, silou a myslí, bude naší pevností. — Lukáš 10:27.

5. Kde můžeme najít důvody k radosti?

⁵ Jehovův lid se těší z bohatých požehnání a má mnoho důvodů k radosti. Některé důvody k radosti uvádí Pavel ve svém dopise Galaťanům. O dalších jsou v Písmech zmínky na jiných místech. Zamysleme se nad takovými projevy obšťastňujícího požehnání a naše duševní rozpoložení se tím pozvedne.

Važme si svobody, kterou nám Bůh dal

6. Proč Pavel nabádal galatské křesťany, aby stáli pevně?

⁶ Jako křesťané máme obšťastňující požehnání v podobě příznivého postavení před Bohem. Kristus osvobodil své následovníky od mojžíšského Zákona, a proto byli Galaťané nabádáni, aby stáli pevně a nebyli zapřaženi do tohoto „jha otroctví“. A co my? Kdybychom usilovali o to, abychom byli prohlášeni za spravedlivé dodržováním Zákona, byli bychom odděleni od Krista. S pomocí Božího ducha však očekáváme tu vytouženou spravedlnost, která pramení z víry působící prostřednictvím lásky, a ne z tělesné obřízky nebo jiných skutků Zákona. — Galaťanům 5:1–6.

7. Zač bychom měli považovat svatou službu pro Jehovu?

⁷ Je požehnáním, využíváme-li Bohem dané svobody k tomu, abychom ‚sloužili Jehovovi s radováním‘. (Žalm 100:2) Je opravdu neocenitelnou výsadou přinášet svatou službu ‚Jehovovi Bohu, Všemohoucímu‘, samotnému „Králi věčnosti“! (Zjevení 15:3) Jestliže tě někdy přemáhají pocity méněcennosti, snad ti pomůže, uvědomíš-li si, že tě Bůh k sobě přitáhl prostřednictvím Ježíše Krista a daroval ti možnost účastnit se ‚svatého díla Boží dobré zprávy‘. (Římanům 15:16; Jan 6:44; 14:6) To je přece důvod, aby ses radoval a byl Bohu vděčný!

8. Jaký má Boží lid důvod k radosti, pokud jde o Velký Babylón?

⁸ Dále se můžeme radovat z toho, že nás Bůh osvobodil z Velkého Babylóna, světové říše falešného náboženství. (Zjevení 18:2, 4, 5) Ačkoli tato náboženská nevěstka obrazně „sedí na mnohých vodách“, jež znamenají „lidi a zástupy a národy a jazyky“, nesedí na Jehovových služebnících, to znamená, že je v náboženském ohledu neovlivňuje a neovládá. (Zjevení 17:1, 15) Radujeme se z Božího podivuhodného světla, zatímco podporovatelé Velkého Babylóna jsou v duchovní tmě. (1. Petra 2:9) Ano, porozumět některým ‚hlubokým Božím věcem‘ může být obtížné. (1. Korinťanům 2:10) Ale modlitby o moudrost a pomoc působením svatého ducha nám pomáhají porozumět biblické pravdě, která přináší těm, kdo ji přijali, duchovní osvobození. — Jan 8:31, 32; Jakub 1:5–8.

9. Co musíme dělat, máme-li se trvale těšit z požehnání v podobě osvobození od náboženských omylů?

⁹ Těšíme se z požehnání v podobě trvalého osvobození od náboženských omylů, ale abychom si tuto svobodu zachovali, musíme odmítat odpadlictví. Galaťané kdysi běželi křesťanský závod dobře, ale někteří lidé jim bránili, aby neprojevovali poslušnost vůči pravdě. Takové ničemné přesvědčování nepocházelo od Boha a bylo zapotřebí mu odporovat. Jako trochu kvasu zkvasí celé těsto, tak mohou falešní učitelé nebo sklon k odpadlictví pokazit celý sbor. Pavel si přál, aby se zastánci obřízky, kteří se snažili podlomit víru Galaťanů, dali nejen obřezat, ale v sexuálním ohledu zmrzačit. To jsou skutečně silná slova. My však musíme se stejnou rozhodností odmítat odpadlictví, chceme-li si zachovat Bohem danou svobodu, která nás zbavila náboženských omylů. — Galaťanům 5:7–12.

V lásce služme jeden druhému jako otroci

10. Jakou máme odpovědnost, když patříme ke křesťanskému bratrství?

¹⁰ Svoboda, kterou nám dal Bůh, nás uvedla do společenství v láskyplném bratrství; musíme ovšem projevovat lásku. Galaťané neměli využívat své svobody „jako popudu pro tělo“ nebo jako omluvy pro sobectví, v němž není láska. Z lásky měli sloužit jeden druhému jako otroci. (3. Mojžíšova 19:18; Jan 13:35) Musíme se také vyvarovat pomlouvání a nenávisti, jež by mohly vést k tomu, že bychom se navzájem zničili. To se ovšem nestane, jestliže prokazujeme bratrskou lásku. — Galaťanům 5:13–15.

11. Jak můžeme být požehnáním pro druhé a jak nám snad budou žehnat?

¹¹ Využíváme-li svobody, kterou nám dal Bůh, v souladu s vedením, které nám poskytuje svatý duch, budeme projevovat lásku a budeme pro druhé požehnáním. Měli bychom mít ve zvyku nechat se ovládat a vést svatým duchem. Pak nebudeme mít sklon bez lásky uspokojovat své hříšné tělo, které „je ve své žádosti proti duchu“. Jsme-li vedeni Božím duchem, budeme jednat láskyplně, ale ne proto, že pravidla vyžadují poslušnost a provinilcům ukládají tresty. Například k tomu, abychom nikoho nepomlouvali, nás povede láska, a ne jen nějaký zákon. (3. Mojžíšova 19:16) Láska nás přiměje, abychom mluvili a jednali laskavě. Budeme-li projevovat lásku jako ovoce Božího ducha, budou nám druzí žehnat neboli budou o nás dobře mluvit. (Přísloví 10:6) A společenství s námi bude pro ně navíc požehnáním. — Galaťanům 5:16–18.

Rozdílné druhy ovoce

12. Co patří k požehnání, jež souvisí s tím, že se vyvarujeme hříšných „skutků těla“?

¹² Mnohá požehnání spojená se svobodou, kterou nám dal Bůh, vyplývají z toho, že se vyhýbáme hříšným „skutkům těla“. Jako Boží lid se zpravidla vyvarujeme mnoha mučivých úzkostí, protože nepěstujeme smilstvo, nečistotu ani volné chování. Vyhýbáme se modlářství, a máme proto radost, jež vyplývá z toho, že se v tomto směru líbíme Jehovovi. (1. Jana 5:21) Nepěstujeme spiritismus, a proto nejsme ovládáni démony. Naše křesťanské bratrství není poškozováno nepřátelstvím, rozepřemi, žárlivostí, výbuchy hněvu, sváry, rozdělením, sektami ani projevy závisti. A naše radost se nepromarní v pitkách a hýření. Pavel varoval, že ti, kteří provádějí skutky těla, nezdědí Boží království. My však dbáme jeho slov, a proto se můžeme pevně držet radostné naděje na Království. — Galaťanům 5:19–21.

13. Jaké ovoce přináší Jehovův svatý duch?

¹³ Bohem daná svoboda nám přináší radost, protože křesťané projevují ovoce Jehovova ducha. Z Pavlových slov Galaťanům můžeme snadno vidět, že skutky hříšného těla jsou jako trní, na rozdíl od nádherného ovoce ducha v podobě lásky, radosti, pokoje, shovívavosti, laskavosti, dobroty, víry, mírnosti a sebeovládání, jež jsou vštípeny do zbožných srdcí. Jsme rozhodnuti žít jinak než podle žádostí hříšného těla, a proto chceme být vedeni Božím duchem a žít podle něj. Duch nás činí pokornými a pokojnými, takže ‚neprosazujeme sami sebe, nepopuzujeme jeden druhého k soutěživosti a jeden druhému nezávidíme‘. Není tedy divu, že je radostné být ve společenství těch, kteří projevují ovoce ducha! — Galaťanům 5:22–26.

Další důvody k radosti

14. Jakou výzbroj potřebujeme ve svém boji proti ničemným duchovním silám?

¹⁴ S duchovní svobodou, kterou nám dal Bůh, je spojeno požehnání, že jsme chráněni před Satanem a démony. Máme-li mít úspěch ve svém zápase proti ničemným duchovním silám, musíme mít oblečenou „úplnou výzbroj od Boha“. Potřebujeme pás pravdy a pancíř spravedlnosti. Nohy musíme mít obuté výzbrojí dobré zprávy pokoje. Nutný je také velký štít víry, kterým můžeme uhasit ohnivé střely toho ničemného. Musíme mít oblečenou přilbu záchrany a mávat „mečem ducha“, Božím slovem. Také se ‚při každé příležitosti v duchu stále modleme‘. (Efezanům 6:11–18) Máme-li oblečenou duchovní výzbroj a zavrhujeme démonismus, můžeme být nebojácní a radostní. — Srovnej Skutky 19:18–20.

15. Jaké radostné požehnání můžeme prožívat, protože se chováme v souladu s Božím slovem?

¹⁵ Máme radost proto, že naše chování odpovídá Božímu slovu a nemáme pocit viny, který trápí mnohé provinilce. ‚Trvale se cvičíme, abychom měli vědomí, že jsme se nedopustili žádné urážky vůči Bohu ani vůči lidem.‘ (Skutky 24:16) Proto se nemusíme bát božské odplaty, která má postihnout svévolné nekajícné hříšníky. (Matouš 12:22–32; Hebrejcům 10:26–31) Uplatňujeme rady z Přísloví 3:21–26, a proto jasně chápeme, jak se splňují tato slova: „Bedlivě střež praktickou moudrost a schopnost přemýšlet, a prokáží se jako život pro tvou duši a půvab pro tvé hrdlo. V tom případě půjdeš v bezpečí svou cestou, a ani tvá noha se o nic neuhodí. Kdykoli ulehneš, nepocítíš děs; a jistě ulehneš a tvůj spánek bude příjemný. Nebudeš se muset bát nějaké nenadálé děsivé věci ani bouře nad ničemnými, protože přichází. Sám Jehova se totiž účinně prokáže jako tvá důvěra a jistě zachová tvou nohu před zajetím.“

16. Proč je modlitba důvodem k radosti a jakou úlohu má v tom směru Jehovův duch?

¹⁶ Další příčinou radosti je Bohem daná svoboda předstupovat před Jehovu v modlitbě, a to s ujištěním, že nás uslyší. Ano, naše modlitby jsou vyslýchány, protože máme uctivou „bázeň před Jehovou“. (Přísloví 1:7) Dostáváme také pomoc, abychom se zachovávali v Boží lásce, když ‚se modlíme se svatým duchem‘. (Juda 20, 21) Činíme to tím, že projevujeme stav srdce, který je přijatelný Jehovovi. Rovněž se modlíme pod vlivem ducha za věci, které odpovídají jeho vůli a jeho Slovu, jež nám ukazuje, jak se máme modlit a oč máme v modlitbě prosit. (1. Jana 5:13–15) Jsme-li těžce zkoušeni a nevíme, oč se máme modlit, ‚duch se připojuje s pomocí naší slabosti a naléhavě za nás prosí s nevyslovenými steny‘. Bůh takové modlitby vyslýchá. (Římanům 8:26, 27) Modleme se o svatého ducha a dovolme, aby v nás vyvolal právě to ze svého ovoce, které v dané zkoušce potřebujeme. (Lukáš 11:13) Svou radost zvětšíme také tím, že budeme na modlitbách a  s pílí studovat duchem inspirované Boží slovo, a též křesťanské publikace, jejichž příprava byla vedena duchem.

Požehnání v podobě stálé pomoci

17. Jak je z Mojžíšových zážitků a z Davidových slov vidět, že Jehova je se svým lidem?

¹⁷ Své svobody, kterou jsme dostali od Boha, využíváme správně, a proto máme radost z vědomí, že Jehova je s námi. Když Mojžíše přiměly nepříznivé okolnosti, aby opustil Egypt, vírou „zůstal stálý, jako by viděl Toho, kdo je neviditelný“. (Hebrejcům 11:27) Mojžíš nechodil sám; věděl, že Jehova je s ním. Podobně zpívali i synové Korachovi: „Bůh je pro nás útočištěm a silou, pomocí, která se pohotově najde v tísních. Proto se nebudeme bát, i když země podstoupí změnu a i když se hory odpotácejí do srdce ohromného moře; i když se jeho vody budou bouřit, překypovat pěnou, i když se hory rozkymácejí při jeho bouření.“ (Žalm 46:1–3) Máš-li takovou víru v Boha, on tě nikdy neopustí. David řekl: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ (Žalm 27:10) Jaká je to radost, když víme, že se Bůh tak velice stará o své služebníky! — 1. Petra 5:6, 7.

18. Proč jsou ti, kteří mají Jehovovu radost, Bohem osvobozeni od zdrcující úzkosti?

¹⁸ Máme Jehovovu radost, a tak nás Bohem daná svoboda zbavuje zdrcující úzkosti. „O nic nebuďte úzkostliví,“ řekl Pavel, „ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Filipanům 4:6, 7) Boží pokoj je klid, který nelze s ničím srovnat a který je možné zachovat i za těch nejobtížnějších okolností. Máme-li jej, naše srdce zůstane klidné — což je pro nás dobré duchovně, citově i tělesně. (Přísloví 14:30) Pomáhá nám také zachovat si duševní rovnováhu, protože víme, že nic z toho, co Bůh připouští, nám nemůže natrvalo ublížit. (Matouš 10:28) Tento pokoj, který vzniká z důvěrného vztahu k Bohu prostřednictvím Kristovým, máme proto, že jsme oddáni Jehovovi a podřizujeme se vedení, které poskytuje jeho duch. To pak přináší ovoce, jako je radost a pokoj.

19. K čemu máme upírat své srdce a jak nám to pomůže, abychom byli radostní?

¹⁹ Budeme-li stále upírat své srdce na svobodu, kterou máme od Boha, a na naději na Království, pomůže nám to k radostnému rozpoložení. Například na špatném zdraví se někdy sotva dá něco změnit, ale můžeme se modlit o moudrost a o sílu, abychom mohli svou situaci zvládnout, a útěchou nám může být vědomí, že se nyní těšíme z duchovního zdraví a k tělesnému uzdravení že dojde pod panstvím Království. (Žalm 41:1–3; Izajáš 33:24) Dnes sice možná musíme snášet v různých ohledech nedostatek, ale v pozemském ráji, který je tak blízko, nebude nedostatek v ničem, co lidé potřebují k životu. (Žalm 72:14, 16; Izajáš 65:21–23) Ano, náš nebeský Otec nás bude nyní podporovat a nakonec naši radost dovrší. — Žalm 145:14–21.

Pečlivě opatrujme svobodu, kterou máme od Boha

20. Jak bychom měli předstupovat před Jehovu podle Žalmu 100:1–5?

²⁰ Jako Jehovův lid bychom jistě měli pečlivě opatrovat svobodu, kterou nám Bůh dal a která nám přinesla radost a tolik požehnání. Není divu, že nás Žalm 100:1–5 vybízí, abychom přišli do Boží přítomnosti „s radostným voláním“. Jsme Jehovovým vlastnictvím a on se o nás stará jako milující pastýř. Ano, „jsme jeho lid a ovce jeho pastvy“. Jeho postavení Stvořitele a jeho nádherné vlastnosti nás podněcují, abychom vcházeli do nádvoří jeho svatyně s chválou a díkůvzdáním. Chceme ‚žehnat jeho jménu‘, mluvit o Jehovovi Bohu dobře. A můžeme se stále spoléhat na to, že k nám pociťuje milující laskavost neboli soucitný ohled. „Generaci za generací“ je Jehova věrný a neochvějně projevuje lásku těm, kteří činí jeho vůli.

21. Jaké povzbuzení bylo obsaženo v prvním čísle tohoto časopisu a co bychom měli dělat, pokud jde o svobodu, kterou dává Bůh?

²¹ Jako nedokonalí lidé nyní nemůžeme uniknout všem zkouškám. S Boží pomocí však můžeme být odvážnými a radostnými Jehovovými svědky. Pozoruhodná jsou v tomto směru slova vyjádřená v prvním čísle tohoto časopisu (z července 1879): „Odvahu. . . , můj křesťanský bratře nebo má křesťanská sestro, vy, kteří se snažíte unaveně běžet po úzké cestě. Nedbejte na to, že cesta je hrbolatá; celá se stala posvátnou a posvěcenou požehnanými kroky Pánovými. Každý trn považujte za květinu; každý ostrý kámen za milník pohánějící vás kupředu, k cíli. . . Upírejte stále svůj zrak na cenu.“ Milióny lidí, kteří nyní slouží Jehovovi, upírají oči na cenu a mají mnoho důvodů k odvaze i radosti. Společně s nimi stůj pevně ve svobodě, kterou nám dává Bůh. Neztrácej ze zřetele její účel, a ať je Jehovova radost stále tvou pevností.