Ježíš středem sporu

KRÁTCE po návštěvě v Šimonově domě se Ježíš vydává na druhou kazatelskou cestu po Galileji. Při minulé pouti ho provázeli jeho první učedníci, Petr, Ondřej, Jakub a Jan. Ale nyní ho provází dvanáct apoštolů a také nějaké ženy. Patří k nim Marie Magdalena, Zuzana a Johana, jejíž manžel je úředníkem krále Heroda.

Jak nabírá na důrazu Ježíšova služba, sílí i spory o jeho činnost. K Ježíšovi přivedou muže posedlého démonem; je také slepý a nemůže mluvit. Když ho Ježíš uzdraví, takže se muž zbaví démonské nadvlády a může mluvit i vidět, jsou zástupy prostě uneseny. Začínají říkat: „Není to snad Syn Davidův?“

Okolo domu, kde Ježíš zůstává, se shlukují takové davy, že se nemůže se svými učedníky ani najíst. Kromě těch, kteří soudí, že by to mohl být zaslíbený „Syn Davidův“, jsou tu znalci Zákona a farizeové, kteří přišli až z Jeruzaléma, aby ho znevážili. Když Ježíšovi příbuzní slyší o zmatku kolem Ježíše, přicházejí si pro něho. Proč?

Ani Ježíšovi vlastní bratři totiž zatím nevěří, že je Boží Syn. Také veřejný rozruch a spory, které vyvolal, jsou zcela netypické pro Ježíše, kterého znali, když vyrůstal v Nazaretu. Proto si myslí, že Ježíš má nějakou vážnou duševní poruchu. Dojdou k závěru: „Pomátl se“, a jdou si pro něho, aby ho odvedli.

Přesto je jasně patrné, že Ježíš muže posedlého démonem uzdravil. Znalci Zákona a farizeové vědí, že to nemohou popřít. Proto se snaží Ježíše znevážit tím, že říkají lidem: „Tento člověk nevyhání démony vyjma prostřednictvím Belzebuba, panovníka démonů.“

Ježíš zná jejich myšlení, povolává znalce Zákona a farizey k sobě a říká: „Každé království rozdělené samo proti sobě bývá zpustošeno a žádné město nebo dům rozdělený sám proti sobě neobstojí. Stejně, jestliže Satan vyhání Satana, rozděluje se sám proti sobě; jak potom obstojí jeho království?“

To je drtivá logika. Protože farizeové tvrdí, že i lidé z jejich vlastních řad vyháněli démony, ptá se ještě Ježíš: „Nadto, jestliže vyháním démony prostřednictvím Belzebuba, prostřednictvím koho je vyhánějí vaši synové?“ Jinými slovy, jejich obvinění proti Ježíšovi by mělo platit na ně stejně jako na něho. Ježíš pak varuje: „Pokud však vyháním démony prostřednictvím Božího ducha, pak vás Boží království skutečně dostihlo.“

Na znázornění toho, že vyhánění démonů je svědectvím o jeho moci nad Satanem, Ježíš říká: „Jak může někdo vpadnout do domu silného muže a zmocnit se jeho movitostí, pokud nejdříve toho silného muže nespoutá? A potom vydrancuje jeho dům. Kdo není na mé straně, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Farizeové jsou jasně proti Ježíšovi a dokazují, že jsou Satanovými zmocněnci. Rozptylují Izraelity od Ježíše.

Proto Ježíš varuje tyto satanské odpůrce, že „rouhání proti duchu nebude odpuštěno“. Vysvětluje: „Kdokoli například mluví slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; kdokoli však mluví proti svatému duchu, nebude mu to odpuštěno, nikoli, ani v tomto systému věcí ani v budoucím.“ Tohoto neodpustitelného hříchu se dopustili znalci Zákona a farizeové tím, že zlomyslně připsali Satanovi to, co je zjevně zázračné působení Božího svatého ducha. Matouš 12:22–32; Marek 3:19–30; Jan 7:5.

Ježíš přísně napomíná farizey

JEŽÍŠ dokazuje, že kdyby vyháněl démony z moci Satanovy, byl by Satan rozdělen sám proti sobě. „Buď působíte, že je strom znamenitý a jeho ovoce znamenité,“ pokračuje, „nebo působíte, že strom shnije a jeho ovoce shnije; strom se totiž pozná podle svého ovoce.“

Je nerozumné obviňovat Ježíše, že dobré ovoce v podobě vyhánění démonů je plodem toho, že Ježíš slouží Satanovi. Jestliže je ovoce znamenité, pak nemůže být strom shnilý. Naproti tomu shnilé ovoce farizeů v podobě nesmyslných obvinění a neopodstatněného odporu proti Ježíšovi je důkazem toho, že oni sami jsou shnilí. „Potomstvo zmijí,“ volá Ježíš, „jak můžete mluvit dobré věci, když jste ničemní? Vždyť z hojnosti srdce mluví ústa.“

V našich slovech se zrcadlí stav našeho srdce, a proto budeme souzeni na základě toho, co říkáme. „Povídám vám,“ prohlašuje Ježíš, „že z každého neužitečného výroku, který lidé pronesou, budou skládat účty v Soudném dnu; podle svých slov totiž budeš prohlášen za spravedlivého a podle svých slov budeš odsouzen.“

Ačkoli Ježíš vykonal již mnoho mocných skutků, znalci Zákona a farizeové žádají: „Učiteli, chceme od tebe vidět znamení.“ I když tito mužové z Jeruzaléma snad osobně neviděli jeho zázraky, existují o nich nezvratná svědectví očitých svědků. Ježíš proto říká židovským vůdcům: „Ničemná a cizoložná generace stále hledá znamení, ale nebude jí dáno žádné znamení kromě znamení proroka Jonáše.“

Ježíš dále vysvětluje, co tím myslí: „Vždyť právě jako byl Jonáš v břiše obrovské ryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka v srdci země tři dny a tři noci.“ Jonáš byl pohlcen rybou, a když se z ní pak dostal, podobalo se to do jisté míry jeho vzkříšení. Ježíš tak předpovídá, že zemře a třetího dne bude opět oživen. Ale židovští vůdcové toto „znamení proroka Jonáše“ zamítají, i když je později Ježíš vzkříšen.

Ježíš tedy říká, že ninivští muži, kteří činili pokání na základě Jonášova kázání, povstanou v soudu a odsoudí Židy, kteří Ježíše odmítli. Podobně činí Ježíš srovnání s královnou ze Šeby, která přišla z dalekých končin, aby slyšela moudrost Šalomounovu, a divila se tomu, co viděla a slyšela. „Ale pohleďte,“ upozorní Ježíš, „zde je něco více než Šalomoun.“

Pak Ježíš pronáší podobenství o muži, z něhož vychází nečistý duch. Tento muž však nevyplňuje vzniklé prázdno dobrými věcmi, a proto se jej zmocňuje sedm ještě ničemnějších duchů. „Tak to bude i s touto ničemnou generací,“ říká Ježíš. Izraelský národ byl v minulosti očišťován a prožíval duchovní obnovu — podobalo se to dočasnému odchodu nečistého ducha. Avšak z toho, že národ odmítal Boží proroky a nakonec odporoval samotnému Kristu, je patrné, že je v mnohem horším stavu než na počátku.

Když Ježíš mluví, přichází jeho matka a jeho bratři a zůstávají stát na konci zástupu. Někdo říká: „Pohleď, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a snaží se s tebou promluvit.“

„Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ ptá se Ježíš. Vztahuje ruku ke svým učedníkům a říká: „Pohleďte, má matka a moji bratři! Každý totiž, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebi, ten je můj bratr a sestra a matka.“ Tak Ježíš ukazuje, že bez ohledu na to, jak vřelá pouta ho váží k jeho příbuzným, vztah k jeho učedníkům je mu ještě dražší. Matouš 12:33–50; Marek 3:31–35; Lukáš 8:19–21.

Vyučování pomocí znázornění

JEŽÍŠ je zřejmě v Kafarnaum, když přísně napomíná farizey. Později během dne odejde z domu a kráčí k blízkému Galilejskému moři, kde se shlukují zástupy lidí. Nastoupí do člunu, odrazí od břehu a začíná vyučovat lid na břehu o nebeském Království. Používá k tomu řadu podobenství neboli znázornění. Každé z nich zasazuje do prostředí, které je lidu blízké.

Nejprve vypráví Ježíš o rozsévači, který rozsévá semeno. Některá semena padají na kraj cesty a sezobou je ptáci. Jiná semena padají na půdu se skalnatým podložím. Protože kořeny nemohou proniknout do potřebné hloubky, nové rostlinky vadnou na palčivém slunci. Ještě jiná semena padají do trní, které dusí vzcházející rostliny. Konečně některá semena padají na dobrou půdu a rodí stonásobně, jiná šedesátinásobně a další třicetinásobně.

V jiném znázornění Ježíš přirovnává Boží Království k člověku, který zasévá semena. Jak dny plynou, zatímco člověk spí a bdí, semeno roste. Člověk ani neví jak. Roste samo a urodí zrno. Když zrno uzraje, člověk je sklidí.

Ježíš vypráví třetí znázornění o muži, který zasévá správné semeno, ale „zatímco lidé spali“, přijde nepřítel a mezi pšenici zaseje plevel. Mužovi sluhové se ptají, zda mají plevel vytrhat, ale on odpovídá: ‚Ne, to byste vytrhali i nějakou pšenici. Ať obojí spolu roste až do žně. Potom řeknu žencům, aby plevel vybrali a spálili a pšenici aby dali do stodoly.‘

Ježíš pokračuje v proslovu k zástupům na břehu dalšími dvěma podobenstvími. Vysvětluje, že „nebeské království“ je jako hořčičné zrnko, které člověk zaseje. Je sice nejmenší ze všech semen, říká, ale vyroste nejvíc ze všech rostlin. Stane se z něho strom, k němuž přilétají ptáci a nacházejí úkryt v jeho větvích.

Dnes někteří lidé namítají, že existují menší semena než hořčičná. Ježíš tu však nedává lekci z botaniky. Ze semen, jež byla dobře známá tehdejším Galilejcům, je hořčičné semeno skutečně nejmenší. Chápou tedy úžasný růst, který Ježíš znázorňuje.

Nakonec Ježíš přirovnává „nebeské království“ ke kvasu, který žena vezme a vmíchá do tří velkých měr mouky. Časem kvas prostoupí všechno těsto.

Po těchto pěti podobenstvích propouští Ježíš zástupy a vrací se do domu, kde zůstává. Brzy tam za ním přichází jeho dvanáct apoštolů a jiní.

Mít prospěch z Ježíšových znázornění

Po proslovu, který Ježíš pronesl k zástupům na břehu jezera, přicházejí k němu učedníci a jsou zvědaví na jeho novou vyučovací metodu. Již předtím slyšeli, jak užíval podobenství, ale nikdy v takové míře. Proto se ptají: „Proč k nim mluvíš a používáš podobenství?“

Jedním důvodem je, aby splnil prorocká slova: „Chci otevřít ústa v podobenstvích, chci zvěstovat věci utajené od založení.“ Má však k tomu ještě další důvody. Jeho podobenství pomáhají zjevit postoj srdce lidí.

Většina lidí se o Ježíše zajímá v podstatě jen proto, že umí mistrovsky vyprávět a že působí zázraky, ne proto, že by mu měli sloužit jako Pánu a nesobecky ho následovat. Nechtějí se dát ničím vyrušovat ve svém názoru na věci ani ve svém způsobu života. Nechtějí, aby jeho poselství proniklo tak hluboko.

Proto Ježíš říká: „Proto k nim mluvím a používám podobenství, protože hledí a hledí marně, slyší a slyší marně, ani smysl toho nechápou; a plní se na nich Izajášovo proroctví, které říká: ‚. . . Vždyť srdce těchto lidí se stalo nevnímavým.‘ “

Ježíš pokračuje: „Šťastné jsou však vaše oči, protože se dívají, a vaše uši, protože slyší. Vpravdě vám totiž říkám: Mnozí proroci a spravedliví toužili vidět věci, na které se díváte, a neviděli je, a slyšet věci, které slyšíte, a neslyšeli je.“

Ano, dvanáct apoštolů a ti, kteří jsou s nimi, mají vnímavé srdce. Ježíš proto říká: „Vám je dáno porozumět posvátným tajemstvím nebeského království, ale těm lidem to není dáno.“ Ježíšovi učedníci toužili po porozumění, a proto jim Ježíš vysvětluje podobenství o rozsévači.

„Semeno je Boží slovo,“ říká Ježíš, a půda je srdce. O semenu, které je zaseto na tvrdou zem podle cesty, říká: „Přichází Ďábel a odnímá slovo z jejich srdce, aby nevěřili a nebyli zachráněni.“

Semeno zaseté do půdy na skalnatém podkladu zase znázorňuje srdce lidí, kteří přijmou slovo s radostí. Protože však slovo nemůže v takovém srdci hluboko zakořenit, tito lidé odpadnou, když přijde doba zkoušek nebo pronásledování.

Dále Ježíš mluví o semeni, jež padlo mezi trní. To znázorňuje lidi, kteří slovo slyšeli, ale jsou zaneprázdněni úzkostnými starostmi a bohatstvím a radovánkami tohoto života, takže jsou úplně zadušeni a nic nedovedou k dokonalosti.

Konečně semeno zaseté do znamenité půdy jsou podle Ježíšových slov ti, kteří slyšeli slovo znamenitým a dobrým srdcem, podrží si je a vytrvale přinášejí ovoce.

Učedníci, kteří vyhledali Ježíše, aby jim vysvětlil své učení, získávají opravdu požehnání. Ježíš si přeje, aby lidé jeho podobenstvím rozuměli a mohli předávat pravdu druhým. „Je snad lampa přinášena, aby byla dána pod odměrný koš nebo pod lůžko?“ říká. Ne, je „přinášena, aby byla dána na stojan“. Proto Ježíš dodává: „Věnujte pozornost tomu, co slyšíte.“

Požehnání v podobě dalšího poučení

Ježíš právě vysvětlil svým učedníkům podobenství o rozsévači. Ti se však chtějí dovědět více. Žádají ho: „Vysvětli nám podobenství o plevelu na poli.“

Postoj učedníků se opravdu liší od postoje ostatních v zástupu, který zůstal na pobřeží. Tito lidé nemají dychtivý zájem o to, aby porozuměli významu podobenství. Stačí jim, že poznali jen hlavní rysy. Ježíš poukazuje na to, že mezi posluchači na břehu a jeho zvídavými učedníky je rozdíl:

„Mírou, kterou odměřujete, vám bude odměřeno, ano, bude vám přidáno více.“ Ježíšovi odměřují jeho učedníci upřímný zájem a pozornost; proto obdrží požehnání v podobě dalšího poučení. Ježíš tedy na otázku svých učedníků odpovídá:

„Rozsévač znamenitého semene je Syn člověka; pole je svět; znamenité semeno, to jsou synové království, ale plevel jsou synové toho ničemného a nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je závěr systému věcí a ženci jsou andělé.“

Když Ježíš vysvětlil každou jednotlivost svého podobenství, popisuje výsledek. V závěru systému věcí, jak říká, budou ženci neboli andělé oddělovat zdánlivé křesťany podobné plevelu od pravých „synů království“. „Synové toho ničemného“ pak budou označeni ke zničení, ale synové Božího Království, „spravedliví“, budou jasně zářit v Království svého Otce.

Pak Ježíš vypráví svým zvídavým učedníkům ještě další tři podobenství. Nejprve říká: „Nebeské království je podobné pokladu schovanému v poli, který nějaký člověk našel a schoval; a z radosti, kterou má, jde a prodá, co má, a koupí to pole.“

A pokračuje: „Nebeské království je dále podobné cestujícímu kupci, který hledá znamenité perly. Když nalezl jednu perlu vysoké hodnoty, odešel a okamžitě prodal všechno, co měl, a koupil ji.“

Ježíš sám je jako ten muž, který našel schovaný poklad, a jako ten kupec, který nachází perlu vysoké hodnoty. Jako by prodal všechno, vzdal se vznešeného postavení v nebi, aby se stal poníženým člověkem. Jako člověk pak na zemi snáší potupy a nenávistné pronásledování a dokazuje, že je hoden stát se Panovníkem Božího Království.

Také Ježíšovi následovníci stojí před výzvou, aby prodali všechno, a tak získali tu nádhernou odměnu — že se stanou spoluvládci s Kristem nebo pozemskými poddanými jeho Království. Budeme považovat podíl na Božím Království za něco hodnotnějšího než všechno ostatní v životě, za poklad nesmírné ceny nebo za drahocennou perlu?

Ježíš nakonec přirovnává „nebeské království“ k vlečné síti, která sbírá ryby všeho druhu. Ryby jsou pak roztříděny, nevhodné jsou odhozeny, ale dobré jsou uchovány. Ježíš říká, že tak to bude v závěru systému věcí; andělé oddělí ničemné od spravedlivých, a ničemní budou vydáni záhubě.

Toto rybářské tažení zahajuje sám Ježíš a označuje své první učedníky jako „rybáře lidí“. Pod andělským dohledem pokračuje toto rybářské dílo po celá staletí. Nakonec přichází čas, kdy má být vytažena „vlečná síť “, jež symbolizuje všechny organizace, které zde na zemi tvrdí, že jsou křesťanské.

Nepoužitelné ryby jsou sice určeny ke zničení, ale my můžeme patřit k ‚pěkným rybám‘, které budou uchovány. Budeme-li se zajímat o další poznání a porozumění stejně dychtivě jako Ježíšovi učedníci, dostane se nám požehnání nejen v podobě dalšího poučování, ale i v podobě věčného života. Matouš 13:1–52; Marek 4:1–34; Lukáš 8:4–18; Žalm 78:2; Izajáš 6:9, 10.