Návštěva Zaslíbené země

DEJME tomu, že se od přítele dozvíte, že vám jako dárek koupil úplně nový dům v nádherném, klidném prostředí. ‚Jak vypadá?‘ zajímáte se. Nepochybně byste se nedočkavě těšili, až ho uvidíte a až si prohlédnete a prozkoumáte každou místnost. Vždyť je to přece váš nový domov!

V roce 1473 př. n. l. Jehova obdaroval starověký izraelský národ novým domovem — Zaslíbenou zemí, pruhem země, který od severu na jih měří asi 500 kilometrů a je široký v průměru asi 55 kilometrů.a Zaslíbená země, umístěná na území nazvaném Úrodný půlměsíc, byla nádherným místem k žití, obohaceným jedinečnými zvláštnostmi.

Proč byste se ale dnes měli zajímat o „domov“, který dostal někdo jiný, a navíc kdo žil velmi dávno? Protože znalost této historicky významné země může prohloubit vaše ocenění pro biblické zprávy. „V biblické zemi,“ napsal zesnulý profesor Yohanan Aharoni, „jsou geografie a historie tak dokonale protkané, že žádné z nich se nedá rozumět bez pomoci té druhé.“ Kromě toho když byla Zaslíbená země v rozkvětu, byla v malém měřítku příkladem toho, co ráj v Božím Království brzo nabídne lidem na celém světě. (Izajáš 11:9)

Když Ježíš Kristus sloužil na zemi, využíval k praktickému poučování to, co bývalo v Zaslíbené zemi běžně k vidění. (Matouš 13:24–32; 25:31–46; Lukáš 13:6–9) I my se můžeme naučit mnoho praktických věcí, budeme-li uvažovat o určitých rysech starověké Palestiny. Prohlédněme si některé její „místnosti“, prozkoumejme některé příznačné zvláštnosti této země, která byla po mnoho staletí domovem Božího lidu. Uvidíme, že ze Zaslíbené země můžeme načerpat mnohá poučení.

Praktické poučení z toho, co víme o Zaslíbené zemi

ZASLÍBENÁ země byla podle biblického popisu rozhodně jedinečná. Toto poměrně malé území se vyznačuje velmi rozdílnými geografickými rysy. Na severu leží hory se zasněženými vrcholky; na jihu najdeme oblasti, kde bývá horko. Jsou tu úrodné nížiny, pustá divočina i pahorkatina vhodná pro sady a pasení stád.

Díky rozdílům v nadmořské výšce, v klimatu a v druzích půdy zde rostou nejrůznější stromy, keře a jiné rostliny: ty, kterým se daří v chladném alpínském prostředí, jiné, které rostou na vyprahlé poušti, a opět jiné, které bují na naplaveninových nížinách či na náhorních plošinách. Jeden botanik odhaduje, že na tomto území je možné nalézt 2600 rostlinných druhů! První Izraelité, kteří tuto zemi zkoumali, spatřili hmatatelné důkazy jejích možností. Z jednoho údolí bystřiny přinesli tak veliký hrozen vína, že ho museli dva muži nést na tyči! To údolí bylo vhodně pojmenováno Eškol, což znamená „Hrozen [vína]“.a (4. Mojžíšova 13:21–24)

Podívejme se však blíže na některé zeměpisné zvláštnosti tohoto jedinečného pruhu země, a to zvláště jeho jižní části.

Šefela

Západní část Zaslíbené země tvoří pobřeží Středozemního moře. Asi 40 kilometrů ve vnitrozemí leží Šefela. Slovo „Šefela“ znamená „nížina“, ale ve skutečnosti je to kopcovitá krajina, kterou je možné prohlásit za nízkou jen ve srovnání s judskými horami na východě.

Podívejte se na doprovodnou mapu průřezů a všimněte si, jak je Šefela položena vzhledem ke svému okolí. Na východě jsou judské hory; na západě je pobřežní filistejská pláň. A tak v biblických dobách sloužila Šefela jako nárazníkové pásmo, jako bariéra, která kdysi oddělovala Boží lid od jeho nepřátel. Každá armáda, která chtěla útočit ze západu, musela proniknout Šefelou, dříve než mohla postoupit k Jeruzalému, hlavnímu městu Izraele.

Taková událost se odehrála v devátém století př. n. l. Bible uvádí, že syrský král Chazael „vytáhl a bojoval proti Gatu [pravděpodobně na okraji Šefely] a dobyl jej, načež Chazael zaměřil svůj obličej k tažení proti Jeruzalému“. Králi Jehoašovi se podařilo Chazaela zastavit tím, že mu jako výkupné poslal různé drahocenné věci z chrámu a z paláce. Tato zpráva nicméně ukazuje, že Šefela měla pro bezpečnost Jeruzaléma rozhodující význam. (2. Královská 12:17, 18)

Můžeme z toho získat jedno praktické poučení. Chazael chtěl dobít Jeruzalém, ale nejprve se musel dostat přes Šefelu. Podobně chce Satan Ďábel ‚pohltit‘ Boží služebníky, ale často musí nejprve překonat silné nárazníkové pásmo — jejich věrnost biblickým zásadám, například těm, které se týkají špatných společenství a materialismu. (1. Petra 5:8; 1. Korinťanům 15:33; 1. Timoteovi 6:10) Kompromis vzhledem k biblickým zásadám je často prvním krokem k provedení vážného hříchu. Mějte tedy vždy takové nárazníkové pásmo. Dnes se řiďte biblickými zásadami, a zítra nepřekročíte Boží zákony.

Judská pahorkatina

Ve vnitrozemí dále od Šefely leží judská pahorkatina. Je to hornatý kraj, který přinášel dobré obilí, olivový olej a víno. Díky své vysoké poloze byla Juda vynikajícím útočištěm. Proto tam král Jotam postavil „opevněná místa a věže“. V těžkých dobách tam lidé mohli utéci do bezpečí. (2. Paralipomenon 27:4)

Jeruzalém, nazývaný také Sion, byl významnou částí judské pahorkatiny. Jeruzalém byl očividně bezpečným místem, protože byl ze tří stran obklopen strmými údolími a na severní straně byl — podle historika Josepha z prvního století — chráněn trojitou zdí. Avšak aby takové místo bylo stále bezpečné, je třeba více, než jen aby tam byly zdi a zbraně. Místo musí mít také vodu. To je nezbytné v době obléhání, protože bez vody by se obklíčení obyvatelé města museli zakrátko vzdát.

V Jeruzalémě se čerpalo omezené množství vody z rybníka Siloe. A však v osmém století př. n. l., když král Ezechjáš viděl, že hrozí obležení od Asyřanů, vystavěl vnější zeď, aby zabezpečil rybník Siloe tím, že ho uzavřel ve městě. Také zasypal prameny, které byly vně města, aby asyrští obléhatelé vodu sami obtížně hledali. (2. Paralipomenon 32:2–5; Izajáš 22:11) Ale to není všechno. Ezechjáš našel způsob, jak přivést přímo do Jeruzaléma ještě další vodu!

Ezechjáš vykopal tunel od pramene Gihon až k rybníku Siloe, což se považuje za jeden z významných stavebních činů starověku.b Tunel je 533 metrů dlouhý a průměrně 1,8 metru vysoký. Jen si to představte: tunel delší než půl kilometru vytesaný ve skále! Dnes, přibližně o 2700 let později, mohou návštěvníci Jeruzaléma projít tímto mistrovským dílem stavebnictví, všeobecně známým jako Ezechjášův tunel. (2. Královská 20:20; 2. Paralipomenon 32:30)

Ezechjášovo úsilí ochránit a zvýšit dodávku vody do Jeruzaléma je pro nás praktickým poučením. Jehova je „zdroj živé vody“. (Jeremjáš 2:13) Jeho myšlenky obsažené v Bibli udržují život. Proto je osobní studium Bible nezbytné. Avšak příležitosti ke studiu a k poznání, které z toho plyne, k vám nebude proudit jen tak. Možná budete muset ‚kopat tunely‘, abyste se dostali přes váš „tuhý“ denní plán, abyste si tak na studium vyhradili prostor. (Přísloví 2:1–5; Efezanům 5:15, 16) Jakmile začnete, držte se svého rozvrhu a považujte své studium za velmi důležité. Dávejte pozor, aby vás o tento drahocenný zdroj vody nikdo nepřipravil. (Filipanům 1:9, 10)

Pustiny

Na východ od judských hor je Judská pustina, zvaná také Ješimon, což znamená „poušť“. (1. Samuelova 23:19, Reference Bible, poznámka pod čarou) U Solného moře se tento vyprahlý kraj vyznačuje skalnatými roklemi a rozeklanými srázy. Judská pustina, která na pouhých 24 kilometrech klesá o 1200 metrů, je zaštítěna před dešťovými větry ze západu, a dostává tedy jen omezené množství srážek. Je to nepochybně ta pustina, do které byl v každoroční Den smíření posílán kozel pro Azazela. Je to také místo, kam David uprchl před Saulem. Zde se Ježíš postil čtyřicet dnů a byl pak pokoušen Ďáblem. (3. Mojžíšova 16:21, 22; Žalm 63, nadpis; Matouš 4:1–11)

Přibližně 160 kilometrů jihozápadně od Judské pustiny leží pustina Paran. Tam Izraelité mnohokrát tábořili během svého čtyřicetiletého putování z Egypta do Zaslíbené země. (4. Mojžíšova 33:1–49) Mojžíš psal o ‚veliké a bázeň vzbuzující pustině s jedovatými hady a štíry a se žíznivou zemskou půdou, která nemá vodu‘. (5. Mojžíšova 8:15) Je to zázrak, že zde miliony Izraelitů přežily! Vždyť je podporoval Jehova.

Kéž nám to slouží jako připomínka toho, že Jehova může podpořit i nás, a to dokonce i v tomto duchovně vyprahlém světě. Ano, i my chodíme mezi hady a štíry, i když ne v doslovném smyslu. Možná musíme být denně ve styku s lidmi, kteří bez okolků vylučují jedovatou řeč, která může snadno otrávit naše myšlení. (Efezanům 5:3, 4; 1. Timoteovi 6:20) Lidé, kteří se snaží sloužit Bohu navzdory těmto překážkám, jednají chvályhodně. Jejich věrnost je silným důkazem toho, že je Jehova skutečně podporuje.

Vrchovina Karmelu

Jméno Karmel znamená „sad“. Tento úrodný kraj táhnoucí se k severu je dlouhý asi 50 kilometrů a je zdoben vinicemi, olivovými háji a ovocnými stromy. Předhůří tohoto kopcovitého pásma je pozoruhodné svým půvabem a krásou. Izajáš 35:2 mluví o ‚nádheře Karmelu‘ jako o symbolu skvělé úrodnosti obnovené izraelské země.

Na Karmelu se odehrálo několik pozoruhodných událostí. Zde se Elijáš vypořádal s Baalovými proroky a ‚Jehovův oheň spadl‘ na důkaz Boží nadřazenosti. Na vrcholu Karmelu Elijáš také upozornil na obláček, jenž nakonec vedl k velkému lijáku, kterým v Izraeli zázračně skončilo sucho. (1. Královská 18:17–46) Elijášův nástupce, Eliša, byl na hoře Karmel, když k němu přišla žena ze Šunemu a prosila ho o pomoc pro své mrtvé dítě, jež pak Eliša vzkřísil. (2. Královská 4:8, 20, 25–37)

Na svazích Karmelu nacházíme sady, olivové háje a vinohrady dodnes. Na jaře jsou tyto svahy pokryté skvostným kobercem nádherných květin. „Tvá hlava na tobě podobá se Karmelu,“ řekl Šalomoun Šulamitce, když snad poukazoval na její bujné kadeře nebo na pěkný tvar hlavy, která vznešeně spočívala na jejím krku. (Šalomounova píseň 7:5)

Nádhera charakteristická pro vrchovinu Karmel nám připomíná duchovní krásu, jíž Jehova obdařil organizaci svých novodobých ctitelů. (Izajáš 35:1, 2) Svědkové Jehovovi opravdu žijí v duchovním ráji, a souhlasí s pocity krále Davida, který napsal: „Měřicí provazce mi padly na příjemná místa, mé vlastnictví se mi skutečně prokázalo jako příjemné.“ (Žalm 16:6)

Je pravda, že Boží duchovní národ čelí těžkým zkouškám, stejně jako se starověcí Izraelité setkávali s neustálým odporem Božích nepřátel. Přesto praví křesťané nikdy nezapomínají na to, jak jim Jehova žehná: mimo jiné jim dává stále jasnější světlo biblické pravdy, celosvětové společenství bratrů a možnost získat věčný život na rajské zemi. (Přísloví 4:18; Jan 3:16; 13:35)

„Jako Jehovova zahrada“

Na starověkou Zaslíbenou zemi bylo radost pohledět. Byla výstižně popsána jako „země, kde teče mléko a med“. (1. Mojžíšova 13:10; 2. Mojžíšova 3:8) Mojžíš řekl, že to je ‚dobrá země, země údolí bystřin s vodou, zřídel a vodních hlubin vyvěrajících v údolní pláni a v hornatém kraji, země pšenice a ječmene a révových keřů a fíků a granátových jablek, země olejnatých oliv a medu, země, v níž nebudeš jíst chléb spoře, v níž nebudeš mít nedostatek, země, jejíž kameny jsou železo a z jejíchž hor budeš těžit měď ‘. (5. Mojžíšova 8:7–9)

Jestliže Jehova mohl svůj starověký národ obdařit tak bohatou, krásnou domovinou, jistě může dát svým věrným novodobým služebníkům nádherný ráj, který se bude rozprostírat po celém světě — s horami, údolími, řekami a jezery. Ano, starověká Zaslíbená země se vší svou rozmanitostí byla pouhou předzvěstí duchovního ráje, ze kterého se svědkové Jehovovi těší dnes, a budoucího ráje v novém světě. Tam se splní slib zaznamenaný v Žalmu 37:29: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy.“ Až Jehova dá poslušným lidem tento rajský domov, s jakou radostí budou po celou věčnost zkoumat všechny jeho „místnosti“!