Písmo se často zmiňuje o slávě v souvislosti s Jehovou Bohem. Pokud jde o význam slova sláva v těchto případech, dílo Theological Dictionary of the New Testament vysvětluje: „Jestliže ve vztahu k člověku [ka·vódhʹ] označuje to, čím člověk dělá dojem a získává si uznání, ať hmotným bohatstvím, nebo neobyčejnou [důstojností či důležitostí], v případě Boha to zahrnuje to, čím Bůh dělá dojem na člověka.“ (G. Kittel, ed., do angličtiny přeložil G. Bromiley, 1971, sv. II, s. 238.) Sláva se tak může vztahovat na působivé důkazy Boží neomezené moci. Viditelná nebeská tělesa tedy „oznamují Boží slávu“. (Ža 19:1) Na hoře Sinaj byla Jehovova sláva dosvědčena takovými bázeň vzbuzujícími projevy, jako byl „pohlcující oheň“. (2Mo 24:16–18; srovnej 16:7, 10; 40:34.)

Boží služebníci jsou nabádáni, aby ‚všechno dělali k Boží slávě‘. (1Ko 10:31) Boží sláva je učiněna zjevnou skrze čest a chválu, které jsou Bohu vzdávány. Něčí chování může druhé přimět, aby ‚vzdali slávu Bohu‘. (Mt 5:16; 1Pe 2:12) Křesťané, kteří opravdu reagují na Jehovovo vedení, jsou „proměňováni . . . od slávy k slávě“ a neustále dělají pokrok v tom, jak odrážejí Boží slávu. (2Ko 3:18)