Později Jehova mluvil skrze proroka Izajáše o kázání dobré zprávy. Ježíš Kristus četl z tohoto proroctví v nazaretské synagóze a potom řekl: „Dnes se splnil tento text písma, který jste právě slyšeli.“ (Lk 4:16–21) Izajášovo proroctví popisovalo účel a účinek kázání dobré zprávy, zvláště od doby, kdy přijde Mesiáš. (Iz 61:1–3)

Její šíření. Při Ježíšově narození anděl pastýřům oznámil: „Nemějte strach, vždyť pohleďte, oznamuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, kterou budou mít všichni lidé.“ (Lk 2:10) Jan Křtitel připravoval cestu pro Ježíšovo kázání dobré zprávy, když Židům říkal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ (Mt 3:1, 2) Ježíš o Janově kázání řekl: „Ode dnů Jana Křtitele až dosud je nebeské království cílem, ke kterému se lidé tlačí, a ti, kdo se tlačí kupředu, se ho zmocňují.“ (Mt 11:12)

Během své pozemské služby se Ježíš v kázání dobré zprávy omezil jen na Židy a proselyty. Řekl: „Nebyl jsem vyslán k nikomu jinému než ke ztraceným ovcím izraelského domu.“ (Mt 15:24) Když vysílal dvanáct apoštolů, přikázal jim: „Neodcházejte na cestu národů a nevstupujte do samaritánského města, ale místo toho choďte stále ke ztraceným ovcím izraelského domu.“ (Mt 10:5, 6) Při jedné příležitosti kázal Samaritánce, tedy ženě, která byla s Izraelity příbuzná, ale nekázal jí proto, že by šel do města za tím účelem. Nicméně reakce té ženy i druhých lidí byla tak příznivá, že s nimi Ježíš zůstal dva dny. (Jan 4:7–42)

Po své smrti a vzkříšení dal Ježíš svým učedníkům příkaz: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28:19, 20) Také jim řekl, že jejich kázání dosáhne až „do nejvzdálenější končiny země“. (Sk 1:8) Ale asi tři a půl roku vedl svatý duch učedníky k tomu, aby své kázání omezili na Židy a Samaritány. Pak Bůh vyslal Petra, aby přinesl dobrou zprávu do domácnosti římského důstojníka Kornélia. (Sk kap. 10, 11; 15:7) Od té doby byla dobrá zpráva oznamována v největší možné míře a v co nejrozsáhlejší oblasti.

Dobrá zpráva je prubířským kamenem, podle něhož je lidstvo souzeno: přijímání a poslušnost dobré zprávy přinese záchranu; odmítání a neposlušnost má za následek zničení. (1Pe 4:5, 6, 17; 2Te 1:6–8) Zejména z tohoto hlediska je nutné, aby člověk, který káže dobrou zprávu, měl čisté pohnutky, aby ji kázal ze srdce, z lásky k těm, kdo ji slyší. Apoštolové tolik oceňovali životodárnou důležitost dobré zprávy a byli tak zapáleni Božím duchem a láskou, že těm, kdo naslouchali jejich kázání, předávali nejen dobrou zprávu, ale i „své vlastní duše“. (1Te 2:8) Bůh zařídil, aby hlasatelé dobré zprávy měli právo přijmout hmotnou pomoc od toho, komu tuto zprávu přinesli. (1Ko 9:11–14) Ale Pavel a jeho blízcí společníci si své výsady být nositeli dobré zprávy tak cenili, že pečlivě dbali na to, aby z ní neměli žádný finanční prospěch a aby v souvislosti s kázáním dobré zprávy ani nevzbuzovali takový dojem. To, jak v tomto ohledu jednal, popisuje apoštol Pavel v 1. Korinťanům 9:15–18 a 1. Tesaloničanům 2:6, 9.