• Británie
    Ročenka svědků Jehovových 2000

    • Obrovská akce

      V červnu 1982 dostal vedoucí sbor od výboru odbočky nabídku, aby výroční shromáždění členů Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania v roce 1983 uspořádal v Británii. Tato událost měla být dvojnásobně důležitá, protože odbočka plánovala zasvěcení nové přístavby londýnského betelu právě na ten víkend, kdy tam budou na návštěvě účastníci výročního shromáždění.

      Dennis Loft vzpomíná: „Jednou ráno asi v osm hodin mi volal Peter Ellis z betelu. Požádal mě, abych na 1. října zajistil De Montfort Hall.“ Na tomto místě se ve dnech 2. až 10. září 1941 konal pamětihodný sjezd, kde byla uveřejněna kniha Děti. Tehdy, uprostřed druhé světové války, kdy naši bratři odvážně zachovávali křesťanskou neutralitu, byl služebníkem odbočky v Británii nynější člen vedoucího sboru Albert D. Schroeder. Toto výroční shromáždění mělo být výbornou příležitostí pro dosud žijící letité bratry, aby se znovu setkali s věrnými Jehovovými služebníky, se kterými se znali z dřívější doby.

      Výroční shromáždění v roce 1983 bylo první výroční shromáždění uspořádané jinde než v Severní Americe. Začalo se připravovat propojení pro přenos programu z Leicesteru do sjezdového sálu v Dudley uprostřed Anglie. Tak by tuto událost mohlo sledovat více bratrů. Pozváni měli být především zvěstovatelé, kteří sloužili Jehovovi již 40 nebo více let. Odbočkám v celé Evropě byl zaslán dopis, jímž byly rodiny betel pozvány na daný víkend. Bratři si však brzy uvědomili, že v londýnském betelu nebude dost místa k ubytování všech evropských delegátů. Pro ubytovací oddělení se tedy musely připravit plány na ubytování všech návštěvníků.

      Mezitím městská rada v Leicesteru, s níž bratr Loft navázal spojení, oznámila, že jedna z největších leicesterských firem chce svou každoroční slavnostní večeři s tancem pořádat právě během toho víkendu, na který jsme si chtěli pronájem sálu objednat my. Na další dotaz se Dennis dozvěděl, že tato slavnost se vlastně bude konat 30. září, ale po takové události se vždycky musí hodně uklízet, a proto byl sál rezervován i na další den. Dennis se zeptal: „Kdybychom si vzali na starost úklid, mohli bychom si pak sál zajistit na 1. října?“ Správce sálu souhlasil a Dennis si s úlevou oddechl, ačkoli si v té době příliš neuvědomoval, že to bude obrovská akce.

      O půlnoci 30. září nastoupilo 400 bratrů, kteří — rozděleni do skupin s určenými vedoucími — začali uklízet sál po taneční zábavě. Také odnesli stoly a místo nich přinesli 3 000 židlí připravených na shromáždění. Udělat to za pouhých osm hodin byl opravdu velmi náročný úkol. Dennis vzpomíná: „Výjimečným rysem té akce bylo to, že velmi málo těchto bratrů bylo pozváno na výroční shromáždění, a přesto, že se na něm mohli jenom takto podílet, dokonce ho jenom připravovat, o něm mluví dodnes.“ Bratři pokryli pódium kobercem a olemovali ho květinami. V 8.00 hodin ráno byl sál dokonale uklizen. Personál sálu v údivu přihlížel. Bratři usoudili, že toto shromáždění bude pravděpodobně čímsi velmi zvláštním. Nebyli zklamáni.

      Nezapomenutelné shromáždění

      Mezi 3 671 účastníky této duchovní hostiny v Leicesteru bylo 693 delegátů z 37 jiných odboček. Mnozí z těchto návštěvníků byli pomazaní bratři a sestry. Nejstarší delegáti z Británie byli Reg Kellond z Telfordu a Emma Burnellová z Paigntonu, oběma bylo 99 let. Janet Taitová z Glasgow i Mary Grantová, Edith Guiverová a Robert Warden, jimž je přes osmdesát nebo přes devadesát let, poznali pravdu před první světovou válkou. Všichni mají opravdu celoživotní zkušenosti v Jehovově službě. Podíleli se na svědecké činnosti v době, kdy počet těch, kdo chválí Jehovu, vzrostl z několika tisíc na 92 320. Dychtivě čekali, čím je asi povzbudí členové vedoucího sboru.

      Albert D. Schroeder přednesl proslov na námět „Stále doufej v Jehovu a neunavíš se“ založený na Izajášovi 40:31. Také vedl rozhovor s několika věrnými bratry: s Robertem Wardenem a Haroldem Rabsonem — oba byli z Glasgow, první byl pokřtěn v roce 1913 a druhý v roce 1914 —, s Robertem Andersonem, který byl 51 let průkopníkem, a s Ernie Beavorem, jenž byl sedmnáct let krajským dozorcem a jehož tři děti byly v misionářské službě. Všichni tito bratři se nadšeně vyjadřovali o mnoha letech strávených v Jehovově službě. Daniel Sydlik, další člen vedoucího sboru, promluvil na námět „To nejlepší má teprve přijít“. Na tento proslov bratři dodnes vzpomínají.

      Jeden bratr napsal: „Když jsme dostali pozvánku, znovu nás zaplavily vzpomínky na onen nádherný sjezd, který se konal v době války, v roce 1941, v De Montfort Hall. Onen sjezd, uspořádaný jakoby zázrakem uprostřed Británie sužované válkou, byl rozhodně nejlepší sjezd, kterého jsme se zúčastnili — ale opravdu ‚to nejlepší mělo teprve přijít‘. Z tohoto shromáždění jsme odcházeli se srdcem přetékajícím vděčností k Jehovovi, rozhodnuti zůstat věrně oddaní našemu Stvořiteli, jeho Králi, Ježíši Kristu, a organizaci, kterou On tak zjevně používá.“

      Po této události mnozí delegáti odjeli do Londýna na program k zasvěcení přistavěné části betelu. Místo, kde program probíhal, bylo telefonicky spojeno se sjezdovým sálem v severním Londýně a to mnoha dalším bratrům umožňovalo vyslechnout si proslov k zasvěcení, který přednesl Frederick Franz, tehdejší prezident Společnosti.