Pamětihodné biblické rozhovory

Když mi bylo pouhých sedmnáct let, jednoho dne jsem mluvil v kazatelské službě ve farmářském domku s nějakým mužem. V době mé návštěvy přijel Winston Churchill, čelní představitel Británie v době druhé světové války. Náš rozhovor se tím přerušil, ale pan Churchill si všiml Strážné věže a pochválil mne za mou činnost.

O několik dnů později jsem byl zase v kazatelské službě a zazvonil jsem na zvonek u dveří velkého domu. Otevřel sluha a když jsem požádal, abych mohl mluvit s pánem domu, zeptal se mě, zda vím, kdo to je. Neměl jsem tušení. „Toto je Chartwell,“ řekl „sídlo Winstona Churchilla.“ V tu chvíli se pan Churchill objevil. Vzpomněl si na naše předchozí setkání a pozval mě dovnitř. Hovořili jsme krátce, pan Churchill přijal tři knihy a pozval mě, abych přišel znovu.

Později, v jedno teplé odpoledne, jsem přišel znovu a opět mě pozval dále. Pan Churchill mi nabídl limonádu a po krátkém přivítání řekl: „Máš půl hodiny na to, abys mi řekl, co je podle tebe Boží Království, ale pak mě musíš nechat, abych ti řekl, jak si to představuji já.“ A to jsme taky udělali.

Pan Churchill se domníval, že Boží Království bude vytvořeno prostřednictvím bohabojných státníků a nepřijde, dokud se lidé nenaučí žít v míru. Dokázal jsem mu vysvětlit biblický názor na Boží Království a poukázat na požehnání, která přinese. Pan Churchill byl velmi srdečný a vyjádřil se, že si našeho díla váží.

Žel, již se mi nepodařilo, abych se s ním setkal znovu. Jsem však velmi vděčný za to, že ačkoli jsem byl ještě mladík, dokázal jsem díky tomu, že mě otec školil a povzbuzoval, vydat dobré svědectví takovému významnému státníkovi. — Žalm 119:46.

Rozšířená služba

Matka nám v květnu 1950 sdělila, že se stěhuje do Kanady a bere s sebou mého nejmladšího bratra Johna. V té době se bratři Peter a David již osamostatnili. A tak po osmnácti letech u firmy (včetně válečných let, kdy byl na seznamu zaměstnanců) podal můj otec výpověď a přihlásil se do pravidelné průkopnické služby. Plným časem začal sloužit v srpnu roku 1950, když se vrátil z velkého mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v New Yorku. V listopadu 1951, o rok a něco později, byl otec jmenován cestujícím dozorcem a začal navštěvovat sbory, aby je povzbuzoval. Já jsem byl mezitím na podzim roku 1949 pozván, abych sloužil v kanceláři odbočky svědků Jehovových v Londýně (Anglie).

Pak přišlo jiné bohaté požehnání — byli jsme s otcem pozváni do 20. třídy misionářské školy Gilead v New Yorku. Naše třída začala studovat v září roku 1952 a graduovali jsme následující rok v únoru. Já jsem pak sloužil ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu (New York) a můj otec byl poslán jako cestující dozorce do Indiany.

V červnu jsme se mohli zúčastnit mezinárodního sjezdu v New Yorku, protože bratři kvůli tomuto sjezdu zdrželi celou 20. třídu a neposlali nás hned do našich misionářských pověření. Velmi jsem si oblíbil jednu ze svých spolužaček, Kae Whitsonovou, a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Dostali jsme přidělení k práci cestujícího dozorce v Michiganu a pak za dva roky jsme byli přiděleni jako misionáři do Severního Irska.

Když jsme se však chystali vyplout, Kae zjistila, že je těhotná. Měli jsme tedy jiný úkol, totiž vychovat syna a tři dcery, aby se z nich stali schopní služebníci plným časem, stejně jako to dělal můj otec se mnou.

Příklad mého věrného otce

BYL 6. červenec roku 1947 a naše rodina se účastnila oblastního sjezdu svědků Jehovových v Londýně (Anglie). Otec měl v očích slzy radosti, když natahoval ruku, aby mi pomohl z bazénu pro křty. Byli jsme s otcem právě pokřtěni na znamení naší oddanosti Jehovovi, Stvořiteli a univerzálnímu Svrchovanému Panovníkovi. Při této radostné události byla také moje matka a moji tři bratři.

Žel, jednota naší rodiny v křesťanském uctívání měla být brzy narušena. Než vám však budu vyprávět o tom všem a o tom, jak na mne zapůsobila otcova věrnost, dovolte, abych vám řekl něco o jeho dřívějším životě.

Otec bydlel v klubovně, kterou spravovala firma, u níž pracoval. Rád vesloval, hrál ragby a věnoval se dalším sportům. Netrvalo dlouho a zamiloval se do Edny, přitažlivé dívky, která sdílela jeho lásku ke sportům. Vzali se v roce 1929 a během následujících deseti let byli obdařeni čtyřmi syny.

Poslední léta života tatínka a maminky

Otec a matka se nikdy nerozvedli. Poté, co opustila Anglii, zůstala matka nějaký čas v Kanadě a pak se s Johnem přestěhovala do Spojených států. Žádný z mých bratrů se nestal svědkem. Uprostřed šedesátých let se však s matkou spojili svědkové Jehovovi. V roce 1966 se přestěhovala do Mombasy v Keni, kde ve studiu pokračovala. Následující rok se ale nervově zhroutila.

Moji bratři Petr a David jí zařídili, aby se vrátila do Anglie a tam byla léčena. Zotavila se a opět začala studovat se svědky. Umíte si představit, jakou měl otec radost, když mu napsala, že má být v roce 1972 na sjezdu v Londýně pokřtěna. Přiletěli jsme s manželkou ze Spojených států, abychom s ní byli v době křtu.

Příští rok jel otec na dovolenou, a když byl v Anglii, radoval se z toho, že se mohl podílet na službě dům od domu s matkou. Pak navštívil naši rodinu ve Spojených státech. Otec a matka probírali otázku urovnání jejich vztahu, ale matka mu řekla: „Byli jsme příliš dlouho od sebe. Bylo by to obtížné. Počkejme na nový svět, až bude všechno v pořádku.“ Tak se otec vrátil ke svému přidělení. Onemocnění v Keni zanechalo na matce stopy a nakonec musela zůstat v nemocnici. Tam v roce 1985 zemřela.

Otec v roce 1986 těžce onemocněl, a proto jsme ho s mým bratrem Peterem navštívili u něj doma v Zimbabwe. To otce ohromně povzbudilo a zdálo se, že to v něm probudilo chuť do života. Afričtí bratři byli ke mně neobyčejně laskaví, protože jsem byl jeho syn! Opravdu, otcův příklad měl pozitivní vliv na život každého, kdo s ním přišel do styku.

Teď jsem nemocný já sám. Lékaři mi řekli, že už nebudu žít dlouho. Říkají, že mám vzácně se vyskytující smrtelnou nemoc amyloidózu. Jsem však šťasten, že se moje děti řídí mým příkladem, tak jako jsem se řídil já příkladem svého věrného otce. Všechny moje děti s námi pořád věrně slouží Jehovovi. Velkou útěchou je vědomí, že ať žijeme, nebo zemřeme, máme pevnou naději, že se budeme věčně těšit z bohatých požehnání našeho milujícího nebeského Otce, protože jsme věrně konali jeho vůli! (Hebrejcům 6:10) — Vyprávěl Michael Davey.a

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Vlevo: Moji rodiče se mnou a se starším bratrem

[Obrázek na straně 22]

Dokázal jsem obšírně mluvit o Božím Království s Winstonem Churchillem

[Podpisek]

USAF photo

[Obrázek na straně 24]

S mou manželkou Kae