Když zemře někdo z našich blízkých

V úterý 17. července 2007 kolem sedmé hodiny večer sjelo osobní letadlo z přistávací dráhy nejrušnějšího brazilského letiště v centru São Paula. Letadlo přeletělo hlavní silnici a narazilo do přilehlé budovy. O život přišlo asi 200 lidí.

TATO tragédie, která byla označena za nejhorší letecké neštěstí v dějinách Brazílie, se nesmazatelně vryla do mysli těch, kdo tehdy ztratili své blízké. Jednou z nich byla Claudete, která se o havárii letadla dozvěděla ze zpráv v televizi. Její syn Renato byl na palubě. Bylo mu teprve 26 let a v říjnu se měl ženit. Claudete se mu zoufale snažila dovolat mobilním telefonem, ale bezvýsledně. Pak se zhroutila na podlahu a rozplakala se.

Antje přišla o svého snoubence při tragické dopravní nehodě v lednu 1986. Když jí to sdělili, byla v šoku. „Nejdříve jsem tomu nevěřila. Říkala jsem si, že je to jen zlý sen a že se z něj najednou probudím a zjistím, že to nebyla pravda. Třásla jsem se a cítila jsem hroznou bolest, jako by mě někdo udeřil do žaludku.“ Následující tři roky měla Antje deprese. I když už od nehody uplynulo více než 20 let, vždy se roztřese, když si na to vzpomene.

Slovy se dá jen stěží popsat šok, nedůvěra, otupělost a zoufalství, jež mohou těžce dolehnout na ty, kteří takto nečekaně přišli o své milované. Ale i když smrt někoho blízkého lze očekávat, například v důsledku vleklé nemoci, zármutek může být stejně hluboký. Nikdy totiž nejsme na takovou ztrátu dostatečně připravení. Maminka Nanci zemřela v roce 2002 po dlouhé nemoci. Přesto v den její smrti Nanci v nemocnici seděla na podlaze a byla naprosto otřesená. Měla pocit, že život pro ni ztratil veškerý smysl. Od té doby už sice uběhlo pět let, ale stejně se vždy rozpláče, když si na maminku vzpomene.

„Lidé se s takovou ztrátou nikdy zcela nesmíří, jen si na ni zvyknou,“ řekla doktorka Holly G. Prigersonová. Jestliže vám někdo blízký zemřel, ať už se to dalo očekávat nebo ne, možná si říkáte: ‚Je přirozené, že cítím zármutek? Jak se člověk může se smrtí někoho blízkého vyrovnat? Uvidíme se ještě někdy?‘ O těchto a dalších otázkách, které by vás snad mohly zajímat, bude pojednávat následující článek.

[Podpisek obrázku na straně 3]

EVERTON DE FREITAS/AFP/Getty Images

„Když se shromáždily všecky děti [Jákobovy], aby zmírnily otcovu bolest, nechtěl se dáti potěšiti, nýbrž řekl: Bolestí sestoupím k svému synu do hrobu. A plakal bez ustání.“ 1. MOJŽÍŠOVA 37:35 Bible česká

PATRIARCHA Jákob velmi truchlil nad ztrátou svého syna. Očekával, že zármutek ho bude provázet až do smrti. Podobně jako Jákob, i vy možná máte pocit, že vaše bolest nad ztrátou milovaného člověka je natolik velká, že se jí nikdy nezbavíte. Je snad takový hluboký zármutek známkou slabé víry v Boha? Rozhodně ne!

Jákob je v Bibli popsán jako muž víry. Spolu se svým dědem Abrahamem a otcem Izákem je za svou mimořádnou víru chválen. (Hebrejcům 11:8, 9, 13) Při jedné příležitosti dokonce celou noc zápasil s andělem, aby od Boha získal požehnání. (1. Mojžíšova 32:24–30) Je zřejmé, že Jákob měl k Bohu pevný vztah. Co se tedy můžeme naučit z toho, že pociťoval zármutek? To, že prožíváme hluboký smutek nad smrtí někoho milovaného, neznamená, že naše víra v Boha je slabá. Když ztratíme blízkého člověka, je zármutek přirozený.

Co je zármutek?

Každý člověk prožívá zármutek jinak, ale u mnoha lidí převažuje silná citová bolest. Zamysleme se nad tím, co zažil Leonardo. Když mu bylo 14 let, jeho otec náhle zemřel v důsledku problémů se srdcem a dýcháním. Na den, kdy mu to teta řekla, Leonardo nikdy nezapomene. Nejdříve odmítal uvěřit, že je to pravda. Na pohřbu sice viděl otcovo tělo, ale všechno mu to připadalo neskutečné. Asi šest měsíců nebyl schopný plakat. Mnohokrát se přistihl, jak čeká, až se otec vrátí z práce. Trvalo to zhruba rok, než na něho skutečnost, že otec je mrtvý, plně dolehla. Leonardo se pak cítil hrozně osamělý. I běžné situace — jako třeba to, že se vrátil do prázdného domu — mu připomínaly, že už s ním otec není. V takových chvílích se často rozbrečel. Otec mu tolik chyběl.

Z toho, co Leonardo prožil, je vidět, jak hluboký může zármutek být. Pozitivní však je, že citového zotavení lze dosáhnout. To ale může vyžadovat nějaký čas. Je to podobné jako s doslovným zraněním. Také je potřeba určitého času, aby se zahojilo. Zacelení citových ran může trvat měsíce, někdy i roky. Silná bolest, kterou jste cítili na počátku, se však časem zmírní a život bude postupně nabývat smysl.

Dá se říci, že zármutek je nezbytnou součástí zotavování a přizpůsobování se nové situaci. Po člověku, kterého jsme milovali, zůstane v našem životě prázdné místo. Musíme se naučit žít bez něj. Zármutek nám může pomoci uvolnit citové napětí. Každý samozřejmě neprojevuje zármutek stejně. Ale jedno se zdá být jisté: Budete-li se zármutku bránit, může vám to duševně, citově i tělesně uškodit.