Jak se vyrovnat se ztrátou někoho blízkého

„Když jsem se dozvěděla, že táta zemřel, byla jsem šokovaná a zoufalá. Zaplavil mě pocit viny, že jsem u něj nebyla, když se to stalo. Hluboká bolest, kterou člověk cítí, když mu zemře někdo blízký, se nedá k ničemu přirovnat. Táta mi tolik chybí.“ (Sara)

„Já sám jsem neměl čas truchlit“

Zamysleme se nad zkušeností Nathaniela, kterému zemřela matka, když mu bylo 24 let. „Zpočátku jsem byl ochromený,“ říká. „Cítil jsem, že bych měl podepřít tátu a mnoho maminčiných přítelkyň, které byly v šoku. Já sám jsem neměl čas truchlit.“

Ani po roce a půl Nathaniel nebyl se ztrátou maminky smířený. Vypráví: „Táta mi občas zavolá, protože je mu smutno, a to je dobře. Potřebuje o tom mluvit a já jsem rád, že mu můžu pomoct. Jenomže když potřebuju podpořit já, nemám se na koho obrátit.“

„Dům byl bez ní prázdný“

Pro ty, kdo ztratili někoho blízkého, je asi největším problémem osamělost. Například devatenáctileté Ashley zemřela maminka na rakovinu. „Cítila jsem se ztracená a opuštěná,“ vypráví. „Maminka byla moje nejlepší přítelkyně. Trávily jsme spolu spoustu času.“

Je pochopitelné, že pro Ashley bylo těžké, když se vracela domů a uvědomila si, že tam maminka není. „Dům byl bez ní prázdný,“ říká. „Mnohokrát jsem šla do svého pokoje, prohlížela si fotky a s pláčem vzpomínala na to, co jsme spolu prožily.“