Vdovy a vdovci — Co potřebují? Jak jim můžete pomoci?

Ve spoře osvětlené kuchyni svého malého bytu Jeanne mechanicky prostírá. Vždyť musí taky něco jíst. Najednou si všimne, že na stůl položila dva talíře . . . a propukne v pláč. Ze zvyku prostřela pro dva lidi. A přitom to jsou už dva roky, co její milovaný manžel zemřel.

TI, KDO ztrátu manželského partnera nezažili, si nedovedou představit, jak velká je to bolest. Faktem je, že lidská mysl se s takovou hroznou skutečností smiřuje jen pomalu. Beryl, které je 72 let, se s náhlou smrtí svého manžela zpočátku nedokázala vyrovnat. „Nemohla jsem tomu věřit,“ říká. „Neuměla jsem si představit, že už se nikdy neobjeví ve dveřích.“

Lidé, kterým byla amputována končetina, někdy zažívají pocit, jako by ji stále měli. Podobně i člověk, který ztratil manželského partnera, může mít občas pocit, že jej zahlédl v davu, nebo se přistihne, že na něj mluví, jako kdyby žil.

Beryl, o které již byla zmínka, říká: „Přátelé pro mě byli mimořádnou pomocí. Všimla jsem si ale, že mnozí se vyhýbají jakékoli zmínce o mém manželu Johnovi. Bylo to, jako by nikdy neexistoval, a mně to bylo líto.“

Paul, jehož manželka zemřela na rakovinu, vysvětluje, proč byl rád, když ho někdo vytáhl ven: „Někdy člověk nemá chuť být s lidmi ani mluvit o své situaci. Ale když stráví večer v přátelské společnosti, je mu mnohem lépe. Necítí se tak osamělý. Ví, že lidé se o něj opravdu zajímají, a díky tomu je to pro něj snazší.“b

Paul popisuje, jak obtížné bylo nežít minulostí. Znázornil to takto: „S manželkou jsme byli jako dva stromky, které rostly vzájemně propletené. Když ale jeden strom zemřel a byl odstraněn, ten druhý vypadal jako zdeformovaný. Připadalo mi hrozně divné být sám.“

Herbert, který je vdovcem šest let, říká: „Obzvlášť cenné pro mne byly chvíle, kdy ti, kdo mě přišli navštívit, tiše seděli a naslouchali mým nostalgickým vzpomínkám a myšlenkám, které se mi zrovna honily hlavou. Je mi jasné, že jsem nebyl vždy tím nejpříjemnějším společníkem, ale moc jsem si jejich empatie vážil.“ Na Paula silně zapůsobilo jednání jednoho zralého přítele, který byl iniciativní a pravidelně se zajímal o to, jak Paul svou situaci zvládá psychicky. Vzpomíná: „Byl jsem mu vděčný za jeho upřímný a mírný přístup a často jsem se mu svěřoval.“ (Přísloví 18:24)