Když ztratíte manželského druha

Jiným vnitřním otřesem je ztráta manželského partnera, a to zejména tehdy, když manželé jako dvojice vedli velmi aktivní život. Pro pozůstalého to může znamenat skončení celého způsobu života, kdy spolu cestovali, pracovali, bavili se a kdy byli závislí jeden na druhém.

Eunice vypráví, co se stalo, když její manžel náhle zemřel na srdeční infarkt. „První týden jsem byla ve stavu citové otupělosti, jako kdyby se ve mně zastavily všechny životní funkce. Dokonce jsem nevnímala chuti a neměla čich. Přesto můj smysl pro logiku existoval dál, nějak mimo mne. Byla jsem u svého manžela v době, kdy se lékaři pomocí kardiopulmonální resuscitace a léků pokoušeli stabilizovat jeho stav, a proto jsem nezažila obvyklé symptomy popírání. Přesto jsem měla strašný pocit bezmoci, jako kdybych pozorovala auto, které se řítí ze srázu, a přitom nemohla nijak zasáhnout.“

Plakala? „Samozřejmě, hlavně když jsem četla ty stovky kondolencí, které jsem dostala. Každou jsem oplakala. To mi pomáhalo přečkat zbytek dne. Ale nic nepomáhalo, když se mě stále znovu někdo ptal, jak se cítím. Samozřejmě mi bylo bídně.“

Co Eunice pomohlo, aby svůj zármutek přežila? „Podvědomě, aniž jsem si to uvědomila, jsem se rozhodla žít dál,“ říká. „Ale zraňuje mě, když si vzpomenu, že už tady není můj manžel a nemůže se radovat ze života, který tak miloval.“

MaryAnne v sobě také cítila nutkání, aby skrývala své city, když jí zemřel manžel. „Měla jsem takové starosti, abych byla dobrým příkladem pro druhé,“ vypráví, „že jsem si netroufala mít normální pocity. Ale nakonec jsem zjistila, že snažit se být silným pilířem pro druhé mi nepomáhá. Začala jsem o své situaci přemýšlet a řekla jsem si: ‚Jestli potřebuješ plakat, plač. Nesnaž se být příliš silná. Musíš ze sebe ty pocity dostat.‘“