„CÍTIL jsem na sobě velký tlak, abych své pocity nedal najevo‚“ vypráví Mike, když vzpomíná na úmrtí svého otce. Mikeovi připadalo, že potlačovat zármutek je mužné. Přesto si později uvědomil, že to nebylo správné. Když tedy Mikeovu příteli zemřel dědeček, Mike věděl, co má udělat. Říká: „Před několika lety bych přítele poplácal po zádech a řekl mu: ‚Vzmuž se.‘ Nyní jsem ho vzal kolem ramen a řekl: ‚Nebraň se svým pocitům. Pomůže ti to, aby ses s nimi vypořádal. Jestli chceš, abych odešel, odejdu, ale jestli chceš, abych zůstal, zůstanu tady. Ale neboj se těch pocitů.‘“

Jedna mladá žena vypráví, jak jí blízká přítelkyně pomohla vyrovnat se s úmrtím matky. Vzpomíná: „Moje přítelkyně byla pořád u mne. Plakala se mnou. Povídala si se mnou. Mohla jsem své city naprosto otevřeně projevit a to bylo pro mne důležité. Nemuselo mi být trapné, že pláču.“ (Viz Římanům 12:15.)