Tento výrok potvrzuje případ jedné matky, Anne, jejíž dcerka Rachel zemřela na SIDS (syndrom náhlého úmrtí kojence). Annin manžel řekl: „Překvapující bylo to, že ani já, ani Anne jsme na pohřbu neplakali. Všichni ostatní plakali.“ Anne k tomu dodala: „Je to pravda, ale já jsem toho potom naplakala dost za nás oba. Myslím, že to na mě dopadlo teprve několik týdnů po té tragédii, když jsem jednoho dne byla v domě konečně sama. Celý den jsem plakala. Ale věřím, že mi to pomohlo. Pak jsem se cítila lépe. Musela jsem ztrátu svého děťátka oplakat. Doopravdy si myslím, že byste měli nechat zarmoucené lidi vyplakat. To, že druzí lidé říkají ‚Neplač‘‚ je sice přirozená reakce, ovšem ve skutečnosti to nepomáhá.“

Jak někteří lidé reagují

Jak reagovali někteří lidé, kteří byli sklíčeni ztrátou někoho milovaného? Vezměme si například Juanitu. Ví, jak na člověka působí smrt dítěte. Pětkrát potratila. Pak byla opět těhotná. Když tedy po automobilové nehodě musela zůstat v nemocnici, pochopitelně si dělala starosti. Za dva týdny jí předčasně začaly porodní bolesti. Zanedlouho se narodila maličká Vanessa — vážila pouze 0,9 kilogramu. „Byla jsem úžasně rozrušená,“ vypráví Juanita. „Konečně jsem se stala matkou!“

Její štěstí však dlouho netrvalo. Za čtyři dny Vanessa zemřela. Juanita vypráví: „Měla jsem pocit naprosté prázdnoty. Byla jsem připravena o své mateřství. Cítila jsem, jako by tu chyběla část mě samotné. Bylo tak bolestné přijít domů do pokoje, který jsme připravili pro Vanessu, a dívat se na malé košilky, které jsem pro ni koupila. Několik příštích měsíců jsem stále znovu prožívala den jejího narození. Nechtěla jsem nikoho vidět.“

Byla to přehnaná reakce? Druzí lidé ji možná těžko pochopí, ale ti, kdo prožili to, co Juanita, vyprávějí, že pro své děťátko truchlili stejně, jako by truchlili pro někoho, kdo žil již nějakou dobu. Říkají, že rodiče milují své dítě hodně dlouho před tím, než se jim narodí. Mezi dítětem a matkou se vytvoří zvláštní pouto. Když děťátko zemře, matka má pocit, že odešla skutečná osoba. A právě to musí druzí lidé pochopit.

Jak se vás může zmocnit hněv nebo pocit viny

Jiná matka popisovala, jaké měla pocity, když se dozvěděla, že její šestiletý synek náhle zemřel na vrozenou srdeční vadu. „Prošla jsem řadou reakcí — otupělostí, nedůvěrou, pocitem viny a pocitem hněvu vůči svému manželovi a vůči lékaři, protože si neuvědomovali, jak je chlapcův stav vážný.“

Dlouhý proces zármutku u mnoha matek potvrzuje to, co říkají mnozí odborníci: že smrt dítěte znamená pro rodiče, zejména pro matku, ránu, která se nikdy nezacelí.