JEDEN muž z New Yorku vypráví: „Můj syn Jonathan jel na návštěvu k přátelům, kteří bydleli několik mil od nás. Moje manželka Valentina nerada viděla, že tam jezdil. Pokaždé byla rozrušená kvůli provozu na silnicích. Ale Jonathan měl moc rád elektroniku a jeho přátelé měli dílnu, kde mohl získávat praktické zkušenosti. Byl jsem doma v západním Manhattanu v New Yorku, manželka byla na návštěvě u svých příbuzných na Portoriku. Myslel jsem si: ‚Jonathan se brzy vrátí.‘ Pak se ozval zvonek u dveří. ‚To bude určitě on.‘ Nebyl to on. Byl to policista a pracovníci záchranné služby. Policista se zeptal: ‚Poznáváte tento řidičský průkaz?‘ ‚Ano, je to průkaz mého syna Jonathana.‘ ‚Máme pro vás špatnou zprávu. Došlo k nehodě a . . . váš syn, . . . váš syn zahynul.‘ Moje první reakce byla: ‚To nemůže být pravda!‘ Tato otřesná událost nám způsobila v srdci ránu, která se ani po letech ještě nezacelila.“

Jeden otec z Barcelony (Španělsko) píše: „Tenkrát v šedesátých letech jsme byli šťastná španělská rodina. Já a má manželka Marie jsme měli tři děti, Davida, Paquita a Isabelu, jimž bylo 13, 11 a 9 let.

Jednoho dne v březnu 1963 přišel Paquito domů ze školy a stěžoval si na kruté bolesti hlavy. Nechápali jsme, co je mohlo způsobit, ale brzy jsme to zjistili. Za tři hodiny zemřel. Jeho život náhle ukončila mozková příhoda.

Je to více než třicet let, co Paquito zemřel. Ale přesto v nás dodnes zůstává hluboká bolest nad touto ztrátou. Není možné, aby rodiče ztratili dítě, a neměli přitom pocit, že ztratili něco ze sebe — bez ohledu na to, jak dlouhá doba uplynula a kolik dalších dětí snad mají.“

Tyto dvě zkušenosti rodičů, kteří ztratili děti, ukazují, jak hluboce a trvale člověka zasáhne smrt dítěte. Velice pravdivá jsou slova jednoho doktora filozofie, který napsal: „Smrt dítěte je obvykle tragičtější a více zraňuje než smrt staršího člověka, protože dítě je poslední z rodiny, u koho se předpokládá, že zemře . . . Smrt každého dítěte znamená ztrátu vysněné budoucnosti, příbuzenských vztahů [syn, snacha, vnoučata], zážitků . . ., z nichž jsme se ještě netěšili.“ A tento pocit ohromné ztráty může také postihnout kteroukoli ženu, která přišla o děťátko, když potratila.

Jedna ovdovělá žena vypráví: „Můj manžel Russell sloužil za druhé světové války jako zdravotnický poradce v bitevní oblasti Pacifiku. Zažil a přežil úděsné bitvy. Vrátil se do Spojených států a od té doby žil pokojně. Později se stal služebníkem Božího slova. Brzy po šedesátce se u něho začaly projevovat příznaky srdeční choroby. Snažil se žít aktivně. Pak jednoho dne v červenci 1988 utrpěl silný srdeční infarkt, a zemřel. Byla to drtivá ztráta. Ani jsem se s ním nestačila rozloučit. Nebyl to jenom můj manžel. Byl to můj nejlepší přítel. Žili jsme spolu čtyřicet let. V té chvíli mi připadalo, že se musím smířit s nesmírnou osamělostí.“

To jsou jen některé z tisíců tragických případů, které každý den postihují rodiny všude na světě. Když vám smrt vezme dítě, manžela, manželku, rodiče nebo přítele, řeknete jako většina zarmoucených lidí, že křesťanský pisatel Pavel měl pravdu, když nazval smrt „posledním nepřítelem“. První přirozenou reakcí na tuto hroznou zprávu často bývá její odmítání. „To nemůže být pravda! Tomu nevěřím.“ Jak uvidíme dále, následují často i jiné reakce. (1. Korinťanům 15:25, 26)

Než však začneme uvažovat o pocitech smutku, odpovězme si na některé důležité otázky. Znamená smrt konec člověka? Je nějaká naděje, že své drahé opět uvidíme?

Existuje skutečná naděje

Biblický pisatel Pavel předkládal naději na úlevu od onoho „posledního nepřítele“, od smrti. Napsal: ‚Smrt má být přivedena vniveč.‘ „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.“ (1. Korinťanům 15:26, Ekumenický překlad) Proč si tím Pavel mohl být tak jistý? Proto, že dostal poučení od toho, kdo byl vzkříšen z mrtvých, od Ježíše Krista. (Skutky 9:3–19) Z toho důvodu také mohl apoštol Pavel napsat: „Poněvadž je totiž smrt skrze člověka [Adama], vzkříšení mrtvých je také skrze člověka [Ježíše Krista]. Vždyť právě jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu budou všichni oživeni.“ (1. Korinťanům 15:21, 22)

Ježíš byl hluboce zarmoucen, když se setkal s jednou vdovou z Nain a uviděl jejího mrtvého syna. Biblická zpráva nám oznamuje: „Jakmile se [Ježíš] přiblížil k městské bráně, tu pohleďme, vynášeli mrtvého, jediného zplozeného syna své matky. Byla kromě toho vdova. Byl s ní také značný zástup z města. A když ji Pán zahlédl, byl pohnut lítostí nad ní a řekl jí: ‚Přestaň plakat.‘ Na to přistoupil a dotkl se már, a nosiči se zastavili a on řekl: ‚Mladý muži, říkám ti: Vstaň!‘ A mrtvý se posadil a začal mluvit, a on ho dal matce. Všech se zmocnila bázeň a oslavovali Boha a říkali: ‚Byl mezi námi vzbuzen velký prorok‘ a ‚Bůh obrátil svou pozornost ke svému lidu.‘“ Povšimněte si, že Ježíš byl tak pohnut lítostí, že syna té vdovy vzkřísil. Představte si, na co to poukazuje do budoucnosti! (Lukáš 7:12–16)

Před očitými svědky tam Ježíš předvedl nezapomenutelné vzkříšení. To byla totiž předzvěst vzkříšení, které Ježíš předpověděl již nějakou dobu před touto událostí, předzvěst obnovení života na zemi pod vládou „nových nebes“. Ježíš tehdy řekl: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou.“ (Zjevení 21:1, 3, 4; Jan 5:28, 29; 2. Petra 3:13)

K dalším očitým svědkům vzkříšení patřil Petr a několik jiných z těch dvanácti, kteří Ježíše doprovázeli na jeho cestách. Ti skutečně slyšeli vzkříšeného Ježíše, jak mluví u Galilejského moře. Zpráva nám oznamuje: „Ježíš jim řekl: ‚Pojďte, nasnídejte se.‘ Nikdo z učedníků neměl odvahu se ho dotázat: ‚Kdo jsi?‘, protože věděli, že je to Pán. Ježíš přišel, vzal chléb, dal jim jej a podobně rybu. Tentokrát to bylo potřetí, co se Ježíš objevil učedníkům po svém vzbuzení z mrtvých.“ (Jan 21:12–14)

Proto mohl Petr s bezvýhradným přesvědčením napsat: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých.“ (1. Petra 1:3)

Apoštol Pavel přesvědčivě vyjádřil svou naději, když řekl: „Věřím všemu, co je předloženo v Zákonu a napsáno v Prorocích; a mám naději v Boha, naději, kterou tito muži také sami chovají, že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:14, 15)

Milióny lidí tedy mohou mít pevnou naději na to, že uvidí své milované znovu žít na zemi, ale za velmi odlišných podmínek. Jaké to budou podmínky? Dalšími podrobnostmi o biblicky podložené naději pro naše milované, které jsme ztratili, se bude zabývat poslední oddíl této brožury, nazvaný „Jistá naděje pro zemřelé“.

Nejprve však uvažujme o otázkách, které nás možná napadají, když truchlíme nad ztrátou někoho milovaného: Je to normální, takto truchlit? Jak mohu žít se svým zármutkem? Jak mi mohou druzí pomáhat, abych se s tím vyrovnal? Jak mohu pomáhat jiným truchlícím? A především: Co říká Bible o jisté naději pro zemřelé? Uvidím ještě někdy své milované? A kde to bude?

JEDEN pozůstalý píše: „V dětství mě v Anglii učili, abych své pocity nedával veřejně najevo. Vzpomínám si, že kdykoli mi něco způsobilo bolest, můj otec, bývalý důstojník, procedil mezi zuby: ‚Nebreč!‘ Nemohu si vzpomenout, zda vůbec někdy matka políbila nebo vzala do náruče někoho z nás dětí (byly jsme čtyři). Bylo mi padesát šest let, když jsem viděl svého otce umírat. Pocítil jsem ohromnou ztrátu. Přesto jsem zpočátku nemohl plakat.“

V některých kulturách projevují lidé své city otevřeně. Ať mají radost, nebo jsou smutní, druzí jejich pocity znají. Ale v jiných částech světa, zejména v severní Evropě a v Británii, byli lidé — hlavně muži — vedeni k tomu, aby své city skrývali, aby své pocity potlačovali, aby na sobě nedávali nic znát a neodhalovali své nitro. Je však něco nesprávného na tom, když projevíte svůj zármutek nad ztrátou někoho milovaného? Co o tom říká Bible?

Ti, kdo v Bibli plakali

Bibli napsali Hebrejci z východní oblasti Středozemí a tito lidé byli citově založení. Je v ní obsaženo mnoho příkladů lidí, kteří svůj zármutek otevřeně projevili. Král David truchlil nad ztrátou svého zavražděného syna Amnona. Doslova ‚plakal velmi velkým pláčem‘. (2. Samuelova 13:28–39) Truchlil i nad ztrátou svého zrádného syna Absaloma, který se pokoušel uchvátit království. Biblická zpráva nám říká: „Tehdy se král [David] rozrušil a vyšel do nástřešní místnosti nad průchodem brány a dal se do pláče; a tak říkal, jak kráčel: ‚Můj synu Absalome, můj synu, můj synu Absalome! Ó, kdybych tak byl zemřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!‘“ (2. Samuelova 18:33) David truchlil jako každý obyčejný otec. A kolikrát si rodiče přáli, aby zemřeli místo svých dětí! Zdá se to velice nepřirozené, když dítě zemře dříve než někdo z rodičů.

Jak reagoval Ježíš, když zemřel jeho přítel Lazar? Cestou k jeho hrobu Ježíš plakal. (Jan 11:30–38) Později plakala Marie Magdaléna, když přicházela k Ježíšově hrobce. (Jan 20:11–16) Křesťan, který rozumí biblické naději na vzkříšení, ovšem nepociťuje neutěšitelný zármutek jako ti lidé, kteří nemají jasný biblický podklad pro svůj náboženský názor na stav mrtvých. Ale i když má pravý křesťan naději na vzkříšení, je to také člověk s normálními city, a ztráta kteréhokoli milovaného člověka mu působí zármutek, a on truchlí. (1. Tesaloničanům 4:13, 14)

Plakat, nebo neplakat

Jak reagujeme my dnes? Zjišťujeme, že je obtížné nebo trapné dávat najevo své city? Co doporučují poradci? V jejich novodobých názorech se často pouze ozývá starověká inspirovaná biblická moudrost. Říkají, že bychom měli svůj zármutek projevovat, a ne ho potlačovat. To nám připomíná věrné muže z dávných dob — například Joba, Davida a Jeremjáše —, jejichž projevy zármutku jsou popsány v Bibli. Ti své city rozhodně nepotlačovali. Proto není moudré, když se vyhýbáte lidem. (Přísloví 18:1) Zármutek se samozřejmě v různých kulturách projevuje odlišně a také závisí na tom, čemu kde věří většina lidí.a

A co když je vám do pláče? Pláč je přirozenou součástí lidského života. Znovu si připomeňme, že po smrti Lazara Ježíš „zasténal v duchu a . . . proléval slzy“. (Jan 11:33, 35) Tak ukázal, že pláč je normální reakcí na smrt někoho milovaného.

Tento výrok potvrzuje případ jedné matky, Anne, jejíž dcerka Rachel zemřela na SIDS (syndrom náhlého úmrtí kojence). Annin manžel řekl: „Překvapující bylo to, že ani já, ani Anne jsme na pohřbu neplakali. Všichni ostatní plakali.“ Anne k tomu dodala: „Je to pravda, ale já jsem toho potom naplakala dost za nás oba. Myslím, že to na mě dopadlo teprve několik týdnů po té tragédii, když jsem jednoho dne byla v domě konečně sama. Celý den jsem plakala. Ale věřím, že mi to pomohlo. Pak jsem se cítila lépe. Musela jsem ztrátu svého děťátka oplakat. Doopravdy si myslím, že byste měli nechat zarmoucené lidi vyplakat. To, že druzí lidé říkají ‚Neplač‘‚ je sice přirozená reakce, ovšem ve skutečnosti to nepomáhá.“

Jak někteří lidé reagují

Jak reagovali někteří lidé, kteří byli sklíčeni ztrátou někoho milovaného? Vezměme si například Juanitu. Ví, jak na člověka působí smrt dítěte. Pětkrát potratila. Pak byla opět těhotná. Když tedy po automobilové nehodě musela zůstat v nemocnici, pochopitelně si dělala starosti. Za dva týdny jí předčasně začaly porodní bolesti. Zanedlouho se narodila maličká Vanessa — vážila pouze 0,9 kilogramu. „Byla jsem úžasně rozrušená,“ vypráví Juanita. „Konečně jsem se stala matkou!“

Její štěstí však dlouho netrvalo. Za čtyři dny Vanessa zemřela. Juanita vypráví: „Měla jsem pocit naprosté prázdnoty. Byla jsem připravena o své mateřství. Cítila jsem, jako by tu chyběla část mě samotné. Bylo tak bolestné přijít domů do pokoje, který jsme připravili pro Vanessu, a dívat se na malé košilky, které jsem pro ni koupila. Několik příštích měsíců jsem stále znovu prožívala den jejího narození. Nechtěla jsem nikoho vidět.“

Byla to přehnaná reakce? Druzí lidé ji možná těžko pochopí, ale ti, kdo prožili to, co Juanita, vyprávějí, že pro své děťátko truchlili stejně, jako by truchlili pro někoho, kdo žil již nějakou dobu. Říkají, že rodiče milují své dítě hodně dlouho před tím, než se jim narodí. Mezi dítětem a matkou se vytvoří zvláštní pouto. Když děťátko zemře, matka má pocit, že odešla skutečná osoba. A právě to musí druzí lidé pochopit.

Jak se vás může zmocnit hněv nebo pocit viny

Jiná matka popisovala, jaké měla pocity, když se dozvěděla, že její šestiletý synek náhle zemřel na vrozenou srdeční vadu. „Prošla jsem řadou reakcí — otupělostí, nedůvěrou, pocitem viny a pocitem hněvu vůči svému manželovi a vůči lékaři, protože si neuvědomovali, jak je chlapcův stav vážný.“

Hněv může být dalším ze symptomů zármutku. Možná se hněváte na lékaře a ošetřovatelky, protože se zdá, že mohli zesnulému věnovat větší péči. Nebo se třeba hněváte na přátele a příbuzné, kteří — jak se zdá — něco říkají nebo dělají nesprávně. Někteří lidé se zlobí na zesnulého, že nevěnoval pozornost svému zdraví. Stella vypráví: „Vzpomínám si, že jsem se zlobila na svého manžela, protože jsem věděla, že to mohlo dopadnout jinak. Byl hodně nemocný, ale nedbal na varování lékařů.“ A někdy se pozůstalý hněvá na zesnulého kvůli břemenům, která z jeho smrti vyplynula.

Někteří lidé mají kvůli svému hněvu pocit viny, totiž možná sami sebe odsuzují za to, že se zlobí. Jiní svádějí vinu za smrt svého milovaného na sebe. „Nezemřel by,“ tvrdí sami sobě, „jen kdybychom ho dříve přinutili, aby šel k lékaři“ nebo „aby navštívil jiného lékaře“ či „aby se lépe staral o své zdraví.“

Jiní lidé mají ještě hlubší pocit viny, zejména když jejich drahý zemřel náhle, nečekaně. Začínají vzpomínat na dobu, kdy se na zesnulého zlobili nebo se s ním hádali. Nebo možná mají pocit, že pro zesnulého vlastně nebyli vším tím, čím měli být.

Dlouhý proces zármutku u mnoha matek potvrzuje to, co říkají mnozí odborníci: že smrt dítěte znamená pro rodiče, zejména pro matku, ránu, která se nikdy nezacelí.

Když ztratíte manželského druha

Jiným vnitřním otřesem je ztráta manželského partnera, a to zejména tehdy, když manželé jako dvojice vedli velmi aktivní život. Pro pozůstalého to může znamenat skončení celého způsobu života, kdy spolu cestovali, pracovali, bavili se a kdy byli závislí jeden na druhém.

Eunice vypráví, co se stalo, když její manžel náhle zemřel na srdeční infarkt. „První týden jsem byla ve stavu citové otupělosti, jako kdyby se ve mně zastavily všechny životní funkce. Dokonce jsem nevnímala chuti a neměla čich. Přesto můj smysl pro logiku existoval dál, nějak mimo mne. Byla jsem u svého manžela v době, kdy se lékaři pomocí kardiopulmonální resuscitace a léků pokoušeli stabilizovat jeho stav, a proto jsem nezažila obvyklé symptomy popírání. Přesto jsem měla strašný pocit bezmoci, jako kdybych pozorovala auto, které se řítí ze srázu, a přitom nemohla nijak zasáhnout.“

Plakala? „Samozřejmě, hlavně když jsem četla ty stovky kondolencí, které jsem dostala. Každou jsem oplakala. To mi pomáhalo přečkat zbytek dne. Ale nic nepomáhalo, když se mě stále znovu někdo ptal, jak se cítím. Samozřejmě mi bylo bídně.“

Co Eunice pomohlo, aby svůj zármutek přežila? „Podvědomě, aniž jsem si to uvědomila, jsem se rozhodla žít dál,“ říká. „Ale zraňuje mě, když si vzpomenu, že už tady není můj manžel a nemůže se radovat ze života, který tak miloval.“

„Nenechte si od druhých předepisovat . . .“

Autoři knihy Leavetaking—When and How to Say Goodbye (Loučení — Kdy a jak říci sbohem) radí: „Nenechte si od druhých lidí předepisovat, co máte dělat a jak se přitom máte cítit. Proces zármutku postupuje u každého člověka jinak. Druzí lidé si možná myslí — a dávají vám to najevo —, že truchlíte příliš, nebo že netruchlíte dost. Odpusťte jim to a zapomeňte na to. Snažíte-li se přizpůsobit nějaké formě, kterou pro vás vytvořili jiní lidé nebo celá společnost, zbrzdíte svůj postup k citovému uzdravení.“

Je samozřejmé, že lidé jsou rozdílní, a proto každý prožívá zármutek jiným způsobem. Nesnažíme se tvrdit, že jeden způsob je pro všechny lidi zaručeně lepší než jiný. Nebezpečí však vzniká tehdy, když nastane stagnace a když člověk postižený zármutkem není schopen smířit se s realitou. Tehdy by mu mohli pomoci soucitní přátelé. Bible říká: „Pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ Nebojte se tedy požádat o pomoc a o rozhovor. A plačte. (Přísloví 17:17)

Zármutek je normální reakce na ztrátu a není nic špatného na tom, že váš zármutek vidí jiní lidé. Je však nutné odpovědět ještě na další otázky: ‚Jak mohu žít se svým zármutkem? Je normální, že prožívám pocit viny a hněvu? Jak mám takové reakce zvládnout? Co mi pomůže snášet ztrátu a zármutek?‘ Odpovědi na tyto a další otázky jsou v dalším oddílu této brožury.

„CÍTIL jsem na sobě velký tlak, abych své pocity nedal najevo‚“ vypráví Mike, když vzpomíná na úmrtí svého otce. Mikeovi připadalo, že potlačovat zármutek je mužné. Přesto si později uvědomil, že to nebylo správné. Když tedy Mikeovu příteli zemřel dědeček, Mike věděl, co má udělat. Říká: „Před několika lety bych přítele poplácal po zádech a řekl mu: ‚Vzmuž se.‘ Nyní jsem ho vzal kolem ramen a řekl: ‚Nebraň se svým pocitům. Pomůže ti to, aby ses s nimi vypořádal. Jestli chceš, abych odešel, odejdu, ale jestli chceš, abych zůstal, zůstanu tady. Ale neboj se těch pocitů.‘“

MaryAnne v sobě také cítila nutkání, aby skrývala své city, když jí zemřel manžel. „Měla jsem takové starosti, abych byla dobrým příkladem pro druhé,“ vypráví, „že jsem si netroufala mít normální pocity. Ale nakonec jsem zjistila, že snažit se být silným pilířem pro druhé mi nepomáhá. Začala jsem o své situaci přemýšlet a řekla jsem si: ‚Jestli potřebuješ plakat, plač. Nesnaž se být příliš silná. Musíš ze sebe ty pocity dostat.‘“

A tak Mike i MaryAnne doporučují: Dejte průchod zármutku! A mají pravdu. Proč? Truchlení je totiž nezbytné k citovému uvolnění. Uvolněním pocitů můžete zmírnit tlak, který vás zavaluje. Přirozený projev pocitů, je-li spojen s porozuměním a přesnými informacemi, vám umožní, abyste měli na své pocity správný názor.

Svůj zármutek samozřejmě neprojevujeme všichni stejným způsobem. A na citové reakce pozůstalých mohou mít vliv takové činitele, jako je například to, zda jejich milovaný zemřel náhle, nebo zda k úmrtí došlo po dlouhé nemoci. Ale jedna věc se zdá jistá: Potlačování pocitů vám může tělesně i citově ublížit. Je mnohem zdravější, když svému zármutku dáte průchod. Jak? Některé praktické rady jsou v Bibli.

Jak dát průchod zármutku?

Zármutku je možné prospěšně dát průchod mluvením. Starověkému patriarchovi Jobovi zemřelo všech jeho deset dětí a potkaly ho ještě další osobní tragédie, a on potom řekl: „Má duše rozhodně cítí hnus k mému životu. Chci dát průchod [hebrejsky „uvolnit“] své starosti o sebe. Chci mluvit v hořkosti své duše!“ (Job 1:2, 18, 19; 10:1) Job už v sobě nedokázal svou starost dále zadržovat. Potřeboval jí dát průchod, musel „mluvit“. Podobně napsal anglický dramatik Shakespeare v dramatu Macbeth: „Žal nemluvící v přetížení běd jen šeptá srdci, aby puklo hned.“

Mluvíte-li tedy o svých pocitech s „pravým druhem“, který vám bude trpělivě a soucitně naslouchat, přinese vám to určitou úlevu. (Přísloví 17:17) Jestliže své zážitky a pocity vložíme do slov, často je snáze pochopíme a snáze se s nimi vyrovnáme. A je-li posluchačem člověk, kterému také někdo zemřel a který se s tímto úmrtím zdárně vyrovnal, možná vám bude moci předat nějaké praktické podněty, jak to zvládnout. Jedna matka, jíž zemřelo dítě, vyprávěla, proč jí pomohly rozhovory s jinou ženou, kterou potkala podobná ztráta: „Velmi mě posilovalo vědomí, že jiná žena prodělala totéž, že z toho vyšla bez úhony, že ještě žije a že se znovu dokázala vpravit do normálního života.“

A co když vám není příjemné mluvit o svých pocitech? David složil po smrti Saula a Jonatana velice citový žalozpěv, v němž vyjádřil svůj zármutek. Tato smutná skladba se nakonec stala součástí biblické knihy Druhá Samuelova. (2. Samuelova 1:17–27; 2. Paralipomenon 35:25) Někteří lidé podobně zjišťují, že je pro ně snazší vyjádřit se písemně. Jedna vdova vyprávěla, že si zapisuje své pocity a v pozdějších dnech si své zápisky přečte. Objevila, že je to užitečná úleva.

Sdělování pocitů — ať ústní, nebo písemné — vám pomůže dát průchod zármutku. Také to pomůže řešit nedorozumění. Jedna matka, která ztratila dítě, vypráví: „Manžel i já jsme slyšeli o jiných manželských párech, které se po smrti dítěte rozvedly, a nechtěli jsme, aby se to stalo nám. Když jsme se tedy na sebe rozzlobili a chtěli jsme se navzájem obviňovat, popovídali jsme si o tom. Myslím, že jsme si tak byli čím dál bližší.“ Povídáte-li si tedy o svých pocitech, pomůže vám to pochopit, že i když vás postihla stejná ztráta jako jiné lidi, oni mohou projevovat zármutek jinak — každý svým způsobem.

Zármutku je možné dát průchod ještě jinak, totiž pláčem. Bible říká, že je „čas plakat“. (Kazatel 3:1, 4) Takovýto čas rozhodně nastane po úmrtí někoho milovaného. Zdá se, že prolévání slz zármutku je nezbytnou součástí procesu hojení.

Jedna mladá žena vypráví, jak jí blízká přítelkyně pomohla vyrovnat se s úmrtím matky. Vzpomíná: „Moje přítelkyně byla pořád u mne. Plakala se mnou. Povídala si se mnou. Mohla jsem své city naprosto otevřeně projevit a to bylo pro mne důležité. Nemuselo mi být trapné, že pláču.“ (Viz Římanům 12:15.) Za své slzy byste se neměli stydět. Jak jsme viděli, v Bibli je plno příkladů věrných mužů i žen — včetně Ježíše Krista —, kteří bez viditelných rozpaků veřejně prolévali slzy zármutku. (1. Mojžíšova 50:3; 2. Samuelova 1:11, 12; Jan 11:33, 35)

Možná zjistíte, že vaše pocity budou nějakou dobu poněkud nepředvídatelné. Snad vám bez předchozího varování vytrysknou slzy. Jedna vdova přišla na to, že ji dohání k slzám nakupování v supermarketu (něco, co často dělala se svým manželem), zejména když ze zvyku sahala po zboží, které měl její manžel rád. Buďte sami k sobě trpěliví. A nemějte pocit, že musíte slzy zadržovat. Uvědomte si, že slzy jsou přirozenou a nezbytnou součástí truchlení.

Vyrovnejte se s pocitem viny

Jak jsme již uvedli dříve, někteří lidé mají pocit viny, když jim zemře někdo milovaný. To snad vysvětluje, proč měl věrný muž Jákob tak velký zármutek, když ho přesvědčovali o tom, že jeho syna Josefa zabilo „nebezpečné divoké zvíře“. Jákob sám poslal Josefa, aby se podíval, jak se daří jeho bratrům. Jákoba tedy pravděpodobně trápil pocit viny. Snad se sám sebe ptal: ‚Proč jsem poslal Josefa samotného? Proč jsem ho poslal do míst, kde je plno divokých zvířat?‘ (1. Mojžíšova 37:33–35)

Možná máte pocit, že k úmrtí vašeho milovaného přispěla nějaká vaše nedbalost. Může vám prospět už to, když si uvědomíte, že pocit viny — skutečné, nebo domnělé — je normální reakcí na zármutek. A opět, nenechávejte si takové pocity zbytečně pro sebe. Mluvení o tom, jakou vinu cítíte, může vést k velice potřebnému uvolnění pocitů.

Uvědomte si však, že i když někoho sebevíc milujete, nemůžete ovládat jeho život ani zajistit, aby vašeho milovaného nepostihl „čas a nepředvídaná událost“. (Kazatel 9:11) Kromě toho jste rozhodně neměli žádné špatné pohnutky. Chtěli jste například, aby váš milovaný onemocněl a zemřel, a proto jste ho neposlali k lékaři dříve? Samozřejmě, že ne! Zavinili jste tedy jeho smrt? Ne.

Jedna matka, jejíž dcera zahynula při autonehodě, pochopila, jak se má vyrovnat s pocitem viny. Vypráví: „Měla jsem pocit viny, že jsem ji poslala ven. Ale uvědomila jsem si, že takový pocit je absurdní. Na tom, že jsem ji poslala s otcem na nákup, nebylo nic špatného. Byla to jenom hrozná náhoda.“

Řeknete možná: ‚Je to ale škoda, že jsem mnohé věci neřekl nebo neudělal.‘ To je pravda. Kdo z nás je však dokonalým otcem, matkou nebo dítětem? Bible nám připomíná: „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá ve slovu, je to dokonalý muž.“ (Jakub 3:2; Římanům 5:12) Uznejte tedy tu skutečnost, že nejste dokonalí. Když se budete v myšlenkách stále zabývat tím, „co by, kdyby,“ nic se tím nezmění, ale může se zpomalit vaše zotavování.

Máte-li nesporné důvody věřit, že vaše vina je skutečná, a ne domnělá, pak uvažujte o nejdůležitějším činiteli, který může váš pocit viny zmírnit — o Božím odpuštění. Bible nás ujišťuje: „Kdyby provinění byla to, na co dáváš pozor, Jah, Jehovo, kdo by mohl obstát? Vždyť u tebe je pravé odpouštění.“ (Žalm 130:3, 4) Nemůžete se vrátit do minulosti a něco změnit. Můžete však prosit Boha, aby vám odpustil vaše minulé chyby. A co potom? Nu, jestliže Bůh slibuje, že vaše minulé chyby vymaže, neměli byste si odpustit i vy sami? (Přísloví 28:13; 1. Jana 1:9)

Vyrovnejte se s pocitem hněvu

Také se do určité míry hněváte, třeba na lékaře, ošetřovatelky, přátele, nebo dokonce na zesnulého? Uvědomte si, že i to je běžná reakce na úmrtí. Váš hněv je možná přirozeným průvodním jevem bolesti, kterou cítíte. Jeden spisovatel to vyjádřil slovy: „Jen tehdy, když si svůj hněv uvědomíte — ne když v hněvu jednáte, ale když víte, že ho cítíte —, se můžete oprostit od jeho ničivých účinků.“

Snad také prospěje, když hněv projevíte nebo ho někomu sdělíte. Jak? Jistě ne nekontrolovanými výbuchy. Bible upozorňuje, že nebezpečný je dlouhotrvající hněv. (Přísloví 14:29, 30) Ale možná zjistíte, že vás utěšuje, když si o svém hněvu povídáte s přítelem, který vás chápe. A někoho prospěšně uvolní, když si ve chvíli, kdy je rozhněvaný, pořádně zacvičí. (Viz také Efezanům 4:25, 26.)

Je sice důležité otevřeně a upřímně mluvit o svých pocitech, přesto však je vhodné určité varování. Je velký rozdíl mezi tím, když své pocity projevíte, a tím, když vinu za ně svádíte na druhé. Není nutné vyčítat svůj hněv a nespokojenost druhým. Při povídání o svých pocitech tedy dbejte na to, abyste nemluvili nepřátelsky. (Přísloví 18:21) Existuje však jedna pomoc, která je pro překonání zármutku nejlepší, a o té si nyní pohovoříme.

Pomoc od Boha

Bible nás ujišťuje: „Jehova je blízko těm, kteří mají zlomené srdce, a ty, kteří jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:18) Ano, k tomu, abyste se vyrovnali s úmrtím milovaného člověka, vám více než cokoli jiného pomůže vztah k Bohu. Jak? Všechny dosud předložené praktické podněty jsou založeny na Božím slově, Bibli, nebo jsou s ním v souladu. Uplatňování těchto podnětů vám pomůže.

Dále, nepodceňujte hodnotu modlitby. Bible nás vybízí: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří.“ (Žalm 55:22) Jestliže vám dokáže pomoci to, když se se svými pocity svěříte soucitnému příteli, oč více vám pomůže, když své srdce vylijete „Bohu veškeré útěchy“. (2. Korinťanům 1:3)

Není to jen samotná modlitba, která působí, že se cítíme lépe. ‚Ten, který slyší modlitbu,‘ slibuje, že dá svatého ducha svým služebníkům, kteří o něj upřímně prosí. (Žalm 65:2; Lukáš 11:13) A Boží svatý duch neboli činná síla nám může dodat „moc, která je nad to, co je normální“, abychom žili dál. (2. Korinťanům 4:7) Nezapomeňte: Bůh může svým věrným služebníkům pomáhat, aby snášeli všechny problémy, s nimiž se snad setkají.

Jedna žena, které zemřela holčička, vzpomíná, jak síla modlitby pomáhala jí i jejímu manželovi smířit se s touto ztrátou. „Když jsme byli večer doma a zármutek začal být v jisté chvíli nepřekonatelný, začli jsme se společně nahlas modlit,“ vypráví. „Kdykoli jsme museli poprvé něco dělat bez ní — jít na sborové shromáždění, navštívit sjezd — modlili jsme se o sílu. Když jsme ráno vstali a skutečnost nám připadala nesnesitelná, modlili jsme se k Jehovovi o pomoc. Z nějakého důvodu mne opravdu zraňovalo, když jsem měla sama vejít do domu. A tak jsem se pokaždé, když jsem šla domů sama, obracela v modlitbě k Jehovovi a prosila ho, aby mi pomohl zachovat určitý klid.“ Tato věrná žena pevně a oprávněně věří, že tyto modlitby způsobily změnu. I vy můžete zjistit, že v odezvě na vaše vytrvalé modlitby „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly“. (Filipanům 4:6, 7; Římanům 12:12)

Pomoc, kterou poskytuje Bůh, opravdu působí změny. Křesťanský apoštol Pavel řekl, že Bůh „nás utěšuje ve všem našem soužení, abychom byli schopni utěšovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení“. Je pravda, že pomoc od Boha neodstraňuje bolest, ale působí, aby se bolest dala lépe snést. Neznamená to, že už nebudete plakat nebo že na svého milovaného zapomenete. Můžete se však ze zármutku zotavit. A až se zotavíte, můžete mít díky tomu, co jste prožili, větší porozumění pro druhé. Budete jim moci soucitněji pomáhat, aby se vyrovnali s podobnou ztrátou. (2. Korinťanům 1:4)

„JEN mi dej vědět, kdyby bylo něco, co mohu udělat.“ To říkají mnozí z nás svému příteli nebo příbuznému, jemuž právě někdo zemřel. Opravdu to myslíme upřímně. Chtěli bychom nějak pomoci. Ale zavolá nás ten pozůstalý a řekne: „Napadlo mě, co pro mne můžeš udělat“? Obvykle ne. Zcela jistě se sami musíme chopit iniciativy, chceme-li toho, kdo je zarmoucený, doopravdy podpořit a utěšit.

Jedno biblické přísloví říká: „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísloví 15:23; 25:11) V poznání o tom, co říkat a co neříkat, a co dělat a co nedělat, je moudrost. Zde je několik biblických podnětů k tomu, co někteří pozůstalí považují za prospěšné.

Co dělat . . .

Naslouchejte: Buďte „rychlí k slyšení“‚ říká Jakub 1:19. Jednou z nejlepších věcí, jaké můžete udělat, je sdílet s pozůstalým bolest tím, že nasloucháte. Někteří pozůstalí si možná potřebují povídat o svém drahém zesnulém, o nehodě nebo nemoci, které způsobily jeho smrt, nebo o svých pocitech, jež mají od doby úmrtí. Zeptejte se tedy: „Chtěl by sis o tom povídat?“ Ať se rozhodnou. Jeden mladý muž vzpomínal, jaké to bylo, když mu zemřel otec, a řekl: „Pomáhalo mi, když se druzí lidé ptali, co se stalo, a pak skutečně naslouchali.“ Naslouchejte trpělivě a soucitně a nemějte zbytečně pocit, že musíte odpovídat nebo poskytovat řešení. Nechte je, ať vám povědí všechno, co vám chtějí sdělit.

Opakovaně je ujišťujte: Ujišťujte je, že udělali všechno, co mohli (nebo říkejte cokoli jiného, o čem víte, že to je pravdivé a kladné). Opakovaně je ujišťujte o tom, že jejich pocity — smutek, hněv, pocit viny nebo nějaké jiné emoce — nejsou nijak neobvyklé. Vyprávějte jim o jiných lidech, o nichž víte, že se po podobné ztrátě úspěšně vzchopili. Taková „příjemná řeč“ je „uzdravením pro kosti“, říká text z Přísloví 16:24. (1. Tesaloničanům 5:11, 14)

Buďte jim k dispozici: Dejte se jim k dispozici, nejen pro několik prvních dní, kdy je s nimi mnoho přátel a příbuzných, ale i v pozdějších měsících, kdy se ostatní vrátí ke své běžné denní činnosti. Tak prokážete, že jste „pravý druh“, který v „čase tísně“ stojí při svém příteli. (Přísloví 17:17) „Naši přátelé zařídili, abychom měli každý večer program, a tak jsme nemuseli trávit příliš mnoho času sami doma,“ vypráví Teresea, jejíž dítě zahynulo při dopravní nehodě. „To nám pomohlo zvládnout ten pocit prázdnoty.“ Po letech mohou být stresujícími chvílemi pro pozůstalé výroční dny, například výročí svatby nebo úmrtí. Nemůžete si tyto dny označit ve svém kalendáři, abyste, až tyto dny nastanou, mohli pozůstalým poskytnout soucitnou podporu — kdyby to bylo nutné?

Vhodně se chopte iniciativy: Je potřeba něco zařídit? Je nutné postarat se někomu o děti? Potřebují se přátelé a příbuzní, kteří přijeli na návštěvu, někde ubytovat? Lidé, jimž nedávno někdo zemřel, jsou často tak neschopni jednání, že dokonce ani nevědí, co sami potřebují udělat, natož aby řekli druhým, jak jim mohou pomoci. Jestliže tedy poznáte, co je skutečně zapotřebí, nečekejte, až budete požádáni; chopte se iniciativy. (1. Korinťanům 10:24; srovnejte 1. Jana 3:17, 18.) Jedna žena, jíž zemřel manžel, vyprávěla: „Mnozí lidé říkali: ‚Dej mi vědět, kdyby bylo něco, co mohu udělat.‘ Ale jedna přítelkyně se neptala. Šla rovnou do ložnice, převlékla postel a vyprala povlečení špinavé ještě od jeho smrti. Druhá vzala kbelík s vodou a čisticí prostředky a vydrhla koberec, na který můj manžel zvracel. Za několik týdnů přišel jeden ze sborových starších, v pracovním oblečení a s nářadím, a řekl: ‚Vím, že určitě něco potřebuješ opravit. Co je to?‘ Jak mě zahřálo u srdce, když tento muž spravil dveře, které visely jen na jednom závěsu, a opravil elektrický spotřebič!“ (Srovnejte Jakuba 1:27.)

Buďte pohostinní: „Nezapomínejte na pohostinnost,“ připomíná nám Bible. (Hebrejcům 13:2) Zejména bychom neměli zapomínat na pohostinnost vůči těm, kdo jsou zarmouceni. Neměli bychom jim říkat „Přijď někdy“, ale stanovit jim den a hodinu návštěvy. I když odmítnou, nevzdávejte se příliš rychle. Někdy mohou potřebovat jemné pobídnutí. Možná vaše pozvání nepřijali, protože se obávají, aby před druhými lidmi neztratili kontrolu nad svými city. Nebo by si připadali provinile, že se v takovou dobu těší z jídla a ze společenství. Vzpomeňte si na pohostinnost Lydie, o níž se mluví v Bibli. Lukáš byl pozván do její domácnosti a pak říká: „Prostě nás přiměla přijít.“ (Skutky 16:15)

Buďte trpěliví a mějte pochopení: Nebuďte příliš překvapeni tím, co vám snad pozůstalí zpočátku říkají. Nezapomeňte, že mohou mít pocit hněvu a viny. Jsou-li citové výbuchy obráceny proti vám, projevujte pochopení a trpělivost, a nereagujte podrážděně. „Oblékněte [si] něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a shovívavost,“ doporučuje Bible. (Kolosanům 3:12, 13)

Napište dopis: Často se podceňuje hodnota dopisu nebo lístku vyjadřujícího soustrast. Jaké jsou jeho výhody? Na tuto otázku odpovídá Cindy, které zemřela matka na rakovinu: „Jedna přítelkyně mi napsala pěkný dopis. Velmi mi pomohl, protože jsem ho mohla číst stále znovu.“ Takový povzbuzující dopis nebo lístek se může skládat jen ‚z několika slov‘, ale měli byste je napsat ze srdce. (Hebrejcům 13:22) Můžete v něm sdělit, že si zesnulého vážíte a že na něj máte nějakou mimořádnou vzpomínku, nebo vyjádřit, jak ten, kdo zemřel, ovlivnil váš život.

Modlete se s nimi: Nepodceňujte hodnotu toho, když se s pozůstalými modlíte nebo když se modlíte za ně. Bible říká: „Úpěnlivá prosba spravedlivého . . . má mnoho síly.“ (Jakub 5:16) Například když slyší, že se za ně modlíte, pomůže jim to utlumit takové negativní pocity, jako jsou pocity viny. (Srovnejte Jakuba 5:13–15.)

Co nedělat . . .

Nedržte se stranou jen proto, že nevíte, co říkat nebo co dělat: Snad si říkáte: ‚Určitě právě teď potřebují být sami.‘ Ale je také možné, že se držíte stranou jen z obavy, že řeknete nebo uděláte něco nesprávného. Ovšem jestliže se pozůstalému vyhýbají přátelé, příbuzní nebo spoluvěřící, může to způsobit, že se cítí ještě osamělejší a jeho bolest se zvětší. Nezapomeňte, že nejlaskavější slova a skutky jsou často ty nejprostší. (Efezanům 4:32) Samotná vaše přítomnost může být zdrojem povzbuzení. (Srovnejte Skutky 28:15.) Teresea vzpomíná na den, kdy zemřela její dcera: „Během hodiny se nemocniční chodba naplnila našimi přáteli; byli tam všichni starší a jejich manželky. Některé ženy přišly v natáčkách, někteří přátelé byli v pracovních šatech. Prostě všeho nechali a přišli. Mnozí z nich nám řekli, že nevědí, co mají říci. Na tom ale nezáleželo, jen když tam byli.“

Nevyvíjejte na ně nátlak, aby přestali truchlit: Snad máme chuť říkat: ‚No tak, no tak, neplač přece.‘ Ale lepší je nechat slzy proudit. „Myslím, že je důležité dovolit pozůstalému, aby dal najevo svůj cit a skutečně ho uvolnil,“ říká Katherine, když vzpomíná na úmrtí svého manžela. Odolejte sklonu přikazovat druhým, jaký by měli mít pocit. A nedomnívejte se, že na ochranu jejich pocitů musíte své skrývat. Bible naopak doporučuje „plačte s těmi, kteří pláčou“. (Římanům 12:15)

Neraďte jim ukvapeně, aby se oblečení nebo jiných osobních věcí po zemřelém zbavili dříve, než k tomu budou připraveni: Možná se domníváte, že by pro ně bylo lepší, kdyby se předmětů, které vyvolávají vzpomínky, zbavili kvůli tomu, že nějak prodlužují zármutek. Zde však není možné uplatňovat výrok „sejde z očí, sejde z mysli“. Člověk, jemuž někdo zemřel, se možná potřebuje zvolna oprošťovat od myšlenek na zesnulého. Vzpomeňte si na biblický popis toho, jak patriarcha Jákob reagoval na to, když mu namluvili, že jeho mladého syna Josefa zahubilo divoké zvíře. Když Jákobovi předložili Josefův dlouhý oděv potřísněný krví, „mnoho dnů truchlil nad svým synem. A všichni jeho synové a všechny jeho dcery vstávali, aby ho utěšili, ale on odmítal přijmout útěchu.“ (1. Mojžíšova 37:31–35)

Neříkejte ‚Můžete mít další dítě‘: „Měla jsem odpor k lidem, kteří mi říkali, že mohu mít další dítě,“ vzpomíná jedna matka, které zemřelo dítě. Tito lidé to zřejmě myslí dobře, ale slova, že zemřelé dítě se dá nahradit, působí na zarmouceného rodiče, „jako by bodal mečem“. (Přísloví 12:18) Jedno dítě není možné nahradit dalším. Proč? Protože každé je jedinečné.

Zbytečně se nevyhýbejte zmínkám o zemřelém: „Mnozí lidé se nechtěli o mém synu Jimmym bavit, nechtěli dokonce ani vyslovit jeho jméno,“ vzpomíná jedna matka. „Musím přiznat, že mě trochu zraňovalo, když druzí měli takový postoj.“ Neměňte tedy zbytečně námět hovoru, když padne zmínka o jménu zesnulého. Zeptejte se pozůstalého, zda o svém milovaném chce mluvit. (Srovnejte Joba 1:18, 19 a 10:1.) Někteří pozůstalí si váží toho, když slyší, jak si jejich přátelé povídají o vynikajících vlastnostech, pro které si je zesnulý získal. (Srovnejte Skutky 9:36–39.)

Neříkejte hned: ‚Takhle to je lepší‘: Snažíme-li se najít na úmrtí něco pozitivního, pro zarmoucené to vždy nezní jako něco ‚utěšujícího pro sklíčené duše‘. (1. Tesaloničanům 5:14) Jedna mladá svobodná žena vzpomínala na to, jak jí zemřela matka, a řekla: „Druzí říkali: ‚Už netrpí‘ nebo ‚Alespoň má klid‘. Ale to jsem nechtěla slyšet.“ Z takových poznámek mohou pozůstalí usuzovat, že by neměli pociťovat smutek nebo že ta ztráta není nijak významná. Jsou však zřejmě velmi smutní, protože jim jejich milovaný nesmírně chybí.

Možná je lepší neříkat: ‚Vím, jak ti je‘: Víte to skutečně? Můžete například vědět, co cítí rodič, kterému zemřelo dítě, když jste sami takovou ztrátu nezažili? A i když jste ji zažili, uvědomte si, že druzí lidé nemusí mít přesně stejné pocity jako vy. (Srovnejte Nářky 1:12.) Na druhé straně — pokud se to zdá vhodné — pro někoho může být užitečné, když mu povíte, jak jste se vzpamatovali ze ztráty milovaného člověka. Jedna žena, jíž zahynula dcera, zjistila, že ji uklidnilo, když jí matka jiné zemřelé dívky vyprávěla, jak se ona vrátila k normálnímu životu. Říká: „Matka zemřelé dívky neuvedla svůj příběh slovy ‚Vím, jak ti je‘. Prostě mi vyprávěla, jak to prožívala ona, a nechala mě, abych si to propojila.“

Chcete-li pomáhat pozůstalému člověku, vyžaduje to od vás soucit, rozlišovací schopnost a hodně lásky. Nečekejte, až k vám pozůstalý přijde. Neříkejte pouze: ‚Jestliže je něco, co mohu udělat . . .“ Sami to „něco“ zjistěte, a pak se vhodně chopte iniciativy.

Zbývá ještě několik otázek: Jaká je biblická naděje na vzkříšení? Co může znamenat pro vás a pro vašeho milovaného zesnulého? Jak si můžeme být jisti, že je tato naděje spolehlivá?