JEDEN pozůstalý píše: „V dětství mě v Anglii učili, abych své pocity nedával veřejně najevo. Vzpomínám si, že kdykoli mi něco způsobilo bolest, můj otec, bývalý důstojník, procedil mezi zuby: ‚Nebreč!‘ Nemohu si vzpomenout, zda vůbec někdy matka políbila nebo vzala do náruče někoho z nás dětí (byly jsme čtyři). Bylo mi padesát šest let, když jsem viděl svého otce umírat. Pocítil jsem ohromnou ztrátu. Přesto jsem zpočátku nemohl plakat.“

V některých kulturách projevují lidé své city otevřeně. Ať mají radost, nebo jsou smutní, druzí jejich pocity znají. Ale v jiných částech světa, zejména v severní Evropě a v Británii, byli lidé — hlavně muži — vedeni k tomu, aby své city skrývali, aby své pocity potlačovali, aby na sobě nedávali nic znát a neodhalovali své nitro. Je však něco nesprávného na tom, když projevíte svůj zármutek nad ztrátou někoho milovaného? Co o tom říká Bible?

Ti, kdo v Bibli plakali

Bibli napsali Hebrejci z východní oblasti Středozemí a tito lidé byli citově založení. Je v ní obsaženo mnoho příkladů lidí, kteří svůj zármutek otevřeně projevili. Král David truchlil nad ztrátou svého zavražděného syna Amnona. Doslova ‚plakal velmi velkým pláčem‘. (2. Samuelova 13:28–39) Truchlil i nad ztrátou svého zrádného syna Absaloma, který se pokoušel uchvátit království. Biblická zpráva nám říká: „Tehdy se král [David] rozrušil a vyšel do nástřešní místnosti nad průchodem brány a dal se do pláče; a tak říkal, jak kráčel: ‚Můj synu Absalome, můj synu, můj synu Absalome! Ó, kdybych tak byl zemřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!‘“ (2. Samuelova 18:33) David truchlil jako každý obyčejný otec. A kolikrát si rodiče přáli, aby zemřeli místo svých dětí! Zdá se to velice nepřirozené, když dítě zemře dříve než někdo z rodičů.

Jak reagoval Ježíš, když zemřel jeho přítel Lazar? Cestou k jeho hrobu Ježíš plakal. (Jan 11:30–38) Později plakala Marie Magdaléna, když přicházela k Ježíšově hrobce. (Jan 20:11–16) Křesťan, který rozumí biblické naději na vzkříšení, ovšem nepociťuje neutěšitelný zármutek jako ti lidé, kteří nemají jasný biblický podklad pro svůj náboženský názor na stav mrtvých. Ale i když má pravý křesťan naději na vzkříšení, je to také člověk s normálními city, a ztráta kteréhokoli milovaného člověka mu působí zármutek, a on truchlí. (1. Tesaloničanům 4:13, 14)

Plakat, nebo neplakat

Jak reagujeme my dnes? Zjišťujeme, že je obtížné nebo trapné dávat najevo své city? Co doporučují poradci? V jejich novodobých názorech se často pouze ozývá starověká inspirovaná biblická moudrost. Říkají, že bychom měli svůj zármutek projevovat, a ne ho potlačovat. To nám připomíná věrné muže z dávných dob — například Joba, Davida a Jeremjáše —, jejichž projevy zármutku jsou popsány v Bibli. Ti své city rozhodně nepotlačovali. Proto není moudré, když se vyhýbáte lidem. (Přísloví 18:1) Zármutek se samozřejmě v různých kulturách projevuje odlišně a také závisí na tom, čemu kde věří většina lidí.a

A co když je vám do pláče? Pláč je přirozenou součástí lidského života. Znovu si připomeňme, že po smrti Lazara Ježíš „zasténal v duchu a . . . proléval slzy“. (Jan 11:33, 35) Tak ukázal, že pláč je normální reakcí na smrt někoho milovaného.

Tento výrok potvrzuje případ jedné matky, Anne, jejíž dcerka Rachel zemřela na SIDS (syndrom náhlého úmrtí kojence). Annin manžel řekl: „Překvapující bylo to, že ani já, ani Anne jsme na pohřbu neplakali. Všichni ostatní plakali.“ Anne k tomu dodala: „Je to pravda, ale já jsem toho potom naplakala dost za nás oba. Myslím, že to na mě dopadlo teprve několik týdnů po té tragédii, když jsem jednoho dne byla v domě konečně sama. Celý den jsem plakala. Ale věřím, že mi to pomohlo. Pak jsem se cítila lépe. Musela jsem ztrátu svého děťátka oplakat. Doopravdy si myslím, že byste měli nechat zarmoucené lidi vyplakat. To, že druzí lidé říkají ‚Neplač‘‚ je sice přirozená reakce, ovšem ve skutečnosti to nepomáhá.“

Jak někteří lidé reagují

Jak reagovali někteří lidé, kteří byli sklíčeni ztrátou někoho milovaného? Vezměme si například Juanitu. Ví, jak na člověka působí smrt dítěte. Pětkrát potratila. Pak byla opět těhotná. Když tedy po automobilové nehodě musela zůstat v nemocnici, pochopitelně si dělala starosti. Za dva týdny jí předčasně začaly porodní bolesti. Zanedlouho se narodila maličká Vanessa — vážila pouze 0,9 kilogramu. „Byla jsem úžasně rozrušená,“ vypráví Juanita. „Konečně jsem se stala matkou!“

Její štěstí však dlouho netrvalo. Za čtyři dny Vanessa zemřela. Juanita vypráví: „Měla jsem pocit naprosté prázdnoty. Byla jsem připravena o své mateřství. Cítila jsem, jako by tu chyběla část mě samotné. Bylo tak bolestné přijít domů do pokoje, který jsme připravili pro Vanessu, a dívat se na malé košilky, které jsem pro ni koupila. Několik příštích měsíců jsem stále znovu prožívala den jejího narození. Nechtěla jsem nikoho vidět.“

Byla to přehnaná reakce? Druzí lidé ji možná těžko pochopí, ale ti, kdo prožili to, co Juanita, vyprávějí, že pro své děťátko truchlili stejně, jako by truchlili pro někoho, kdo žil již nějakou dobu. Říkají, že rodiče milují své dítě hodně dlouho před tím, než se jim narodí. Mezi dítětem a matkou se vytvoří zvláštní pouto. Když děťátko zemře, matka má pocit, že odešla skutečná osoba. A právě to musí druzí lidé pochopit.

Jak se vás může zmocnit hněv nebo pocit viny

Jiná matka popisovala, jaké měla pocity, když se dozvěděla, že její šestiletý synek náhle zemřel na vrozenou srdeční vadu. „Prošla jsem řadou reakcí — otupělostí, nedůvěrou, pocitem viny a pocitem hněvu vůči svému manželovi a vůči lékaři, protože si neuvědomovali, jak je chlapcův stav vážný.“

Hněv může být dalším ze symptomů zármutku. Možná se hněváte na lékaře a ošetřovatelky, protože se zdá, že mohli zesnulému věnovat větší péči. Nebo se třeba hněváte na přátele a příbuzné, kteří — jak se zdá — něco říkají nebo dělají nesprávně. Někteří lidé se zlobí na zesnulého, že nevěnoval pozornost svému zdraví. Stella vypráví: „Vzpomínám si, že jsem se zlobila na svého manžela, protože jsem věděla, že to mohlo dopadnout jinak. Byl hodně nemocný, ale nedbal na varování lékařů.“ A někdy se pozůstalý hněvá na zesnulého kvůli břemenům, která z jeho smrti vyplynula.

Někteří lidé mají kvůli svému hněvu pocit viny, totiž možná sami sebe odsuzují za to, že se zlobí. Jiní svádějí vinu za smrt svého milovaného na sebe. „Nezemřel by,“ tvrdí sami sobě, „jen kdybychom ho dříve přinutili, aby šel k lékaři“ nebo „aby navštívil jiného lékaře“ či „aby se lépe staral o své zdraví.“

Jiní lidé mají ještě hlubší pocit viny, zejména když jejich drahý zemřel náhle, nečekaně. Začínají vzpomínat na dobu, kdy se na zesnulého zlobili nebo se s ním hádali. Nebo možná mají pocit, že pro zesnulého vlastně nebyli vším tím, čím měli být.

Dlouhý proces zármutku u mnoha matek potvrzuje to, co říkají mnozí odborníci: že smrt dítěte znamená pro rodiče, zejména pro matku, ránu, která se nikdy nezacelí.

Když ztratíte manželského druha

Jiným vnitřním otřesem je ztráta manželského partnera, a to zejména tehdy, když manželé jako dvojice vedli velmi aktivní život. Pro pozůstalého to může znamenat skončení celého způsobu života, kdy spolu cestovali, pracovali, bavili se a kdy byli závislí jeden na druhém.

Eunice vypráví, co se stalo, když její manžel náhle zemřel na srdeční infarkt. „První týden jsem byla ve stavu citové otupělosti, jako kdyby se ve mně zastavily všechny životní funkce. Dokonce jsem nevnímala chuti a neměla čich. Přesto můj smysl pro logiku existoval dál, nějak mimo mne. Byla jsem u svého manžela v době, kdy se lékaři pomocí kardiopulmonální resuscitace a léků pokoušeli stabilizovat jeho stav, a proto jsem nezažila obvyklé symptomy popírání. Přesto jsem měla strašný pocit bezmoci, jako kdybych pozorovala auto, které se řítí ze srázu, a přitom nemohla nijak zasáhnout.“

Plakala? „Samozřejmě, hlavně když jsem četla ty stovky kondolencí, které jsem dostala. Každou jsem oplakala. To mi pomáhalo přečkat zbytek dne. Ale nic nepomáhalo, když se mě stále znovu někdo ptal, jak se cítím. Samozřejmě mi bylo bídně.“

Co Eunice pomohlo, aby svůj zármutek přežila? „Podvědomě, aniž jsem si to uvědomila, jsem se rozhodla žít dál,“ říká. „Ale zraňuje mě, když si vzpomenu, že už tady není můj manžel a nemůže se radovat ze života, který tak miloval.“

„Nenechte si od druhých předepisovat . . .“

Autoři knihy Leavetaking—When and How to Say Goodbye (Loučení — Kdy a jak říci sbohem) radí: „Nenechte si od druhých lidí předepisovat, co máte dělat a jak se přitom máte cítit. Proces zármutku postupuje u každého člověka jinak. Druzí lidé si možná myslí — a dávají vám to najevo —, že truchlíte příliš, nebo že netruchlíte dost. Odpusťte jim to a zapomeňte na to. Snažíte-li se přizpůsobit nějaké formě, kterou pro vás vytvořili jiní lidé nebo celá společnost, zbrzdíte svůj postup k citovému uzdravení.“

Je samozřejmé, že lidé jsou rozdílní, a proto každý prožívá zármutek jiným způsobem. Nesnažíme se tvrdit, že jeden způsob je pro všechny lidi zaručeně lepší než jiný. Nebezpečí však vzniká tehdy, když nastane stagnace a když člověk postižený zármutkem není schopen smířit se s realitou. Tehdy by mu mohli pomoci soucitní přátelé. Bible říká: „Pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ Nebojte se tedy požádat o pomoc a o rozhovor. A plačte. (Přísloví 17:17)

Zármutek je normální reakce na ztrátu a není nic špatného na tom, že váš zármutek vidí jiní lidé. Je však nutné odpovědět ještě na další otázky: ‚Jak mohu žít se svým zármutkem? Je normální, že prožívám pocit viny a hněvu? Jak mám takové reakce zvládnout? Co mi pomůže snášet ztrátu a zármutek?‘ Odpovědi na tyto a další otázky jsou v dalším oddílu této brožury.

„CÍTIL jsem na sobě velký tlak, abych své pocity nedal najevo‚“ vypráví Mike, když vzpomíná na úmrtí svého otce. Mikeovi připadalo, že potlačovat zármutek je mužné. Přesto si později uvědomil, že to nebylo správné. Když tedy Mikeovu příteli zemřel dědeček, Mike věděl, co má udělat. Říká: „Před několika lety bych přítele poplácal po zádech a řekl mu: ‚Vzmuž se.‘ Nyní jsem ho vzal kolem ramen a řekl: ‚Nebraň se svým pocitům. Pomůže ti to, aby ses s nimi vypořádal. Jestli chceš, abych odešel, odejdu, ale jestli chceš, abych zůstal, zůstanu tady. Ale neboj se těch pocitů.‘“

MaryAnne v sobě také cítila nutkání, aby skrývala své city, když jí zemřel manžel. „Měla jsem takové starosti, abych byla dobrým příkladem pro druhé,“ vypráví, „že jsem si netroufala mít normální pocity. Ale nakonec jsem zjistila, že snažit se být silným pilířem pro druhé mi nepomáhá. Začala jsem o své situaci přemýšlet a řekla jsem si: ‚Jestli potřebuješ plakat, plač. Nesnaž se být příliš silná. Musíš ze sebe ty pocity dostat.‘“

A tak Mike i MaryAnne doporučují: Dejte průchod zármutku! A mají pravdu. Proč? Truchlení je totiž nezbytné k citovému uvolnění. Uvolněním pocitů můžete zmírnit tlak, který vás zavaluje. Přirozený projev pocitů, je-li spojen s porozuměním a přesnými informacemi, vám umožní, abyste měli na své pocity správný názor.

Svůj zármutek samozřejmě neprojevujeme všichni stejným způsobem. A na citové reakce pozůstalých mohou mít vliv takové činitele, jako je například to, zda jejich milovaný zemřel náhle, nebo zda k úmrtí došlo po dlouhé nemoci. Ale jedna věc se zdá jistá: Potlačování pocitů vám může tělesně i citově ublížit. Je mnohem zdravější, když svému zármutku dáte průchod. Jak? Některé praktické rady jsou v Bibli.

Jak dát průchod zármutku?

Zármutku je možné prospěšně dát průchod mluvením. Starověkému patriarchovi Jobovi zemřelo všech jeho deset dětí a potkaly ho ještě další osobní tragédie, a on potom řekl: „Má duše rozhodně cítí hnus k mému životu. Chci dát průchod [hebrejsky „uvolnit“] své starosti o sebe. Chci mluvit v hořkosti své duše!“ (Job 1:2, 18, 19; 10:1) Job už v sobě nedokázal svou starost dále zadržovat. Potřeboval jí dát průchod, musel „mluvit“. Podobně napsal anglický dramatik Shakespeare v dramatu Macbeth: „Žal nemluvící v přetížení běd jen šeptá srdci, aby puklo hned.“

Mluvíte-li tedy o svých pocitech s „pravým druhem“, který vám bude trpělivě a soucitně naslouchat, přinese vám to určitou úlevu. (Přísloví 17:17) Jestliže své zážitky a pocity vložíme do slov, často je snáze pochopíme a snáze se s nimi vyrovnáme. A je-li posluchačem člověk, kterému také někdo zemřel a který se s tímto úmrtím zdárně vyrovnal, možná vám bude moci předat nějaké praktické podněty, jak to zvládnout. Jedna matka, jíž zemřelo dítě, vyprávěla, proč jí pomohly rozhovory s jinou ženou, kterou potkala podobná ztráta: „Velmi mě posilovalo vědomí, že jiná žena prodělala totéž, že z toho vyšla bez úhony, že ještě žije a že se znovu dokázala vpravit do normálního života.“

A co když vám není příjemné mluvit o svých pocitech? David složil po smrti Saula a Jonatana velice citový žalozpěv, v němž vyjádřil svůj zármutek. Tato smutná skladba se nakonec stala součástí biblické knihy Druhá Samuelova. (2. Samuelova 1:17–27; 2. Paralipomenon 35:25) Někteří lidé podobně zjišťují, že je pro ně snazší vyjádřit se písemně. Jedna vdova vyprávěla, že si zapisuje své pocity a v pozdějších dnech si své zápisky přečte. Objevila, že je to užitečná úleva.

Sdělování pocitů — ať ústní, nebo písemné — vám pomůže dát průchod zármutku. Také to pomůže řešit nedorozumění. Jedna matka, která ztratila dítě, vypráví: „Manžel i já jsme slyšeli o jiných manželských párech, které se po smrti dítěte rozvedly, a nechtěli jsme, aby se to stalo nám. Když jsme se tedy na sebe rozzlobili a chtěli jsme se navzájem obviňovat, popovídali jsme si o tom. Myslím, že jsme si tak byli čím dál bližší.“ Povídáte-li si tedy o svých pocitech, pomůže vám to pochopit, že i když vás postihla stejná ztráta jako jiné lidi, oni mohou projevovat zármutek jinak — každý svým způsobem.

Zármutku je možné dát průchod ještě jinak, totiž pláčem. Bible říká, že je „čas plakat“. (Kazatel 3:1, 4) Takovýto čas rozhodně nastane po úmrtí někoho milovaného. Zdá se, že prolévání slz zármutku je nezbytnou součástí procesu hojení.

Jedna mladá žena vypráví, jak jí blízká přítelkyně pomohla vyrovnat se s úmrtím matky. Vzpomíná: „Moje přítelkyně byla pořád u mne. Plakala se mnou. Povídala si se mnou. Mohla jsem své city naprosto otevřeně projevit a to bylo pro mne důležité. Nemuselo mi být trapné, že pláču.“ (Viz Římanům 12:15.) Za své slzy byste se neměli stydět. Jak jsme viděli, v Bibli je plno příkladů věrných mužů i žen — včetně Ježíše Krista —, kteří bez viditelných rozpaků veřejně prolévali slzy zármutku. (1. Mojžíšova 50:3; 2. Samuelova 1:11, 12; Jan 11:33, 35)

Možná zjistíte, že vaše pocity budou nějakou dobu poněkud nepředvídatelné. Snad vám bez předchozího varování vytrysknou slzy. Jedna vdova přišla na to, že ji dohání k slzám nakupování v supermarketu (něco, co často dělala se svým manželem), zejména když ze zvyku sahala po zboží, které měl její manžel rád. Buďte sami k sobě trpěliví. A nemějte pocit, že musíte slzy zadržovat. Uvědomte si, že slzy jsou přirozenou a nezbytnou součástí truchlení.

Vyrovnejte se s pocitem viny

Jak jsme již uvedli dříve, někteří lidé mají pocit viny, když jim zemře někdo milovaný. To snad vysvětluje, proč měl věrný muž Jákob tak velký zármutek, když ho přesvědčovali o tom, že jeho syna Josefa zabilo „nebezpečné divoké zvíře“. Jákob sám poslal Josefa, aby se podíval, jak se daří jeho bratrům. Jákoba tedy pravděpodobně trápil pocit viny. Snad se sám sebe ptal: ‚Proč jsem poslal Josefa samotného? Proč jsem ho poslal do míst, kde je plno divokých zvířat?‘ (1. Mojžíšova 37:33–35)

Možná máte pocit, že k úmrtí vašeho milovaného přispěla nějaká vaše nedbalost. Může vám prospět už to, když si uvědomíte, že pocit viny — skutečné, nebo domnělé — je normální reakcí na zármutek. A opět, nenechávejte si takové pocity zbytečně pro sebe. Mluvení o tom, jakou vinu cítíte, může vést k velice potřebnému uvolnění pocitů.

Uvědomte si však, že i když někoho sebevíc milujete, nemůžete ovládat jeho život ani zajistit, aby vašeho milovaného nepostihl „čas a nepředvídaná událost“. (Kazatel 9:11) Kromě toho jste rozhodně neměli žádné špatné pohnutky. Chtěli jste například, aby váš milovaný onemocněl a zemřel, a proto jste ho neposlali k lékaři dříve? Samozřejmě, že ne! Zavinili jste tedy jeho smrt? Ne.

Jedna matka, jejíž dcera zahynula při autonehodě, pochopila, jak se má vyrovnat s pocitem viny. Vypráví: „Měla jsem pocit viny, že jsem ji poslala ven. Ale uvědomila jsem si, že takový pocit je absurdní. Na tom, že jsem ji poslala s otcem na nákup, nebylo nic špatného. Byla to jenom hrozná náhoda.“

Řeknete možná: ‚Je to ale škoda, že jsem mnohé věci neřekl nebo neudělal.‘ To je pravda. Kdo z nás je však dokonalým otcem, matkou nebo dítětem? Bible nám připomíná: „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá ve slovu, je to dokonalý muž.“ (Jakub 3:2; Římanům 5:12) Uznejte tedy tu skutečnost, že nejste dokonalí. Když se budete v myšlenkách stále zabývat tím, „co by, kdyby,“ nic se tím nezmění, ale může se zpomalit vaše zotavování.

Máte-li nesporné důvody věřit, že vaše vina je skutečná, a ne domnělá, pak uvažujte o nejdůležitějším činiteli, který může váš pocit viny zmírnit — o Božím odpuštění. Bible nás ujišťuje: „Kdyby provinění byla to, na co dáváš pozor, Jah, Jehovo, kdo by mohl obstát? Vždyť u tebe je pravé odpouštění.“ (Žalm 130:3, 4) Nemůžete se vrátit do minulosti a něco změnit. Můžete však prosit Boha, aby vám odpustil vaše minulé chyby. A co potom? Nu, jestliže Bůh slibuje, že vaše minulé chyby vymaže, neměli byste si odpustit i vy sami? (Přísloví 28:13; 1. Jana 1:9)

Vyrovnejte se s pocitem hněvu

Také se do určité míry hněváte, třeba na lékaře, ošetřovatelky, přátele, nebo dokonce na zesnulého? Uvědomte si, že i to je běžná reakce na úmrtí. Váš hněv je možná přirozeným průvodním jevem bolesti, kterou cítíte. Jeden spisovatel to vyjádřil slovy: „Jen tehdy, když si svůj hněv uvědomíte — ne když v hněvu jednáte, ale když víte, že ho cítíte —, se můžete oprostit od jeho ničivých účinků.“

Snad také prospěje, když hněv projevíte nebo ho někomu sdělíte. Jak? Jistě ne nekontrolovanými výbuchy. Bible upozorňuje, že nebezpečný je dlouhotrvající hněv. (Přísloví 14:29, 30) Ale možná zjistíte, že vás utěšuje, když si o svém hněvu povídáte s přítelem, který vás chápe. A někoho prospěšně uvolní, když si ve chvíli, kdy je rozhněvaný, pořádně zacvičí. (Viz také Efezanům 4:25, 26.)

Je sice důležité otevřeně a upřímně mluvit o svých pocitech, přesto však je vhodné určité varování. Je velký rozdíl mezi tím, když své pocity projevíte, a tím, když vinu za ně svádíte na druhé. Není nutné vyčítat svůj hněv a nespokojenost druhým. Při povídání o svých pocitech tedy dbejte na to, abyste nemluvili nepřátelsky. (Přísloví 18:21) Existuje však jedna pomoc, která je pro překonání zármutku nejlepší, a o té si nyní pohovoříme.

Pomoc od Boha

Bible nás ujišťuje: „Jehova je blízko těm, kteří mají zlomené srdce, a ty, kteří jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:18) Ano, k tomu, abyste se vyrovnali s úmrtím milovaného člověka, vám více než cokoli jiného pomůže vztah k Bohu. Jak? Všechny dosud předložené praktické podněty jsou založeny na Božím slově, Bibli, nebo jsou s ním v souladu. Uplatňování těchto podnětů vám pomůže.

Dále, nepodceňujte hodnotu modlitby. Bible nás vybízí: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří.“ (Žalm 55:22) Jestliže vám dokáže pomoci to, když se se svými pocity svěříte soucitnému příteli, oč více vám pomůže, když své srdce vylijete „Bohu veškeré útěchy“. (2. Korinťanům 1:3)

Není to jen samotná modlitba, která působí, že se cítíme lépe. ‚Ten, který slyší modlitbu,‘ slibuje, že dá svatého ducha svým služebníkům, kteří o něj upřímně prosí. (Žalm 65:2; Lukáš 11:13) A Boží svatý duch neboli činná síla nám může dodat „moc, která je nad to, co je normální“, abychom žili dál. (2. Korinťanům 4:7) Nezapomeňte: Bůh může svým věrným služebníkům pomáhat, aby snášeli všechny problémy, s nimiž se snad setkají.

Jedna žena, které zemřela holčička, vzpomíná, jak síla modlitby pomáhala jí i jejímu manželovi smířit se s touto ztrátou. „Když jsme byli večer doma a zármutek začal být v jisté chvíli nepřekonatelný, začli jsme se společně nahlas modlit,“ vypráví. „Kdykoli jsme museli poprvé něco dělat bez ní — jít na sborové shromáždění, navštívit sjezd — modlili jsme se o sílu. Když jsme ráno vstali a skutečnost nám připadala nesnesitelná, modlili jsme se k Jehovovi o pomoc. Z nějakého důvodu mne opravdu zraňovalo, když jsem měla sama vejít do domu. A tak jsem se pokaždé, když jsem šla domů sama, obracela v modlitbě k Jehovovi a prosila ho, aby mi pomohl zachovat určitý klid.“ Tato věrná žena pevně a oprávněně věří, že tyto modlitby způsobily změnu. I vy můžete zjistit, že v odezvě na vaše vytrvalé modlitby „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly“. (Filipanům 4:6, 7; Římanům 12:12)

Pomoc, kterou poskytuje Bůh, opravdu působí změny. Křesťanský apoštol Pavel řekl, že Bůh „nás utěšuje ve všem našem soužení, abychom byli schopni utěšovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení“. Je pravda, že pomoc od Boha neodstraňuje bolest, ale působí, aby se bolest dala lépe snést. Neznamená to, že už nebudete plakat nebo že na svého milovaného zapomenete. Můžete se však ze zármutku zotavit. A až se zotavíte, můžete mít díky tomu, co jste prožili, větší porozumění pro druhé. Budete jim moci soucitněji pomáhat, aby se vyrovnali s podobnou ztrátou. (2. Korinťanům 1:4)