Oběti tváří v tvář viníkům

MÍSTO konání: panelová diskuse obětí opilých řidičů v okrese Genesse na severu státu New York. Scéna: Šest osob, které spojuje společný zármutek, s obrázky svých milovaných v ruce, se účastní bolestného pokusu zapůsobit na provinilce usvědčené z řízení v opilosti.

Následují výpisky z jejich poznámek zhuštěných redakcí Probuďte se!.

Oběti

Otec: „To je náš syn Eric. Byl to ideální syn, plný humoru a úsměvů. Nyní jsem smutný, zarmoucený otec zesnulého sedmnáctiletého syna. V jediném okamžiku byly pryč naše sny, naše naděje do budoucnosti, naše láska — zabité opilým řidičem.

Chodíme s manželkou na hřbitov. Je to poslední nit, které se musíme držet. Čteme Ericova slova, vyrytá na náhrobním kameni: ‚Budu vás celým srdcem postrádat a doufám, že od sebe nebudeme daleko; a jestli ano, budu plakat, protože jsem se nikdy nechtěl loučit.‘ A my se také nechceme rozloučit.“

Mladá vdova: „To je moje rodina. Dvaadvacetiletý muž tvrdil, že není opilý, a odjel ze svatební hostiny. Se svou malou dodávkou jel velkou rychlostí po tmavé, neznámé silnici. Když dojel k výstražné značce, ignoroval ji, přejel „stopku“ a vrazil do nás. Další na co si vzpomínám, bylo, že jsem se vzbudila s bolestivým tlakem v hrudi. Když jsem s námahou otevřela oči, podařilo se mi zahlédnout manžela zhrouceného nad volantem. Slyšela jsem plakat svoje dítě. Pamatuji si, že jsem se ptala: ‚Co se stalo?‘

Můj jedenatřicetiletý manžel Bill, nejstarší syn, šestiletý a moje dvojčata, čtyřletí chlapci, byli mrtví. Jediná naděje, která mi zbyla, byla devítiměsíční dcerka, kterou převezli do nemocnice s těžkým poraněním hlavy.

Když jsem jednoho ponurého, deštivého středečního rána ležela v nemocnici, můj manžel a tři chlapci měli pohřeb. Myslela jsem na čtyři rakve, čtyři polámaná těla, čtyři lidi, které nikdy neuvidím, neuslyším, nedotknu se jich. Jak jsem měla žít dál?

Moje dcerka a já jsme musely začít nový život. Prodala jsem dům, protože jsem nemohla žít se vzpomínkami. Bylo pro mě těžké vyrovnat se s tím, že můj muž a tři krásní chlapci leží na hřbitově. Všechna péče, starost a láska nestačily na to, aby je ochránily. Ta bolest, pocit marnosti a prázdnota se nedají popsat slovy. Žili tak krátce.

Člověk, který vzal mé rodině život, nebyl zatvrzelý zločinec ani alkoholik nebo recidivista — jen průměrný člověk, který si večer vyrazil do společnosti. Platím tu strašnou cenu proto, že se někdo rozhodl pít a pak řídit vůz. Kéž se to nikdy nestane vám nebo někomu, koho máte rádi.“

Matka: „Moje dcera se jmenuje Rhonda Lynnová. Studium na střední škole měla ukončit 21. června a 10. června měla poslední hodinu v autoškole. Toho dne se nějací dva lidé, kteří flámovali a hodně pili, nezodpovědně rozhodli, že pojedou autem. V jediném okamžiku učinili ten den pro Rhondu, jejího učitele z autoškoly a její dva spolužáky dnem posledním.

To odpoledne mi zavolali, že se Rhondě stala dopravní nehoda. Moje jediná myšlenka byla, že musím být s ní. Když jsem přijela do nemocnice, řekli mi, abych se na ni nechodila dívat. Ale musela jsem si být jistá. Přiměla jsem je, aby stáhli prostěradlo. Její obličej byl opuchlý a silně poškrábaný. Dívala jsem se do jejích krásných očí a dotýkala se jejího ramene, ale nemohla jsem pomoci rozdrcenému tělu. Jediné, co jsem mohla, bylo pohladit její krásné vlasy. Nereagovala. Byla mrtvá.

Připadl mi ten nešťastný úkol říci jejímu otci a bratrům, že je mrtvá. Naše dny už nejsou to, co předtím, kvůli té strašné prázdnotě. Kdybychom ji jen mohli obejmout, ještě jednou ji sevřít v náručí. Život už nikdy nebude tím, čím byl dřív. Jediné, co nám zbylo, jsou vzpomínky.“

Panelová diskuse končí

Patricia Johnstonová, která řídila tuto diskusi obětí, to celé uzavřela vlastní tragickou zkušeností ze smrtelné nehody svého otce — alkoholika. Řekla: „Kdybych mohla žalem, který alkohol působí, naplnit lahve a nalévat z nich ‚ještě jednu na cestu‘, nebyl by už nikdy nutný žádný takový program!“