Nenáviděni pro svou víru

„Budete předmětem nenávisti všech lidí kvůli mému jménu.“ (MATOUŠ 10:22)

1, 2. Můžete uvést příklady toho, čím prošli někteří svědkové Jehovovi kvůli tomu, že žijí podle svého náboženského přesvědčení?

JEDEN poctivý obchodník z Kréty byl nesčíslněkrát zatčen a opakovaně stál před řeckými soudy. Více než šest let strávil ve vězení, odloučen od své manželky a pěti dětí. V Japonsku byl jeden sedmnáctiletý student vyloučen ze školy, ačkoli měl velmi dobré chování a byl nejlepší ze čtyřiceti dvou žáků ve třídě. Ve Francii bylo mnoho lidí propuštěno ze zaměstnání, ačkoli to byli pilní a zodpovědní pracovníci. Co mají všichni tito lidé společného?

² Všichni jsou svědky Jehovovými. A jakého „zločinu“ se dopustili? V zásadě jen toho, že žijí podle svého náboženského přesvědčení. Obchodník se řídil učením Ježíše Krista, a proto se s lidmi dělil o svou víru. (Matouš 28:19, 20) Většinou byl souzen podle archaického řeckého zákona, který obracení na jinou víru označuje za zločin. Student byl vyloučen ze školy kvůli tomu, že mu jeho biblicky školené svědomí nedovolovalo účastnit se povinného výcviku v kendu (tradičním japonském šermu). (Izajáš 2:4) A těm, kdo byli ve Francii propuštěni ze zaměstnání, bylo oznámeno, že jediným důvodem pro jejich propuštění je to, že jsou svědkové Jehovovi.

3. Proč je většina svědků Jehovových poměrně zřídka postižena velkým utrpením, které by jim působili jiní lidé?

³ Tyto trpké zkušenosti jsou příkladem toho, čím nedávno prošli svědkové Jehovovi v některých zemích. Většina svědků Jehovových však bývá poměrně zřídka postižena velkým utrpením, které by jim působili jiní lidé. Jehovovi služebníci jsou po celém světě známi svým znamenitým chováním, a díky této dobré pověsti nikdo nemá oprávněný důvod svědkům Jehovovým ubližovat. (1. Petra 2:11, 12) Svědkové neorganizují žádná spiknutí ani se nepodílejí na jednání, které by mohlo někomu škodit. (1. Petra 4:15) Naopak se snaží žít podle biblické rady, že se mají především podřizovat Bohu, a pak světským vládám. Platí daně, které ukládá zákon, a usilují o to, aby byli „pokojní vůči všem lidem“. (Římanům 12:18; 13:6, 7; 1. Petra 2:13–17) Při svém biblickém vzdělávacím díle zdůrazňují úctu k zákonu, k rodině a k morálce. Mnohé vlády je chválí za to, že jsou občané dodržující zákony. (Římanům 13:3) Jak ale ukazují úvodní odstavce, někdy se proti svědkům Jehovovým vzedme vlna odporu — v některých zemích dokonce na základě vládních výnosů. Mělo by nás to překvapovat?

Cena za to, že se člověk stane učedníkem

4. Co může podle Ježíšových slov člověk očekávat, když se stane Kristovým učedníkem?

⁴ Ježíš Kristus rozhodně nezatajil, co to bude pro člověka znamenat, když se stane jeho učedníkem. Svým následovníkům řekl: „Otrok není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ Ježíš byl nenáviděn „bez příčiny“. (Jan 15:18–20, 25; Žalm 69:4; Lukáš 23:22) Jeho učedníci mohli tedy očekávat totéž — stejně neopodstatněný odpor. Ježíš je nejednou upozorňoval: „Budete předmětem nenávisti.“ (Matouš 10:22; 24:9)

5, 6. (a) Proč Ježíš naléhavě vybízel ty, kdo se chtěli stát jeho následovníky, aby si ‚spočítali náklady‘? (b) Proč bychom tedy neměli být zaskočeni, když se setkáme s odporem?

⁵ Z tohoto důvodu Ježíš naléhavě vybízel ty, kdo se chtěli stát jeho následovníky, aby si ‚spočítali náklady‘ neboli cenu za to, že se stanou Ježíšovými učedníky. (Lukáš 14:28) Proč? Ne proto, aby zvažovali, zda se mají stát jeho následovníky, či nikoli, ale proto, aby byli rozhodnuti dodržovat vše, co k tomu patří. Musíme být připraveni vytrvat navzdory jakýmkoli zkouškám nebo těžkostem, které souvisejí s výsadou být Kristovými učedníky. (Lukáš 14:27) Nikdo nás nenutí, abychom sloužili Jehovovi jakožto následovníci Krista. Je to dobrovolné rozhodnutí. Je to zároveň rozhodnutí, které je založeno na poznání. Předem víme, že kvůli tomu, že jsme zasvětili život Bohu, nejen získáme mnoho požehnání, ale také se staneme „předmětem nenávisti“. Proto nejsme zaskočeni, když se setkáme s odporem. ‚Spočítali jsme náklady‘ a jsme plně připraveni je zaplatit. (1. Petra 4:12–14)

⁶ Proč se někteří lidé, včetně jistých vládních úředníků, staví proti pravým křesťanům? Chceme-li získat odpověď, bude užitečné zamyslet se nad dvěma náboženskými skupinami z prvního století n. l. Obě byly nenáviděny, ale z naprosto rozdílných důvodů.

Nenávistní a nenávidění

7, 8. Ve kterých naukách se odráželo pohrdání nežidovskými národy a jaké postoje se kvůli tomu mezi Židy rozšířily?

⁷ V prvním století n. l. byl Izrael pod římskou nadvládou, a judaismus, židovský náboženský systém, byl do značné míry v moci takových utlačujících vůdců, jako byli znalci Zákona a farizeové. (Matouš 23:2–4) Tito fanatičtí vůdci překroutili pokyny mojžíšského Zákona, jež se týkaly oddělenosti od ostatních národů, aby to vypadalo, že jeho požadavkem je pohrdat nežidovskými národy. Postupně vytvořili náboženství, jež vštěpovalo nenávist k nežidovským národům, a současně tím vyvolali nenávist těchto národů k Židům.

⁸ Pro židovské vůdce nebylo obtížné hlásat pohrdání nežidovskými národy, protože Židé v té době považovali příslušníky nežidovských národů za hanebné tvory. Náboženští vůdci učili, že židovská žena nesmí nikdy být sama s pohany, protože jsou „podezřelí z oplzlosti“. Žid nesmí „zůstat s nimi o samotě, protože jsou podezřelí z prolévání krve“. Mléko, které nadojil pohan, se nesmělo použít, pokud na dojení nedohlížel nějaký Žid. Pod vlivem svých vůdců si Židé vypěstovali přezíravou povýšenost a neochvějný pocit vlastní výlučnosti. (Srovnej Jana 4:9.)

9. Jaké následky mělo to, co židovští náboženští vůdci učili o Nežidech?

⁹ Takové nauky týkající se Nežidů sotva přispívaly k dobrým vztahům mezi Židy a příslušníky nežidovských národů. Lidé z jiných národů se začali na Židy dívat jako na ty, kdo mají v nenávisti celé lidstvo. Římský historik Tacitus (narozen asi roku 56 n. l.) o Židech řekl, že „pohlížejí na zbytek lidstva s veškerou nenávistí nepřátel“. Tacitus také tvrdil, že pohané, kteří se stali židovskými proselyty, byli vyučováni, aby se zřekli své vlasti a aby svou rodinu a přátele považovali za bezcenné. Římané většinou Židy snášeli, protože židovský národ byl natolik početný, že vzbuzoval strach. Židovská vzpoura v roce 66 n. l. však Římany dohnala k tvrdé odvetě, což vedlo ke zpustošení Jeruzaléma v roce 70 n. l.

10, 11. (a) Jaké zacházení s cizinci vyžadoval mojžíšský Zákon? (b) Jaké poučení získáváme z toho, co se dělo v judaismu?

¹⁰ Jak tento názor na cizince obstojí ve srovnání se způsobem uctívání stanoveným v mojžíšském Zákoně? Zákon sice vedl Izraelity k tomu, aby se oddělovali od jiných národů, ale bylo to pro jejich ochranu, a zejména pro ochranu jejich čistého způsobu uctívání. (Jozue 23:6–8) A stejně tak Zákon vyžadoval, aby se s cizinci zacházelo spravedlivě a čestně a aby byli přijímáni pohostinně — pokud by výrazně neporušovali zákony Izraele. (3. Mojžíšova 24:22) Židovští náboženští vůdci z Ježíšovy doby si vytvořili způsob uctívání, který zplodil nenávist k cizincům a který byl cizinci nenáviděn, protože se v jednání s cizinci odchýlili od rozumnosti, jež je jasně patrná v Zákoně. Židovský národ nakonec v prvním století ztratil Jehovovu přízeň. (Matouš 23:38)

¹¹ Vyplývá z toho nějaké poučení pro nás? Samozřejmě! Jestliže zaujímáme samospravedlivý, nadřazený postoj a díváme se svrchu na ty, kdo nesdílejí naše náboženské přesvědčení, nereprezentuje to správně čisté uctívání Jehovy, a to se Jehovovi nelíbí. Podívejme se na křesťany v prvním století. Neměli nenávist k nekřesťanům, ani se nepřipojili ke vzpouře proti Římu. Přesto byli „předmětem nenávisti“. Proč? A čí nenávisti?

Kdo nenáviděl první křesťany?

12. Jak z Písma vyplývá, že Ježíš chce, aby jeho následovníci měli vyrovnaný názor na nekřesťany?

¹² Z Ježíšova učení je jasně vidět, že chtěl, aby jeho učedníci měli vyrovnaný názor na nekřesťany. Na jedné straně Ježíš řekl, že jeho následovníci by měli být odděleni od světa, to znamená, že by se měli vyhýbat postojům a chování, které jsou v rozporu s Jehovovými spravedlivými cestami. Měli zůstat neutrální ve válečných i politických záležitostech. (Jan 17:14, 16) Na druhé straně však Ježíš své následovníky rozhodně nenabádal k tomu, aby pohrdali nekřesťany, ale říkal jim „milujte své nepřátele“. (Matouš 5:44) Apoštol Pavel křesťany vybízel: „Je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm ho; je-li žíznivý, dej mu něco napít.“ (Římanům 12:20) Kromě toho křesťanům říkal, aby ‚konali dobro všem‘. (Galaťanům 6:10)

13. Proč byli židovští náboženští vůdci tak nepřátelsky zaměřeni proti Kristovým učedníkům?

¹³ Kristovi učedníci si však brzy uvědomili, že jsou „předmětem nenávisti“ pramenící ze tří zdrojů. Prvním z nich byli židovští náboženští vůdci. Není divu, že křesťané velmi rychle upoutali jejich pozornost. Křesťané měli vysoké mravní zásady, vyznačovali se ryzostí a s vroucím zápalem oznamovali poselství přinášející naději. Tisíce lidí opustily judaismus a přijaly křesťanství. (Skutky 2:41; 4:4; 6:7) Pro židovské náboženské vůdce byli Ježíšovi židovští učedníci pouhými odpadlíky. (Srovnej Skutky 13:45.) Tito rozhořčení náboženští vůdci viděli, že křesťanství odmítá jejich tradice. A že dokonce odmítá jejich názor na pohany. Od roku 36 n. l. se pohané mohli stát křesťany a mohli mít stejnou víru a radovat se z týchž výsad jako židovští křesťané. (Skutky 10:34, 35)

14, 15. (a) Proč křesťané vzbuzovali nenávist ctitelů pohanských bohů? Uveďte příklad. (b) Pro jakou třetí skupinu se první křesťané stali „předmětem nenávisti“?

¹⁴ Druhou skupinou těch, kdo nenáviděli křesťany, byli ctitelé pohanských božstev. Například výroba stříbrných chrámečků Artemidy byla výnosným obchodem ve starověkém Efezu. Když tam však Pavel kázal, mnoho Efezanů na toto kázání zareagovalo tak, že přestali uctívat Artemidu. Stříbrotepci se vzbouřili, protože bylo ohroženo jejich řemeslo. (Skutky 19:24–41) Něco podobné se stalo potom, co se křesťanství rozšířilo do Bithýnie (dnešního severozápadního Turecka). Krátce po dokončení Křesťanských řeckých písem oznámil místodržitel Bithýnie, Plinius Mladší, že pohanské chrámy jsou opuštěné a že obchod s krmivem pro obětní zvířata značně upadl. Z toho byli obviněni — a kvůli tomu pronásledováni — křesťané, protože jejich způsob uctívání nedovoloval používat obětní zvířata ani modly. (Hebrejcům 10:1–9; 1. Jana 5:21) Rozšířením křesťanství byla postižena určitá nezadatelná práva spojená s pohanským způsobem uctívání, a ti, kdo přišli o řemeslo i o peníze, to křesťanům zazlívali.

¹⁵ Třetí skupinou, pro kterou se křesťané stali „předmětem nenávisti“, byli nacionalističtí Římané. Římané zpočátku křesťany považovali za malou a možná fanatickou náboženskou skupinu. Časem se však z pouhého přiznání, že někdo je křesťan, stal přestupek, který se trestal smrtí. Proč se na poctivé občany, kteří vedli křesťanský život, pohlíželo jako na vhodné oběti pronásledování a zabíjení?

Proč byli první křesťané v římském světě nenáviděni?

16. V čem křesťané zůstávali odděleni od světa, a proč kvůli tomu byli v římském světě neoblíbení?

¹⁶ Křesťané byli v římském světě nenáviděni především proto, že žili podle svého náboženského přesvědčení. Například zůstávali odděleni od světa. (Jan 15:19) Nezastávali tedy žádný politický úřad a odmítali vykonávat vojenskou službu. Z toho důvodu, jak říká historik Augustus Neander, se o křesťanech „mluvilo jako o lidech mrtvých vůči tomuto světu a nepoužitelných pro jakoukoli záležitost života“. Nebýt částí světa také znamenalo vyhýbat se ničemným zvyklostem zkaženého římského světa. „Malé křesťanské obce svou zbožností a slušností znepokojovaly pohanský svět posedlý po rozkoších,“ vysvětluje historik Will Durant. (1. Petra 4:3, 4) Římané se možná tím, že křesťany pronásledovali a popravovali, snažili umlčet nepříjemný hlas svědomí.

17. Z čeho je vidět, že kazatelská činnost křesťanů z prvního století byla účinná?

¹⁷ Křesťané z prvního století kázali dobrou zprávu o Božím Království s neochvějnou horlivostí. (Matouš 24:14) Proto přibližně v roce 60 n. l. mohl Pavel říci, že dobrá zpráva byla „kázána v celém stvoření, jež je pod nebem“. (Kolosanům 1:23) Koncem prvního století Ježíšovi následovníci činili učedníky po celé Římské říši — v Asii, Evropě a Africe. Křesťany se stali i někteří příslušníci „césarovy domácnosti“.a (Filipanům 4:22) Toto horlivé kázání vzbuzovalo všeobecnou nelibost. Augustus Neander říká: „Křesťanství postupně stále pronikalo mezi lidi všech vrstev a ohrožovalo státní náboženství.“

18. Jak se křesťané dostávali do rozporu s Římany tím, že prokazovali výlučnou oddanost Jehovovi?

¹⁸ Ježíšovi následovníci prokazovali výlučnou oddanost Jehovovi. (Matouš 4:8–10) Tímto rysem svého způsobu uctívání se možná více než kterýmkoli jiným dostávali do rozporu s Římem. Římané byli k jiným náboženstvím shovívaví, pokud přívrženci těchto náboženství uctívali také césara. První křesťané se takového uctívání jednoduše nemohli účastnit. Uvědomovali si, že jsou odpovědní autoritě, která je vyšší než římský stát, totiž Jehovovi Bohu. (Skutky 5:29) Stát kvůli tomu považoval křesťana za nepřítele, ať byl ve všech ostatních ohledech jakkoli vzorný.

19, 20. (a) Kdo se převážně zasloužil o šíření zlomyslných pomluv o věrných křesťanech? (b) Jaká falešná obvinění byla proti křesťanům vznášena?

¹⁹ Věrní křesťané se však stali „předmětem nenávisti“ v římském světě ještě z jiného důvodu: Šířily se o nich zlomyslné pomluvy, kterým se snadno uvěřilo, a o tyto pomluvy se zasloužili převážně židovští náboženští vůdci. (Skutky 17:5–8) Když asi v roce 60 nebo 61 n. l. Pavel v Římě čekal, až bude souzen před císařem Neronem, vedoucí představitelé Židů o křesťanech řekli: „Vpravdě, pokud jde o tuto sektu, je nám známo, že se všude mluví proti ní.“ (Skutky 28:22) Nero mohl sotva přeslechnout utrhačné historky, které se o křesťanech šířily. Když byl Nero v roce 64 n. l. obviňován, že založil požár, který zničil Řím, údajně vybral za obětní beránky již hanobené křesťany. To zjevně urychlilo vlnu prudkého pronásledování, jehož cílem bylo vyhladit křesťany.

²⁰ Falešná obvinění proti křesťanům se mnohdy skládala ze směsice vyložených lží a překroucených představ o jejich náboženských názorech. Byli považováni za ateisty, a to proto, že byli monoteisté a neuctívali císaře. Někteří lidé, kteří nebyli křesťané, se stavěli proti svým křesťanským příbuzným, a proto byli křesťané obviňováni z rozvracení rodin. (Matouš 10:21) Také byli hanlivě označováni za kanibaly a toto obvinění bylo — podle některých pramenů — založeno na překrucování slov, která pronesl Ježíš při Pánově večeři. (Matouš 26:26–28)

21. Z jakých dvou důvodů byli křesťané „předmětem nenávisti“?

²¹ Věrní křesťané tedy byli „předmětem nenávisti“ Římanů ze dvou hlavních důvodů: (1) kvůli svému náboženskému přesvědčení a svému jednání založeném na Bibli a (2) kvůli falešným obviněním, jež byla proti nim vznášena. Bez ohledu na důvod však odpůrci měli jediný cíl — potlačit křesťanství. Skutečnými podněcovateli pronásledování křesťanů samozřejmě byli nadlidští odpůrci, neviditelné, ničemné duchovní síly. (Efezanům 6:12)

22. (a) Které příklady ukazují, že se svědkové Jehovovi snaží ‚konat dobro všem‘? (Viz rámeček na straně 11.) (b) O čem bude pojednávat příští článek?

²² Podobně jako první křesťané jsou v dnešní době i svědkové Jehovovi v různých zemích „předmětem nenávisti“. Svědkové Jehovovi přesto nemají v nenávisti lidi, kteří nejsou svědkové, a nikdy také nebyli organizátory vzpoury proti vládě. Naopak jsou na celém světě známí tím, že projevují opravdovou lásku, která překonává veškeré sociální, rasové i etnické bariéry. Proč jsou tedy pronásledováni? A jak reagují na odpor? Tyto otázky budou rozebírány v dalším článku.

Obhajujeme svou víru

„Ve svém srdci . . . posvěcujte Krista jako Pána, vždy připraveni k obhajobě před každým, kdo od vás vyžaduje důvod pro naději, která je ve vás.“ (1. PETRA 3:15)

1, 2. Proč svědkové Jehovovi nejsou překvapeni, že se setkávají s odporem, ale co si přejí?

VE VĚTŠINĚ zemí jsou svědkové Jehovovi všeobecně považováni za poctivé lidi, kteří vedou morálně čistý život. Mnozí lidé se na ně dívají jako na dobré sousedy, s nimiž nejsou žádné problémy. Je však paradoxní, že tito mírumilovní křesťané nespravedlivě trpí pronásledováním, a to jak v době války, tak v době míru. Takový odpor je ovšem nepřekvapuje. Vlastně ho očekávají. Vědí přece, že věrní křesťané v prvním století našeho letopočtu byli „předmětem nenávisti“, proč by tedy ti, kdo se dnes snaží být následovníky Krista, měli očekávat, že se s nimi bude jednat jinak? (Matouš 10:22) Kromě toho Bible říká: „Všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Timoteovi 3:12)

² Svědkové Jehovovi netouží po pronásledování ani nemají radost z těžkostí, například z pokut, věznění nebo z krutého zacházení, které bývá s pronásledováním spojeno. Naopak si přejí, aby mohli „vést klidný a tichý život“ a aby mohli bez zábran kázat dobrou zprávu o Božím Království. (1. Timoteovi 2:1, 2) Váží si toho, že ve většině zemí mají náboženskou svobodu a mohou uskutečňovat svůj způsob uctívání, a svědomitě se ze všech sil snaží ‚být pokojní vůči všem lidem‘, včetně panovníků lidských vlád. (Římanům 12:18; 13:1–7) Proč tedy jsou „předmětem nenávisti“?

3. Co je jedním z důvodů toho, že jsou svědkové neopodstatněně nenáviděni?

³ Svědkové Jehovovi jsou neprávem nenáviděni v podstatě ze stejných důvodů, z jakých byli pronásledováni první křesťané. Prvním z těchto důvodů je to, že svědkové Jehovovi projevují své náboženské přesvědčení způsobem, který není u některých lidí oblíbený. Například horlivě oznamují dobrou zprávu o Božím Království, ale lidé mnohdy nechápou jejich horlivost, a jejich kázání považují za „agresivní obracení na víru“. (Srovnej Skutky 4:19, 20.) Svědkové jsou také neutrální v politických záležitostech a ve válkách národů, a to je někdy nesprávně chápáno v tom smyslu, že svědkové jsou neloajální občané. (Micheáš 4:3, 4)

4, 5. (a) Jak se stává, že svědkové Jehovovi jsou terčem falešných obvinění? (b) Kdo obvykle bývají hlavními podněcovateli pronásledování Jehovových služebníků?

⁴ Za druhé, svědkové Jehovovi bývají terčem falešných obvinění — nestoudných lží a zkresleného podání jejich náboženských názorů. Z toho důvodu se na ně v některých zemích neoprávněně útočí. Dále proto, že žádají o bezkrevní léčbu, která je v souladu s jejich přáním řídit se biblickým příkazem, aby se ‚zdržovali krve‘, jsou neprávem označováni jako „vrazi dětí“ a „sebevražedný kult“. (Skutky 15:29) Svědkové Jehovovi však ve skutečnosti přikládají životu velkou hodnotu a snaží se získat pro sebe i pro své děti nejlepší dosažitelnou léčbu. Obvinění z toho, že v důsledku odmítání transfúze krve každý rok umírá nespočetně mnoho dětí svědků Jehovových, je naprosto nepodložené. Biblická pravda nemá stejný vliv na všechny členy rodin, a proto svědkové bývají také obviňování z rozvracení rodin. Avšak ti, kdo svědky Jehovovy dobře znají, vědí, že svědkové kladou velký důraz na rodinné uspořádání a že se snaží řídit biblickými příkazy, aby manžel a manželka k sobě měli vzájemnou lásku a úctu a aby děti poslouchaly své rodiče, ať jejich rodiče jsou věřící, nebo nevěřící. (Efezanům 5:21–6:3)

⁵ Z mnoha případů vyplývá, že hlavními podněcovateli pronásledování Jehovových služebníků jsou jejich náboženští odpůrci, kteří využívají toho, že mají vliv na politické představitele a na sdělovací prostředky, a tak se snaží činnost svědků omezit. Jak bychom měli my, svědkové Jehovovi, reagovat na takový odpor, ať už vzniká kvůli našim názorům a našemu jednání, nebo kvůli falešným obviněním?

„Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem“

6. Proč je důležité, abychom měli vyrovnaný názor na ty, kdo nejsou členy křesťanského sboru?

⁶ Především musíme mít správný názor — Jehovův názor — na ty, kdo nesdílejí naše náboženské přesvědčení. Jinak bychom si mohli zbytečně přivodit nepřátelství nebo odsudek od jiných lidí. „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem,“ napsal apoštol Pavel. (Filipanům 4:5) Bible nám tedy doporučuje, abychom měli vyrovnaný názor na lidi, kteří nejsou členy křesťanského sboru.

7. Co všechno patří k tomu, že se máme zachovávat „bez poskvrny od světa“?

⁷ Je pravda, že nás Písmo velmi jasně nabádá, abychom ‚se zachovávali bez poskvrny od světa‘. (Jakub 1:27; 4:4) Výrazem „svět“ je zde — stejně jako na mnoha dalších místech v Bibli — míněno lidstvo kromě pravých křesťanů. Žijeme uprostřed této lidské společnosti, s těmito lidmi se setkáváme v zaměstnání, ve škole i v sousedství. (Jan 17:11, 15; 1. Korinťanům 5:9, 10) Musíme se však zachovávat bez poskvrny od světa tím, že se vyhýbáme postojům, mluvě a chování, které jsou v rozporu s Božími spravedlivými cestami. Také je pro nás nesmírně důležité uvědomit si, jak je nebezpečné pěstovat důvěrné společenství s tímto světem, zejména s těmi, kdo naprosto přehlížejí Jehovova měřítka. (Přísloví 13:20)

8. Proč nám rada, abychom se zachovávali bez poskvrny od světa, neposkytuje žádný podklad k tomu, abychom se na jiné lidi dívali svrchu?

⁸ Nicméně rada, abychom zůstali bez poskvrny od světa, nám rozhodně neposkytuje žádný podklad ke snižování těch, kdo nejsou Jehovovými svědky. (Přísloví 8:13) Vzpomeňte si například na židovské náboženské vůdce, o nichž se mluvilo v předchozím článku. Forma náboženství, kterou vytvořili, si nezískala Jehovovu přízeň a ani nepříspívala k dobrým vztahům s Nežidy. (Matouš 21:43, 45) Tito fanatičtí muži se samospravedlivě vyvyšovali a z tohoto nadřazeného stanoviska se dívali svrchu na nežidovské národy. My takový omezený názor nezastáváme a s lidmi, kteří nejsou svědkové, nejednáme s opovržením. Přejeme si stejně jako apoštol Pavel, aby všichni, kdo slyší biblické poselství pravdy, získali Boží přízeň. (Skutky 26:29; 1. Timoteovi 2:3, 4)

9. Jak by se měl vyrovnaný biblický názor projevit v tom, jakým způsobem mluvíme o lidech, kteří nesdílejí naši víru?

⁹ Vyrovnaný biblický názor by se měl projevit i v tom, jak o těch, kdo nejsou svědkové, mluvíme. Pavel dal Titovi pokyn, že má křesťanům na Krétě připomínat, „aby o nikom nemluvili urážlivě, nebyli útoční, byli rozumní a projevovali veškerou mírnost ke všem lidem“. (Titovi 3:2) Povšimněte si, že křesťané neměli mluvit urážlivě „o nikom“ — ani o nekřesťanech na Krétě, z nichž někteří byli známí svým lhaním, nenasytností a leností. (Titovi 1:12) Bylo by tedy nebiblické, kdybychom se o lidech, kteří nesdílejí naše náboženské názory, vyjadřovali opovržlivě. Nadřazeným postojem totiž jiné lidi pro uctívání Jehovy nezískáme. Jestliže však naopak na jiné lidi pohlížíme v souladu s rozumnými zásadami z Jehovova slova a jestliže tak s nimi také jednáme, ‚zdobíme učení‘ Boha. (Titovi 2:10)

Kdy máme být zticha, a kdy máme mluvit

10, 11. Jak Ježíš ukázal, že ví, kdy je (a) „čas být zticha“, a kdy je (b) „čas mluvit“?

¹⁰ Kazatel 3:7 říká, že je „čas být zticha a čas mluvit“. Problém je tedy v tom, jak rozeznat, kdy máme odpůrce ignorovat, a kdy se máme ozvat a obhajovat svou víru. V tomto ohledu se můžeme mnoho naučit z příkladu člověka, který měl vždy dokonalý úsudek — z příkladu Ježíše. (1. Petra 2:21) Ježíš věděl, kdy je „čas být zticha“. Když ho například přední kněží a starší muži falešně obviňovali před Pilátem, Ježíš „neodpovídal“. (Matouš 27:11–14) Nechtěl říkat nic, co by mohlo narušit uskutečnění toho, co bylo vzhledem k němu Boží vůlí. Rozhodl se, že raději nechá za sebe mluvit své veřejně známé skutky. Věděl, že se mysl a srdce pyšných předních kněží a starších mužů nezmění ani silou pravdy. Nevšímal si tedy jejich obvinění a úmyslně nepřerušil své mlčení. (Izajáš 53:7)

¹¹ Ježíš však také věděl, kdy je „čas mluvit“. Pokud to bylo nutné, otevřeně a veřejně vystoupil proti svým kritikům a dokázal, že jejich obvinění jsou falešná. Když se například znalci Zákona a farizeové snažili poškodit jeho pověst před zástupem lidí tím, že ho obviňovali z vyhánění démonů prostřednictvím Belzebuba, rozhodl se, že taková falešná obvinění nestrpí. Tuto lež vyvrátil drtivou logikou a působivým podobenstvím. (Marek 3:20–30; viz také Matouše 15:1–11; 22:17–21; Jana 18:37.) Podobně když byl Ježíš po zradě a svém zatčení odvlečen před Sanhedrin, velekněz Kaifáš ho vychytrale požádal: „Zavazuji tě přísahou při živém Bohu, abys nám pověděl, zda jsi Kristus, Boží Syn!“ I nyní byl „čas mluvit“, protože kdyby Ježíš zůstal zticha, dalo by se to vykládat jako popírání toho, že je Kristus. Odpověděl tedy: „Jsem.“ (Matouš 26:63, 64; Marek 14:61, 62)

12. Jaké okolnosti přiměly Pavla a Barnabáše k tomu, aby v Ikoniu mluvili se smělostí?

¹² Připomeňme si také příklad Pavla a Barnabáše. Ve Skutcích 14:1, 2 je napsáno: „V Ikoniu společně vstoupili do židovské synagógy a mluvili takovým způsobem, že se velké množství Židů i Řeků stalo věřícími. Ale Židé, kteří nevěřili, popudili a nesprávně ovlivnili duše lidí z národů proti bratrům.“ V překladu dr. Ondřeje Petrů čteme: „Ale židé, kteří víru nepřijali, popudili a rozezlili pohany proti bratřím.“ Židovští odpůrci se nespokojili s tím, že sami odmítli poselství, ale rozpoutali pomlouvačnou kampaň ve snaze vyvolat u pohanského obyvatelstva zaujatost proti křesťanům.a Museli mít opravdu hlubokou nenávist ke křesťanství! (Srovnej Skutky 10:28.) Pavel a Barnabáš se domnívali, že nastal „čas mluvit“, aby noví učedníci ze strachu z veřejného hanobení nezmalomyslněli. [Pavel a Barnabáš] „strávili tedy značný čas tím, že mluvili se smělostí díky autoritě od Jehovy,“ který dal najevo své schválení, když je zmocnil k tomu, aby předváděli zázračná znamení. To vedlo k tomu, že někteří lidé byli „pro Židy, ale jiní pro křesťany“. (Skutky 14:3, 4)

13. Kdy, v případě, že jsme hanobeni, je obvykle „čas být zticha“?

¹³ Jak bychom tedy měli reagovat, když jsme hanobeni? Všechno závisí na okolnostech. Některé situace vyžadují, abychom uplatnili zásadu, že je „čas být zticha“. Tato zásada platí zejména tehdy, když se odpůrci snaží zatáhnout nás do nesmyslných debat. Nesmíme zapomínat, že někteří lidé prostě nechtějí znát pravdu. (2. Tesaloničanům 2:9–12) Snahy rozmlouvat s těmi, kdo pyšně trvají na své nevíře, jsou zbytečné. Kromě toho, kdybychom se nechali zatáhnout do debaty s každým, kdo na nás zaútočí falešným obviněním, mohli bychom odsouvat stranou mnohem důležitější a prospěšnější činnost — činnost, při níž pomáháme upřímným lidem, kteří skutečně chtějí poznat biblickou pravdu. Když se tedy setkáme s protivníky, kteří o nás programově šíří lži, měli bychom se řídit inspirovanou radou a ‚vyhýbat se jim‘. (Římanům 16:17, 18; Matouš 7:6)

14. Jakými způsoby můžeme obhajovat svou víru před jinými lidmi?

¹⁴ To samozřejmě neznamená, že nebudeme obhajovat svou víru. Vždyť je přece také „čas mluvit“. Oprávněně máme starost o upřímné lidi, kteří o nás stále slyší hanlivé, odsuzující řeči. S ochotou jiným lidem srozumitelně vysvětlujeme to, o čem jsme upřímně přesvědčeni, tuto příležitost opravdu vítáme. Petr napsal: „Ve svém srdci . . . posvěcujte Krista jako Pána, vždy připraveni k obhajobě před každým, kdo od vás vyžaduje důvod pro naději, která je ve vás, ale čiňte to spolu s mírností a hlubokou úctou.“ (1. Petra 3:15) Jestliže nás lidé s opravdovým zájmem žádají, abychom jim předložili důkaz pro to, čemu věříme a čeho si nesmírně vážíme, a jestliže se ptají na věci, z jakých nás odpůrci falešně obviňují, je naší povinností obhajovat svou víru a dávat těmto lidem spolehlivé biblické odpovědi. Přesvědčivým důkazem může být kromě toho naše znamenité chování. Když vnímaví pozorovatelé zjistí, že se opravdu snažíme žít v souladu s Božími spravedlivými měřítky, snadno pochopí, že obvinění proti nám jsou falešná. (1. Petra 2:12–15)

Jak se postavíme k pomlouvačné publicitě?

15. Uveďte příklad, kdy sdělovací prostředky uvedly o svědcích Jehovových překroucené informace.

¹⁵ Někdy se stane, že se sdělovací prostředky zaměří na svědky Jehovovy a uveřejní o nich zkreslené informace. Například 1. srpna 1997 jedny ruské noviny uveřejnily pomlouvačný článek, v němž se mimo jiné tvrdilo, že svědkové od svých členů kategoricky vyžadují, aby ‚zavrhli manželku, manžela nebo rodiče, pokud tito příbuzní nechápou a nesdílejí jejich víru‘. Každý, kdo opravdu dobře zná svědky Jehovovy, ví, že toto obvinění je lživé. Z Bible vyplývá, že křesťané mají s nevěřícími rodinnými příslušníky jednat s láskou a s úctou, a svědkové se snaží tímto pokynem řídit. (1. Korinťanům 7:12–16; 1. Petra 3:1–4) Jenže článek už byl vytištěn a mnoho čtenářů tedy bylo mylně informováno. Jak tedy můžeme obhajovat svou víru, jestliže jsme lživě obviňováni?

16, 17 a rámeček na straně 16. (a) Co jednou napsala Strážná věž o tom, jak máme reagovat na nesprávné informace zveřejněné ve sdělovacích prostředcích? (b) Za jakých okolností by svědkové Jehovovi mohli reagovat na negativní zprávy zveřejněné ve sdělovacích prostředcích?

¹⁶ V tomto případě znovu platí, že „je čas být zticha a čas mluvit“. Strážná věž to jednou vyjádřila takto: „Zda budeme nesprávné informace šířené ve sdělovacích prostředcích ignorovat, nebo zda budeme vhodnými prostředky hájit pravdu, to závisí na okolnostech, na tom, kdo kritiku vyprovokoval, a na tom, čeho chce její původce dosáhnout.“ V některých případech je tedy možná nejlepší, když negativní zprávy ignorujeme, a nevytváříme těmto lžím ještě větší publicitu.

¹⁷ Jindy je možná „čas mluvit“. Nějaký důvěryhodný novinář nebo reportér je snad nesprávně informován o svědcích Jehovových a mohl by uvítat pravdivé informace. (Viz rámeček „Opravují zkreslené informace“.) Pokud dojde k tomu, že negativní zprávy ve sdělovacích prostředcích vyvolají proti nám zaujatost, která brání naší kazatelské činnosti, zástupci kanceláře odbočky Watch Tower Society se možná chopí iniciativy a budou obhajovat pravdu nějakými vhodnými prostředky.b Například je možné, že schopní sboroví starší budou pověřeni, aby předložili pravdivé informace. Třeba vystoupí v nějakém televizním programu, aby v případě, že by se neobjevili, nevznikl dojem, že svědkové Jehovovi nemají co odpovědět. Je moudré, když se jednotliví svědkové v těchto záležitostech řídí pokyny Watch Tower Society a spolupracují s jejími zástupci. (Hebrejcům 13:17)

Zákonně obhajujeme dobrou zprávu

18. (a) Proč nepotřebujeme od lidských vlád povolení, abychom mohli kázat? (b) Jak máme postupovat, jestliže je nám upíráno povolení, abychom mohli kázat?

¹⁸ Pověření kázat dobrou zprávu o Božím Království jsme dostali z nebe. Touto prací nás pověřil Ježíš, jemuž byla dána „všechna autorita v nebi a na zemi“. (Matouš 28:18–20; Filipanům 2:9–11) K tomu, abychom mohli kázat, tedy nepotřebujeme dovolení od lidských vlád. Také si však uvědomujeme, že k rozšiřování poselství o Království velmi příspívá náboženská svoboda. V zemích, kde máme svobodu uctívat Boha svým způsobem budeme tuto svobodu chránit pomocí právního systému. A tam, kde je nám taková svoboda upírána, se v rámci zákona budeme snažit ji získat. Naším cílem je ne usilovat o sociální reformu, ale ‚obhajovat a zákonně prosazovat dobrou zprávu‘.c (Filipanům 1:7)

19. (a) K čemu možná vede, jestliže ‚splácíme Boží věci Bohu‘? (b) K jakému jednání jsme v tomto případě rozhodnuti?

¹⁹ My, svědkové Jehovovi, uznáváme, že Jehova je Svrchovaný Panovník. Jeho zákon je všemu nadřazený. Svědomitě posloucháme lidské vlády, a proto ‚splácíme césarovy věci césarovi‘. Nedovolíme však, aby nám cokoli překáželo v plnění naší mnohem důležitější povinnosti — ‚splácet Boží věci Bohu‘. (Matouš 22:21) Naprosto chápeme, že se takovým jednáním stáváme „předmětem nenávisti“ národů, ale přijímáme to jako součást ceny za to, že jsme Kristovými učedníky. Právní případy svědků Jehovových ve dvacátém století jsou svědectvím o tom, že jsme rozhodnuti obhajovat svou víru. S Jehovovou pomocí a podporou budeme dále ‚bez přestání vyučovat a oznamovat dobrou zprávu‘. (Skutky 5:42)

[Poznámky pod čarou]