Právě o takové nenávisti pojednává tento článek. Jde o silnou averzi, o naprostý odpor — nikoli o zášť či touhu ublížit. Může Bůh něco takového cítit? Všimněme si, co je napsáno v Příslovích 6:16–19: „Je šest věcí, které Jehova skutečně nenávidí; ano, je sedm věcí odporných jeho duši: povýšené oči, falešný jazyk a ruce prolévající nevinnou krev, srdce, které vymýšlí plány, jež ubližují, nohy, které spěšně běží ke špatnému, falešný svědek, který šíří lži, a každý, kdo vyvolává sváry mezi bratry.“

Z těchto slov je zřejmé, že určité jednání Bůh nenávidí. To ale nutně neznamená, že cítí nenávist i k člověku, který tak jedná. Bůh bere v úvahu polehčující okolnosti, například lidskou slabost, vliv prostředí a výchovy nebo nevědomost. (1. Mojžíšova 8:21; Římanům 5:12)

Oprávněná nenávist

Co když ale někdo ví, co je v Božích očích správné, ale odmítá podle toho jednat? Takového člověka Bůh v lásce nemá. Ten, kdo se záměrně dopouští něčeho, co Jehova odsuzuje, si vyslouží jeho nenávist. Bible například uvádí: „Sám Jehova zkoumá spravedlivého stejně jako ničemného, a každého, kdo miluje násilí, jeho duše jistě nenávidí.“ (Žalm 11:5) Nekajícnému hříšníkovi Bůh neodpouští. Jasně to vyplývá ze slov, která apoštol Pavel zapsal v dopise Hebrejcům: „Jestliže . . . svévolně pácháme hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání soudu a ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor.“ (Hebrejcům 10:26, 27) Co je důvodem, proč milující Bůh zaujme k někomu takový postoj?

Jestliže se někdo záměrně dopouští vážných hříchů, ničemnost v něm může tak zakořenit, že začne být součástí jeho osobnosti. Takový člověk se může stát zkaženým a nenapravitelným. Nenapravitelný hříšník je v Bibli přirovnán k levhartovi, který nemůže změnit své skvrny. (Jeremjáš 13:23) Ti, kdo se zatvrdili natolik, že už nejsou schopni činit pokání, jsou podle Bible vinni „věčným hříchem“, který je neodpustitelný. (Marek 3:29)

Do takového stavu se dostali Adam a Eva a také Jidáš Iškariotský. Jelikož Adam s Evou byli dokonalí a od Boha dostali jasný a srozumitelný příkaz, je zřejmé, že hřešili svévolně, a jejich hřích byl tedy neodpustitelný. Ve slovech, která jim Bůh potom řekl, proto nebyla žádná výzva k pokání. (1. Mojžíšova 3:16–24) Jidáš byl sice nedokonalý, ale mnoho času strávil s Božím Synem. Přesto se z něho stal zrádce. Sám Ježíš ho pak označil za „syna zničení“. (Jan 17:12) Bible také ukazuje, že nenapravitelným hříšníkem, kterého nečeká nic jiného než zničení, je Ďábel. (1. Jana 3:8; Zjevení 12:12) Adam s Evou, Jidáš a Ďábel si přivodili Boží nenávist.

Povzbuzující však je, že ne každý, kdo hřeší, je nenapravitelný. Jehova je velmi trpělivý a nelibuje si v tom, že by trestal ty, kdo z nevědomosti hřeší. (Ezekiel 33:11) Naopak je vybízí, aby činili pokání, na jehož základě jim bude moci odpustit. Prorok Izajáš napsal: „Ať ničema opustí svou cestu a muž, který škodí, své myšlenky; a ať se vrátí k Jehovovi, který se nad ním smiluje, a k našemu Bohu, neboť ve velkém měřítku odpustí.“ (Izajáš 55:7)