V roce 1903 Strážná věž doporučila, aby se snažili zastihout každého tím, že budou šířit traktáty dům od domu, místo aby se soustředili na ty, kdo chodí do kostela. Všichni badatelé Bible to nedělali, ale mnozí z nich zareagovali se skutečnou horlivostí. Podle zpráv například v řadě velkých měst ve Spojených státech a také v jejich předměstích v okruhu nejméně 16 kilometrů byl navštíven prakticky každý dům. Tímto způsobem byly rozšířeny milióny a milióny traktátů nebo brožur. V té době většina badatelů Bible, kteří se podíleli na rozšiřování dobré zprávy, to dělala nějakým způsobem bezplatného rozšiřování traktátů a jiné literatury.

Jiní badatelé Bible — v menším počtu — sloužili jako evangelisté-kolportéři a využívali pro toto dílo značnou část svého času.

Horliví kolportéři se ujímají vedení

První volání po oddaných mužích a ženách, kteří by mohli využít podstatnou část svého času v této službě, se ozvalo v dubnu 1881. Měli nabízet obyvatelům domů a podnikatelům malou knížku, jež vysvětlovala biblické pravdy, a předplatné na Strážnou věž. Jejich cílem bylo vyhledat ty, kdo hladověli po pravdě, a podělit se s nimi o osvícení. Nějakou dobu se snažili říkat jen tolik, aby podnítili zájem, a v každé domácnosti zanechat balíček s literaturou, s níž by se mohl obyvatel domu seznámit, a pak za několik dní opět přišli. Někteří obyvatelé domů literaturu vrátí, jiní si ji snad budou chtít koupit; často se naskytne příležitost k rozhovoru. Strážná věž napsala o jejich cíli: „Nejde o to, aby se prodávaly balíčky nebo získávalo předplatné, ale jde o to, aby se pravda šířila tím, že přivedeme lidi ke čtení.“

Počet těch, kdo se podíleli na této kolportérské evangelizaci, byl poměrně malý. Během prvních třiceti let se jejich počet pohyboval od několika jednotlivců asi po šest set. Tito kolportéři byli v pravém slova smyslu průkopníky — otvírali nová území. Anna Andersenová byla jednou z těch, kdo tuto službu vykonávali po několik desetiletí. Zpravidla jezdila na kole a osobně se dostala s dobrou zprávou téměř do každého města v Norsku. Jiní kolportéři cestovali do zahraničí a byli prvními, kdo přinesli poselství do takových zemí jako Finsko, Barbados, Salvador, Guatemala, Honduras a Barma (nyní Myanmar). Někteří z nich nemohli cestovat do jiných končin, ale sloužili jako evangelisté-kolportéři ve svém domovském obvodu.

Dílo vykonané kolportéry bylo vynikající. Jeden z nich, který sloužil na západním pobřeží Spojených států, napsal v roce 1898, že za uplynulých 33 měsíců procestoval se svým koněm a s bryčkou 12 800 kilometrů, vydal svědectví v 72 městech, vykonal 18 000 návštěv, rozšířil 4 500 knih, získal 125 předplatných, rozdal 40 000 traktátů a viděl, jak 40 lidí nejen přijalo poselství, ale také se o ně začalo dělit s druhými. Jedna manželská dvojice v Austrálii dokázala vložit do rukou zájemců za pouhých dva a půl roku 20 000 knih.

Bylo rozšíření velkého množství literatury spíš výjimkou než pravidlem? Zpráva za rok 1909 ukazuje, že asi 625 kolportérů (celkový počet v té době) dostalo od Společnosti 626 981 vázaných knih, aby je rozšířili mezi veřejnost (v průměru přes tisíc na každého kolportéra), a k tomu rozšířili velmi mnoho literatury zdarma. Často ani neunesli potřebné množství knih, které by mohli ve službě dům od domu rozšířit, a proto přijímali objednávky a později se s knihami vraceli.

Někteří evangelisté však namítali: „To není kázání!“ Ale jak bratr Russell vysvětlil, bylo to kázání toho nejúčinnějšího druhu. Lidé nevyslechli jen jedno kázání, ale naopak dostávali mnoho kázání v tištěné podobě, a tak se z nich mohli opakovaně těšit a ověřovat si jejich obsah ve vlastní Bibli. Byla to evangelizace, která brala v úvahu, že všeobecná vzdělanost umožnila lidem číst. Kniha The New Creation (Nové stvoření) uvedla: „To, že tito evangelisté volí postup přizpůsobený naší době, a ne postup přizpůsobený minulosti, není argumentem proti jejich dílu o nic víc než to, že cestují s využitím páry a elektřiny místo pěšky nebo na velbloudech. Evangelizace se koná předkládáním Pravdy. . ., Božího slova.“

Opravdový zájem badatelů Bible o to, aby pomáhali lidem, se zračil v důkladnosti, která se časem stala příznačnou pro jejich kazatelské dílo. Strážná věž z 1. března 1917 (angl.) načrtla program následujícím způsobem: Domácnosti na určitém území navštívili nejdříve kolportéři a nabídli svazky Studies in the Scriptures (Studie Písem). Potom, na základě jmen poznamenaných kolportéry nebo předaných na veřejných shromážděních, přišli na návštěvu pastýřští pracovníci.a Snažili se podnítit touhu číst literaturu, povzbudit zájemce k účasti na zvlášť organizovaných přednáškách a vynakládali úsilí na uspořádání tříd Bereinského biblického studia. Když to bylo možné, prošli obvod znovu kolportéři a pak je následovali pastýřští pracovníci, aby udrželi spojení s těmi, kdo projevili zájem. Později jiní členové tříd studia navštívili tytéž domácnosti s materiály dobrovolníků, jak říkali traktátům a jiné literatuře, kterou nabízeli zdarma. Tak mohl každý dostat aspoň něco, co by snad podnítilo touhu více se poučit o Božím předsevzetí.

Když v nějakém území sloužil jen jeden nebo dva kolportéři a nebyl tam sbor, tito kolportéři často chodili na další návštěvy sami. Když tedy Hermann Herkendell a jeho společník šli v roce 1908 jako kolportéři do německého Bielefeldu, dostali zvláštní pokyny, aby zájemce v tom území vzájemně seznámili a vytvořili sbor. Několik let nato se Strážná věž zmínila o jiných kolportérech, kteří věnovali osobní pozornost zájemcům do té míry, že za sebou v každém malém i velkém městě, kde sloužili, zanechávali třídu badatelů Bible.

[Rámeček na straně 559]

Zvláštní požehnání dílu dveře ode dveří

„Zdá se, že Pánovo zvláštní požehnání nedostávají kázání z kazatelny, ale dílo dveře ode dveří, tak jako při prvním příchodu.“ — „Strážná věž“ z 15. července 1892, angl.