Nejlepší a nejhorší stránky lidské povahy

Svou činnost zahájily různé agentury, zaměřené na poskytování pomoci. Ze všech koutů země tedy začala na Floridu přicházet pomoc. Vedoucí sbor svědků Jehovových, který sídlí v newyorském Brooklynu, okamžitě reagoval jmenováním výboru nouzové pomoci, který měl pracovat ve sjezdovém sále ve Fort Lauderdale. Vyčlenil rovněž značnou částku peněz na koupi materiálu, potravin a naléhavě potřebných věcí. Svědkové Jehovovi byli tudíž mezi prvními, kteří na vzniklou situaci reagovali, a začali volat po pomoci dobrovolníků. Mnozí však přišli, aniž je kdo volal.

Pracovníci z řad svědků přišli z Kalifornie, Severní Karolíny, Oregonu, státu Washington, Pensylvánie, Missouri a ještě mnoha dalších míst. Regionální stavební výbor ve Virgínii, který se obvykle zabývá stavbou sálů Království, vyslal osmnáctičlennou skupinu svědků opravovat střechy. Autem jim cesta z Virgínie na Floridu trvala 18 hodin. Aby mohli dobrovolní pracovníci přijít na pomoc svědkům v nouzi, vzali si dovolenou nebo se uvolnili z práce a jeli stovky, někdy i tisíce kilometrů napříč Spojenými státy.

Nesmírně cennou pomocí byla skupina, která přijela z Jižní Karolíny z oblasti Charlestonu. Měli již zkušenosti s hurikánem Hugo v roce 1989. Věděli, co mohou očekávat, a brzy zorganizovali dodávku potřebných zásob, včetně generátorů elektrického proudu a stavebních materiálů. Čety dobrovolníků do dvou týdnů vysušily 800 domácností a opravily spoustu střech.

Mnoho sousedů a manželských druhů, kteří nejsou svědky Jehovovými, mělo užitek z toho, že jim čety opravářů z řad svědků Jehovových nabídly svou pomoc. Ron Clarke z West Homesteadu uvedl: „Na nevěřící manželské druhy to všechno udělalo veliký dojem. Oči měli zalité slzami a byli naprosto ohromeni tím, co pro ně svědkové udělali.“ O nevěřícím manželovi jedné svědkyně Ron řekl: „Je jako u vytržení — právě jsou u něho svědkové a montují mu střechu.“

Jiný svědek vyprávěl o svých sousedech, kteří nejsou svědky Jehovovými a za nimiž každý večer chodil, aby se ujistil, zda jsou v pořádku. Říkali, že ano. Pátého dne to manželka nevydržela a rozplakala se. „Nemáme už žádné plenky pro dítě. Dochází nám dětská výživa. Nemáme dostatek potravin a vody.“ Manžel potřeboval 20 litrů benzínu, ale nemohl jej nikde sehnat. Ještě toho dne jim svědek přinesl z nouzových zásob v sále Království vše, co potřebovali. Manželka vděčností plakala. Manžel dal příspěvek na nouzové práce.

Klíčovou úlohu sehráli sboroví starší a služební pomocníci, kteří v různých opravených sálech Království společně organizovali práce v postižené oblasti. Neúnavně se snažili nalézt všechny svědky a zjistit, co potřebují. V protikladu k tomu byl citován výrok jednoho důstojníka vojenského letectva, který se o nouzové pomoci, poskytované v jiné oblasti, vyjádřil takto: „Všichni šéfové chtějí dál dělat šéfy, ale nikdo nemá chuť se do toho opřít a pustit se do špinavé práce.“

„Neposedávejte nečinně“

Co se svědkové Jehovovi naučili ze zkušeností, které mají s přírodními katastrofami? Je třeba co nejrychleji obnovit duchovní činnost. Ed Rumsey, dozorce ve sboru svědků Jehovových v Homesteadu, řekl časopisu Probuďte se!, že po pondělním hurikánu byl jeden dvojitý sál Království již ve středu připraven pro shromáždění. Chyběla část střechy, probořil se strop a dovnitř se dostala voda. Dobrovolníci rychle uvedli sály Království opět do takového stavu, aby se v nich mohla konat shromáždění a aby mohly sloužit jako střediska, odkud by se řídily nouzové práce v postižené oblasti. Postavily se kuchyně, které mohly poskytovat stravu jak postiženým, tak dobrovolným pracovníkům.

Fermín Pastrana, starší ve španělském sboru v Princetonu, oznámil, že v jeho osmdesátičlenném sboru přišlo sedm rodin o celý dům. Jakou útěchu měl pro své bratry? „Pokud musíte být zarmouceni, buďte. Ale neposedávejte nečinně. Chopte se díla a pomáhejte druhým. V míře, v jaké to je možné, vycházejte do služby. Nevynechávejte naše křesťanská shromáždění. Vyřešte, co se vyřešit dá, ale nesžírejte se tím, co se řešit nedá.“ A tak svědkové brzy začali kázat a nosili krabice s nouzovými zásobami dveře ode dveří. Hurikán neodnesl jejich horlivost.

Jak na to?

Společnost Anheuser Busch věnovala jedno celé nákladní auto pitné vody. Řidič, který vodu přivezl, se ptal úředníků, kam by ji měl dopravit. Bylo mu řečeno, že jediní, kdo má něco zorganizované, jsou svědkové. Do týdne po hurikánu přijelo ke sjezdovému sálu svědků Jehovových ve Fort Lauderdale asi 70 nákladních aut se zásobami.

Jeden dobrovolník, který tam pracoval, uvádí: „Dostali jsme tedy celé nákladní auto pitné vody. Okamžitě jsme ji zařadili mezi ostatní potraviny, které jsme posílali zásobovacím střediskům v sálech Království. Byla rozdělena mezi bratry v té oblasti a mezi sousedy, kteří ji potřebovali.“ Jedna papírenská společnost ve státě Washington věnovala 250 000 papírových talířků.

Městské úřady zpočátku posílaly do sálů Království dobrovolníky, kteří nejsou svědky Jehovovými, a říkali: ‚Jedině svědkové jsou řádně zorganizovaní.‘ Časem se dostavilo vojsko a začalo zřizovat stanová městečka a zásobovací střediska s vodou a potravinami.

Regionální výbor svědků Jehovových původně zřídil své hlavní zásobovací středisko ve sjezdovém sále ve Fort Lauderdale, asi 60 kilometrů na sever od nejvíce postižené oblasti v okolí Homesteadu. Aby se odlehčilo některým v pracovním náporu, zřídilo se základní zásobovací středisko asi 400 kilometrů severozápadně od postižené oblasti ve sjezdovém sále v Plant City, nedaleko Orlanda. Sem se přivážela většina potřebného materiálu a zde se třídila a balila. Regionální výbor si denně objednával z Plant City, co potřeboval. Pětihodinovou přepravu z Plant City do Fort Lauderdale zajišťovaly velké nákladní automobily.

Toto středisko časem zásobovalo potravinami, materiálem, vodou, generátory a dalšími potřebnými věcmi další tři opravené sály Království v centru postižené oblasti. Způsobilí svědkové zde organizovali stavební a úklidové čety, a ty navštěvovaly stovky domácností, které potřebovaly pomoc. Na pozemcích sálů Království se uvedly do provozu kuchyně a zřídil se výdej stravy. Každý, kdo si přišel pro pomoc, byl vítán. Dokonce i někteří vojáci se sem přišli najíst. Někdo je pak viděl, jak házejí peníze do schránek na příspěvky.

Zatímco se muži zabývali opravou domů, ženy připravovaly jídlo. Jiní navštěvovali všechny lidi, které se jim podařilo zastihnout. Dělili se s nimi o biblické vysvětlení přírodních katastrof a rozdávali krabice se zásobami těm, kteří je potřebovali. Jednou z těch, kdo takto chodil, byla Teresa Peredová. Její dům byl poškozený a rozbila se jí okna u auta. Měla ho však plné krabic se zásobami, připravených pro sousedy. Její manžel Lazaro trdě pracoval na opravě jednoho sálu Království. — Kazatel 9:11; Lukáš 21:11, 25.

Mnohým, kteří zůstali bez přístřeší, se zajistilo náhradní ubytování v nepoškozených domácnostech svědků. Jiní bydleli v obytných přívěsech, které se pro tento účel buď pronajaly, nebo je někdo věnoval. Někteří se nastěhovali do stanových městeček, která zřídila armáda. A další své domy jednoduše odepsali a nastěhovali se k přátelům nebo příbuzným v jiných částech země. Neměli ani domov, ani zaměstnání. Byli bez elektřiny, bez vody a bez vhodné kanalizace — nic jiného jim tedy nezbývalo.

Poučení, které všichni získali, dobře vyjádřil jeden španělsky mluvící svědek: „Jsme velice vděční za lekci, kterou jsme dostali vzhledem k životním cílům. Víte, člověk si patnáct, dvacet let zvelebuje dům, hromadí hmotné věci, a pak v jediné hodině může být po všem. Pomáhá nám to, abychom se drželi duchovních cílů, abychom si zjednodušili život a vážně uvažovali o službě Jehovovi.“