Napodobujme Jehovu, našeho nestranného Boha

„U Boha . . . není stranickost.“ (ŘÍMANŮM 2:11)

1, 2. (a) Co bylo Jehovovým záměrem vzhledem ke Kananejcům všeobecně? (b) Co Jehova udělal a jaké otázky to vyvolává?

BYLO to roku 1473 př. n. l. Izraelité utáboření na Moabských pláních pozorně naslouchali Mojžíšovi. Za Jordánem je čekala nelehká situace. Mojžíš jim oznámil Jehovův záměr, totiž že mají v Zaslíbené zemi porazit sedm mocných kananejských národů. Izraelity jistě velmi posílilo, když slyšeli Mojžíšova slova: „Jehova, tvůj Bůh, ti je jistě zanechá, a porazíš je.“ Izrael neměl s těmito národy uzavřít žádnou smlouvu. Nezasloužily si žádnou přízeň. (5. Mojžíšova 1:1; 7:1, 2)

² Avšak hned v prvním městě, na které Izraelité zaútočili, ušetřil Jehova život jedné rodiny. Boží ochranu obdrželi také obyvatelé čtyř jiných měst. Proč se to stalo? Co se z podivuhodných událostí spojených s přežitím těchto Kananejců dozvídáme o Jehovovi? A jak Jehovu můžeme napodobovat?

Jak reagovali na Jehovův věhlas

3, 4. Jak zprávy o vítězství Izraelitů zapůsobily na některé obyvatele Kanaánu?

³ Během čtyřiceti let, kdy Izraelité před vstupem do Zaslíbené země pobývali v pustině, Jehova svůj lid chránil a bojoval za něj. Na jižní hranici Zaslíbené země Izraelity napadl kananejský král města Arad. S Jehovovou pomocí Izraelité jej i jeho lid porazili u Chormy. (4. Mojžíšova 21:1–3) Později Izraelité obešli edomskou zemi a ubírali se na sever směrem k severovýchodu Mrtvého moře. Na tomto území, dříve obývaném Moabity, nyní žili Amorejci. Amorejský král Sichon Izraelitům nedovolil, aby prošli jeho územím. Došlo k bitvě u Jahacu, zjevně na sever od říčního údolí Arnon, a Sichon v ní přišel o život. (4. Mojžíšova 21:23, 24; 5. Mojžíšova 2:30–33) Více na severu, v Bašanu, vládl nad jinými Amorejci Og. Byl to sice obr, ale proti Jehovovi nic nezmohl. Og byl zabit u Edrei. (4. Mojžíšova 21:33–35; 5. Mojžíšova 3:1–3, 11) Zprávy o těchto vítězstvích, spolu s vyprávěním o tom, jak Izraelité vyšli z Egypta, mocně zapůsobily na některé obyvatele Kanaánu.a

⁴ Když Izraelité překročili Jordán a poprvé pronikli do Kanaánu, utábořili se u Gilgalu. (Jozue 4:9–19) Nedaleko stálo opevněné město Jericho, ve kterém žila Kananejka Raab. To, co slyšela o Jehovových činech, ji podnítilo, aby projevila víru. Proto ji i její domácnost Jehova ušetřil, když na Jericho uvedl zničení. (Jozue 2:1–13; 6:17, 18; Jakub 2:25)

5. Co Gibeoňany podnítilo k tomu, aby jednali chytře?

⁵ Z nížin poblíž řeky Izraelité dále vystoupili do centrálního pohoří té oblasti. Na Jehovův pokyn Jozue použil proti městu Ai taktiku boje ze zálohy. (Jozue 8. kapitola) Zpráva o drtivé porážce, k níž došlo, podnítila mnohé z kananejských králů k tomu, aby se shromáždili k válce. (Jozue 9:1, 2) Obyvatelé blízkého chivijského města Gibeonu však zareagovali odlišně. Jak říká Jozue 9:4, „sami od sebe . . . jednali s chytrostí“. Stejně jako Raab, i oni se doslechli o tom, jak Jehova vysvobodil svůj lid při vyjití z Egypta, a když porazil Sichona a Oga. (Jozue 9:6–10) Gibeoňané si uvědomili, že je marné stavět se na odpor. Proto v zájmu Gibeonu a tří blízkých měst — Kefiry, Beerotu a Kirjat-jearimu — poslali k Jozuovi do Gilgalu delegaci, která předstírala, že přichází z daleké země. Jejich strategie měla úspěch. Jozue s nimi uzavřel smlouvu, kterou bylo zajištěno, že zůstanou naživu. O tři dny později se Jozue a Izraelité dozvěděli, že byli obelstěni. Svou smlouvu však dodrželi, protože ji odpřisáhli při Jehovovi. (Jozue 9:16–19) Schválil to Jehova?

6. Jak Jehova reagoval na to, že Jozue uzavřel smlouvu s Gibeoňany?

⁶ Gibeoňanům bylo dovoleno, aby se stali sběrači dřeva a čerpači vody pro Izraelity, a dokonce „pro Jehovův oltář“ při svatostánku. (Jozue 9:21–27) Kromě toho Jehova ve prospěch Gibeoňanů zázračně zasáhl, když je ohrožovalo pět amorejských králů se svými vojsky. Krupobitím tehdy přišlo o život více nepřátel, než kolik jich zabili Jozuovi vojáci. Jehova dokonce vyslyšel Jozuovu úpěnlivou prosbu, aby slunce a měsíc zůstaly stát a porážka mohla být dovršena. Jozue o tom napsal: „Žádný den se neprokázal být takový jako onen, ani před ním, ani po něm, v němž Jehova naslouchal hlasu muže, neboť Jehova sám bojoval za Izrael.“ (Jozue 10:1–14)

7. Jak se v případě některých Kananejců prokázala pravda, kterou potvrdil Petr?

⁷ Kananejka Raab se svojí rodinou a stejně i Gibeoňané se báli Jehovy a jednali podle toho. To, co se s nimi stalo, bylo jednoznačným dokladem pravdy, kterou později vyjádřil křesťanský apoštol Petr: „Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Skutky 10:34, 35)

Jehovovo jednání s Abrahamem a s Izraelem

8, 9. Jak Jehova projevoval nestrannost při jednání s Abrahamem a s izraelským národem?

⁸ Učedník Jakub poukázal na to, jak Bůh projevoval nezaslouženou laskavost při jednání s Abrahamem a s jeho potomstvem. Abraham byl „Jehovovým přítelem“ díky své víře, a ne pro svůj etnický původ. (Jakub 2:23) Abrahamova víra a láska k Jehovovi přinesla požehnání i jeho potomkům. (2. Paralipomenon 20:7) Jehova Abrahamovi slíbil: „Jistě ti požehnám a jistě rozmnožím tvé semeno jako nebeské hvězdy a jako zrnka písku, která jsou na mořském břehu.“ Všimněme si ale, co je slíbeno v následujícím verši: „Prostřednictvím tvého semene si budou určitě žehnat všechny národy země.“ (1. Mojžíšova 22:17, 18; Římanům 4:1–8)

⁹ Svým jednáním s Izraelem Jehova rozhodně neprojevoval stranickost, ale ukazoval, co může udělat pro ty, kdo jej poslouchají. Takové jednání je příkladem toho, jak Jehova projevuje věrně oddanou lásku těm, kdo mu věrně slouží. Ačkoli Izrael byl Jehovovým „zvláštním majetkem“, neznamenalo to, že jiné národy nemohly pocítit Boží dobrotu. (2. Mojžíšova 19:5; 5. Mojžíšova 7:6–8) Je pravda, že Jehova vykoupil Izrael z otroctví v Egyptě, a proto prohlásil: „Ze všech rodin zemské půdy znám jedině vás.“ Prostřednictvím Amose a jiných proroků však dal nádhernou vyhlídku také lidem ze ‚všech národů‘. (Amos 3:2; 9:11, 12; Izajáš 2:2–4)

Ježíš — nestranný učitel

10. Jak Ježíš svým jednáním napodoboval nestrannost svého Otce?

¹⁰ Ježíš je přesným znázorněním svého Otce a během své pozemské služby napodoboval Jehovovu nestrannost. (Hebrejcům 1:3) V té době se soustřeďoval hlavně na to, aby nalezl ‚ztracené ovce izraelského domu‘. Přesto se nezdráhal vydat svědectví Samaritánce u studny. (Matouš 15:24; Jan 4:7–30) Také vykonal zázrak, aby vyhověl prosbě jistého důstojníka, který patrně nebyl Žid. (Lukáš 7:1–10) Ačkoli tedy Ježíš svou činností dával najevo lásku k Božímu lidu, vykonal navíc něco i pro Nežidy. Ježíšovi učedníci také kázali ve velkém rozsahu. Ukázalo se, že kritériem pro to, aby někdo obdržel Boží požehnání, není příslušnost k národu, ale postoj. Na dobrou zprávu o Království reagovali pokorní a upřímní lidé, kteří hladověli po pravdě. Naproti tomu pyšní a domýšliví lidé Ježíšem a jeho poselstvím pohrdali. Ježíš prohlásil: „Veřejně tě chválím, Otče, Pane nebe a země, protože jsi pečlivě utajil tyto věci před moudrými a intelektuály a zjevil jsi je nemluvňatům. Ano, Otče, protože jsi schválil takové jednání.“ (Lukáš 10:21) Jestliže je základem našeho jednání s druhými láska a víra, pak jednáme nestranně. A víme, že takové jednání Jehova schvaluje.

11. Jak se nestrannost projevovala v prvním křesťanském sboru?

¹¹ V prvním křesťanském sboru si Židé a Nežidé byli rovni. Pavel to vysvětlil slovy: „Sláva a čest a pokoj pro každého, kdo koná to, co je dobré, nejprve pro Žida a pak také pro Řeka. U Boha totiž není stranickost.“b (Římanům 2:10, 11) To, zda lidé měli užitek z Jehovovy nezasloužené laskavosti, nezáviselo na jejich etnickém původu. Rozhodující byla jejich reakce na to, co se dozvěděli o Jehovovi a o vyhlídkách vyplývajících z výkupní oběti jeho Syna, Ježíše. (Jan 3:16, 36) Pavel napsal: „Židem . . . není ten, kdo jím je zevně, ani obřízka není to, co je zevně na těle. Ale Židem je ten, kdo je jím uvnitř, a jeho obřízka je obřízka srdce duchem, a nikoli psaným zákoníkem.“ Potom vtipně využil výrazu ‚Žid‘ (neboli „z Judy“, přičemž Juda znamená chvalořečený nebo chválený), když dodal: „Jeho chvála nepochází od lidí, ale od Boha.“ (Římanům 2:28, 29) Jehova udílí chválu nestranně. Jednáme tak i my?

12. Jakou vyhlídku předkládá Zjevení 7:9 a komu je určena?

¹² Později apoštol Jan ve vidění spatřil věrné pomazané křesťany, kteří byli znázorněni jako duchovní národ 144 000 „zapečetěných z každého kmene izraelských synů“. Potom Jan uviděl „velký zástup . . . ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečený v bílá roucha; a v jejich rukou byly palmové ratolesti“. (Zjevení 7:4, 9) Do dnešního křesťanského sboru tedy může patřit každá etnická i jazyková skupina. Bez ohledu na svůj původ mají lidé vyhlídku na to, že přežijí přicházející ‚velké soužení‘ a budou pít z ‚pramenů vod života‘ v novém světě. (Zjevení 7:14–17)

Krásné výsledky

13.–15. (a) Jak můžeme překonávat rasové a kulturní odlišnosti? (b) Uveďte příklady toho, jaký užitek mohou přinést projevy přátelství.

¹³ Jehova nás dobře zná, stejně jako dobrý otec zná své děti. Podobně když my lépe poznáváme druhé tím, že se zajímáme o jejich kulturu a o prostředí, ze kterého pocházejí, rozdílnosti ztrácejí na významu a etnické přehrady mizí. Upevňují se pouta přátelství a lásky a sílí naše jednota. (1. Korinťanům 9:19–23) To je krásně vidět na činnosti misionářů, kteří slouží v zahraničí. Misionáři se o tamější lidi zajímají a výsledkem je, že zakrátko splynou s místními sbory. (Filipanům 2:4)

¹⁴ Krásné výsledky nestranného jednání jsou jasně patrné v mnoha zemích. Aklilu pochází z Etiopie a v britském hlavním městě, Londýně, se cítil velmi osamělý. Pociťoval totéž, co cizinci v mnoha velkých městech dnešní Evropy. Zdálo se mu, že lidé všeobecně nejsou k cizincům příliš přátelští, a jeho pocit osamělosti tím jenom vrůstal. Když Aklilu navštívil křesťanské shromáždění v sále Království svědků Jehovových, připadal si jako v jiném světě. Přítomní ho vítali a zanedlouho se tam cítil jako doma. Dělal rychlé pokroky a jeho ocenění pro Stvořitele rostlo. Zakrátko začal hledat příležitosti k tomu, aby se mohl podílet na šíření dobré zprávy o Království lidem ve svém okolí. Jednoho dne se ho zvěstovatel, se kterým byl ve službě, zeptal, jaké má nyní životní cíle. Aklilu okamžitě odpověděl, že by jednou chtěl sloužit ve sboru, ve kterém se bude mluvit jeho řečí, amharsky. Když se o jeho přání dozvěděli starší místního anglického sboru, s radostí zorganizovali veřejnou biblickou přednášku v Aklilově rodné řeči. Na pozvání reagovalo mnoho cizinců i místních lidí, kteří se tak sešli na prvním amharském veřejném shromáždění, které se v Británii konalo. Dnes v této oblasti Etiopové spolu s jinými amharsky mluvícími křesťany jednotně slouží ve vzkvétajícím sboru. Mnozí totiž zjistili, že jim nic nebrání postavit se na stranu Jehovy a symbolizovat to křesťanským křtem. (Skutky 8:26–36)

¹⁵ Lidé mají různé vlastnosti a jsou různého původu. To však jsou jen odlišnosti, a ty neznamenají, že někdo je lepší nebo horší. Když se na ostrově Malta konal křest nově zasvěcených Jehovových služebníků, místní svědkové jásali radostí, zatímco návštěvníkům z Británie stékaly po tvářích slzy dojetí. Obě skupiny vyjádřily své pocity, ale každá to udělala jinak. A pevná láska k Jehovovi utužila pouta jejich křesťanského přátelství. (Žalm 133:1; Kolosanům 3:14)

Předsudky lze překonat

16.–18. Vyprávějte zkušenost, která ukazuje, jak lze v křesťanském sboru překonat předsudky.

¹⁶ Čím hlubší je naše láska k Jehovovi a k našim křesťanským bratrům, tím lépe můžeme Jehovu napodobovat v tom, jak pohlížíme na druhé. Jakékoli předsudky, které jsme snad dříve chovali k lidem určité národnosti, rasy a kultury, lze překonat. Podívejme se například, jak tomu bylo u Alberta. Za druhé světové války sloužil v britské armádě a při pádu Singapuru v roce 1942 se dostal do japonského zajetí. Později strávil asi tři roky prací na „železnici smrti“, blízko místa, které se stalo známým jako most přes řeku Kwai. Když byl na konci války propuštěn, vážil 32 kilogramů, měl zlomenou čelist a nos a měl úplavici, trichofycii a malárii. Tisíce jeho spoluvězňů na tom byly ještě hůř, a mnozí nepřežili vůbec. Albert, který viděl a na vlastní kůži prožil takové hrůzy, se v roce 1945 vrátil domů jako zahořklý člověk, který nechtěl mít nic společného s Bohem ani s náboženstvím.

¹⁷ Albertova manželka Irene se stala svědkem Jehovovým. Albert jí chtěl udělat radost, a tak několikrát navštívil shromáždění místního sboru. Mladý křesťan jménem Paul, celodobý služebník, Alberta navštívil a začal s ním studovat Bibli. Albert si zakrátko uvědomil, že Jehova lidi posuzuje podle toho, jaké mají srdce. Zasvětil Jehovovi svůj život a dal se pokřtít.

¹⁸ Paul se později přestěhoval do Londýna, naučil se japonsky a začal sloužit v japonském sboru. Když tento sbor jednou navštívili svědkové z Japonska, navrhl, že je vezme do svého dřívějšího sboru. Tamní bratři si vzpomněli, že Albert měl vůči lidem z Japonska silné předsudky a že se od svého návratu do Británie vyhýbal přímému kontaktu s kýmkoli z této země. A tak bratři nevěděli, jak Albert tuto situaci zvládne. Nemuseli si však dělat starosti — návštěvníky přijal s opravdovou bratrskou náklonností. (1. Petra 3:8, 9)

‚Rozšiřte se‘

19. Která rada apoštola Pavla nám může pomoci, jestliže máme nějaký sklon ke stranickosti?

¹⁹ „Projevovat stranickost není dobré,“ napsal moudrý král Šalomoun. (Přísloví 28:21) Je snadné mít blízký vztah k lidem, které dobře známe. Někdy však můžeme mít sklon opomíjet ty, které tak dobře neznáme. Taková stranickost se pro Jehovova služebníka nehodí. Všichni bychom si jistě měli vzít k srdci Pavlovu jednoznačnou radu, abychom ‚se rozšířili‘ — ano, abychom svou lásku rozšířili i na spolukřesťany, kteří pocházejí z jiného prostředí. (2. Korinťanům 6:13)

20. V kterých oblastech života bychom měli napodobovat Jehovu, našeho nestranného Boha?

²⁰ Ať máme výsadu nebeského povolání nebo naději na věčný život na zemi, naše nestrannost nám umožňuje těšit se z jednoty v jednom stádu jednoho Pastýře. (Efezanům 4:4, 5, 16) Snažíme-li se napodobovat Jehovu, našeho nestranného Boha, může nám to přinést užitek v křesťanské službě, v rodinném kruhu, ve sboru — ano, v každé oblasti našeho života. Jak to? O tomto námětu bude pojednávat následující článek.

[Poznámky pod čarou]

Hledejme v každém to dobré

„Pamatuj přece na mne, ó můj Bože, pro dobré.“ (NEHEMJÁŠ 13:31)

1. Z čeho je patrné, že Jehova projevuje dobrotu všem?

KDYŽ po mnoha zamračených a pochmurných dnech vysvitne slunce, je to vítaná změna. Lidé se cítí dobře a mají dobrou náladu. Podobně osvěživě a příjemně působí, když po dlouhé době slunečního žáru a sucha přijde přeháňka, nebo dokonce průtrž mračen. Počasí — jaký nádherný dar od Tvůrce zemské atmosféry, od našeho láskyplného Stvořitele Jehovy! Boží štědrost vyzdvihl Ježíš, když učil: „Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích, protože působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými, a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:43–45) Ano, Jehova projevuje dobrotu všem. Jeho služebníci by se měli snažit ho napodobovat tím, že hledají v druhých to dobré.

2. (a) Na jakém základě Jehova projevuje dobrotu? (b) Čeho si Jehova všímá, když pozoruje, jak reagujeme na jeho dobrotu?

² Na jakém základě Jehova projevuje dobrotu? Od chvíle, kdy Adam zhřešil, Jehova nepřestal hledat v lidech to dobré. (Žalm 130:3, 4) Jeho záměrem je umožnit poslušnému lidstvu, aby opět žilo v ráji. (Efezanům 1:9, 10) Díky Jehovově nezasloužené laskavosti máme vyhlídku na to, že prostřednictvím Slíbeného Semene budeme vysvobozeni z hříchu a nedokonalosti. (1. Mojžíšova 3:15; Římanům 5:12, 15) Je nám umožněn návrat k dokonalosti, kterou nakonec obdržíme, jestliže přijmeme výkupné. Jehova nyní každého z nás pozoruje mimo jiné proto, aby zjistil, jak reagujeme na jeho štědrost. (1. Jana 3:16) Všimne si jakéhokoli našeho skutku, kterým dáme najevo ocenění pro jeho dobrotu. Apoštol Pavel napsal: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Hebrejcům 6:10)

3. Jaká otázka si zaslouží naši pozornost?

³ Jestliže tedy chceme napodobovat Jehovu a hledat v druhých to dobré, jak to máme dělat? Věnujme pozornost tomu, jak to lze dělat ve čtyřech oblastech našeho života. Je to (1) křesťanská služba, (2) rodina, (3) sbor a (4) náš vztah k druhým.

Když kážeme a činíme učedníky

4. Proč můžeme říci, že svou účastí v křesťanské službě hledáme v druhých to dobré?

⁴ „Pole je svět,“ vysvětlil Ježíš, když se ho učedníci dotazovali na význam podobenství o pšenici a plevelu. Jakožto dnešní Kristovi učedníci tuto pravdu uznáváme, když se podílíme na kazatelské službě. (Matouš 13:36–38; 28:19, 20) Při své službě na tomto ‚poli‘ se veřejně vyjadřujeme o své víře. Už ta skutečnost, že svědkové Jehovovi jsou svou činností dům od domu a na ulicích dobře známi, je dokladem toho, že se pilně snažíme vyhledat všechny lidi, kteří si poselství o Království zaslouží. Ano, Ježíš dal tento pokyn: „Ať vstoupíte do kteréhokoli města nebo vesnice, pátrejte, kdo si to v něm zaslouží.“ (Matouš 10:11; Skutky 17:17; 20:20)

5, 6. Proč vytrvale opakovaně navštěvujeme domácnosti lidí?

⁵ Když přicházíme za lidmi, kteří nás nečekají, všímáme si toho, jak reagují na naše poselství. Někdy se stává, že jeden člen domácnosti by si nás rád vyslechl, ale zevnitř někdo jiný zavolá: „Nás to nezajímá.“ Tím návštěva končí. Je nám opravdu líto, když odpor nebo nezájem jednoho člověka ovlivní reakci někoho jiného. Co tedy můžeme dělat, abychom přesto hledali v každém to dobré?

⁶ Když kážeme v těch místech a znovu tuto domácnost navštívíme, možná se nám naskytne příležitost mluvit přímo s tím člověkem, který naši předešlou návštěvu tak rázně ukončil. Pokud si připomeneme, co se tehdy stalo, můžeme se připravit. Ten člověk možná jednal z dobrých pohnutek, protože byl přesvědčen, že tomu, kdo si chtěl poselství o Království vyslechnout, by v tom měl zabránit. Možná, že byl ovlivněn nepravdivými informacemi o tom, jaké máme úmysly. To nás však neodradí. Této domácnosti budeme dobrou zprávu o Království kázat i nadále, přičemž se taktně pokusíme vyjasnit nedorozumění. Máme zájem pomoci všem, aby přišli k přesnému poznání Boha. Je možné, že Jehova pak k sobě tohoto člověka přitáhne. (Jan 6:44; 1. Timoteovi 2:4)

7. Co nám pomůže, abychom k lidem přistupovali pozitivně?

⁷ Když Ježíš dával pokyny svým učedníkům, bral v úvahu to, že se v rodinách může projevit odpor. Vždyť řekl: „Přišel jsem . . . způsobit rozdělení člověka proti jeho otci, a dcery proti její matce, a mladé manželky proti její tchyni.“ Potom dodal: „Nepřátelé člověka . . . budou lidé z jeho vlastní domácnosti.“ (Matouš 10:35, 36) Okolnosti a postoje se však mění. Náhlá nemoc, smrt příbuzného, katastrofa, citová krize a mnoho jiných činitelů — to vše ovlivňuje reakci lidí na naše kázání. Pokud se na lidi, kterým kážeme, díváme negativně — jako by nikdy nemohli projevit zájem —, opravdu v nich hledáme to dobré? Proč bychom se k nim s radostí nevrátili při jiné příležitosti? Možná, že zareagují jinak. Někdy může příznivější reakci vyvolat nejenom to, co říkáme, ale také způsob, jak to říkáme. Budeme-li se před vyjitím do kazatelské služby vroucně modlit k Jehovovi, jistě nám to pomůže, abychom byli pozitivní a všem lidem předkládali poselství o Království způsobem, který jim bude příjemný. (Kolosanům 4:6; 1. Tesaloničanům 5:17)

8. K čemu to může vést, když křesťané hledají to dobré ve svých nevěřících příbuzných?

⁸ V některých sborech jsou rodiny, z nichž mnoho členů slouží Jehovovi. Co zapůsobilo na srdce mladých členů takové rodiny? Často to bylo tak, že si jejich obdiv a úctu získal některý starší příbuzný, který se vytrvale snažil o dobré vztahy v rodině a v manželství. Mnoha křesťanským manželkám se podařilo „beze slova“ získat svého manžela, když uplatnily radu apoštola Petra. (1. Petra 3:1, 2)

V rodině

9, 10. Jak dali Jákob i Josef najevo, že v členech své rodiny hledají to dobré?

⁹ Důvěrná pouta, která k sobě pojí členy rodiny, jsou další oblastí, kde můžeme hledat v druhých to dobré. Můžeme se poučit z toho, jak jednal Jákob se svými syny. V 1. Mojžíšově, 37. kapitole, verších 3 a 4 Bible uvádí, že Jákob zvláště miloval Josefa. Josefovi sourozenci kvůli tomu žárlili, dokonce natolik, že se svého bratra chystali zabít. Všimněme si ale, jaký postoj Jákob i Josef projevili později ve svém životě. V členech své rodiny hledali to dobré.

¹⁰ Když byl Josef hlavním správcem potravin v Egyptě postiženém hladomorem a přišli za ním jeho bratři, přijal je. I když jim okamžitě neodhalil svou totožnost, zařídil věci tak, aby o ně bylo dobře postaráno a aby mohli odvézt potraviny svému zestárlému otci. Ano, ačkoli se stal předtím obětí jejich nenávisti, jednal Josef v jejich nejlepším zájmu. (1. Mojžíšova 41:53–42:8; 45:23) Podobně Jákob, když byl na smrtelném loži, vyslovil prorocká požehnání pro všechny své syny. Je sice pravda, že kvůli svým nesprávným činům přišli o některé výsady, ale dědictví v zemi obdrželi všichni. (1. Mojžíšova 49:3–28) Jákob tedy projevil opravdu neselhávající lásku.

11, 12. (a) Který prorocký příklad zdůrazňuje, že je důležité hledat to dobré ve členech své rodiny? (b) V čem je poučný příklad otce z Ježíšova podobenství o marnotratném synovi?

¹¹ Když přemýšlíme o tom, jak trpělivě Jehova jednal s nevěrným izraelským národem, lépe pochopíme, jakým způsobem hledá ve svém lidu to dobré. Svoji neselhávající lásku Jehova znázornil na rodinné situaci proroka Ozeáše. Ozeášova manželka Gomer se opakovaně dopouštěla cizoložství. Navzdory tomu dostal Ozeáš od Jehovy tento příkaz: „Jdi ještě jednou, miluj ženu, kterou miluje druh a která se dopouští cizoložství, jako v případě Jehovovy lásky k izraelským synům, zatímco se obracejí k jiným bohům a milují rozinkové koláče.“ (Ozeáš 3:1) Proč Jehova přikázal něco takového? Věděl, že v národu, který se odklonil od jeho cest, jsou jednotlivci, kteří budou příznivě reagovat na jeho shovívavost. Ozeáš prohlásil: „Potom se izraelští synové vrátí a jistě budou hledat Jehovu, svého Boha, a Davida, svého krále; a jistě přijdou s třesením k Jehovovi a k jeho dobrotě v konečné části dnů.“ (Ozeáš 3:5) To je jistě krásný příklad, o kterém bychom měli přemýšlet, když se setkáme s problémy v rodině. Pokud budete ve členech své rodiny vytrvale hledat to dobré, přinejmenším tím dáte krásný příklad shovívavosti.

¹² O způsobu, jak hledat to dobré ve své vlastní rodině, se ještě více dozvídáme z Ježíšova podobenství o marnotratném synovi. Mladší syn zanechal svého prostopášného života a vrátil se domů. Otec s ním jednal milosrdně. A jak otec zareagoval na stížnosti staršího syna, který jeho rodinu nikdy neopustil? Otec mu řekl: „Dítě, byl jsi vždycky se mnou a všechno, co je moje, je tvoje.“ To nebyla strohá odpověď, ale ujištění o otcovské lásce. „Prostě jsme se museli těšit a radovat,“ pokračoval otec, „protože tento tvůj bratr byl mrtvý, ale ožil, a byl ztracen, ale našel se.“ Také my můžeme podobně dále hledat v druhých to dobré. (Lukáš 15:11–32)

V křesťanském sboru

13, 14. Například jakým způsobem můžeme v křesťanském sboru uplatnit královský zákon lásky?

¹³ Jako křesťané chceme uplatňovat královský zákon lásky. (Jakub 2:1–9) Je možné, že nám nedělá problémy vycházet s těmi v našem sboru, kdo jsou na tom jinak než my po hmotné stránce. Ale nemáme mezi sebou „třídní rozdíly“ vyplývající z toho, že někdo pochází z odlišného rasového, kulturního, nebo dokonce náboženského prostředí? Pokud ano, jak můžeme uplatnit Jakubovu radu?

¹⁴ Jestliže vítáme všechny, kdo přicházejí na křesťanská shromáždění, svědčí to o naší velkorysosti. Když se chopíme iniciativy a popovídáme si s těmi, kdo jsou v sále Království noví, jejich počáteční nervozita a rozpačitost se možná vytratí. To potvrzují i výroky některých lidí, kteří se po první návštěvě křesťanského shromáždění vyjádřili v tomto smyslu: „Každý byl tak přátelský. Jako by mě už všichni znali. Připadal jsem si jako mezi svými.“

15. Jak je možné mladým pomoci, aby se zajímali o starší členy sboru?

¹⁵ V některých sborech se po skončení shromáždění vytvoří skupinka mladých lidí, kteří postávají v sále Království nebo venku a vyhýbají se společnosti starších členů sboru. Co dobrého je možné udělat, aby si to odvykli? První krok samozřejmě musí udělat rodiče. Své děti by v tomto ohledu měli doma školit a připravovat je na shromáždění. (Přísloví 22:6) Mohou jim dát za úkol připravit potřebné publikace, aby je všichni měli na shromáždění s sebou. Děti je třeba povzbudit, aby si v sále Království povídaly s letitými a churavými, a nejlépe je k tomu mohou vést rodiče. Když děti takovým spolukřesťanům řeknou něco hezkého, samy z toho mají radost.

16, 17. Jak mohou dospělí hledat to dobré v mladých ve sboru?

¹⁶ Starší bratři a sestry by se měli zajímat o mladé členy sboru. (Filipanům 2:4) Mohli by se chopit iniciativy a povzbudivě si s nimi popovídat. Na shromáždění obvykle zazní velmi zajímavé myšlenky. Mladých je možné se zeptat, jestli se jim shromáždění líbilo a jestli je něco zvlášť zaujalo, takže by to mohli uplatnit. Mladí jsou nedílnou součástí sboru a za to, že při shromáždění dávají pozor, si zaslouží uznání. Měli bychom je pochválit také tehdy, když dali nějaký komentář nebo se podíleli na nějaké části programu. Ze způsobu, jak mladí jednají se staršími členy ve sboru a jak obstarávají drobné práce doma, je možné usoudit, že později pravděpodobně dobře zvládnou i větší povinnosti. (Lukáš 16:10)

¹⁷ Mladí, kteří ochotně přijímají povinnosti, časem dospějí tak daleko, že díky svým duchovním vlastnostem budou moci přijmout i důležitější úkoly. Když má člověk co na práci, pravděpodobně nebude jednat pošetile. (2. Timoteovi 2:22) Bratři, kteří usilují o to, aby mohli sloužit jako služební pomocníci, mohou takovými úkoly být „vyzkoušeni, zda jsou vhodní“. (1. Timoteovi 3:10) Když starší uvažují o tom, zda jsou tito bratři vhodní pro další úkoly, berou v úvahu to, jak ochotně se podílejí na shromáždění, jak horlivě se účastní kazatelské služby a také jak dalece projevují osobní zájem o všechny členy sboru.

Jak hledat v každém to dobré

18. Jaké léčce je nutné se vyhýbat při souzení a proč?

¹⁸ V Příslovích 24:23 je řečeno: „Projevovat stranickost v soudu není dobré.“ Když starší posuzují záležitosti ve sboru, nebeská moudrost jim zakazuje být straničtí. Jakub prohlásil: „Moudrost shora je především cudná, pak pokojná, rozumná, připravená uposlechnout, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nedělá stranické rozdíly, není pokrytecká.“ (Jakub 3:17) Mají-li starší hledat v druhých to dobré, nesmí samozřejmě dovolit, aby jejich úsudek byl zastřen osobními vztahy nebo emocemi. „Bůh se staví ve shromáždění Božského,“ napsal žalmista Asaf. „Soudí uprostřed bohů [v poznámce pod čarou „těch podobných Bohu“, což se vztahuje na lidské soudce]: ‚Jak dlouho budete dál soudit s bezprávím a projevovat stranickost ničemným?‘“ (Žalm 82:1, 2) V souladu s tím se křesťanští starší vyhýbají jakémukoli sklonu k nadržování, když se řeší nějaká záležitost týkající se jejich přítele nebo příbuzného. Takovým jednáním chrání jednotu sboru a dávají volný průchod působení Jehovova ducha. (1. Tesaloničanům 5:23)

19. Jakými způsoby můžeme v druhých hledat to dobré?

¹⁹ Tím, že hledáme to dobré v našich bratrech a sestrách, napodobujeme postoj, který apoštol Pavel vyjádřil v dopise sboru v Tesalonice. Řekl: „Máme mimoto důvěru v Pána ohledně vás, že děláte a budete dál dělat to, co nařizujeme.“ (2. Tesaloničanům 3:4) Jestliže v druhých hledáme to dobré, budeme spíše nakloněni přehlížet jejich nedostatky. Jistě nebudeme kritičtí, ale budeme se snažit najít něco, za co své bratry můžeme pochválit. Pavel napsal: „Od správců [se] . . . očekává, aby člověk byl shledán věrným.“ (1. Korinťanům 4:2) Nejen ti, kdo ve sboru působí jako správci, ale všichni bratři a sestry jsou nám pro svou věrnost drazí. To nás k nim stále více přibližuje, a pouta našeho křesťanského přátelství sílí. Na své bratry se díváme stejně, jako to dělal apoštol Pavel. Jsou „spolupracovníky pro Boží království“ a naší „posilující pomocí“. (Kolosanům 4:11) Tím projevujeme postoj, který má Jehova.

20. Jaké požehnání obdrží ti, kdo hledají v každém to dobré?

²⁰ Jistě se i my modlíme jako Nehemjáš: „Pamatuj přece na mne, ó můj Bože, pro dobré.“ (Nehemjáš 13:31) Jsme nesmírně šťastní, že Jehova v lidech hledá to dobré! (1. Královská 14:13) Dělejme to i my, když jednáme s druhými. Pak máme vyhlídku na vyplacení a na věčný život v novém světě, který je nyní tak blízko. (Žalm 130:3–8)