Někteří jdou za něčím, co zpočátku vypadá nevinně, jako když Petr honil veverku. Právě to se stalo Adě. Sama říká: „Bylo zvykem, že v poledne všichni zaměstnanci chodili společně na oběd do některé nedaleké restaurace. A tak když mě po práci pozvali na šálek kávy, nebylo obtížné to přijmout. Říkala jsem si, že přece nepoužívám čas, který patří shromáždění nebo kazatelské službě. Neuvědomovala jsem si, že bych tím mohla porušovat zásadu z 1. Korinťanům 15:33.

Brzy jsem s nimi o sobotách chodila jezdit na koni. Potom jsem s nimi začala chodit do kina a do divadla. Tak jsem vynechávala některá shromáždění. Nakonec jsem již nechodila na žádná shromáždění ani jsem se nepodílela na kazatelském díle. Když jsem si uvědomila, co se děje, už jsem neudržovala společenství s organizací.“

Ada vysvětluje, co jí pomohlo, aby se vrátila k Jehovovi: „Sestra, která se mnou kdysi vedla studium, mě ve zcela pravou chvíli pozvala, abych s ní navštívila jeden krajský sjezd. Byla tak milá! A vůbec nic mi nevyčítala. Projevila mi tolik lásky! Od doby, kdy jsem navštívila poslední shromáždění, uplynul rok, ale uvažovala jsem o tom, jak je svět prázdný, a o tom, že za jeho pozlátkem byl jenom smutek, pocit marnosti a nemravnost. Proto jsem se rozhodla navštívit tento sjezd. V divadle, kde se sjezd konal, jsem si sedla do poslední řady a schovala jsem se v jednom tmavém koutě. Nechtěla jsem, aby mě bratři viděli a vyptávali se mě.

V programu však zazněla rada, kterou jsem naléhavě potřebovala. Po sjezdu jsem byla rozhodnutá nejen vrátit se k Jehovovu lidu, ale také se oddat Bohu celým svým srdcem. Bratři mě přijali s otevřenou náručí a ‚ztracená‘ se vrátila.“ (Lukáš 15:11–24) To vše se stalo před nějakou dobou a Ada nyní slouží plným časem již více než 25 let.