Domorodí Američané — Konec jedné epochy

KDO neviděl nějaký typický western, který líčil střetnutí kovbojů a Indiánů? Lidé všude na světě slyšeli o Wyattu Earpovi, o Buffalu Billovi i o románové postavě Lonu Rangerovi. Také znají Indiány Geronima, Sedícího býka, Splašeného koně, Náčelníka Josefa a mnoho dalších. Avšak jak je hollywoodské podání autentické? A jak objektivní jsou portréty Indiánů, kteří se v těchto filmech objevují?

Příběh o tom, jak si Evropané podrobili domorodé severoamerické obyvatelstvo (Indiány), vyvolává otázky.a Jsou v historických knihách Indiáni popsáni poctivě? Je možné vzít si nějaké poučení z chamtivosti, útlaku, rasismu a zvěrstev, jež dobývání nového kontinentu provázely? Jaká je pravda o takzvaných kovbojích a Indiánech?

Custerova poslední bitva a masakr u Wounded Knee

V roce 1876 byl Sedící býk, medicinman lakotských Siouxů (jednoho ze tří hlavních siouxských podkmenů), vůdcem ve slavné bitvě u řeky Little Bighorn v Montaně. Generál Custer „Dlouhý vlas“ si myslel, že se svými šesti sty padesáti vojáky může snadno porazit tisíc siouxských a čejenských bojovníků. V tom se ale velmi přepočítal. Stál před pravděpodobně největší skupinou domorodých amerických válečníků, jaká se kdy sešla — byly jich asi tři tisíce.

Custer rozdělil svou Sedmou kavalerii na tři skupiny. Jeho skupina nečekala na pomoc dalších dvou a zaútočila na tu část indiánského tábora, o níž si Custer myslel, že bude nejzranitelnější. Pod vedením náčelníků Splašeného koně, Žluče a Sedícího býka Indiáni Custerův oddíl o 225 vojácích vybili do jednoho. Bylo to dočasné vítězství indiánských kmenů a hořká porážka pro armádu USA. Ale za pouhých čtrnáct let přišla hrozná odveta.

Nakonec se Sedící býk vzdal, když mu byla slíbena milost. Místo toho však byl nějakou dobu vězněn ve Fort Randall (území kmene Dakota). Ke stáru se objevil na veřejnosti v cirkuse Buffala Billa „Divoký Západ“. Tento kdysi slavný náčelník se stal pouhým stínem toho vlivného medicinmana, kterým kdysi býval.

V roce 1890 byl Sedící býk (lakotským jménem Tatanka Yotanka) zastřelen indiánskými policisty, kteří byli posláni, aby ho zatkli. Jeho vrahy byla siouxská „kovová prsa“ (ti, kdo nosili policejní jmenovky) — poručík Býčí hlava a seržant Rudý tomahawk.

V tomtéž roce běloši konečně zlomili odpor Indiánů masakrem u potoka Wounded Knee na amerických Velkých planinách. Federální vojska vybavená Hotchkissovými rychlopalnými děly tam zabila asi 320 prchajících indiánských mužů, žen a dětí. Vojáci se chlubili, že to byla pomsta za povraždění jejich kamarádů, Custera a jeho mužů, na horských hřbetech nad Little Bighornem. Tak skončilo dvě stě let bojů a potyček mezi postupujícími americkými osadníky a obléhanými domorodými kmeny.

Ale jak se vlastně domorodí Američané do Severní Ameriky dostali? Jaký byl jejich způsob života, než na americkou půdu vstoupil první bílý muž?b Co vedlo k jejich konečné porážce a podrobení? A jaká je současná situace Indiánů v zemi, v níž převládají potomci prvních evropských přistěhovalců? Tyto i jiné otázky budou rozebírány v následujících článcích.

Odkud pocházejí?

„JAK jsme si říkali, než přišel Kolumbus?... Když i dnes přeložíte slovo, kterým každý kmen označoval sám sebe, aniž znal výrazy, kterými se označovaly jiné kmeny, zjistíte, že všechna ta slova znamenají v podstatě totéž. V našem jazyce [narrangansett] je to Ninuog neboli lidé [v jazyce navaho Diné], lidské bytosti. Tak jsme si říkali. A proto když sem přišli [evropští] poutníci, věděli jsme, kdo jsme my, ale nevěděli jsme, kdo jsou oni. Proto jsme jim říkali Awaunageesuck neboli cizinci. Je jsme neznali, ale jeden druhého jsme znali. A my jsme byli lidé.“ (Vysoký dub, Narragansett)

Teorií o původu domorodých Američanů je mnoho.a Joseph Smith, zakladatel Mormonů, a kvaker William Penn patřili k těm, kdo věřili, že Indiáni jsou Hebrejci, potomci takzvaných deseti ztracených izraelských kmenů. Vysvětlení, které dnes přijímá většina antropologů, je, že asijské kmeny se na dnešní Aljašku, do Kanady a Spojených států dostaly buď na člunech, nebo po pevninské šíji. Zdá se, že tuto teorii podporují i testy DNK.

Domorodí Američané — Jejich původ a víra

Indiánští vydavatelé Tom Hill (z kmene Seneků) a Richard Hill st. (z kmene Tuskarora) napsali ve své knize Creation’s Journey—Native American Identity and Belief (Cesta stvoření — Identita a víra domorodých Američanů): „Většina domorodého obyvatelstva tradičně věří, že byli stvořeni ze samotné země, z vody nebo z hvězd. Na druhé straně archeologové zastávají teorii o velkém pevninském mostě přes Beringovu úžinu, po němž Asiaté přešli na americkou pevninu; tito Asiaté, jak tvrdí teorie, byli předky domorodých obyvatel západní polokoule.“ Někteří domorodí Američané jsou vůči této bělošské teorii o přechodu přes Beringovu úžinu spíše skeptičtí. Raději věří svým legendám a vyprávěním. Pohlížejí na sebe jako na původní obyvatele, a ne jako na putující přistěhovalce z Asie.

Ve své knize An Indian Winter (Indiánská zima) Russell Freedman vysvětluje: „Podle víry Mandanů [kmene, který žil na horním toku Missouri] byl První člověk mocným duchem, božskou bytostí. Kdysi dávno jej stvořil Pán života, stvořitel všech věcí, aby působil jako prostředník mezi obyčejnými lidmi a bezpočtem bohů neboli duchů, kteří obývali vesmír.“ K víře Mandanů patřila i legenda o potopě. „Kdysi, když velká potopa zaplavila svět, První člověk zachránil lidi tím, že je naučil, jak postavit ochrannou věž neboli ‚archu‘, která se zvedala vysoko nad vody potopy. Na jeho počest měla každá mandanská vesnice miniaturní repliku mýtické věže — asi 1,5 metru vysoký cedrový kůl obehnaný plaňkovým plotem.“

Mandanové měli jako náboženský symbol také „vysokou tyč obalenou peřím a kožešinou, na jejímž konci byla ohyzdná dřevěná hlava natřená na černo“. Koho to mohlo představovat? „Tímto zpodobením měl být Ochkih-Haddä, zlý duch, který měl velký vliv na lidi, ale nebyl tak mocný jako Pán života nebo První člověk.“ Pro prérijní Indiány „byla víra ve svět duchů neodmyslitelnou součástí každodenního života... Nedospělo se k žádnému rozhodnutí a nepodniklo se žádné dílo, dokud se nejprve nehledala pomoc a schválení u posvátných bytostí, které ovládaly lidské záležitosti.“

Ve své knize The Mythology of North America (Mytologie Severní Ameriky) John Bierhorst píše: „Než vznikly klany, Osedžové se prý potulovali z místa na místo ve stavu známém jako ganítha (bez zákona a řádu). Jak říká tradice, v těch dávných dobách jistí myslitelé, kterým se říkalo Malí staří muži..., formulovali teorii, že nebe i zemi naplňuje tichá tvořivá síla, která udržuje hvězdy, měsíc a slunce v dokonale pravidelném pohybu. Této síle říkali Wakónda (tajemná moc) nebo Eáwawonaka (působitel našeho bytí).“ Podobné představy mají i Zuniové, Siouxové a Lakotové na západě. Také Vinebagové mají mýty o stvoření, které vyprávějí o „Tvůrci země“. Zpráva říká: „Přál si světlo a nastalo světlo... Pak se znovu zamyslel a přál si zemi, a začala existovat země.“

Pro ty, kdo studují Bibli, jsou velmi zajímavé určité paralely mezi vírou domorodých Američanů a učením vyjádřeným v Bibli. To se zvlášť týká Velkého ducha, „působitele našeho bytí“; to připomíná význam Božího jména Jehova — „působí, že se stane“. Jiné paralely se týkají potopy a zlého ducha, kterému se v Bibli říká Satan. (1. Mojžíšova 1:1–5; 6:17; Zjevení 12:9)

Domorodá americká filozofie

Tom Hill a Richard Hill poukazují na pět darů, které, jak tito indiánští spisovatelé říkají, domorodí Američané od svých předků dostali. „Prvním darem... je naše úzké sepětí s půdou.“ Když se podíváte na historii Indiánů před příchodem Evropanů a po něm, kdo by to mohl popřít? Země, kterou domorodí Američané často považovali za posvátnou, jim byla systematicky zabírána silou, podvodem nebo neplněním smluv.

„Druhým darem je moc a duch, které s naším lidem sdílejí zvířata.“ Domorodí Američané zvířata respektovali a to se projevovalo mnoha způsoby. Lovili jen pro potravu, ošacení a přístřeší. Bizony úplně vyhladili ne domorodci, ale běloši se svou krvežíznivostí a krátkozrakou chamtivostí.

„Třetím darem jsou duchovní síly. To jsou naši žijící příbuzní, kteří s námi komunikují prostřednictvím sošek, které si děláme k jejich podobě.“ Zde je společný námět mnoha náboženství celého světa — přežívání nějakého ducha nebo duše po smrti.b

„Čtvrtým darem je vědomí toho, kdo jsme, vědomí vyjádřené a podporované našimi kmenovými tradicemi.“ To je dnes jistě patrné na kmenových slavnostech, kde se lidé scházejí, aby prohovořili nějaké kmenové záležitosti, nebo na společenských setkáních, kde se tančí kmenové tance a hraje kmenová hudba. Indiánské oblečení, rytmické zvuky bubnů, tance, setkání rodin a klanů — to vše svědčí o kmenové tradici.

„Posledním darem je tvořivý proces — naše víra se stává hmatatelnou díky přeměně přírodních materiálů v předměty, ve kterých se odráží naše víra a hrdost.“ Ať je to košíkářství, tkaní, tvarování a malování keramiky, výroba šperků a ozdob nebo jiná tvůrčí činnost, je to spojeno s indiánskou tradicí a starobylou kulturou.

Existuje tolik kmenů, že by k vysvětlení jejich názorů a zvyků bylo potřeba mnoha knih. Nás nyní zajímá, jaký vliv na domorodé Američany měl příliv milionů Evropanů, z nichž mnozí se označovali za křesťany.

Jak přišli o svůj svět

PO MNOHO let byly dějiny Spojených států charakterizovány větou „Jak byl dobyt Západ“. Hollywoodské filmy ukazovaly bílé osadníky, jak cestují přes americké prérie a hory, vojáky typu Johna Waynea a kovboje a osadníky bojující proti zuřivým, divošským Indiánům, kteří mávali tomahawky. Zatímco bílí muži hledali půdu a zlato, někteří kněží a kazatelé křesťanstva údajně zachraňovali duše.

Jak se tyto dějiny jeví původním obyvatelům, americkým domorodcům? S příchodem Evropanů byli Indiáni „nuceni vyrovnat se s tím, že do jejich prostředí vnikl ten nejhltavější dravec, s jakým se kdy setkali — bílý evropský vetřelec,“ uvádí kniha The Native Americans—An Illustrated History (Domorodí Američané — Objasněné dějiny).

Soulad, který vedl ke sváru

Zpočátku bylo mnoho Evropanů, kteří dorazili na americký severovýchod mezi prvními, přijímáno laskavě a domorodí obyvatelé s nimi spolupracovali. Jedna zpráva říká: „Bez pomoci Pauhatanů by britská osada v Jamestownu (Virginia), první trvalá anglická kolonie v Novém světě, nepřečkala první strašnou zimu na přelomu let 1607–1608. Podobně by zanikla i kolonie poutníků v Plymouthu (Massachusetts) nebýt pomoci od Vampanoagů.“ Někteří domorodci přistěhovalcům ukázali, jak hnojit půdu a pěstovat kukuřici. A jak úspěšná by byla expedice Lewise a Clarka v letech 1804–1806, jejímž cílem bylo najít praktické dopravní spojení mezi tehdejším územím Louisiany a takzvanou „zemí Oregon“, nebýt pomoci a přímluvy šošonské ženy Sacagavey? Když se ocitli tváří v tvář Indiánům, tato žena byla jejich „znamením míru“.

Avšak kvůli tomu, jak Evropané využívali půdu, a kvůli omezeným zdrojům potravy způsobily mohutné vlny přistěhovalců napětí mezi vetřelci a domorodci. Kanadský historik Ian K. Steele říká, že v 17. století bylo v Massachusetts třicet tisíc Narragansettů. Jejich náčelník Miantonomo „cítil nebezpečí..., a proto chtěl vytvořit alianci s kmenem Mohóků a založit všeobecné indiánské hnutí odporu“. Montaukovi prý v roce 1642 řekl: „My [musíme] být jedno, jako jsou oni [Angličané], jinak bude brzy po nás. Víš přece, že naši otcové měli hojnost jelenů a kůží. Naše prérie byly plné jelenů, stejně tak jako naše lesy, a plné [krocanů]; a naše zátoky byly plné ryb a ptactva. Ale tito Angličané dostali naši půdu, trávu sečou kosou a stromy porážejí sekyrami; jejich krávy a koně žerou trávu, jejich prasata ničí naše potoky plné škeblí a my všichni zemřeme hladem.“ (Warpaths—Invasions of North America [Válečné stezky — Vpád do Severní Ameriky])

Miantonomovo úsilí vytvořit jednotnou frontu amerických domorodců bylo marné. V roce 1643 byl ve válce mezi kmeny zajat náčelníkem Uncasem z kmene Mohykánů a byl předán Angličanům jako rebel. Angličané nemohli podle práva Miantonoma usvědčit a popravit, a tak přišli na vyhovující řešení. Pan Steele pokračuje: „Protože [Miantonoma], který byl mimo jurisdikci kterékoli z kolonií, nemohli popravit, komisaři přiměli Uncase, aby ho popravil sám, a opatřili anglické svědky, kteří na provedení popravy dohlédli.“

To je dokladem nejen neustálých konfliktů mezi kolonisty a domorodým obyvatelstvem, ale také bratrovražedného soupeření a zrádcovství mezi kmeny, soupeření, které existovalo ještě dříve, než se vůbec nějaký běloch do Severní Ameriky dostal. Některé kmeny byly v boji o koloniální nadvládu v Severní Americe na straně Britů, jiné kmeny podporovaly zase Francouze. Bez ohledu na to, která strana prohrála, doplatily na to všechny kmeny.

„Propast nedorozumění“

Jeden názor na invazi Evropanů je: „Vůdci indiánských národů pochopili často až příliš pozdě, jak se Evropané na Indiány dívali. Nebyli bílí a nebyli to křesťané. V mysli mnoha bílých to byli divoši — necivilizovaní, suroví, nebezpeční a necitelní, hodící se jen pro trh s otroky.“ Tento nadřazený postoj měl pro indiánské kmeny ničivé důsledky.

Postoj Evropanů byl pro domorodé Američany nepochopitelný. Jak řekl navažský radní Philmer Bluehouse v nedávném interview pro časopis Probuďte se!, byla tam „propast nedorozumění“. Domorodci se na svou civilizaci nedívali jako na nižší, ale jako na jinou, na civilizaci, která má naprosto jiné hodnoty. Indiánům bylo například naprosto cizí prodávat půdu. Můžete vlastnit a prodávat vzduch, vítr, vodu? Proč potom půdu? Užívat ji mohli všichni. Indiáni si proto pozemky neoplocovali.

S příchodem Britů, Španělů a Francouzů nastalo to, co bylo popsáno jako „katastrofální střet dvou kultur“. Původní obyvatelstvo žilo celá staletí v souladu s půdou a přírodou, a věděli, jak přežít a přitom nenarušit přírodní rovnováhu. Avšak bílý člověk brzy začal považovat domorodé obyvatelstvo za podřadná, krutá stvoření — a ochotně zapomněl na svou vlastní krutost, kterou projevil při jejich podmaňování! V roce 1831 shrnul francouzský historik Alexis de Tocqueville převládající názory na Indiány takto: „Nebesa je nestvořila pro civilizaci; je nutné, aby zemřeli.“

Největší zabiják

Jak noví osadníci proudili přes Severní Ameriku na Západ, násilí plodilo násilí. Ať jako první zaútočili Indiáni, nebo evropští vetřelci, obě strany páchaly zvěrstva. Indiány předcházela děsivá pověst o tom, že skalpují. Někteří lidé se domnívají, že se to naučili od Evropanů, kteří za skalp nabízeli odměnu. Avšak boj Indiánů proti přesile — jak v počtu mužů, tak ve výzbroji — byl předem prohraný. Ve většině případů to skončilo tak, že indiánské kmeny musely buď opustit zemi svých předků, nebo zemřít. A často došlo na obojí — opustili svou zemi a pak byli zabiti, nebo zemřeli na nemoci či hladem.

Avšak ty největší ztráty nepůsobila domorodým kmenům smrt v boji. Ian K. Steele píše: „Při dobývání Severní Ameriky nebyly nejmocnější zbraní pušky, koně, Bible ani evropská ‚civilizace‘. Byla to nákaza.“ O účincích nemocí Starého světa na Ameriku napsala profesorka historie Patricia Nelson Limericková toto: „Když byly tytéž nemoci [na které si Evropané za staletí vytvořili imunitu] — plané neštovice, spalničky, chřipka, malárie, žlutá zimnice, tyfus, tuberkulóza, a především pravé neštovice — zavlečeny do Nového světa, setkaly se s malým odporem. Úmrtnost na ně byla v jedné vesnici za druhou až 80 nebo 90 procent.“

Russell Freedman popisuje epidemii neštovic, která vypukla v roce 1837. „Jako první byli postiženi Mandanové a po nich rychle následovali Hidatsové, Asinibojnové, Arikarové, Siouxové a Černonožci.“ Mandanové byli téměř úplně zdecimováni. Asi z 1600 obyvatel v roce 1834 jich v roce 1837 zbývalo jen 130.

Co se stalo s dohodami?

Až dodnes mohou kmenoví stařešinové zpaměti odříkat data z minulého století, kdy byly uzavřeny smlouvy mezi jejich předky a vládou USA. Ale co tyto smlouvy opravdu zajistily? Obvykle nevýhodnou výměnu dobré země za pustou rezervaci a státní podporu.

Kolonisté jednali s Indiány s pohrdáním. Můžeme to vidět například z toho, co se stalo irokézským kmenům (od východu směrem na západ: Mohókům, Onejdům, Onondagům, Kajugům a Senekům) po porážce Britů americkými kolonisty ve válce za nezávislost, která skončila v roce 1783. Irokézové byli na straně Britů a vše, co za to získali, bylo podle Alvina Josephyho ml. zrada a urážky. Britové „[Irokézy] ignorovali a svrchovanost nad jejich územím postoupili Spojeným státům“. Pan Josephy dodává, že dokonce i ti Irokézové, kteří stáli na straně kolonistů proti Britům, „byli utlačováni nenasytnými obchodníky s půdou, spekulanty i samotnou americkou vládou“.

Když bylo v roce 1784 svoláno setkání, na kterém se měla uzavřít dohoda, James Duane, bývalý představitel výboru pro indiánské záležitosti při Kontinentálním kongresu, nabádal státní vyjednavače, aby „podkopali veškerou sebedůvěru, která Irokézům zbyla, a záměrně s nimi jednali jako s podřadnými“.

Jeho arogantní návrhy byly uskutečněny. Někteří Irokézové byli zadrženi jako rukojmí a „jednání“ probíhalo před hlavněmi pistolí. Irokézové, kteří se považovali za neporažené v boji, se museli vzdát celého svého území na západ od New Yorku a Pensylvánie a přijmout rezervaci o omezené rozloze ve státě New York.

Podobná taktika se používala proti většině domorodých kmenů. Alvin Josephy také uvádí, že američtí agenti používali „úplatků, hrozeb, alkoholu a manipulací neoprávněných zástupců ve snaze sebrat půdu Delavarům, Wyandotům, Ottawům, Čipevajům [nebo Odžibvejům], Šóníům a jiným ohijským kmenům“. Není divu, že Indiáni brzy přestali bílému muži a jeho prázdným slibům důvěřovat.

„Dlouhý pochod“ a Slzavá cesta

Když vypukla americká občanská válka (1861–1865), vojáci se stáhli z navažského území na Jihozápadě. Navahové této úlevy využili a zaútočili na americké a mexické osady v údolí Rio Grande na území Nového Mexika. Vláda poslala plukovníka Kita Carsona a jeho dobrovolníky z Nového Mexika, aby útok Navahů potlačili a donutili je odejít do rezervace na pustém pruhu země nazvaném Bosque Redondo. Proto aby Navahy vyhladověl a vyhnal je z děsivého kaňonu de Chelly v severovýchodní Arizoně, prováděl Carson program spálené země. Dokonce zničil více než pět tisíc broskvoní.

Carson shromáždil asi osm tisíc lidí a přinutil je vydat se na „Dlouhý pochod“, asi 450 kilometrů, do sběrného tábora v Bosque Redondo u Fort Sumner (Nové Mexiko). Zpráva říká: „Počasí bylo velmi chladné a mnoho špatně oblečených, podvyživených vyhnanců cestou zemřelo.“ Podmínky v rezervaci byly strašné. Navahové si museli vykopat jámy v zemi, aby měli nějaké útočiště. V roce 1868, když si vláda svou hrubou chybu uvědomila, dala Navahům 140 000 čtverečních kilometrů země v Arizoně a Novém Mexiku, která patřila jejich předkům. Vrátili se zpátky, ale jakou cenu museli zaplatit!

V letech 1820 až 1845 byly vyhnány ze své země na Jihovýchodě desetitisíce Čoktů, Čerokíů, Čikasů, Kríků a Seminolů a byli nuceni putovat stovky kilometrů na západ za Mississippi, tam, kde je nyní Oklahoma. Během kruté zimy mnozí z nich zemřeli. Tento nucený pochod na západ vešel do dějin jako nechvalně známá Slzavá cesta.

Bezpráví páchané na domorodých Američanech dále potvrzují slova amerického generála George Crooka, který uštval Siouxy a Čejeny na severu: „Indiánské straně se zřídkakdy popřeje sluchu... Když potom dojde ke konfliktu, je pozornost veřejnosti soustředěna na Indiány a odsuzují se pouze jejich zločiny a ukrutnosti, kdežto lidé, jejichž nespravedlnost dohnala Indiány k takovému počínání, vyváznou se zdravou kůží... Nikdo to neví lépe než Indián, a je proto pochopitelné, že Indián nevidí žádnou spravedlnost ve vládě, která trestá jen jeho a bílému muži dovoluje, aby ho okrádal, jak se mu zlíbí.“ (Mé srdce pohřběte u Wounded Knee)

Jak se domorodým Američanům vede dnes, po více než stu letech převahy Evropanů? Jsou v nebezpečí, že následkem asimilace zmizí? Jakou naději mají do budoucnosti? Další článek bude pojednávat o těchto i jiných otázkách.

Jaká budoucnost je čeká?

V INTERVIEW pro časopis Probuďte se! řekl čejenský mírový náčelník Lawrence Hart, že jedním z problémů, který Indiány postihuje, je to, že jsou „vystaveni silám akulturace a asimilace“. Dodal k tomu: „Například ztrácíme svůj jazyk. Kdysi to byla záměrná státní politika. Bylo vynaloženo velké úsilí na to, aby nás ‚zcivilizovali‘ pomocí vzdělávání. Byli jsme posíláni do internátních škol a měli jsme zakázáno mluvit rodnou řečí.“ Sandra Kinlacheenyová vzpomíná: „Když jsem ve škole promluvila navažsky, učitel mi vypláchl pusu mýdlem!“

Náčelník Hart pokračuje: „V poslední době je povzbudivým jevem to, že se různé kmeny probouzejí. Uvědomují si, že jejich jazyk zanikne, pokud nevynaloží nějaké úsilí na jeho zachování.“

Žije již jen deset lidí, kteří mluví jazykem Karuk — jazykem, kterým mluvil jeden kalifornský kmen. V lednu 1996 zemřel ve věku 76 let Rudý bouřkový mrak (Carlos Westez), poslední Indián, který mluvil jazykem Katóba. Touto řečí již mnoho let neměl s kým mluvit.

V sálech Království svědků Jehovových, které jsou v rezervacích kmenů Navaho a Hopi v Arizoně, mluví téměř každý jazykem Navahů nebo Hopiů a také anglicky. I neindiánští svědkové se učí navažský jazyk. Potřebují jej umět, aby mohli vykonávat svou biblickou vzdělávací činnost. Mnoho Navahů totiž mluví plynně jen svým jazykem. Jazyky Hopiů a Navahů jsou stále velmi živé a mladí lidé jsou povzbuzováni k tomu, aby je používali ve škole.

Vzdělávání domorodých Američanů

Ve Spojených státech je 29 indiánských vyšších středních škol s šestnácti tisíci studenty. První z nich byla otevřena v roce 1968 v Arizoně. „To je jeden z nejúžasnějších zvratů v jednání s Indiány — právo vzdělávat se podle našich vlastních podmínek,“ řekl dr. David Gipp z indiánského výboru pro vyšší vzdělání. Na univerzitě Sinte Gleska je povinným předmětem lakotský jazyk.

Podle Rona McNeila (z lakotského kmene Hunkpapa), předsedy American Indian College Fund, se nezaměstnanost mezi domorodými Američany pohybuje mezi 50 a 85 procenty. Indiáni také mají ze všech skupin obyvatelstva Spojených států nejnižší průměrnou délku života a nejvyšší výskyt cukrovky, tuberkulózy a alkoholismu. Lepší vzdělání je jen jedním z opatření, která mohou pomoci.

Posvátná půda

Pro mnoho domorodých Američanů je země jejich předků posvátná. Jak řekl Bílý hrom jednomu senátorovi: „Naše zdejší půda je pro nás tou nejdražší věcí na světě.“ Když Indiáni uzavírali smlouvy a dohody, často předpokládali, že jde o využití jejich půdy bílým mužem, nikoli o její přímé vlastnění. Siouxské indiánské kmeny přišly v sedmdesátých letech minulého století o cennou zemi v Black Hills v Dakotě, když se tam nahrnuli zlatokopové. V roce 1980 Nejvyšší soud USA nařídil, aby vláda USA zaplatila osmi siouxským kmenům asi 105 milionů dolarů jako odškodné. Kmeny dodnes odmítají tyto peníze přijmout — chtějí, aby jim byla vrácena jejich posvátná půda, Black Hills v Jižní Dakotě.

Mnoho siouxských Indiánů nerado vidí tváře bílých prezidentů vytesané do Mount Rushmore v Black Hills. Sochaři tesají do blízké hory ještě větší podobiznu. Je to podobizna Splašeného koně, oglalského siouxského válečníka. Podobizna má být hotová v červnu 1998.

Dnešní problémy

Aby domorodí Američané v moderním světě přežili, museli se v mnohém přizpůsobit. Mnozí z nich dnes mají dobré středoškolské vzdělání, které mohou využít ve prospěch kmene. Jedním příkladem je Burton McKerchie, příjemný muž z kmene Čipeva z Michiganu. Točil dokumentární filmy pro Public Broadcasting Service a nyní pracuje na jedné střední škole v rezervaci Hopiů v Arizoně, a na vyšších středních školách v celém státě řídí výuku pomocí videa. Dalším příkladem je Ray Halbritter, absolvent Harvardské univerzity a náčelník kmene Onejdů.

Arlene Young Hatfieldová, která je redaktorkou v listu Navajo Times, poznamenala, že mladí Navahové nemají zkušenosti a nejsou tak obětaví jako jejich rodiče a prarodiče v době, když dospívali. Napsala: „Díky [moderním] vymoženostem nikdy nesbírali ani neštípali dříví, nenosili vodu ani se nestarali o ovce jako jejich předkové. Nepřispívají k živobytí rodiny, jak to děti kdysi dělaly.“ Uzavírá: „Těm mnoha sociálním problémům, které budou nevyhnutelně působit na naše děti, není možné uniknout. Nemůžeme izolovat své rodiny nebo rezervace od zbytku světa ani se nemůžeme vrátit k životu, jaký vedli naši předkové.“

V tom vězí velký problém domorodých Američanů — jak se přizpůsobovat rychle se měnícímu vnějšímu světu a přitom si zachovat jedinečné kmenové tradice a hodnoty.

Boj s drogami a alkoholem

Až dodnes pustoší domorodou americkou společnost alkoholismus. Doktorka Lorraine Lorchová, která pracovala dvanáct let jako pediatrička a praktická lékařka pro obyvatelstvo kmenů Hopi a Navaho, v interview pro časopis Probuďte se! řekla: „Alkoholismus je vážným problémem mužů i žen. Silná těla se stávají obětí cirrhozy, nehod, sebevražd a vražd. Je smutné, když vidíte, že alkohol má přednost před dětmi, před manželským druhem i před Bohem. Smích se mění v slzy a jemnost v násilí.“ Dodala: „I některé obřady, které kdysi Navahové i Hopiové považovali za posvátné, jsou nyní znesvěceny opilstvím a oplzlostí. Alkohol olupuje tyto krásné lidi o jejich zdraví, o jejich inteligenci, o jejich tvořivost i o jejich pravou osobnost.“

Philmer Bluehouse, smírce na navažském ministerstvu spravedlnosti ve Window Rock (v Arizoně), eufemisticky nazval zneužívání drog a alkoholu „samoléčbou“. Tato „samoléčba“ pomáhá utopit smutek a uniknout z tvrdé reality života bez zaměstnání a často i beze smyslu.

Avšak mnoho domorodých Američanů úspěšně bojovalo proti „démonu“ alkoholu, který k nim zavlekli běloši, a zvítězili i nad závislostí na drogách. Dvěma příklady jsou Clyde a Henrietta Abrahamsonovi z indiánské rezervace kmene Spokane ve státě Washington. Clyde je podsadité postavy a má tmavé vlasy a oči. Redaktorovi Probuďte se! řekl:

„Vyrostli jsme v rezervaci, kde jsme strávili většinu života, a pak jsme se přestěhovali do města Spokane, abychom mohli chodit na střední školu. Náš způsob života, ke kterému patřil alkohol a drogy, se nám nelíbil. Ale bylo to jediné, co jsme znali. Začali jsme tyto dvě věci nenávidět, protože jsme viděli, jaké problémy to působí v rodině.

Pak jsme se setkali se svědky Jehovovými. Než jsme přišli do města, nikdy jsme o nich neslyšeli. Postupovali jsme pomalu. Snad to bylo proto, že jsme nedůvěřovali lidem, které jsme neznali, obzvlášť bělochům. Asi tři roky jsme měli nepravidelné biblické studium. Nejhorší pro mě bylo přestat kouřit marihuanu. Kouřil jsem ji od čtrnácti let, a když jsem se snažil přestat, bylo mi pětadvacet. Pod vlivem drog jsem byl většinu svého mládí. V roce 1986 jsem si přečetl článek v Probuďte se! z 22. ledna, který se jmenoval „Marihuanu kouří každý — Proč bych neměl já?“ To mě přivedlo k myšlence, jak je kouření marihuany nesmyslné — zvlášť když jsem si přečetl Přísloví 1:22, která říkají: ‚Jak dlouho, nezkušení, budete milovat nezkušenost, a jak dlouho, posměvači, budete pro sebe toužit po vyloženém posměchu, a jak dlouho, hlupáci, budete nenávidět poznání?‘

S tím zlozvykem jsem přestal a na jaře 1986 jsme se s Henriettou vzali. V listopadu 1986 jsme byli pokřtěni. V roce 1993 jsem se stal starším ve sboru a v roce 1994 byly pokřtěny obě naše dcery.“

Jsou řešením kasina a hazardní hry?

V roce 1984 nebyla ve Spojených státech žádná herna, kterou by provozoval Indián. Letos je podle listu The Washington Post dvě stě kmenů, které provozují dvě stě dvacet hazardních podniků ve čtyřiadvaceti státech. Vynikajícími výjimkami jsou kmeny Navaho a Hopi, které tomuto pokušení dosud odolaly. Jsou ale kasina a herny binga cestou k prosperitě a větší zaměstnanosti v rezervacích? Philmer Bluehouse redaktorovi Probuďte se! řekl: „Hazard je dvousečný. Otázkou je, zda bude více lidí, kterým prospěje, než těch, kterým ublíží.“ Jedna zpráva říká, že indiánská kasina vytvořila v celém státě 140 000 pracovních míst, ale zdůraznila, že pouhých patnáct procent z nich mají Indiáni.

Čejenský náčelník Hart sdělil redaktorovi Probuďte se! svůj názor na to, jak kasina a hazardní hry působí v rezervacích. Řekl: „Mám z toho smíšené pocity. Jedinou dobrou věcí je, že to kmenům přináší pracovní místa a příjem. Na druhé straně jsem si všiml, že mnozí zákazníci jsou naši vlastní lidé. O některých vím, že jsou závislí na bingu. Z domova odcházejí brzy, ještě než přijdou děti ze školy, a jdou do kasina. Děti pak nosí klíč na krku a jsou doma samy, dokud se rodiče nevrátí z binga.

Hlavním problémem je, že si rodiny myslí, že vyhrají a zvýší si příjem. Obvykle to tak není; prohrávají. Viděl jsem, že hrají o peníze, které si dali stranou na živobytí a na oblečení pro děti.“

Jaká je budoucnost?

Tom Bahti vysvětluje, že na budoucnost jihozápadních kmenů jsou rozšířené dva názory. „Ten první předpovídá bezprostřední zánik domorodých kultur a jejich splynutí s převládajícím způsobem života Američanů. Ten druhý je poněkud mlhavější . . . Mluví jemně o procesu akulturace a naznačuje, že je potřeba promyšleně smísit ‚to nejlepší ze starého s tím nejlepším z nového‘, vytvořit jakýsi zlatý západ kultury, ve kterém Indiáni budou moci zůstat zvláštní ve svých dovednostech, malební ve svém náboženství a moudří ve své filozofii — ale přitom dost rozumní ve vztahu k nám (nadřazené kultuře [bílého muže]), aby věci viděli našima očima.“

Pan Bahti se pak ptá: „Změna je nevyhnutelná, ale kdo se změní a proč?... My [běloši] máme nepříjemný zvyk považovat všechny jiné národy za pouhé nevyspělé Američany. Předpokládáme, že musí být nespokojeni se svým způsobem života a že určitě chtějí žít a myslet jako my.“

Pokračuje: „Jedna věc je jistá — příběh Indiánů ještě neskončil, ale jak skončí nebo zda skončí, se teprve uvidí. Snad je ještě čas začít o našich zbývajících indiánských komunitách přemýšlet jako o cenném kulturním zdroji, a ne jen jako o neřešitelném sociálním problému.“

Život v novém světě pokoje a spravedlnosti

Svědkové Jehovovi vědí, jakou budoucnost z biblického hlediska mohou mít domorodí Američané i lidé všech národů, kmenů a jazyků. Jehova Bůh slíbil, že stvoří „nová nebesa a novou zemi“. (Izajáš 65:17; 2. Petra 3:13; Zjevení 21:1, 3, 4)

Tento slib neznamená novou planetu. Jak domorodí Američané dobře vědí, tato země je klenot, pokud se s ní zachází řádně a s respektem. Biblické proroctví spíše naznačuje, že nová nebeská vláda nahradí vykořisťovatelské vlády lidstva. Země bude přeměněna v ráj s obnovenými lesy, prériemi, řekami a divokou zvěří. Všichni lidé se na péči o zemi budou nesobecky podílet. Už nebude bujet vykořisťování a chamtivost. Bude hojnost dobré potravy i tvořivé činnosti.

A vzkříšením mrtvých budou všechna bezpráví minulosti smazána. Ano, i Anasazi (navažsky „ti dávní“), předkové mnoha Pueblanů, kteří žijí v Arizoně a Novém Mexiku, se vrátí a budou mít příležitost žít navždy na obnovené zemi. Při tomto slíbeném vzkříšení se možná vrátí také slavní náčelníci z historie Indiánů — Geronimo, Sedící býk, Splašený kůň, Tekumseh, Manuelito, Náčelník Josef, Seattle i mnoho dalších. (Jan 5:28, 29; Skutky 24:15) Jak nádhernou vyhlídku nabízejí Boží sliby jim i všem, kdo mu nyní slouží!