Pokud k tomu měl vážný důvod, mohl otec převést prvorozenecké právo na mladšího syna a mohl mu dát dědictví, které patřilo prvorozenému. Bible se zmiňuje o případech, kdy se otec rozhodl učinit změnu v dědictví na základě prvorozeneckého práva; v žádném z těchto případů k tomu nedošlo z rozmaru nebo proto, že by chtěl někomu poskytnout neoprávněné výhody, ale vždy k tomu byl důvod. Išmael jakožto Abrahamův nejstarší syn byl asi 14 let považován za budoucího dědice. (1Mo 16:16; 17:18–21; 21:5) Ale na základě Sářiny žádosti a s Jehovovým schválením Abraham Išmaela, kterému tehdy bylo asi 19 let, propustil. Vlastníkem prvorozeneckého práva se tedy stal Izák; později dostal všechen Abrahamův majetek s výjimkou darů, jež dal Abraham synům, které mu později porodila Ketura. (1Mo 21:8–13; 25:5, 6) Jákobův prvorozený syn Ruben ztratil své prvorozenecké dědictví, protože se dopustil smilstva s konkubínou svého otce. (1Mo 49:3, 4; 1Pa 5:1, 2) Efrajimovi, Josefovu mladšímu synovi, dal Jákob větší požehnání než Manassemu, který byl starší. (1Mo 48:13–19)

Prvorozený syn zdědil dvojitou část (dvě části) majetku ve srovnání s tím, co připadlo ostatním synům.

Pod Zákonem se nesmělo stát, že by otec ustanovil syna manželky, kterou více miloval, za prvorozeného na úkor svého skutečného prvorozeného syna, kterého mu porodila manželka méně milovaná. Prvorozenému musel dát dvojitý díl všeho, co vlastnil. (5Mo 21:15–17)