Skutečné právo — Kdy a jak?

NEVINNÝ člověk by neměl mít nikdy důvod bát se zjednání skutečného práva. A téměř všude mohou být občané vděčni, jestliže má jejich země právní řád, který se snaží právo zajistit. K takovému právnímu řádu patří soubor zákonů, policejní síly, které mají tyto zákony prosazovat, a soudy, které mají prosazovat právo. Praví křesťané se řídí biblickým napomenutím, aby se ‚podřizovali nadřazeným autoritám‘, a proto respektují soudní systém platný v jejich zemi. (Římanům 13:1–7)

V různých zemích se však soudní systémy dopustily řady tragických a trapných omylů.a Místo aby byli potrestáni viníci, a nevinní lidé aby byli chráněni, byli někdy nevinní lidé potrestáni za zločiny, kterých se nedopustili. Jiní lidé strávili ve vězení řadu let, ale protože vznikly vážné pochybnosti, zda se vůbec provinili a zda byl rozsudek nad nimi vynesen oprávněně, byli propuštěni ještě před tím, než si trest odpykali v plné míře. Proto se mnozí lidé ptají: Bude vůbec někdy každému člověku zjednáno skutečné právo? Pokud ano, kdy to tedy bude a jak se to stane? Komu můžeme důvěřovat, že bude chránit nevinné lidi? A jakou naději mají ti, na kom bylo spácháno bezpráví?

Justiční omyly

V osmdesátých letech našeho století došlo v Německu k „jednomu z nejsenzačnějších soudních procesů v poválečném období“. Jedna žena byla tehdy odsouzena k doživotnímu vězení za vraždu svých dvou dcer. Důkazy, které byly uváděny proti ní, však byly po letech znovu posouzeny a žena byla propuštěna s tím, že se má konat nové soudní přelíčení. Podle zprávy uveřejněné v roce 1995 v listu Die Zeit „je možné, že se původní rozsudek prokáže jako justiční omyl“. Do chvíle, kdy byl tento článek psán, strávila ta žena ve vězení devět let, ačkoli nebylo jisté, zda se vůbec provinila.

Jednoho listopadového večera roku 1974 otřásl centrem anglického města Birmingham výbuch dvou bomb, přiněmž bylo zabito 21 osob. Byla to událost, na kterou „v Birminghamu nikdo nikdy nezapomene,“ napsal Chris Mullen, člen Parlamentu. Později bylo „za tuto největší vraždu v britských dějinách odsouzeno šest nevinných mužů“. Jejich rozsudky byly později zrušeny, ale tito muži předtím strávili za mřížemi 16 let!

Soudní rada Ken Crispin podal zprávu o případu, který „zaujal veřejnost tak, že to v dějinách australského soudnictví nemá obdoby“. Jedné rodině tábořící u Ayersovy skály náhle zmizelo jejich malé děcko a nikdo je už nikdy nenašel. Matka byla obviněna z vraždy a odsouzena k doživotnímu vězení. V roce 1987, po více než třech letech věznění, se při oficiálním šetření prokázalo, že důkazy vznesené proti ní nejsou usvědčující. Byla propuštěna a trest jí byl prominut.

V roce 1986 byla zavražděna osmnáctiletá žena, která žila na jihu Spojených států. Obviněn byl jeden muž středního věku, byl usvědčen a odsouzen k smrti. Šest let strávil v cele smrti, a pak se zjistilo, že s tímto zločinem neměl nic společného.

Jsou to jen vzácné příklady justičních omylů? David Rudovsky z právnické fakulty Pensylvánské univerzity v této souvislosti uvádí: „Působím v soudnictví již asi 25 let a viděl jsem mnoho případů. Řekl bych, že těch, kdo byli odsouzeni, a ve skutečnosti jsou nevinní, . . . je podle mého odhadu pět až deset procent.“ Pan Crispin klade znepokojivou otázku: „Existují ještě další nevinní lidé, kteří sklíčeni sedí ve vězeňských celách?“ Jak vůbec může dojít k takovým tragickým omylům?

Útěcha ze Svatého písma

V listopadu 1952 se Derek Bentley a Christopher Craig vloupali do jednoho skladiště v Croydonu nedaleko Londýna. Bentleyovi bylo tehdy 19 let a Craigovi 16. Byla zavolána policie a Craig jednoho z policistů zastřelil. Craig si odseděl devět let ve vězení, ale Bentley byl odsouzen za vraždu a v lednu roku 1953 byl oběšen.

Bentleyova sestra Iris bojovala čtyřicet let za to, aby jméno svého bratra očistila od nařčení z vraždy, které se její bratr nedopustil. V roce 1993 byl uvedený rozsudek jménem Koruny zrušen a bylo uznáno, že k oběšení Dereka Bentleye nemělo nikdy dojít. V knize Let Him Have Justice (Ať mu je zjednáno právo) Iris Bentleyová o tomto případu napsala:

„Asi rok před tím, než došlo k té střelbě, potkal na ulici jednu svědkyni Jehovovu. . . Sestra Laneová žila nedaleko od nás na Fairview Road a pozvala Dereka na návštěvu, aby si vyslechl biblické příběhy. . . . Dobré bylo, že sestra Laneová měla biblické příběhy na gramofonových deskách, které mu půjčovala [protože Derek nerad četl]. . . . Po návratu domů mi Derek vyprávěl, co mu říkala, například to, že když zemřeme, všichni se jednou opět vrátíme.“

Iris Bentleyová navštívila svého bratra v cele smrti, když čekal na popravu. Jak mu bylo? „To, co mu vyprávěla sestra Laneová, mu pomohlo přežít těch několik posledních dnů.“ (Kurzíva od nás)