Náboženská nesnášenlivost v dnešní době

„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“ Článek 18, Všeobecná Deklarace Lidských Práv, 1948

JE VE vaší zemi náboženská svoboda? S takovou vznešenou zásadou, která se mnohokrát stala součástí mezinárodních dohod, zdánlivě souhlasí většina zemí na světě. Odhaduje se však, že nesnášenlivost a diskriminace je dnes v mnoha zemích krutou realitou a že nesčetné miliony lidí náboženskou svobodu nemají. Na druhé straně mnoho lidí žije ve společnosti, kde je více ras, etnických skupin či náboženství a kde svoboda je zaručena zákonem a náboženská snášenlivost se zdá být nedílnou součástí kultury takového národa.

Nicméně i v těchto místech je svoboda vyznání některých lidí ohrožena. „Téměř ve všech ekonomických, sociálních a ideologických systémech a ve všech částech světa existuje diskriminace lidí pro jejich náboženství nebo přesvědčení,“ uvedl Angelo d’Almeida Ribeiro, bývalý zvláštní zpravodaj jmenovaný Komisí pro lidská práva při OSN. Kevin Boyle a Juliet Sheenová ve své knize Freedom of Religion and Belief—A World Report (Světová zpráva o svobodě náboženství a víry), která vyšla v roce 1997, uvádějí: „Koncem dvacátého století je na denním pořádku . . . pronásledování náboženských menšin [a] potlačování náboženských názorů a pronikavá diskriminace.“

Náboženská diskriminace se však netýká pouze náboženských menšin. Profesor Abdelfattah Amor, zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva při OSN zabývající se otázkami náboženské nesnášenlivosti, se domnívá, že „každé náboženství se může setkat s odporem“. Je tedy velmi pravděpodobné, že tam, kde žijete, se některá náboženství běžně setkávají s nesnášenlivostí a s předsudky.

Různé formy diskriminace

Náboženská diskriminace může mít mnoho podob. Některé země prostě zakážou všechna náboženství kromě jednoho, a to se vlastně stane státním náboženstvím. V jiných zemích jsou odhlasovány zákony, které aktivitu určitých náboženství omezují. Některé země přijaly zákony, které mohou být vykládány libovolným způsobem. Uvažte, do jaké míry lze zneužít zákon, který byl navržen v Izraeli — na jeho základě by bylo trestné dovážet, tisknout a rozšiřovat či vlastnit brožury nebo materiál „obsahující jakýkoli podnět k náboženské konverzi“. Nelze se divit, že noviny International Herald Tribune uvádějí: „Svědkové Jehovovi jsou v Izraeli stále obtěžováni a napadáni.“ Ve městě Lodu fanatičtí ultraortodoxní zélóti třikrát násilně vnikli do sálu Království svědků Jehovových a dvakrát ho zničili. Policie odmítla zasáhnout.

Kniha Freedom of Religion and Belief uvádí další příklady náboženské nesnášenlivosti: „Kacířství a kacíři nejsou jen pojmem z minulosti. . . . Hlavní příčinou nesnášenlivosti zůstává zavržení, pronásledování a diskriminace těch, kdo se vydali jinou cestou. Takovým příkladem je skupina ahmadíja v Pákistánu a skupina Bahá’í v Egyptě, Íránu a Malajsii, stejně jako svědkové Jehovovi v některých zemích východní Evropy, v Řecku a Singapuru.“ Je jasné, že náboženská svoboda je v mnoha částech světa ohrožena.

Vzhledem k těmto skutečnostem prohlásil Federico Mayor, generální ředitel OSN pro výchovu, vědu a kulturu, že svět rýsující se v bezprostřední budoucnosti „neinspiruje k velkému nadšení. . . . Závan svobody roznítil doutnající uhlíky nenávisti.“ Tyto obavy potvrdil ředitel Centra pro lidská práva na univerzitě v Essexu ve Spojeném království, když napsal: „Všechny doklady vedou k závěru, že náboženské nesnášenlivosti . . . v dnešním světě spíše přibývá, než ubývá.“ Tato rostoucí nesnášenlivost ohrožuje náboženskou svobodu — možná i vaši. Proč je však náboženská svoboda tak důležitá?

Náboženská svoboda — Požehnání, nebo prokletí?

Zrození pojmu náboženská svoboda bylo u křesťanstva spojeno s velkými porodními bolestmi. Byl to boj proti dogmatismu, předsudkům a nesnášenlivosti. Stálo to nesčíslné tisíce životů v krvavých náboženských konfliktech. Co se z této bolestné historie můžeme naučit?

„TRVALÝM rysem dějin křesťanství bylo pronásledování,“ píše Robin Lane Fox v knize Pagans and Christians (Pohané a křesťané). První křesťané byli označováni jako sekta a obviňováni z toho, že ohrožují veřejný pořádek. (Skutky 16:20, 21; 24:5, 14; 28:22) Někteří byli kvůli tomu mučeni a zabiti divokými zvířaty v římských arénách. Vzhledem k tomuto krutému pronásledování někteří lidé žádali o náboženskou svobodu. Patřil k nim například teolog Tertullianus (viz obrázek na straně 8), který v roce 212 n. l. napsal: „Základním lidským právem a přirozenou výsadou je, že každý člověk by měl uctívat to, co odpovídá jeho vlastnímu přesvědčení.“

Pronásledování křesťanů v Římské říši přestalo za Konstantina v roce 313 n. l., když byl vydán Milánský edikt poskytující náboženskou svobodu jak křesťanům, tak pohanům. Touto legalizací „křesťanství“ v Římské říši tedy vlna pronásledování skončila. Jeden pisatel hlásící se ke křesťanství však již kolem roku 340 n. l. požadoval pronásledování pohanů. Konstantinopolským ediktem v roce 392 n. l. nakonec císař Theodosius I. zakázal pohanství v celé své říši, a tak náboženská svoboda předčasně skončila. Státním náboženstvím se stalo římské „křesťanství“. Církev i stát tehdy zahájily tažení, jež trvalo celá staletí a vyvrcholilo v krvavých křížových výpravách v 11. až 13. století a v kruté inkvizici, která začala působit ve 12. století. Ti, kdo se odvážili zpochybnit zavedené ortodoxní názory — dogmatický monopol —, byli v tehdejším ovzduší ‚honu na čarodějnice‘ odhaleni a označeni za kacíře. Co bylo v pozadí těchto opatření?

Náboženská nesnášenlivost byla zdůvodňována tím, že nejpevnějším základem státu je náboženská jednota a že náboženské rozdíly ohrožují veřejný pořádek. „Stát, který připouští dvojí náboženství, není nikdy bezpečný,“ tvrdil v roce 1602 jeden z ministrů anglické královny Alžběty. Bylo totiž daleko snazší náboženské disidenty zakázat než zjišťovat, zda jsou pro stát či zavedené náboženství skutečnou hrozbou. Dílo The Catholic Encyclopedia uvádí: „Mezi nebezpečnými a neškodnými kacíři nedělaly světské a církevní autority žádný rozdíl.“ Brzy však mělo dojít ke změně.

Snášenlivost se rodí v bolestech

Spouštěcím momentem změn v Evropě byl převrat způsobený protestantismem — sektářským hnutím, které úporně přetrvávalo. Protestantská reformace s překvapující rychlostí nábožensky rozdělila Evropu, a do popředí vystoupila myšlenka svobody svědomí. Slavný reformátor Martin Luther například v roce 1521 zdůvodňoval své názory takto: „Mé svědomí je podřízeno Božímu slovu.“ Náboženské rozdělení také roznítilo třicetiletou válku (1618–1648) — řadu krutých náboženských válek v Evropě.

Uprostřed této války si však mnozí lidé začali uvědomovat, že bojem se ničeho nedosáhne. Snažili se proto v rozbouřené Evropě neúspěšně zjednat mír řadou ediktů, jako byl Nantský edikt ve Francii (1598). Z těchto ediktů se postupně vyvinula dnešní představa o náboženské snášenlivosti a toleranci. Pojem „tolerance“ měl zpočátku negativní význam. „Kdybychom za určitých okolností museli tolerovat sekty . . ., bylo by to nepochybně špatné — skutečně, velmi špatné —, ale ne zas tak špatné jako válka,“ napsal v roce 1530 slavný humanista Erasmus. Někteří lidé, například v roce 1561 Francouz Paul de Foix, kvůli tomuto negativnímu významu nemluvili o „toleranci“, ale místo toho o „náboženské svobodě“.

Časem se však na náboženskou snášenlivost již nepohlíželo jako na menší ze dvou zel, ale jako na ochranu svobod člověka. Nebyl to již ústupek ze slabosti, ale záruka. Pluralita vyznání a právo uvažovat jiným způsobem začaly být přijímány jako základ moderní společnosti, a fanatismus byl nucen ustoupit.

Koncem 18. století byla snášenlivost spojována se svobodou a rovností. Bylo to vyjádřeno formou zákonů a deklarací, jako například Prohlášení lidských a občanských práv (1789) ve Francii nebo Listina práv (1791) ve Spojených státech. Tyto dokumenty vedly k liberálnějšímu smýšlení lidí, a od 19. století byla tudíž svoboda pokládána nikoli za prokletí, ale za požehnání.

Relativní svoboda

I když má svoboda nesmírnou cenu, je pouze relativní. Pro zajištění větší svobody všech lidí stát přijímá zákony omezující některé osobní svobody. Uvádíme několik sporných otázek, o nichž se v mnoha evropských zemích v současné době diskutuje: Do jaké míry by mělo státní zákonodárství zasahovat do soukromého života? Je to účelné? Jak to ovlivní svobodu?

Díky sdělovacím prostředkům se diskuse o veřejných i soukromých svobodách stala středem pozornosti. Některé náboženské skupiny byly bez jakéhokoli pádného důkazu obviněny z vymývání mozku, finančního vydírání, týrání dětí a z mnoha dalších závažných zločinů. V tisku se objevuje mnoho zpráv o náboženských menšinách. Nyní se denně používá pohrdavé označení „kult“ nebo „sekta“. Pod tlakem veřejného mínění vytvořily vlády dokonce seznam takzvaných nebezpečných kultů.

Francie je zemí, která je hrdá na svou tradici náboženské snášenlivosti a odloučení církve od státu. Hrdě o sobě prohlašuje, že je zemí „svobody, rovnosti a bratrství“. Podle knihy Freedom of Religion and Belief—A World Report (Světová zpráva o svobodě náboženství a víry) se nicméně v této zemi doporučovala „na školách výchovná kampaň, která podporovala odmítání nových náboženských hnutí“. Mnozí lidé se však domnívají, že takový způsob jednání je hrozbou pro náboženskou svobodu. Jak to?

Ohrožení náboženské svobody

Skutečná náboženská svoboda existuje pouze tehdy, jestliže stát jedná stejným způsobem se všemi náboženskými skupinami, které uznávají zákony a řídí se jimi. Tak tomu není v případě, kdy stát arbitrárně určuje, která z náboženských skupin náboženstvím není, a tudíž nemá právo dostávat od státu určité výhody. „Posvátná idea náboženské svobody zní hluše, když si stát osobuje právo ověřovat správnost náboženství, jako by se jednalo o vydání řidičského průkazu,“ uvedl v roce 1997 časopis Time. Jeden francouzský odvolací soud nedávno prohlásil, že takové arbitrární rozhodování o tom, které náboženství bude oficiálně uznáno, vede „vědomě či nevědomky k totalitářství“.

Základní svobody jsou ohroženy i tehdy, když má jedna skupina monopolní postavení ve sdělovacích prostředcích. Žel, dochází k tomu ve stále větším počtu zemí. Ve snaze definovat, co je z náboženského hlediska správné, si například antikultovní organizace přisvojují postavení prokurátora, soudce a poroty, a potom se pomocí sdělovacích prostředků snaží svůj zaujatý pohled vnutit veřejnosti. Francouzské noviny Le Monde uvedly, že tyto organizace tak někdy projevují „stejné sektářství, proti němuž údajně bojují, a je nebezpečí, že vznikne atmosféra ‚honu na čarodějnice‘“. Noviny se ptaly: „Nevede společenské ‚ocejchování‘ náboženských menšin . . . k ohrožení základních svobod?“ Zeitschrift für Religionspsychologie (Časopis o psychologii náboženství) citoval Martina Krieleho, který prohlásil: „Skutečnost, že jsou sekty tvrdě pronásledovány, vyvolává větší znepokojení než naprostá většina ‚takzvaných sekt a psychokultů‘. Stručně řečeno — občané, kteří neporušují zákon, by měli být ponecháni na pokoji. Náboženství a ideologie by měly být svobodné a zůstat svobodné — a to i v Německu.“ Podívejme se na jeden příklad.

‚Vzorní občané‘ jsou označeni jako nebezpeční

O které náboženské skupině napsaly populární španělské noviny ABC, že podle názoru katolické církve je „nejnebezpečnější ze všech sekt“? Možná vás překvapí, když zjistíte, že v novinách ABC se mluvilo o svědcích Jehovových. Mají tato obvinění nestranný, objektivní podklad? Všimněte si následujících prohlášení z jiných zdrojů:

„Svědkové učí lidi, aby poctivě platili daně, neúčastnili se válek ani příprav na válku, aby nekradli a celkově aby žili způsobem, který by znamenal velké zlepšení úrovně občanského soužití, pokud by jej přijali i další lidé.“ (Sergio Albesano, Talento, listopad-prosinec 1996)

„Navzdory narážkám, které se při některých příležitostech objevují, se mi nezdá, že by [svědkové Jehovovi] představovali byť nejnepatrnější nebezpečí pro stát. Jsou to mírumilovní a uvědomělí občané a projevují úctu k autoritě.“ (Poslanec belgického parlamentu)

„Svědkové Jehovovi jsou zjevně ti nejpoctivější lidé ve Spolkové republice.“ (Německé noviny Sindelfinger Zeitung)

„Dá se na [svědky Jehovovy] pohlížet jako na vzorné občany. Svědomitě platí daně, starají se o nemocné, bojují s negramotností.“ (Americké noviny San Francisco Examiner)

„Pokud jde o udržování pevného manželského svazku, jsou svědkové Jehovovi úspěšnější než členové jiných denominací.“ (American Ethnologist)

„Svědkové Jehovovi patří k nejpoctivějším a nejpracovitějším občanům v afrických zemích.“ (Dr. Bryan Wilson, Oxfordská univerzita)

„Příslušníci tohoto vyznání během řady desetiletí výrazně přispěli k tomu, že se . . . bere více v úvahu svoboda svědomí.“ (Nat Hentoff, Free Speech for Me—But Not for Thee, Svoboda projevu pro mě, ale ne pro tebe)

„Přispěli. . . zásadně k zachování jedné z nejcennějších věcí v naší demokracii.“ (Profesor C. S. Braden, These Also Believe, Ti také věří)

Z uvedených citátů vyplývá, že svědkové Jehovovi jsou na celém světě uznáváni jako příkladní občané. Jsou navíc známi svým bezplatným biblickým vzdělávacím dílem a podporováním rodinných hodnot. Jejich třídy pro negramotné pomohly statisícům lidí, a jejich humanitární skutky znamenaly po desetiletí pomoc pro tisíce lidí, zvláště v Africe.

Důležitost objektivity

Ve společnosti je mnoho bezohledných lidí číhajících na nevinné oběti. Je proto rozhodně zapotřebí ostražitosti vzhledem k prohlášením o náboženství. Jak však může být pro náboženskou svobodu objektivní a prospěšné, jestliže se někteří novináři neporadí s objektivními odborníky, ale používají informace od církví, jejichž členů ubývá, nebo od organizací, jež jsou zaměřeny proti sektám a jejichž objektivita je sporná? Noviny, které označily svědky Jehovovy za „nejnebezpečnější ze všech sekt“, připustily například, že tato definice pochází od „odborníků z [katolické] církve“. Jeden francouzský časopis uvedl, že většina článků o takzvaných sektách pochází od organizací zaměřených proti sektám. Zdá se vám, že je to nejlepší způsob, jak získat objektivní informace?

Mezinárodní soudy a organizace zabývající se základními lidskými právy, jako například OSN, říkají, že „rozdíl mezi náboženstvím a sektou je příliš vykonstruovaný na to, aby ho bylo možné akceptovat“. Proč tedy někteří lidé vytrvale používají hanlivé slovo „sekta“? To je dalším dokladem toho, že náboženská svoboda je ohrožena. A jak by bylo možné tuto základní svobodu chránit?

[Rámeček a obrázky na straně 8]

Obhájci náboženské svobody

Výmluvné volání po náboženské svobodě vzešlo z krvavých masakrů při náboženských konfliktech v Evropě v 16. století. V diskusi o náboženské svobodě jsou tyto výzvy stále aktuální.

Sébastien Chateillon (1515–1563): „Kdo je kacíř? Nenalézám nic jiného kromě toho, že za kacíře pokládáme všechny ty, kdo nesouhlasí s naším názorem. . . . V tomto městě či oblasti vás pokládají za pravého věřícího, ale jinde vás mohou pokládat za kacíře.“ Chateillon, slavný francouzský překladatel Bible a energický zastánce náboženské snášenlivosti, zde uvedl klíčový moment ve sporu o náboženskou svobodu — kdo určuje, kdo je kacíř?

Dirck Volckertszoon Coornhert (1522 až 1590): „Čteme, že v minulosti . . . dokonce i sám Kristus v Jeruzalémě a mnozí mučedníci v Evropě . . . narušovali [společnost] svými pravdivými slovy. . . . Je třeba přesně a jasně definovat význam slova ‚narušovat‘.“ Coornhert dokazuje, že náboženské rozdíly by neměly být ztotožňovány s narušováním veřejného pořádku. Ptá se: Jsou ti, kdo svědomitě dodržují a respektují zákony, skutečnou hrozbou pro veřejný pořádek?

Pierre de Belloy (1540–1611): „Věřit, že rozdílností náboženství vzniká a podporuje se neklid ve státě, je projevem neinformovanosti.“ Pierre de Belloy, francouzský právník z doby náboženských válek (1562–1598), dokazoval, že soulad ve státě není založen na náboženské uniformitě — pokud samozřejmě vláda nepodléhá náboženskému nátlaku.

Thomas Helwys (asi 1550 až asi 1616): „Jestliže je [králův] lid poslušně a věrně poddán všem lidským zákonům, není již možné od něj žádat víc.“ Helwys, jeden ze zakladatelů anglických baptistů, se ve svých spisech zastával odluky církve od státu, vybízel krále, aby všem církvím a sektám poskytl náboženskou svobodu a sám aby se spokojil se světskou mocí nad lidmi a nad majetkem. Helwysovy spisy zdůrazňují běžnou otázku: Jak dalece smí stát ovládat duchovní život lidí?

Anonymní pisatel (v roce 1564): „K zavedení svobody svědomí nestačí umožnit člověku, aby nemusel pěstovat náboženství, s nímž nesouhlasí, ale musí mu být současně umožněno pěstovat náboženství, které uznává.

Jak chránit svobody

V INDONÉSKÉM městečku Rengasdengklok žily po léta etnické skupiny lidí pokojně vedle sebe. Zdánlivá snášenlivost však 30. ledna 1997 skončila. Násilí vzplanulo, když v den náboženského svátku krátce před třetí hodinou ranní začal jeden věřící bubnovat na buben. Muž jiného náboženství zareagoval na hluk tím, že zahrnul tohoto člověka urážkami. Nejdříve na sebe pokřikovali a potom začaly lítat kameny. Když se rozednilo, nepokoj vzrostl, protože se k potyčce připojili další lidé. Na konci dne byly zničeny dva buddhistické chrámy a čtyři kostely křesťanstva. Noviny International Herald Tribune uvedly tento incident pod titulkem „Jiskra nesnášenlivosti zapálila oheň etnických nepokojů“.

V mnoha zemích je vůči etnickým menšinám, jejichž práva jsou chráněna zákonem, často projevována nesnášenlivost. Tím, že je svoboda zaručena zákonem, se zjevně kořeny nesnášenlivosti neodstraní. Skutečnost, že nesnášenlivost je skryta pod povrchem, neznamená, že neexistuje. Změní-li se někdy v budoucnu situace a vznikne třeba atmosféra předsudků, může se skrytá nesnášenlivost snadno projevit. Dokonce i když lidé nejsou přímo pronásledováni, mohou být předmětem nepřátelství nebo mohou být nějak potlačovány jejich názory. Lze tomu nějak zabránit?

Kde jsou kořeny nesnášenlivosti

Máme přirozený sklon odmítat to, co je rozdílné nebo neobvyklé, zvláště ty názory, které jsou odlišné od našich, anebo tomu nedůvěřujeme. Znamená to, že není možné projevovat snášenlivost? Publikace OSN Elimination of All Forms of Intolerance and Discrimination Based on Religion or Belief (Odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace vycházejících z náboženství či víry) uvádí, že „jednou z nejdůležitějších příčin nesnášenlivosti a diskriminace v otázce náboženství a víry“ je neinformovanost a nedostatek porozumění. S neinformovaností, hlavní příčinou nesnášenlivosti, je však možné bojovat. Jak? Vyváženým vzděláváním. „Vzdělávání může být hlavním prostředkem boje s diskriminací a nesnášenlivostí,“ uvádí zpráva Komise OSN pro lidská práva.

Co by mělo být cílem takového vzdělávání? Časopis UNESCO Courier připomíná, že místo podporování odmítavého postoje k náboženským hnutím „by se výchova ke snášenlivosti měla zaměřovat na potírání vlivů, které vyvolávají obavy z ostatních lidí a vedou k vytváření odstupu. Mladým lidem by výchova měla pomoci, aby si vytvořili schopnost nezávislého úsudku, zkoumavého myšlení a etického uvažování“.

Je zřejmé, že při podněcování ke ‚zkoumavému myšlení a etickému uvažování‘ mohou hrát důležitou roli sdělovací prostředky. Moc, kterou mají sdělovací prostředky při formování názorů lidí a podpoře vzájemného porozumění, uznává mnoho mezinárodních organizací. K tomu, aby sdělovací prostředky podporovaly snášenlivost, místo aby podněcovaly k nesnášenlivosti, jak to někdy dělají, je zapotřebí objektivní žurnalistiky. Někdy se však novináři musí postavit proti všeobecně přijímanému názoru. Musí použít objektivní rozbor a nestranná pozorování. Stačí to však?

Nejlepší způsob, jak bojovat s nesnášenlivostí

Snášenlivost neznamená, že by všichni měli mít stejné názory. Lidé mohou jeden s druhým nesouhlasit. Někdy mohou mít silný pocit, že víra jiného člověka je úplně špatná. Svůj nesouhlas mohou dokonce vyjádřit veřejně. Pokud však nebudou šířit lži ve snaze vzbudit předsudky, nejde o nesnášenlivost. O nesnášenlivost se jedná tehdy, když je nějaká skupina pronásledována, jsou proti ní namířeny určité zákony, je odsunuta na okraj společnosti, je zakazována či nějakým jiným způsobem omezována a tím se členům této skupiny brání jednat podle jejich víry. V nejextrémnější formě nesnášenlivosti se jedni stávají vrahy, a druzí musí za svou víru umírat.

Jak lze s nesnášenlivostí bojovat? Lze ji veřejně odhalit tak, jako apoštol Pavel odhalil nesnášenlivost náboženských vůdců ve své době. (Skutky 24:10–13) Pokud je to možné, nejlepším způsobem boje proti nesnášenlivosti je aktivní jednání — prosazovat snášenlivost, to znamená učit lidi lépe rozumět jiným lidem. Ve zprávě OSN o odstraňování nesnášenlivosti, o níž byla zmínka dříve, se uvádí: „Všechny formy nesnášenlivosti a diskriminace na základě náboženství či víry mají svůj původ v lidské mysli, a proto je třeba zaměřit se nejprve na mysl lidí.“ Takové vzdělávání může některé jednotlivce vést dokonce k tomu, že své názory přezkoumají.

Generální ředitel Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu Federico Mayor napsal: „Snášenlivost je mravní síla člověka, který má přesvědčení.“ Dominikánský kněz Claude Geffré, dopisovatel časopisu Réforme, řekl: „Skutečná snášenlivost je založena na hlubokém přesvědčení.“ Člověk, který je se svou vírou spokojen, se velmi pravděpodobně nebude cítit ohrožen vírou jiných lidí.

Svědkové Jehovovi zjistili, že vynikajícím způsobem, jak podporovat snášenlivost, je mluvit s lidmi jiného náboženství. Svědkové také berou vážně Ježíšovo proroctví, že „tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“, a jsou svou veřejnou evangelizační činností dobře známi. (Matouš 24:14) Při této své práci mají příležitost slyšet, jak lidé mnoha různých náboženství — a rovněž ateisté — chápou své přesvědčení. A svědkové jsou zase připraveni vysvětlit své vlastní přesvědčení těm, kdo si to přejí slyšet. Podporují tím růst poznání a porozumění. Díky tomuto poznání a porozumění je snazší projevovat snášenlivost.

Snášenlivost a něco víc

Náboženská nesnášenlivost je dnes přes nejlepší úmysly mnoha lidí a soustředěné úsilí některých aktivistů trvalým problémem. K tomu, aby došlo ke skutečné změně, je zapotřebí něco víc. Na tento problém upozornily francouzské noviny Le Monde des débats: „Moderní společnost trpí příliš často citovou a duchovní prázdnotou. Zákon může chránit náboženskou svobodu před těmi, kdo ji ohrožují. Zákon může a měl by zaručit rovnost před zákonem bez jakékoli arbitrární diskriminace.“ Kniha Democracy and Tolerance (Demokracie a snášenlivost) připouští: „Bude trvat ještě dlouho, než dosáhneme cíle, aby vzájemné porozumění a úcta byly všeobecnou normou chování.“

Bible slibuje, že lidstvo bude brzy sjednoceno v čistém uctívání jediného pravého Boha. Díky této jednotě vznikne skutečné celosvětové společenství bratrů, kde bude převládat úcta k druhým lidem. Lidi již nebude trápit neinformovanost, protože Boží Království je bude učit Jehovovým cestám, a uspokojí tak jejich intelektuální, citové i duchovní potřeby. (Izajáš 11:9; 30:21; 54:13) Na celé zemi bude skutečná rovnost a svoboda. (2. Korinťanům 3:17) Tím, že získáte přesné porozumění Božího záměru s lidstvem, můžete nad neinformovaností a nesnášenlivostí zvítězit.

[Rámeček a obrázek na straně 11]

Náboženství je ohroženo

Ve Francii se úřady v posledních letech snažily ochromit činnost svědků Jehovových tím, že jim neposkytly stejné výhody jako jiným náboženským skupinám. Nedávno byly na dary, které svědkové dostávají na podporu své náboženské činnosti, vyměřeny vysoké daně. Francouzské úřady na ně nespravedlivě uvalily daně ve výšce padesáti milionů dolarů (daně a penále) se zjevným cílem ochromit tuto dvěstětisícovou skupinu křesťanů a těch, kdo s nimi ve Francii sympatizují. Je to nestoudný čin náboženské zaujatosti, který se příčí všem principům svobody, bratrství a rovnosti.