Španělsko — Kazatelská služba od vesnice k vesnici

JEŽÍŠ KRISTUS cestoval „od města k městu a od vesnice k vesnici, vyučoval a pokračoval v cestě do Jeruzaléma“. (Lukáš 13:22) On i jeho učedníci chtěli svou službu dovršit, a proto kázali nejen „od města k městu“, ale také „od vesnice k vesnici“. Ačkoli by bylo snazší soustředit se jen na města, nepominuli ani vesnice, kterých bylo na venkově mnoho.a

Svědkové Jehovovi ve Španělsku stáli před podobně náročným úkolem jako kdysi Ježíš. Dokonce ještě v roce 1970 byly na španělském venkově rozlehlé oblasti, jež byly do té doby netknuté a byly připravené ke žni. (Matouš 9:37, 38) V deštivých horách na severu, na vyprahlých vnitrozemských pláních i při pobřeží byly stovky vesnic, kam se ještě nikdy předtím poselství o Království nedostalo.

Španělští Jehovovi svědkové byli rozhodnuti udělat, co budou moci, aby do těchto oblastí přinesli dobrou zprávu. Proč však tamní lidé museli čekat tak dlouho, než dostali možnost vyslechnout poselství o Království? A jak na toto poselství reagovali?

Právní uznání je podnětem ke kázání na venkově

Od roku 1939, kdy skončila občanská válka, bylo ve Španělsku dílo svědků Jehovových zakázáno. V padesátých a šedesátých letech horliví svědkové opatrně kázali ve městech, protože tam jejich přítomnost nebyla tak nápadná. V roce 1970, kdy bylo jejich dílo konečně legalizováno, ve Španělsku sloužilo asi deset tisíc zvěstovatelů Království. Skoro všichni bydleli ve městech, ale poselství o Království potřebovaly slyšet také vesnice. Kdo se chopí tohoto nesnadného úkolu?

V sedmdesátých letech proběhla kampaň, která měla za cíl přinést dobrou zprávu do všech oblastí poloostrova. V Naší službě Království, měsíčníku svědků Jehovových zaměřeném na jejich sborovou službu, vycházelo od roku 1973 do roku 1979 skoro každý měsíc zvláštní upozornění na potřeby v jednotlivých oblastech Španělska. Na tuto výzvu reagovalo mnoho rodin ochotných a připravených sloužit tam, kde je to více zapotřebí.

Typickým příkladem je Rosendo se svou manželkou Luci. Byli vysláni jako zvláštní průkopníci (kazatelé Království, kteří slouží plným časem) do jedné rybářské vesnice na severozápadě Španělska. Když pak přišly na svět děti, rozhodli se, že ve vesnici zůstanou. „Musím připustit, že jsme zažili krušná období,“ říká Rosendo. „Špatně se shánělo světské zaměstnání, ale spoléhali jsme na Jehovovu pomoc, a nikdy jsme nehladověli ani jsme nikdy nebyli bez střechy nad hlavou. Rozhodně to stálo za to.“ Během let měli možnost přispět k založení čtyř sborů v této části Španělska.

‚Pátrejte po tom, kdo si to zaslouží‘

Ježíš svým učedníkům řekl, aby v každém městě a v každé vesnici pátrali po tom, kdo si to zaslouží. (Matouš 10:11) Na španělském venkově takové pátrání vyžaduje píli a schopnost reagovat na zvláštní situace. Ángel, bratr z Alcoy (Alicante), se o tom sám přesvědčil. Právě ukončil několik návštěv ve vesnici Masías, když zaslechl kokrhat kohouta. Řekl si: „Je tu kohout, tak tu musí být někde ještě nějaký přehlédnutý dům.“ Ángel chvíli pátral po okolí a pak nalezl pěšinu, která vedla přes hřeben pahorku až k jednomu odlehlému domu.

Zde, na tomto hospodářství, žili José a Dolores, asi pětašedesátiletí sourozenci. Pozorně naslouchali a okamžitě přijali nabídku domácího biblického studia. Ovšem studovat s těmito pokornými lidmi nebylo snadné, protože neuměli ani číst, ani psát a vše se pro ně muselo překládat ze španělštiny do valencijského dialektu, jediného jazyka, který znali. Kromě toho byli vystaveni značnému odporu ze strany sousedů. Dělali však pokroky v poznávání pravdy, přestože shromáždění se konala daleko a cesta tam vedla horami. Časem se stali způsobilými ke křtu a oba dodnes věrně slouží Jehovovi.

Již zmínění Rosendo a Luci vzpomínají, jak přijala pravdu jedna ochrnutá žena v odlehlém domě nedaleko Moañy na severozápadě Španělska. Jmenuje se María. V době, kdy poprvé mluvila se svědky Jehovovými, neuměla ani číst, ani psát a již mnoho let byla upoutána na lůžko následkem obrny, kterou prodělala v dětství. Její dům byl od nejbližší silnice vzdálen asi dva kilometry. Přesto byla nadšená pro studium Bible a její odhodlání sloužit Jehovovi se brzy začalo viditelně projevovat. María se naučila číst a psát a díky věrnému úsilí sboru se začala účastnit shromáždění. Bratři ji nosili dvě stě metrů k polní cestě, kde ji pak opatrně posadili do auta. Ačkoli jí rodina zpočátku odporovala, tato žena dělala pokroky a dala se pokřtít. Její duchovní růst jí dodal sebedůvěru, a tak dnes umí řídit speciálně upravené auto a má za sebou ukončený kurs základního vzdělání. „Když mohu pomáhat takovým lidem, jako je María, stojí každá oběť za to,“ říká Rosendo.

Čtenáři Bible pohotově reagují

Bible začala být ve Španělsku dostupná veřejnosti teprve v sedmdesátých letech. Mnoho Španělů si ji koupilo a někteří z nich ji začali číst. V roce 1973 navštívili svědkové Jehovovi ženu jménem Pilar, která žila v Medina del Campo (Valladolid) a která si již v té době četla Bibli. Byla katoličkou, a proto z opatrnosti nepřijala od svědků literaturu. Přála si však rozumět Bibli, a tak souhlasila s týdenními rozhovory, při nichž by dostala odpověď na své biblické otázky.

Průkopnice, která chodila Pilar navštěvovat, hojně využívala publikace Watch Tower Society, a mohla tak této ženě odpovídat na četné otázky. Nové poznatky Pilar nadchly a po několika týdnech souhlasila, že bude studovat Bibli pomocí knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Ještě dříve, než knihu dostudovala, přečetla celou Bibli a byla přesvědčena, že našla pravdu. Stala se prvním svědkem v Medině del Campo. Dnes tam stojí pěkný sál Království a je tam sbor šedesáti tří zvěstovatelů.

Španělští svědkové stále nalézají lidi, ‚kteří si uvědomují svou duchovní potřebu‘ a kteří ve snaze porozumět Boží vůli pravidelně čtou Bibli. (Matouš 5:3) Pepi je bývalá katolička a kdysi ve farnosti Zumaia (severní Španělsko) vyučovala katechismus. Když nyní kázala v jedné nedaleké vesnici, potkala faráře.

„Pepi, marníte čas,“ řekl farář. „Tady v Itziaru mají vztah k duchovním věcem pouze jedni manželé. Ostatní lidé chodí do kostela jenom ze zvyku.“

„Když tu tedy jsou dva duchovně smýšlející lidé,“ odpověděla Pepi, „stanou se svědky Jehovovými.“

Pepi s ostatními svědky pokračovala v kazatelské službě dveře ode dveří, dokud nepropracovali celou vesnici. Jak se dalo čekat, v jednom vzdáleném domě bratři našli onu manželskou dvojici, o které se zmiňoval farář. Tito manželé četli Bibli, ale nerozuměli jí. Rádi souhlasili s biblickým studiem, dělali rychlé pokroky a v dubnu 1991 byli pokřtěni.

Někteří upřímní lidé poznali pravdu tak, že si biblickou literaturu Watch Tower Society četli sami. Jednou například svědkové z Almadén (Ciudad Real) kázali v malém městě Ciruelas (Badajoz) a setkali se s ženou, která si jejich poselství pozorně vyslechla. Když viděli její zjevný zájem, nabídli jí domácí biblické studium. Ona však odmítla s tím, že biblické hodiny jí už chodí dávat jeden starší pán. Několik dalších lidí v okolí jim řeklo totéž. Bratři byli zvědaví, o koho jde, a tak se na toho staršího pána vyptali. Dozvěděli se jeho adresu a šli ho navštívit.

Ke svém překvapení zjistili, že tento muž, který se jmenuje Felipe, získal v Madridu knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji a když si ji přečetl, vyrozuměl, že má nyní odpovědnost dělit se o dobrou zprávu se svými sousedy. Dával tedy pomocí této knihy biblické hodiny. Bratři zařídili, aby se s ním mohlo vést biblické studium. Jedna žena, kterou tento muž vyučoval Bibli, také přijala nabídku studia. Felipovi je sice osmdesát let a nemá dobré zdraví, ale přesto dělá v poznávání pravdy pěkné pokroky.

Jak byly zdolány předsudky

Venkovské obvody představují určité charakteristické problémy. Pouta náboženských tradic a pověr jsou v těchto oblastech obyčejně tak pevná, že mnoho obyvatel venkova má vůči jakémukoli „novému náboženství“ hluboce zakořeněnou nedůvěru. Někteří vesničané jsou obzvlášť citliví na mínění svých sousedů a příbuzných — co by si o nich sousedé a příbuzní pomysleli, kdyby přestoupili na jiné náboženství. Síla Božího slova však může takové problémy překonat a může v životě člověka způsobit změnu. To se stalo v rybářské vesnici Cangas de Morrazo v severozápadním Španělsku.

Z této vesnice pochází Roberto, který se z touhy po nezávislosti stal ve čtrnácti letech námořníkem. Život na obchodních lodích ho přivedl do společnosti jiných mladých námořníků, kteří hodiny samoty na moři ubíjeli silným pitím a užíváním drog. Zanedlouho se i z Roberta stal těžký pijan a narkoman.

Když se Roberto nakonec vrátil domů, nedokázal — a vlastně ani nechtěl — se svých zlozvyků zbavit. Potřeboval peníze na drogy, a tak se z něho stal zloděj, a šestkrát se ocitl ve vězení. V osmnácti letech požil téměř smrtelnou směs vína a sedativ. Lékaři mu sice zachránili život, ale úplně ztratil schopnost ovládat ruce a nohy. Nemocnici opustil ochrnutý na všechny čtyři končetiny. Nyní byl odkázán na invalidní vozík, ale ani to ho nepřimělo, aby se vzdal drog. Náboženství ho zklamalo a zdálo se mu, že drogy jsou to jediné, pro co ještě stojí za to žít . . . a tento názor zastával až do té doby, než ho navštívili svědkové Jehovovi. K této návštěvě došlo tři roky po tom, co ochrnul.

Když se Roberto dozvídal, jak se plní biblická proroctví, pomohlo mu to, aby překonal svou skepsi. V sále Království byl vřele uvítán, a to ho přesvědčilo, že pravé náboženství dokáže člověku obohatit život. Do devíti měsíců Roberto přemohl svou závislost na drogách a byl pokřtěn. Přestože je těžce tělesně postižený, slouží již osm let jako průkopník. Poslední dva roky je také sborovým starším. Na Franciska, jednoho z jeho bývalých společníků, udělaly změny v Robertově životě takový dojem, že i on se stal svědkem a nyní slouží jako služební pomocník. Tato podivuhodná změna v životě člověka, který byl považován za nenapravitelného narkomana, pomohla místním lidem lépe pochopit charakter našeho díla. Jedna žena dokonce přivedla do sálu Království svého mladého syna, který byl závislý na drogách, a chtěla vědět, zda ho svědkové mohou vyléčit.

Hledala v Bibli pravdu

Lidé z venkova mají obvykle takové ocenění pro pravdu, že to světsky moudré lidi zahanbuje. (1. Korinťanům 1:26, 27) Jednou takovou venkovankou je Adelina, nesmělá žena středního věku. Svou katolickou víru brala velmi vážně. Každé ráno bez výjimky klekala k modlitbě a přeříkávala několik Otčenášů a Zdrávasů. Každý den v týdnu své modlitby adresovala jinému „svatému“ — pro jistotu.

Když začala Adelina studovat Bibli, věnovala se své nové víře se stejnou horlivostí. Ani její nesmělost se jí nestala překážkou, ačkoli když šli s manželem poprvé do sálu Království, trvalo jim deset minut, než sebrali odvahu, aby vstoupili dovnitř. Uvnitř pak ale pozorně naslouchala. Po čase se dozvěděla o Kristově tisíciletém panství. Tento námět ji natolik zaujal, že se o tom doma chtěla z Bible dočíst ještě víc. Ani ona, ani její manžel však nevěděli, kde se takové informace dají v Bibli najít. Tušili však, že je o tom zmínka někde v knize Zjevení. A tak Adelina začala číst Zjevení, a četla a četla, až se nakonec v časných ranních hodinách dostala ke dvacáté kapitole.

Jindy se stalo, že se Adelina dozvěděla, že by bylo vhodné, aby ji manžel zastupoval v modlitbě. Manžel byl sice ochotný se modlit, ale nevěděl, co by měl v modlitbě říkat. Ještě toho večera se Adelina rozhodla hledat v Bibli návod. Ve dvě hodiny ráno probudila manžela, aby mu sdělila, že našla šestou kapitolu Matouše, která se podrobně zabývá modlitbou. Manžel si Ježíšovo poučení přečetl a nakonec se za oba pomodlil. Adelina i její manžel jsou nyní Jehovovými svědky.

Vynikající žeň

Dnes, téměř po pětadvaceti letech horlivé činnosti Jehovových služebníků na venkově, již dobrou zprávu slyšeli lidé ve všech částech Španělska. ‚Jehovovo slovo se roznáší po celé krajině‘, podobně jako kdysi v Malé Asii. (Skutky 13:49) V důsledku toho se našla odezva u tisíců obyvatel venkova.

Kázání na venkově vyžaduje opravdovou trpělivost a obětavost, a to jak ve Španělsku, tak kdekoli jinde. Ovšem vzhledem k tomu, že Boží vůlí je, aby ‚lidé všeho druhu byli zachráněni‘, svědkové Jehovovi rádi hledají lidi, kteří mají pro duchovní věci ocenění. (1. Timoteovi 2:4) A zkušenosti, které jsme zde uvedli, svědčí o tom, že úsilí vynakládané na to, aby se ve Španělsku kázalo od vesnice k vesnici, Jehova bohatě odměňuje.

[Poznámky pod čarou]

[Mapa na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

FRANCIE

PORTUGALSKO

ŠPANĚLSKO

BALEÁRSKÉ OSTROVY

KANÁRSKÉ OSTROVY

[Podpisek obrázku na straně 24]

Vilac (Lérida)

[Podpisek obrázku na straně 24]

Puebla de Sanabria (Zamora)

[Podpisek obrázku na straně 25]

Casarabonela (Málaga)

[Podpisek obrázku na straně 25]

Sinués (Huesca)

[Podpisek obrázku na straně 26]

Lekeitio (Vizcaya)