Pověření, které dostal, bylo spojeno s nesmírnou odpovědností; na jeho splnění záviselo velmi mnoho věcí. Pokud by zůstal věrný, dokázal by, že Satanovo tvrzení zapsané ve zprávě o Jobovi, totiž že se v nouzi, utrpeních a ve zkouškách Boží služebníci Boha zřeknou, je nepravdivé. (Job 1:6–12; 2:2–6) Ježíš jakožto prvorozený Syn mohl na toto obvinění dát ze všech Božích tvorů nejjednoznačnější odpověď a mohl ve prospěch svého Otce dát nejznamenitější důkaz ve velké sporné otázce týkající se právoplatnosti Jehovovy neomezené svrchovanosti. Tak by se prokázal jako „Amen, věrný a pravý svědek“. (Zj 3:14) Pokud by selhal, pak by na jméno svého Otce uvedl takovou pohanu, jakou by na něj nemohl uvést nikdo jiný.

Ježíš sám řekl, že se všechna proroctví týkající se Mesiáše jistě uskuteční, že „se musí splnit“. (Lk 24:44–47; Mt 16:21; srovnej Mt 5:17.) Tím však Boží Syn jistě nebyl zbaven závažné odpovědnosti, ani tím nebyla omezena jeho svoboda zvolit si, zda bude věrný, nebo zda bude nevěrný. Nebyla to pouze jednostranná záležitost, která by výlučně záležela na Všemohoucím Bohu, Jehovovi. Svou úlohu ve splnění proroctví musel sehrát i Jeho Syn. Jisté splnění těchto proroctví Bůh zaručil tím, že pro vykonání tohoto úkolu moudře vybral „Syna své lásky“. (Kol 1:13) Je jasné, že když byl Boží Syn jako člověk na zemi, stále měl a projevoval svou svobodnou vůli. Ježíš o své vlastní vůli mluvil, ukazoval, že se dobrovolně podřizuje vůli Otcově (Mt 16:21–23; Jan 4:34; 5:30; 6:38), a vědomě pracoval na splnění svého pověření tak, jak bylo nastíněno v Otcově Slovu. (Mt 3:15; 5:17, 18; 13:10–17, 34, 35; 26:52–54; Mr 1:14, 15; Lk 4:21)