Sály Království

Stejně jako křesťané v prvním století, mnohé sbory svědků Jehovových pro většinu svých shromáždění původně používaly soukromé domy. Ve Stockholmu navštěvovalo těch několik účastníků, kteří jako první konali pravidelná shromáždění, truhlářskou dílnu, kterou si pronajímali na dobu, kdy se v ní pro ten den přestalo pracovat. V důsledku pronásledování měla malá skupina ve španělské provincii La Coruña svá první shromáždění v malé stodole či sýpce.

Když bylo třeba většího prostoru, místní sbory svědků Jehovových v zemích, kde k tomu měly svobodu, si místa k shromažďování najímaly. Pokud to však byl sál, který používaly i jiné organizace, muselo se na každé shromáždění všechno potřebné vybavení přinášet nebo vždy znovu instalovat a často tam byl cítit tabákový kouř. Kde to bylo možné, najímali si bratři nepoužívaná skladiště nebo půdní místnosti, jichž by výlučně používal sbor. Na mnoha místech však bývalo vysoké nájemné a nebyly k dispozici vhodné prostory, a proto se během doby musela podniknout jiná opatření. V některých případech byly zakoupeny a renovovány budovy.

Před druhou světovou válkou existovalo několik sborů, které si postavily budovy určené výslovně jako místa pro shromáždění. Dokonce již v roce 1890 si jedna skupina badatelů Bible ve Spojených státech postavila takovou vlastní budovu v Mount Lookout (Západní Virgínie).a Výstavba sálů Království se ve velkém měřítku rozběhla až v padesátých letech.

Název sál Království navrhl v roce 1935 J. F. Rutherford, který byl tehdy prezidentem Watch Tower Society. Zařídil, aby bratři ve spojitosti s budovami odbočky Společnosti v Honolulu (Havaj) postavili sál, kde by se mohla konat shromáždění. Když se James Harrub zeptal, jak bratr Rutherford tu budovu nazve, dostal odpověď: „Co myslíš, neměli bychom jí říkat ‚sál Království‘? Vždyť to je přece to, co děláme: kážeme dobrou zprávu o Království.“ Od té doby tam, kde to bylo možné, začaly být postupně sály, které svědkové pravidelně používali, označovány tabulkou „sál Království“. Když byl tedy v letech 1937–1938 obnoven Londýnský svatostánek, byl přejmenován na sál Království. Během doby se hlavní místní shromaždiště sborů po celém světě stalo známým jako sál Království svědků Jehovových.

Stavět se dá různě

Rozhodnutí, zda sál Království najmout, nebo postavit, přísluší jednotlivým místním sborům. Ty také hradí veškeré stavební náklady i náklady na údržbu. Velká většina sborů se snaží ušetřit výdaje a provést co možná nejvíce stavebních prací bez komerční stavební firmy.

Samotné sály lze stavět z cihel, kamene, dřeva nebo jiných materiálů podle ceny a také podle toho, co je v daném místě dostupné. V Katima Mulilo (Namibie) použili na doškovou střechu dlouhou trávu a z termitištního bláta (které dobře tvrdne) se udělaly zdi a podlaha. Svědkové v kolumbijské Segovii si vyrobili vlastní cementové panely. V Colfaxu (Kalifornie) použili neopracovanou lávu z hory Lassen.

Když se na shromáždění sboru v Maseru (Lesotho) scházelo roku 1972 často více než 200 lidí, viděli, že bude třeba postavit vhodný sál Království. Na stavbě pomáhal každý. Bratři pokročilejšího věku chodili až 32 kilometrů pěšky, aby se mohli podílet na práci. Děti kutálely na staveniště sudy s vodou. Sestry vařily. Nohama také ušlapávaly hlínu a dusaly ji, aby mohla být odlita betonová podlaha, a celou dobu si zpívaly písně Království a šlapaly v rytmu hudby. Zdi byly postaveny z pískovce, který bylo možné zdarma získat v nedalekých horách. Tak vznikl sál Království, kam se vešlo asi 250 lidí.

Někdy pomáhali při stavbě svědkové z nedalekých sborů. Když tedy v roce 1985 svědkové v Imbali, černošském městečku v Jižní Africe, stavěli sál, kam se pohodlně vejde 400 osob, přišli jim na pomoc svědkové z nepříliš vzdáleného Pietermaritzburgu a Durbanu. Umíte si představit, jak sousedé žasli, když v oněch dnech rasových nepokojů v Jižní Africe viděli desítky bílých, barevných a indických svědků, jak směřují k městečku a pracují bok po boku se svými černými africkými bratry? Místní starosta to vystihl: „To se dá vykonat jen s láskou.“

Ať byl duch sebevíce ochotný, sbory shledávaly, že místní podmínky omezují to, co mohou bratři vykonat. Muži ve sborech museli živit rodinu a na takové stavbě mohli obvykle pracovat jen o víkendech a snad po chvilkách večer. V mnoha sborech bylo jen málo těch, kteří byli odborně vzděláni ve stavebnictví, nebo tam nebyl nikdo takový. Přesto se dala za několik dní nebo snad týdnů vybudovat poměrně jednoduchá otevřená stavba vhodná pro tropické podnebí. Důkladnější budovy bylo možné postavit s pomocí svědků ze sousedních sborů za pět nebo šest měsíců. Jindy to snad trvalo rok nebo dva.

Ovšem na počátku sedmdesátých let byl růst počtu svědků Jehovových po celém světě tak rychlý, že vznikaly dva až tři nové sbory denně. Od počátku devadesátých let přibývá denně až devět sborů. Ty potřebují nové sály Království. Je možné jejich naléhavou potřebu uspokojit?

Vyvíjí se technika rychlostavby

Počátkem sedmdesátých let se ve Spojených státech sešlo něco přes 50 svědků z okolních sborů, aby pomohli postavit nový sál Království v Carterville (Missouri) pro skupinu, jež se scházela ve Webb City. Za jeden víkend postavili hlavní konstrukci a hodně pokročili v práci na střeše. Zbývalo ještě mnoho udělat, a dokončení trvalo celé měsíce; nemalá část však byla dokončena ve velmi krátké době.

Během následujícího desetiletí bratři spolupracovali asi na 60 sálech. Překonávali překážky a vyvíjeli efektivnější postupy. Během doby si uvědomili, že po skončení práce na základech by takřka dokázali dokončit celý sál Království za jediný víkend.

Několik sborových dozorců — všichni ze středozápadu Spojených států — začalo usilovat o tento cíl. Když sbory požádaly o pomoc při stavbě svého sálu Království, jeden nebo více z těchto bratrů s nimi prohovořili plán a poskytli podrobné informace o přípravných pracích, které je v místě třeba zajistit předtím, než se bude stavět. Kromě jiného bylo nutné získat stavební povolení; základy a betonová podlaha musely být odlité, elektroinstalace musela být funkční, musela být zavedena podzemní instalace a spolehlivě zajištěny dodávky stavebního materiálu. Pak se dalo stanovit datum vlastní stavby sálu Království. Budova neměla být montována z prefabrikátů; měla se stavět od základu přímo na staveništi.

Kdo provede vlastní stavbu? V největším možném rozsahu ji konali dobrovolní, neplacení pracovníci. Často se práce účastnily celé rodiny. Organizátoři stavebního projektu se spojili se svědky, kteří byli řemeslníky a projevili ochotu podílet se na těchto projektech. Mnozí z nich se na každý nový stavební projekt dychtivě těšili. Když se o projektech dozvídali jiní svědkové, také chtěli pomáhat; na staveniště se jich hrnuly stovky z celého okolí — i ze vzdálenějších míst — a horlivě nabízeli své služby v jakémkoli ohledu. Tito lidé většinou neměli žádnou stavební profesi, ale rozhodně bylo patrné, že odpovídají popisu těch, kdo budou podporovat Jehovova mesiášského Krále, jak líčí Žalm 110:3: „Tvůj lid se ochotně nabídne.“

Ještě než se začalo se stavbou, sešli se ve čtvrtek večer ti, kteří měli dozor nad projektem, aby vypracovali poslední podrobnosti. Příští večer byly pracovníkům promítnuty diapozitivy o postupu prací, aby pochopili, jak se bude stavba provádět. Důraz se kladl na důležitost vlastností, které se líbí Bohu. Bratři byli povzbuzeni, aby společně pracovali v lásce, aby byli laskaví a projevovali trpělivost a ohleduplnost. Každý byl povzbuzen, aby pracoval stejnoměrným tempem, ale aby se ‚nehonil‘ a neváhal věnovat několik minut tomu, že se s někým podělí o nějakou povzbudivou zkušenost. Příštího rána se pak začalo stavět.

Ve stanovenou dobu v sobotu po ránu každý přerušil to, co právě dělal, a vyslechl rozbor denního biblického textu. Byla přednesena modlitba, protože si všichni uvědomovali, že úspěch všeho, co podnikají, závisí na Jehovově požehnání. — Žalm 127:1.

Již od začátku postupovala práce rychle. Za hodinu stála konstrukce stěn. Pak přišly na řadu střešní nosníky. Na konstrukci stěn se přibíjelo obložení. Elektrikáři začali zavádět elektrické vedení. Instalovala se klimatizace a potrubí k topení. Vyráběly se různé skříně a police a stavěly se na místo. Někdy celý víkend pršelo, jindy byla třeskutá zima nebo nepříjemné horko, ale práce pokračovala. Mezi řemeslníky nevládlo žádné soutěžení ani soupeření.

Často byl sál Království hotov, než druhý den zapadlo slunce — uvnitř byl pěkně vymalovaný, někdy bylo upraveno i okolí. Pokud to bylo účelnější, rozplánovala se práce na tři dny nebo třeba na dva víkendy. Když byla stavba hotová, mnozí pracovníci zůstali na místě — unavení, ale šťastní —, aby se potěšili z prvního pravidelného sborového shromáždění, ze studia Strážné věže.

V Guymonu (Oklahoma, USA) několik lidí zapochybovalo, zda se dá tak rychle odvést kvalitní práce, a proto telefonovali městskému stavebnímu inspektorovi. „Řekl jsem jim, že chtějí-li vidět něco pořádně udělaného, ať se jdou podívat na ten sál!“ To prohlásil inspektor, když o tom později svědkům vyprávěl. „Děláte poctivě i to, co bude skryté a nebude vidět!“

Jak rostla potřeba sálů Království, bratři, kteří vypracovali mnoho metod rychlostavby, školili jiné. Zprávy o tom, co se koná, se rozšířily do jiných zemí. Daly by se takové stavební metody uplatnit i tam?

Metoda rychlostavby se začíná uplatňovat mezinárodně

V Kanadě výstavba sálů Království silně zaostávala za potřebami sborů. Svědkové v Kanadě pozvali ty, kdo organizovali projekty rychlostavby ve Spojených státech, aby jim vysvětlili, jak to dělají. Kanaďané zprvu dost pochybovali, zda to u nich bude proveditelné, ale rozhodli se, že to zkusí. První sál Království, který byl v Kanadě takto postaven, vznikl roku 1982 v Elmiře (Ontario). V roce 1992 bylo v Kanadě už 306 sálů Království, které byly postaveny tímto způsobem.

Svědkové v anglickém Northamptonu usoudili, že to také dokážou. Jejich projekt v roce 1983 byl první v Evropě. Ze Spojených států a z Kanady přicestovali bratři zběhlí v tomto druhu stavění, převzali dohled nad projektem a pomohli místním svědkům naučit se té práci. Přijeli i jiní dobrovolníci — až z Japonska, Indie, Francie a Německa. A byli tam opravdu dobrovolně, ne za plat. Jak to vše bylo možné? Dozorce skupiny irských svědků, která na takovém projektu pracovala, řekl: ‚Daří se to, protože všichni bratři a sestry pod vlivem Jehovova ducha táhnou za jeden provaz.‘

Svědkové zjistili, že i tam, kde místní stavební předpisy takové projekty zdánlivě znemožňují, se často stane, že městští úředníci ochotně spolupracují, když se jim vše podrobně vyloží.

V Norsku se uskutečnila rychlostavba severně od polárního kruhu. Noviny Finnmarken o tom nadšeně psaly: „Prostě fantastické. Jinak se nedá popsat to, co dokázali svědkové Jehovovi za minulý víkend.“ Podobně když svědkové na novozélandském Severním ostrově postavili atraktivní sál Království za dva a půl dne, titulek na první straně místních novin hlásal: „Stavba téměř zázračná“, a článek dále uváděl: „Snad nejvíc zůstává rozum stát nad tím, jak byla práce organizovaná a jak klidně proběhla.“

Odlehlost místa, kde je zapotřebí sálu Království, není nepřekonatelnou překážkou. Rychlostavba se uskutečnila v Belize, přestože to znamenalo dopravit každý kousek materiálu na ostrov vzdálený 60 kilometrů od města Belize. Když byl za jeden víkend postaven klimatizovaný sál Království v Port Hedlandu (Západní Austrálie), prakticky všechen materiál i pracovní síly přišly ze vzdálenosti nejméně 1 600 kilometrů. Cestovní náklady si pracovníci hradili sami. Většina těch, kdo se na stavbě podíleli, osobně neznala svědky z porthedlandského sboru a velmi málo se jich tam vůbec někdy zúčastní shromáždění. To je však neodradilo, aby tímto způsobem nevyjádřili svou lásku.

Ani tam, kde je počet svědků malý, není nemožné využít těchto metod při stavbě sálů. Asi 800 svědků z Trinidadu se roku 1985 dobrovolně vydalo na Tobago, aby tam pomohli svým 84 křesťanským bratrům a sestrám postavit sál v Scarborough. Sedmnáct svědků (většinou žen a dětí) v Goose Bay na Labradoru rozhodně potřebovalo pomoc, jestliže někdy měli mít vlastní sál Království. V roce 1985 si svědkové z jiných částí Kanady najali tři letadla, aby se jich 450 dostalo do Goose Bay a sál postavili. Po dvou dnech tvrdé práce proběhl v hotovém sále zahajovací program již v neděli večer.

To neznamená, že se dnes všechny sály Království staví rychlou metodou, ale staví se jich tak stále víc.

Regionální stavební výbory

V polovině roku 1986 se prudce zvýšila potřeba stavět nové sály Království. Za předešlý rok vzniklo na celém světě 2 461 nových sborů; 207 z nich bylo ve Spojených státech. Někdy používaly jeden sál Království tři, čtyři, ba i pět sborů. Jak předpověděla Písma, Jehova opravdu urychlil shromažďovací dílo. — Iz. 60:22.

Společnost chtěla zajistit co nejlepší možné využití pracovníků a umožnit všem, kdo stavějí sály Království, aby mohli těžit ze získaných zkušeností, a proto začala koordinovat jejich činnost. Pro začátek byly v roce 1987 celé Spojené státy rozděleny mezi 60 regionálních stavebních výborů. Všechny výbory měly spoustu práce; některé měly zanedlouho naplánované projekty na rok i déle. Muži, kteří byli jmenováni, aby sloužili v těchto výborech, byli v první řadě duchovně způsobilí, byli staršími ve sborech a byli příkladní v projevování ovoce Božího ducha. (Gal. 5:22, 23) Mnozí z nich také měli zkušenosti s předpisy o nemovitostech, s projektováním, stavebnictvím, v obchodním jednání, s bezpečností práce a podobnými obory.

Sbory byly vybízeny, aby se poradily s regionálním stavebním výborem, než si vyberou místo pro nový sál Království. Tam, kde je ve městě více než jeden sbor, byli bratři důrazně upozorněni, aby se poradili s krajským dozorcem (nebo s krajskými dozorci), s městským dozorcem a se staršími ze sousedních sborů. Sbory, které plánovaly velkou obnovu nebo stavbu nového sálu Království, dostaly radu, aby využily zkušeností bratrů z regionálního stavebního výboru pro jejich území a směrnic, které jim poskytla Společnost. Prostřednictvím tohoto výboru je možné koordinovat svolání potřebných odborných pracovníků asi ze 65 profesí — bratrů a sester —, kteří se již dobrovolně nabídli, že pomohou při takových projektech.

Jak se postupy zdokonalovaly, bylo možné snížit počet pracovníků potřebných pro jednotlivou stavbu. Staveniště nesledovaly ani tam nenabízely své služby tisíce lidí, naopak se jich na tom místě vyskytovalo v danou chvíli málokdy více než dvě stě. Pracovníci tam netrávili celý víkend, ale dostavili se až tehdy, když byla potřebná právě jejich odbornost. Tak mohli věnovat více času rodině a činnosti v domovském sboru. Když mohli místní bratři vykonat určité práce za přijatelnou dobu, často se ukázalo jako praktičtější přivést skupinu rychlých stavitelů jen na ty práce, pro které jich bylo naléhavěji zapotřebí.

Přestože celá práce postupovala ohromující rychlostí, nebylo tempo prvořadé. Důležitější bylo kvalitně stavět skromné sály Království, vyhovující místním potřebám. Pečlivě se plánovalo, aby pořizovací náklady byly co nejmenší. Činila se opatření, aby se zajistila maximální bezpečnost — bezpečnost pracovníků, sousedů, kolemjdoucích a budoucích uživatelů sálu Království.

Když se zprávy o tomto uspořádání pro stavbu sálů Království dostaly do jiných zemí, kanceláře odboček Společnosti, které se domnívaly, že by to bylo na jejich území výhodné, obdržely potřebné informace. Do roku 1992 pomáhaly regionální stavební výbory jmenované Společností při stavbě sálů Království například v Argentině, Austrálii, Británii, ve Francii, v Japonsku, Jižní Africe, Kanadě, Mexiku, Německu a ve Španělsku. Stavební metody se přizpůsobovaly místním podmínkám. Pokud bylo nutné, aby na stavbu sálu Království přišla pomoc z jiné odbočky, zařídila to kancelář v ústředí Společnosti. V některých částech světa byla stavba nových sálů otázkou dní, jinde týdnů, nebo i několika měsíců. Při pečlivém plánování a koordinovaném úsilí se čas potřebný na stavbu nového sálu Království rozhodně zkracoval.

[Obrázky na straně 319]

Mnohé z prvních sálů Království byly najaté budovy nebo jen místnosti nad obchodem; několik si jich postavili svědkové sami