Jaké jsou možnosti

V nepřátelské atmosféře a citovém stresu, jež rozpad manželství doprovázejí, je velmi obtížné dohodnout se na budoucí péči o děti klidně a rozumně. Ve snaze minimalizovat konfrontace mezi rodiči a vyhnout se nepřátelským soudním sporům nabízejí některé soudní okresy alternativní způsoby, jak spor urovnat, například mimosoudní zprostředkování.

Když je zprostředkování prováděno správně, umožňuje rodičům vypracovat dohodu a nenechávat rozhodnutí o svěření dětí na soudci. Jestliže zprostředkování není možné, mohou rodiče k dohodě o svěření dětí do péče a o návštěvách dospět prostřednictvím svých právníků. Jakmile se rodiče dohodnou a vypracují dohodu písemně, soudce může podepsat rozhodnutí, které obsahuje jejich přání.

Když se rodiče dohodnout nemohou, právní systém v mnoha zemích využije své prostředky k tomu, aby se pokusil hájit nejlepší zájmy dětí. Soudci půjde především o děti, ne o rodiče. Zváží mnoho důležitých faktorů, například přání rodičů, vztah dítěte ke každému z nich, přání dítěte a schopnost každého rodiče zajistit každodenní péči. Pak soudce rozhodne, kde a s kým bude dítě žít, a také jak budou rodiče dělat důležitá rozhodnutí o budoucnosti dítěte.

Při výhradní péči o dítě může mít rozhodovací pravomoc jen jeden z rodičů. Při společné péči o dítě se musí na důležitých věcech, například na zdravotní péči a vzdělání dítěte, shodnout oba rodiče.

Svěření dítěte do péče — Náboženství a zákon

V PŘÍPADECH, kdy jde o rozvod a o to, komu bude dítě svěřeno do péče, může být náboženství důležitým činitelem — a také složitým. Mohou vyvstat například následující otázky:

Měl by soudce brát v úvahu výpovědi, které tvrdí, že jeden z rodičů není vhodný k tomu, aby mu dítě bylo svěřeno do péče, protože je členem jistého náboženství, zvlášť náboženství menšinového? Měl by soudce brát v úvahu výpovědi o náboženských názorech a zvycích rodičů, aby mohl posoudit, které náboženství je podle jeho názoru pro dítě nejlepší? Měl by pak nařídit, aby dítě bylo vychováváno v tom náboženství, a zakázat, aby bylo vystavováno vlivu jiných náboženství?

Dnes si stále více lidí bere partnera jiného náboženského a etnického původu. A tak když se tyto dvojice rozvedou, děti již možná mají vazbu na dvě náboženské komunity. Někdy se stává, že rodič, který je v rozvodovém řízení, nedávno přijal určité náboženství, jež se liší od jeho náboženství původního. Toto nové náboženské společenství je možná stabilizujícím faktorem v jeho životě a je pro něj velmi důležité, ale dětem je cizí. Vyvstává tedy další otázka. Může soud rodiči zakázat, aby bral své děti na bohoslužby tohoto náboženství, jen proto, že je jiné než náboženství, které rodiče vyznávali dříve?

To jsou složité otázky. Vyžadují, aby soudce zvažoval nejen potřeby dítěte, ale také zájmy a práva rodičů.

Základní práva rodičů a dětí

Je pravda, že soudce může být ovlivněn svými osobními náboženskými názory. Ale v mnoha zemích není pravděpodobné, že náboženská práva rodičů nebo dětí budou ignorována. Tyto země možná mají ústavu, která soudci zakazuje omezovat základní právo rodiče řídit výchovu dítěte, k níž patří i vzdělávací a náboženské poučování.

Dítě má právo přijímat takové poučování od svých rodičů. Než může soudce zákonně zasáhnout do náboženské výchovy dítěte, musí soud vyslechnout přesvědčivý doklad o tom, že „jisté náboženské zvyky představují bezprostřední a podstatné ohrožení tělesného blaha dítěte“. (Kurzíva od nás.) Pouhé neshody, nebo dokonce nepřátelství mezi rodiči kvůli náboženství, nejsou dostatečným důvodem k zásahu státu.

Rozumný postoj, jejž jedna matka ze státu Nebraska v USA, která je svědkem Jehovovým, zaujala ve sporu o svěření dítěte do péče, dokresluje, jak mohou tato právní opatření chránit jak rodiče, tak děti. Otec, který není svědkem Jehovovým, nechtěl, aby jeho dcera chodila na bohoslužby svědků Jehovových v sále Království. Nižší soud s otcem souhlasil.

Matka se tedy odvolala k Nejvyššímu soudu státu Nebraska. Argumentovala tím, že neexistuje žádný doklad o tom, že nějaká aktivita svědků Jehovových je bezprostředním a podstatným ohrožením blaha dítěte. Matka vypověděla, že „přítomnost na náboženských aktivitách obou rodičů a účast na nich . . . poskytne dítěti základ pro to, aby se, až dospěje do věku, kdy toho bude schopno, samo rozhodlo, kterému náboženství dá přednost“.

Vyšší soud zvrátil rozhodnutí soudu nižšího a prohlásil, že „[nižší] soud zneužil svého práva rozhodovat, a to tím, že omezil matčino opatrovnické právo řídit náboženskou výchovu svého nezletilého dítěte“. Nebyl naprosto žádný doklad o tom, že účast na bohoslužbách svědků Jehovových v sále Království dítěti škodí.

Práva rodiče, jemuž dítě svěřeno není

Někdy se rozvedení rodiče snaží využít sporů o náboženskou výchovu k tomu, aby získali vládu nad dítětem. Tak tomu bylo například v případě Khalsa v. Khalsová ve státě New Mexico v USA. Během manželství oba manželé vyznávali sikhské náboženství, ale krátce po rozvodu matka přestoupila na katolickou víru a začala děti od sikhského náboženství odrazovat.

Otce to rozčílilo a dal tu záležitost k soudu ve snaze získat větší pravomoc vést děti k sikhskému náboženství. Jak soud na otcovu žádost zareagoval? Zamítl ji. Soud rozhodl, že „když jsou děti s ním, nemohou se dobrovolně ani nedobrovolně účastnit žádné sikhské činnosti, tedy žádné činnosti náboženské, žádných sikhských táborů a nemohou chodit ani do sikhské školky“.

Otec se proti tomuto rozhodnutí odvolal k odvolacímu soudu státu New Mexico. Tento vyšší soud souhlasil s otcem a zvrátil rozhodnutí nižšího soudu. Odvolací soud prohlásil: „Soudy by měly být v náboženských otázkách nestranné a do této citlivé a ústavou chráněné oblasti by měly zasahovat jen tam, kde je jasný a přesvědčivý doklad o škodě působené dítěti. Restrikce v této oblasti představují nebezpečí, že soudní omezení budou protiústavně zasahovat do rodičovy svobody vyznání nebo tak budou chápána.“

Takové rozhodnutí je v souladu s celou řadou zásad, jež jsou v mnoha zemích zavedené. Rozumný rodič bude o těchto zásadách uvažovat. Rodič, který je křesťanem, bude také uvažovat o tom, že dítě potřebuje kontakt s oběma rodiči a že je povinností dítěte prokazovat úctu jak matce, tak otci. (Efezanům 6:1–3)

Mimosoudní zprostředkování

Mimosoudní zprostředkování je sice možná méně formální než slyšení u soudu, ale rodič by k němu neměl přistupovat nedbale. Jakákoli vzájemná dohoda nebo úmluva, jíž bude při tomto procesu dosaženo, může být následným soudním rozhodnutím prohlášena za závaznou. Bylo by tedy dobré, aby se rodič poradil s právníkem zkušeným v oblasti rodinného práva a ujistil se, že všechny záležitosti, které se svěření dítěte do péče týkají, budou vyřízeny řádně a poctivě.

Každý z rodičů by měl přípravě na proces zprostředkování věnovat dostatek času. Rodičovo vystupování a chování při zprostředkovacím procesu mohou velmi ovlivnit výsledek. Příliš často se stává, že rozvádějící se rodiče jsou v rozvodu natolik citově angažováni, že ztrácejí ze zřetele důležité věci: Co je v nejlepším zájmu dítěte? Co dítě potřebuje, aby se mohlo duševně, citově a tělesně rozvíjet?

Pamatujte, že z právního hlediska nejde při zprostředkování hlavně o náboženské nebo jiné osobní neshody, ale o to, jak rodiče mohou najít společný základ a vypracovat dohodu k užitku dětí. Rodič se možná setká s náboženskými nebo jinými předsudky, s nečekanými otázkami nebo s manipulacemi, jejichž účelem je rozrušit a znervóznit. Mohou být odhalovány, a dokonce nadsazovány nedostatky každého z rodičů. Když však zúčastnění zůstanou rozumní, dá se najít řešení.

Někdy se zdá, že se proces zprostředkování protahuje a že je bezvýsledný. Alternativou je dlouhé soudní řízení s trapnou publicitou, finančním zatížením a škodlivými následky pro dítě. To je jistě méně žádoucí. Stejně jako ke všem vážným životním problémům bude rodič, který je křesťanem, přistupovat ke zprostředkovacímu procesu se zbožnou vážností a bude mít na paměti inspirovanou výzvu: „Uval svou cestu na Jehovu a spolehni se na něho, a on sám bude jednat.“ (Žalm 37:5)

Ale co když není možné dosáhnout řešení, a soudce svěří dítě do péče druhého rodiče? Nebo co když je jeden z rozvádějících se rodičů vyloučen z křesťanského sboru? A také, jak by se měl člověk dívat na společnou a výhradní péči o dítě? V tak těžké situaci je nutné, aby rodiče jednali se zbožnou moudrostí. V následujícím článku je obsažen rozbor těchto otázek a s nimi souvisejících biblických zásad.

Tři důležité vlastnosti

Soudce rodinného soudu v rozhovoru pro časopis Probuďte se! řekl, že k důležitým vlastnostem, které u rodiče hledá, patří tyto tři:

Rozumnost — ochota zajistit druhému rodiči maximální přístup k dítěti (pokud tím dítě není tělesně či mravně ohroženo)

Vnímavost — vědomí citových potřeb dítěte

Sebeovládání — vyrovnaný domácí život, který přispěje ke klidné atmosféře, v níž by dítě mohlo prospívat

Soudcovské směrnice

Někteří soudci stanovili určité směrnice, aby předešli zbytečným sporům kvůli náboženským hodnotám rodičů. Například:

1. Měly by se podporovat smysluplné vztahy mezi dítětem a oběma rodiči. Soudce kanadského Nejvyššího soudu John Sopinka uvedl, že každému rodiči by mělo být umožněno, „aby se zabýval těmi činnostmi, které z něho dělají takového člověka, jakým opravdu je [k tomu patří i to, že bude praktikovat své náboženství]. Neočekává se, že rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, bude v době, kdy má k dítěti přístup, hrát nějaké divadlo nebo předstírat jiný životní styl.“

2. Zakazovat rodiči, který dítě navštěvuje, aby dítě vyučoval svému náboženskému přesvědčení, znamená porušovat svobodu vyznání tohoto rodiče — pokud není jasný, přesvědčivý doklad o tom, že to pro dítě představuje bezprostřední a podstatné ohrožení.