Věčný život na zemi — Naděje od Boha

„Tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti . . . na základě naděje.“ (ŘÍM. 8:20)

1, 2. (a) Proč je pro nás naděje na věčný život na zemi důležitá? (b) Proč se na věčný život na zemi mnozí lidé dívají skepticky?

MOŽNÁ si vzpomeneš, jakou radost jsi měl, když ses dozvěděl, že brzy přijde doba, kdy lidé přestanou stárnout a umírat a budou žít na zemi věčně. (Jan 17:3; Zjev. 21:3, 4) Pravděpodobně jsi o této biblické naději nadšeně mluvil s druhými. Vždyť naděje na věčný život neodmyslitelně patří k dobré zprávě, kterou kážeme. A utváří samotný náš postoj k životu.

² Obecně lze říci, že náboženství křesťanstva naději na věčný život na zemi ignorují. Ačkoli Bible učí, že duše umírá, většina církví vyučuje nebiblickou nauku, že člověk má nesmrtelnou duši, která po smrti žije dál v duchovní sféře. (Ezek. 18:20) Na myšlenku, že by lidé mohli věčně žít na zemi, se proto mnozí dívají skepticky. Položme si tedy otázku: Je tato naděje opravdu založena na Bibli? A pokud ano, kdy ji Bůh poprvé zjevil lidem?

„Podrobeno nicotnosti . . . na základě naděje“

3. Jak byl od začátku lidských dějin patrný Boží záměr s lidmi?

³ Jehovův záměr s lidmi byl patrný už od samého začátku lidských dějin. Bůh jasně ukázal, že pokud bude Adam poslušný, bude žít věčně. (1. Mojž. 2:9, 17; 3:22) Adamovi první potomci se bezpochyby dozvěděli, že člověk přišel o dokonalost, což dokazovaly zjevné skutečnosti — přístup do zahrady Eden byl uzavřen a lidé stárli a umírali. (1. Mojž. 3:23, 24) Během doby se lidský život zkracoval. Adam žil 930 let. Sem, který přežil potopu, žil jen 600 let a jeho syn Arpakšad 438 let. Abrahamův otec Terach žil 205 let. Abraham se dožil 175 let, jeho syn Izák 180 let a Jákob 147 let. (1. Mojž. 5:5; 11:10–13, 32; 25:7; 35:28; 47:28) Mnozí lidé si jistě uvědomovali, co takové zkracování života znamená, totiž že vyhlídka na věčný život byla ztracena. Mohli doufat, že bude někdy obnovena?

4. Na základě čeho mohli lidé starých dob věřit, že Bůh znovu dá lidstvu požehnání, která Adam ztratil?

⁴ Boží Slovo říká, že „tvorstvo [lidstvo] bylo podrobeno nicotnosti . . . na základě naděje“. (Řím. 8:20) Jaká to byla naděje? Už první biblické proroctví poukázalo na „semeno“, které ‚zhmoždí hadovi hlavu‘. (Přečti 1. Mojžíšovu 3:1–5, 15.) Slib o tomto Semeni dával věrným lidem podklad pro naději, že Bůh se svého záměru s lidstvem nevzdal. Na základě tohoto slibu mohli lidé jako Abel a Noe věřit, že Bůh lidstvu znovu dá požehnání, která Adam ztratil. Pravděpodobně si uvědomovali, že ‚zhmoždění paty semene‘ bude spojeno s vylitím krve. (1. Mojž. 4:4; 8:20; Hebr. 11:4)

5. Z čeho je vidět, že Abraham věřil ve vzkříšení?

⁵ Uvažujme o Abrahamovi. Když byl zkoušen, „vlastně obětoval Izáka, . . . svého jediného zplozeného syna“. (Hebr. 11:17) Proč byl ochoten to udělat? (Přečti Hebrejcům 11:19.) Abraham věřil ve vzkříšení. Pro tuto víru měl důvod. Vždyť Jehova obnovil jeho rozmnožovací schopnosti a jemu i jeho manželce Sáře umožnil, aby ve vysokém věku měli syna. (1. Mojž. 18:10–14; 21:1–3; Řím. 4:19–21) Jehova navíc Abrahamovi slíbil: „Je to Izák, jehož prostřednictvím bude to, co bude nazváno tvým semenem.“ (1. Mojž. 21:12) Abraham měl tedy přesvědčivé důvody očekávat, že Bůh Izáka vzkřísí.

6, 7. (a) Jakou smlouvu Jehova uzavřel s Abrahamem? (b) Jakou naději poskytl lidstvu slib, který dal Jehova Abrahamovi?

⁶ Abraham projevoval mimořádnou víru, a proto s ním Jehova uzavřel smlouvu, jež se týkala Abrahamova potomstva neboli „semene“. (Přečti 1. Mojžíšovu 22:18.) Nakonec bylo odhaleno, že hlavní částí tohoto semene je Ježíš Kristus. (Gal. 3:16) Jehova Abrahamovi řekl, že jeho „semeno“ bude početné „jako nebeské hvězdy a jako zrnka písku, která jsou na mořském břehu“, to znamená množství, které bylo pro Abrahama neznámé. (1. Mojž. 22:17) Časem však byl tento počet zjeven. Toto ‚semeno‘ se skládá z Ježíše Krista a 144 000 těch, kdo s ním budou vládnout v jeho Království. (Gal. 3:29; Zjev. 7:4; 14:1) Prostřednictvím mesiášského Království „si budou . . . žehnat všechny národy země“.

⁷ Abraham rozhodně nemohl rozumět plnému významu smlouvy, kterou s ním Jehova uzavřel. Nicméně „očekával . . . město, které má skutečné základy,“ říká Bible. (Hebr. 11:10) Tímto městem je Boží Království. K tomu, aby Abraham mohl obdržet požehnání, která toto Království přinese, bude nutné, aby opět žil. Věčný život na zemi bude moci získat vzkříšením. Možnost žít věčně budou mít ti, kdo budou vzkříšeni, a ti, kdo přežijí Armagedon. (Zjev. 7:9, 14; 20:12–14)

„Duch mi . . . způsobil tlak“

8, 9. Proč kniha Job není pouhým vyprávěním o zkouškách jednoho muže?

⁸ V období po smrti Abrahamova pravnuka Josefa a před tím, než se na scéně objevil Mojžíš, žil Job. Biblická kniha Job, jejímž pisatelem byl pravděpodobně Mojžíš, vysvětluje, proč Jehova dovolil, aby Job trpěl, a také ukazuje, jak to s Jobem nakonec dopadlo. Tato kniha však není jen vyprávěním o zkouškách jednoho muže. Pojednává o otázkách, které se týkají každého z Božích inteligentních tvorů. Poznáváme z ní, že Jehova svou svrchovanost uplatňuje spravedlivě. Kniha Job dále ukazuje, že sporná otázka, která vznikla v Edenu, se týká ryzosti všech Božích pozemských služebníků a také jejich vyhlídky na život. Job sice této sporné otázce nerozuměl, ale nenechal se svými třemi druhy přesvědčit, že o svou ryzost přišel. (Job 27:5) To by mělo posílit naši víru a pomoci nám, abychom si uvědomovali, že i my můžeme zachovat ryzost a podporovat Jehovovu svrchovanost.

⁹ Poté, co tři Jobovi údajní těšitelé přestali mluvit, „Elihu, syn Buziovce Barakela, přistoupil k tomu, aby odpověděl“. Co ho přimělo, aby promluvil? „Naplnil [jsem se] slovy,“ řekl. „Duch mi v břiše způsobil tlak.“ (Job 32:5, 6, 18) To, co pod inspirací Elihu pronesl, se splnilo, když Jobovy zkoušky skončily. Jeho slova mají význam i pro jiné lidi. Poskytují naději všem, kdo zůstávají Bohu věrní.

10. Z čeho je patrné, že poselství, které Jehova dal nějakému jednotlivci, může mít širší uplatnění na lidstvo všeobecně?

¹⁰ Jehova někdy sděluje jednotlivci určité poselství, které má širší uplatnění i na lidstvo všeobecně. Příkladem toho je Danielovo proroctví, jež souviselo se snem babylónského krále Nebukadnecara. Tomu se zdálo, že byl podetnut obrovský strom. (Dan. 4:10–27) Tento sen se sice splnil ve spojitosti s králem Nebukadnecarem, ale poukazoval na něco daleko významnějšího. Bylo v něm naznačeno, že Boží svrchovaná vláda nad zemí, jež se projevovala prostřednictvím království v Davidově rodové linii, se znovu projeví po 2 520 letech, počítáno od roku 607 př. n. l.a Boží svrchovanost vůči naší planetě začala být uplatňována znovu, když byl v roce 1914 Ježíš Kristus dosazen do postavení nebeského Krále. Představme si, jak úžasné to bude, až Boží Království zanedlouho splní naděje poslušného lidstva.

„Propusť ho, aby nesestoupil do jámy!“

11. Co je o Bohu patrné z Elihuových slov?

¹¹ Elihu ve své odpovědi Jobovi řekl, že „existuje posel, mluvčí, jeden z tisíce, aby člověku pověděl o jeho přímosti“. Co když tento posel „přednese Bohu snažnou prosbu, aby v něm měl zalíbení“? Elihu řekl: „Pak ho [Bůh] poctí a řekne: ‚Propusť ho, aby nesestoupil do jámy! Našel jsem výkupné! Ať se jeho tělo stane svěžejším než v mládí; ať se vrátí do dnů své mladistvé síly.‘“ (Job 33:23–26) Z těchto slov je patrné, že ve prospěch kajícných lidí je Bůh ochoten přijmout „výkupné“ neboli „přikrytí“. (Job 33:24, ppč.)

12. Jakou naději poskytují lidstvu Elihuova slova?

¹² Elihu pravděpodobně plně nechápal význam výkupného, podobně jako proroci zcela nerozuměli všemu, co zapsali. (Dan. 12:8; 1. Petra 1:10–12) Přesto se v Elihuových slovech zračila naděje, že Bůh jednou přijme výkupné a osvobodí člověka od stárnutí a smrti. V těchto slovech byla vyjádřena nádherná naděje na věčný život. Kniha Job také ukazuje, že nastane vzkříšení. (Job 14:14, 15)

13. Jaký význam mají Elihuova slova pro křesťany?

¹³ Elihuova slova stále mají hluboký význam pro miliony křesťanů, kteří doufají, že přežijí zničení nynějšího systému věcí. Lidé, kteří přežijí v pokročilém věku, se vrátí do dnů své mladistvé síly. (Zjev. 7:9, 10, 14–17) Kromě toho věrní lidé mají krásnou vyhlídku, že uvidí, jak mládí bude vráceno i vzkříšeným. Samozřejmě, že jak nesmrtelnost pro pomazané v nebi, tak věčný život pro Ježíšovy „jiné ovce“ na zemi závisí na tom, zda tito lidé projevují víru v Kristovu výkupní oběť. (Jan 10:16; Řím. 6:23)

Smrt pohlcena

14. Co ukazuje, že Izraelité potřebovali něco víc než mojžíšský Zákon, aby mohli mít naději na věčný život?

¹⁴ Abrahamovi potomci se stali nezávislým národem, když vstoupili do smluvního vztahu s Bohem. Když jim Jehova dával Zákon, prohlásil: „Budete dodržovat má ustanovení a má soudcovská rozhodnutí, jimiž bude také člověk žít, bude-li je činit.“ (3. Mojž. 18:5) Dokonalým měřítkům Zákona však Izraelité nemohli dostát, a proto byli Zákonem odsouzeni. K tomu, aby byli od tohoto odsouzení osvobozeni, potřebovali něco víc než Zákon. (Gal. 3:13)

15. O jakém budoucím požehnání psal pod inspirací David?

¹⁵ Po Mojžíšovi Jehova inspiroval i jiné pisatele Bible, aby se zmiňovali o naději na věčný život. (Žalm 21:4; 37:29) Jedním z nich byl David, který svůj žalm pojednávající o jednotě pravých ctitelů na Sionu zakončil slovy: „Tam Jehova přikázal, aby bylo požehnání, dokonce život na neurčitý čas.“ (Žalm 133:3)

16. Jaký slib o budoucnosti „celé země“ dal Jehova prostřednictvím Izajáše?

¹⁶ Dalším mužem, kterého Jehova inspiroval k tomu, aby prorokoval o věčném životě na zemi, byl Izajáš. (Přečti Izajáše 25:7, 8.) Jako dusivé „zahalení“, neboli jako těžká deka, na lidstvu spočívá hřích a smrt. Jehova však svůj lid ujišťuje, že hřích a smrt budou „z celé země“ pohlceny neboli odstraněny.

17. Jaká prorocká úloha Mesiáše otevírá cestu k věčnému životu?

¹⁷ Povšimněme si také, jaký postup byl v mojžíšském Zákoně určen ohledně kozla pro Azazela. Jednou za rok, v Den smíření, velekněz ‚vložil obě ruce na hlavu živého kozla a vyznal nad ním všechna provinění izraelských synů, a vložil je kozlovi na hlavu a kozel na sobě odnesl všechna jejich provinění do pouštní země‘. (3. Mojž. 16:7–10, 21, 22) Izajáš předpověděl, že přijde Mesiáš, který splní podobnou úlohu a odnese „nemoci“, „bolesti“ a „hřích mnohých“, čímž otevře cestu k věčnému životu. (Přečti Izajáše 53:4–6, 12.)

18, 19. Jaká naděje je zdůrazněna u Izajáše 26:19 a Daniela 12:13?

¹⁸ Prostřednictvím Izajáše Jehova izraelskému národu řekl: „Tvoji mrtví budou žít. Mé mrtvé tělo [„moji zabití“, ppč.] — ti vstanou. Probuďte se a radostně volejte, usedlíci v prachu! Vždyť vaše rosa je jako rosa slézů, a země nechá i bezmocné ve smrti padat ve zrození.“ (Iz. 26:19) Hebrejská písma jasně ukazují, že existuje naděje na vzkříšení a na život na zemi. Například Daniel, když mu bylo téměř sto let, dostal od Jehovy ujištění: „Budeš odpočívat, ale vstaneš ke svému losu na konci dnů.“ (Dan. 12:13)

¹⁹ Ve vzkříšení doufala i Marta, a proto Ježíšovi o svém mrtvém bratrovi řekla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ (Jan 11:24) Pokud jde o vzkříšení, přineslo nějakou změnu Ježíšovo učení a inspirované spisy jeho učedníků? Je věčný život na zemi stále tou nadějí, kterou Jehova předkládá lidstvu? Odpovědi na tyto otázky najdeme v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]

Věčný život na zemi — Křesťanská naděje?

„[Bůh] jim [setře] každou slzu z očí a smrt již nebude.“ (ZJEV. 21:4)

1, 2. Jak víme, že v prvním století měli mnozí Židé naději na věčný život na zemi?

JEDEN bohatý mladý muž, který měl význačné postavení, přiběhl k Ježíšovi, padl před ním na kolena a zeptal se ho: „Dobrý Učiteli, co mám dělat, abych zdědil věčný život?“ (Mar. 10:17) Ten mladý muž chtěl vědět, jak zdědit věčný život — ale věčný život kde? Jak bylo ukázáno v předcházejícím článku, už o mnoho staletí dříve dal Bůh Židům naději na vzkříšení a na věčný život na zemi. Tato naděje byla mezi Židy v prvním století stále živá.

² Marta, která patřila k Ježíšovým přátelům, nepochybně měla na mysli vzkříšení k životu na zemi, když o svém zemřelém bratrovi řekla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ (Jan 11:24) Je pravda, že tehdejší saduceové myšlenku vzkříšení popírali. (Mar. 12:18) George Foot Moore však ve své knize Judaism in the First Centuries of the Christian Era (Judaismus v prvních stoletích křesťanství) uvádí: „Spisy . . . ze druhého a třetího století před naším letopočtem potvrzují názor, že až dojde k očekávanému obratu ve světových dějinách, budou mrtví z předcházejících generací opět přivedeni k životu na zemi.“ Ten bohatý muž, který přišel k Ježíšovi, chtěl získat věčný život na zemi.

3. Kterými otázkami se bude zabývat tento článek?

³ To, že naděje na věčný život na zemi je křesťanským učením, dnes mnohá náboženství a mnozí znalci Bible popírají. Většina lidí doufá, že po smrti budou žít dál v duchovní sféře. Když se tedy čtenáři Křesťanských řeckých písem setkají s výrazem „věčný život“, mnozí z nich se domnívají, že to vždy znamená život v nebi. Je to ale skutečně tak? Když Ježíš mluvil o věčném životě, co měl na mysli? Čemu věřili jeho učedníci? Učí o naději na věčný život na zemi Křesťanská řecká písma?

Věčný život „při znovustvoření“

4. Co se má stát „při znovustvoření“?

⁴ Bible učí, že budou vzkříšeni pomazaní křesťané, aby z nebe vládli nad zemí. (Luk. 12:32; Zjev. 5:9, 10; 14:1–3) Když však Ježíš mluvil o věčném životě, neměl vždy na mysli jen tuto skupinu. Povšimněme si toho, co řekl svým učedníkům, když onen mladý muž zarmouceně odmítl vybídku, aby opustil všechen svůj majetek a stal se Kristovým následovníkem. (Přečti Matouše 19:28, 29.) Ježíš svým apoštolům řekl, že budou patřit k těm, kdo budou vládnout jako králové a soudit „dvanáct izraelských kmenů“, tedy celé lidstvo kromě těch, kdo budou vládnout v nebi. (1. Kor. 6:2) Když řekl, že „zdědí věčný život“, mluvil o odměně pro ‚každého‘, kdo ho následuje. To všechno se má stát „při znovustvoření“.

5. Jak byste vysvětlili, co je „znovustvoření“?

⁵ Co měl Ježíš na mysli výrazem „znovustvoření“? Tento výraz se v Novém Zákoně podle F. Žilky překládá slovy „nový svět“, v Českém ekumenickém překladu jako „obnovení všeho“ a v překladu Bible21 jako „znovuzrození světa“. Vzhledem k tomu, že Ježíš tento výraz použil bez jakéhokoli vysvětlení, zřejmě mluvil o tom, čemu Židé věřili po celá staletí — že má nastat znovustvoření podmínek na zemi, aby všechno bylo takové jako v zahradě Eden před tím, než Adam a Eva zhřešili. Znovustvořením bude splněn Boží slib: „Tvořím nová nebesa a novou zemi.“ (Iz. 65:17)

6. Co o naději na věčný život poznáváme z podobenství o ovcích a kozlech?

⁶ O věčném životě se Ježíš zmínil znovu, když mluvil o závěru systému věcí. (Mat. 24:1–3) Řekl: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na svůj slavný trůn. A budou před něj shromážděny všechny národy a oddělí lidi jedny od druhých, právě jako pastýř odděluje ovce od kozlů.“ Ti, kdo obdrží nepříznivý rozsudek, „odejdou do věčného odříznutí, ale spravedliví do věčného života“. Tito spravedliví jsou lidé, kteří věrně a oddaně podporují Kristovy duchem pomazané bratry. (Mat. 25:31–34, 40, 41, 45, 46) Jelikož pomazaní jsou vybráni k tomu, aby vládli v nebeském Království, těmi spravedlivými musí být pozemští poddaní tohoto Království. V Bibli bylo předpověděno: „[Jehovův Král] bude mít poddané od moře k moři a od Řeky do konců země.“ (Žalm 72:8) Tito poddaní budou žít věčně na zemi.

Co ukazuje Janovo evangelium?

7, 8. O jakých dvou druzích naděje mluvil Ježíš s Nikodémem?

⁷ Jak ukazují evangelia Matouš, Marek a Lukáš, ve výše zmíněných situacích Ježíš použil výraz „věčný život“. V Janově evangeliu jsou Ježíšova slova o věčném životě uvedena 17krát. Na některé z těchto případů se podívejme blíže, abychom zjistili, co Ježíš řekl o naději na věčný život na zemi.

⁸ Podle Janova evangelia Ježíš o věčném životě poprvé mluvil s farizeem, který se jmenoval Nikodém. Ježíš mu řekl: „Pokud se někdo nenarodí z vody a ducha, nemůže vstoupit do Božího království.“ K tomu, aby někdo vstoupil do nebeského Království, se musí ‚narodit znovu‘. (Jan 3:3–5) Touto myšlenkou však Ježíš neskončil. Pak mluvil o naději, která je předložena celému světu. (Přečti Jana 3:16.) Ježíš tedy mluvil o naději na věčný život jak pro své pomazané následovníky v nebi, tak pro jiné lidi na zemi.

9. O jaké naději mluvil Ježíš se Samaritánkou?

⁹ Po rozhovoru s Nikodémem cestoval Ježíš z Jeruzaléma na sever do Galileje. Cestou se poblíž samařského města Sychar setkal u Jákobova pramene s jednou ženou. Řekl jí: „Kdokoli pije z té vody, kterou mu dám, vůbec nikdy nedostane žízeň, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem prýštící vody, jež předává věčný život.“ (Jan 4:5, 6, 14) Tato voda představuje různá Boží opatření určená k tomu, aby věčný život opět obdrželo celé lidstvo, včetně těch, kdo budou žít na zemi. V knize Zjevení je vylíčeno, jak sám Bůh říká: „Každému, kdo žízní, dám zdarma z pramene vodu života.“ (Zjev. 21:5, 6; 22:17) Ježíš tedy se Samaritánkou mluvil o věčném životě, a to nejen pro pomazané dědice Království, ale také pro věřící lidi, kteří mají pozemskou naději.

10. Co o věčném životě řekl Ježíš náboženským odpůrcům poté, co uzdravil muže u rybníka Betzata?

¹⁰ V následujícím roce byl Ježíš opět v Jeruzalémě. Tam u rybníka Betzata uzdravil nemocného muže. Židům, kteří tento jeho skutek kritizovali, vysvětlil, že „Syn nemůže dělat ani jedinou věc ze své vlastní iniciativy, ale jenom to, co vidí dělat Otce“. Řekl jim, že Otec „svěřil všechno souzení Synovi“. Potom Ježíš prohlásil: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mě poslal, má věčný život.“ Také řekl: „Přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší . . . hlas [Syna člověka] a vyjdou, ti, kdo činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kdo prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:1–9, 19, 22, 24–29) Židům, kteří ho pronásledovali, řekl, že on je tím, koho Bůh ustanovil, aby splnil naději Židů na věčný život na zemi, a že to udělá vzkříšením.

11. Jak víme, že v Ježíšových slovech zaznamenaných u Jana 6:48–51 je zahrnuta naděje na věčný život na zemi?

¹¹ V Galileji šly za Ježíšem tisíce lidí, kteří chtěli, aby jim zázračně opatřil chléb. Ježíš s nimi mluvil o jiném druhu chleba, o ‚chlebu života‘. (Přečti Jana 6:40, 48–51.) „Chléb, který dám, je mé tělo,“ řekl. Ježíš dal svůj život nejen za ty, kdo s ním budou vládnout v nebeském Království, ale také „ve prospěch života světa“, tedy světa lidí, kteří mohou být vykoupeni. „Jestliže někdo jí z tohoto chleba“, tedy projevuje víru ve výkupní moc Ježíšovy oběti, bude mít naději na věčný život. Zmínka o možnosti „žít navždy“ zahrnovala naději, kterou Židé měli odedávna — naději na věčný život na zemi během Mesiášovy vlády.

12. O jaké naději mluvil Ježíš, když svým odpůrcům řekl, že ‚dá věčný život svým ovcím‘?

¹² Později, při Svátku zasvěcení v Jeruzalémě, řekl Ježíš svým odpůrcům: „Nevěříte, protože nejste žádná z mých ovcí. Mé ovce naslouchají mému hlasu a já je znám a ony mě následují. A dávám jim věčný život.“ (Jan 10:26–28) Mluvil Ježíš jen o životě v nebi, nebo měl na mysli také věčný život v pozemském ráji? Své následovníky předtím utěšil slovy: „Neměj strach, malé stádo, protože váš Otec schválil, že vám dá království.“ (Luk. 12:32) V době téhož Svátku zasvěcení však Ježíš řekl: „Mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést.“ (Jan 10:16) Když tedy Ježíš mluvil k oněm odpůrcům, jeho slova zahrnovala jak nebeskou naději pro „malé stádo“, tak naději na věčný život na zemi pro miliony ‚jiných ovcí‘.

Naděje, která nepotřebovala vysvětlení

13. Co Ježíš myslel slovy „budeš se mnou v ráji“?

¹³ V době, kdy Ježíš prožíval utrpení na mučednickém kůlu, nevyvratitelným způsobem potvrdil, jakou má lidstvo naději. Zločinec, který byl přibit na kůl vedle něho, mu řekl: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“ Ježíš mu slíbil: „Vpravdě ti říkám dnes: Budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23:42, 43) Protože ten muž byl zřejmě Žid, Ježíšova slova o ráji nepotřeboval nijak vysvětlit. Věděl, že přijde doba, kdy se splní naděje na věčný život na zemi.

14. (a) Z čeho je patrné, že myšlenka o nebeské naději byla pro apoštoly těžko pochopitelná? (b) Kdy Ježíšovi následovníci jasně pochopili, co je nebeská naděje?

¹⁴ Co však vysvětlení vyžadovalo, byla Ježíšova zmínka o nebeské naději. Když mluvil se svými učedníky o tom, že odejde do nebe, aby jim připravil místo, nechápali, co má na mysli. (Přečti Jana 14:2–5.) „Mám vám říci ještě mnohé,“ řekl jim krátce potom, „ale nyní to nejste schopni snést. Ale až ten přijde, ten duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“ (Jan 16:12, 13) Teprve po Letnicích roku 33 n. l., kdy byli Ježíšovi následovníci pomazáni Božím duchem za budoucí krále, porozuměli tomu, že jejich trůny budou v nebi. (1. Kor. 15:49; Kol. 1:5; 1. Petra 1:3, 4) Naděje na nebeské dědictví byla odhalena a stala se ústřední myšlenkou inspirovaných dopisů v Křesťanských řeckých písmech. Potvrzují však tyto dopisy to, že lidé mají naději na věčný život na zemi?

Co říkají inspirované dopisy?

15, 16. Jak je v inspirovaném dopise Hebrejcům a v Petrových slovech poukázáno na naději na věčný život na zemi?

¹⁵ V dopise Hebrejcům apoštol Pavel své spoluvěřící oslovil „svatí bratři, podílníci na nebeském povolání“. Také však napsal, že Bůh podřídil Ježíšovi „budoucí obydlenou zemi“. (Hebr. 2:3, 5; 3:1) V Křesťanských řeckých písmech se původní slovo přeložené jako „obydlená země“ vždy vztahuje na zemi obývanou lidmi. ‚Budoucí obydlenou zemí‘ tedy je budoucí systém věcí na zemi pod vládou Ježíše Krista. V té době Ježíš splní Boží slib: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy.“ (Žalm 37:29)

¹⁶ O budoucnosti lidstva psal pod inspirací také apoštol Petr. Uvedl: „Nynější nebesa a země [jsou] schraňovány k ohni a jsou zachovány ke dni soudu a zničení bezbožných lidí.“ (2. Petra 3:7) Čím budou nahrazena „nebesa“ neboli současné vlády a čím dnešní ničemná lidská společnost? (Přečti 2. Petra 3:13.) Budou nahrazeny ‚novými nebesy‘ neboli Božím mesiášským Královstvím a ‚novou zemí‘ neboli spravedlivou lidskou společností pravých Božích ctitelů.

17. Jak je naděje lidstva popsána ve Zjevení 21:1–4?

¹⁷ Poslední kniha Bible hluboce působí na naše srdce, když popisuje vidění toho, jak je lidstvo pozvednuto k dokonalosti. (Přečti Zjevení 21:1–4.) Tuto naději měli věřící lidé už od doby, kdy byla v zahradě Eden lidská dokonalost ztracena. Bezúhonní lidé budou žít v pozemském ráji věčně a nebudou stárnout. Tato naděje je pevně zakotvena jak v Hebrejských písmech, tak v Křesťanských řeckých písmech a posiluje věrné Jehovovy služebníky až dodnes. (Zjev. 22:1, 2)

Věčný život na zemi — Znovu objevená naděje

„Danieli, ty ta slova utaj . . . až do času konce. Mnozí se budou toulat, a pravé poznání se rozhojní.“ (DAN. 12:4)

1, 2. Jakými otázkami se bude zabývat tento článek?

MILIONY lidí dnes jasně rozumí tomu, že naděje na věčný život v pozemském ráji je založena na Písmu. (Zjev. 7:9, 17) Na počátku lidských dějin Bůh ukázal, že když byl člověk stvořen, neměl žít jen po nějakou dobu a pak zemřít, ale měl žít věčně. (1. Mojž. 1:26–28)

² Povznesení lidstva k dokonalosti, kterou Adam ztratil, bylo součástí naděje izraelského národa. To, jakým způsobem Bůh umožní, aby lidé žili navždy v pozemském ráji, vysvětlují Křesťanská řecká písma. Proč tedy bylo nutné, aby tato naděje člověka byla znovu objevena? Jak byla objasněna a oznámena milionům lidí?

Naděje zahalena

3. Proč není překvapující, že naděje lidstva na věčný život na zemi byla zahalena?

³ Ježíš předpověděl, že falešní proroci zkazí jeho nauky a že většina lidí bude zavedena na scestí. (Mat. 24:11) Apoštol Petr křesťany varoval: „I mezi vámi budou falešní učitelé.“ (2. Petra 2:1) Apoštol Pavel mluvil o tom, že nastane „časové období, kdy [lidé] nesnesou zdravé učení, ale budou si shromažďovat učitele ve shodě se svými vlastními touhami, aby jim lechtali uši“. (2. Tim. 4:3, 4) Na tom, že lidé jsou zaváděni na scestí, má podíl Satan. Použil odpadlé křesťany, aby povzbuzující pravdu o Božím záměru s člověkem a se zemí zahalil. (Přečti 2. Korinťanům 4:3, 4.)

4. Jakou naději danou lidstvu zavrhli odpadlí náboženští vůdci?

⁴ Písmo vysvětluje, že Boží Království je nebeská vláda, která zničí všechny lidmi vytvořené vlády. (Dan. 2:44) Během Kristova tisíciletého panování bude Satan spoután v propasti, mrtví budou vzkříšeni a lidstvo bude na zemi povzneseno k dokonalosti. (Zjev. 20:1–3, 6, 12; 21:1–4) Odpadlí náboženští představitelé křesťanstva však přijali jiné názory. Například církevní Otec Origenes z Alexandrie, který žil ve třetím století, odsoudil ty křesťany, kteří věřili, že Milénium přinese požehnání na zemi. Katolický teolog Augustin z Hippa (354–430 n. l.) „zastával názor, že žádné milénium nebude,“ říká The Catholic Encyclopedia.a

5, 6. Proč Origenes a Augustin odporovali učení o Miléniu?

⁵ Proč Origenes a Augustin odporovali učení o Miléniu? Origenes byl žákem Kléménta Alexandrijského a ten převzal z řecké tradice myšlenku o nesmrtelné duši. Origenes byl velmi ovlivněn Platónovými názory o duši, a proto „do křesťanské doktríny vestavěl celý soubor nauk souvisejících s duší, který převzal od Platóna,“ uvádí teolog Werner Jaeger. Pozemská požehnání Milénia tak Origenes přesunul do duchovní sféry.

⁶ Pokud jde o Augustina, ten přijal „křesťanství“ ve svých 33 letech a předtím byl stoupencem novoplatonismu — formy platónské filozofie, kterou vytvořil ve třetím století Plótinos. Augustin po svém obrácení zůstal ve způsobu uvažování novoplatonistou. „V jeho mysli se náboženství Nového zákona naprosto smísilo s platónskou tradicí řecké filozofie,“ říká The New Encyclopædia Britannica. Pro Tisíciletou vládu, o které se píše ve 20. kapitole Zjevení, měl Augustin „alegorické vysvětlení“, uvádí The Catholic Encyclopedia a dodává, že „toto vysvětlení . . . přijali další po sobě jdoucí západní teologové a původní podoba názoru na milénium již nedostávala podporu“.

7. Která falešná nauka podkopala naději člověka na věčný život na zemi a jak k tomu došlo?

⁷ Naděje lidstva na věčný život na zemi byla podkopána názorem, jenž převládal ve starověkém Babylóně a odtud se rozšířil po celém světě, totiž že člověk má nesmrtelnou duši nebo ducha, který v hmotném těle pouze přebývá. Křesťanstvo tuto myšlenku převzalo a teologové překrucovali Písmo tak, aby se zdálo, že texty, které mluví o nebeské naději, učí to, že všichni dobří lidé jdou do nebe. Podle tohoto názoru člověk žije na zemi jen přechodně — jako by na zkoušku, která rozhodne, zda je hoden života v nebi. Něco podobného se s původní nadějí na věčný život na zemi stalo Židům. Židé postupně přijali řeckou představu o vrozené nesmrtelnosti, a jejich naděje na pozemský život se vytratila. Tato představa je naprosto odlišná od toho, co o člověku říká Bible. Člověk je tvor hmotný, a ne duchovní. Prvnímu člověku Jehova řekl: „Jsi . . . prach.“ (1. Mojž. 3:19) Věčným domovem lidstva není nebe, ale země. (Přečti Žalm 104:5; 115:16.)

Záblesky pravdy

8. Co začátkem 17. století někteří učenci říkali o naději pro lidstvo?

⁸ Ačkoli většina náboženství, která tvrdí, že jsou křesťanská, naději na věčný život na zemi popírá, Satanovi se nepodařilo pravdu úplně zakrýt. V průběhu staletí někteří pečliví čtenáři Bible záblesky pravdy zahlédli, když porozuměli některým stránkám Božího záměru povznést lidstvo k dokonalosti. (Žalm 97:11; Mat. 7:13, 14; 13:37–39) Začátkem 17. století bylo Svaté Písmo dostupnější, a to díky biblickým překladům a tisku. V roce 1651 jeden učenec napsal, že jestliže prostřednictvím Adama lidé „ztratili ráj a věčný život na zemi“, pak v Kristu „bude všem lidem umožněno žít na zemi; protože jinak by toto porovnání nebylo správné“. (Přečti 1. Korinťanům 15:21, 22.) John Milton (1608–1674), jeden ze slavných anglických básníků, napsal dílo Ztracený ráj a pokračování nazvané Ráj opět nabytý. Ve svých spisech se zmiňoval o tom, že věrní lidé obdrží odměnu v pozemském ráji. Ačkoli studiu Bible věnoval velkou část svého života, uvědomoval si, že biblické pravdě bude možné plně rozumět teprve v době Kristovy přítomnosti.

9, 10. (a) Co napsal Isaac Newton o naději lidstva? (b) Proč se Newton domníval, že Kristova přítomnost je ještě daleko?

⁹ Hluboký zájem o Bibli měl také slavný matematik sir Isaac Newton (1642–1727). Pochopil, že svatí budou vzkříšeni k nebeskému životu a budou neviditelně panovat s Kristem. (Zjev. 5:9, 10) O poddaných tohoto Království napsal: „Po dni soudu bude země dále obydlena smrtelníky, a to nejen po 1 000 let, ale dokonce navždy.“

¹⁰ Newton se domníval, že Kristova přítomnost nastane až v daleké budoucnosti. „Jedním důvodem, proč Newton viděl Boží Království tak daleko, byl jeho pesimismus vycházející z toho, že všude kolem sebe viděl velké odpadlictví v podobě zakořeněné nauky o Trojici,“ řekl historik Stephen Snobelen. Dobrá zpráva byla stále zahalena. Newton neviděl žádné křesťanské hnutí, které by ji kázalo. Napsal: „Těmto Danielovým [proroctvím] a Janovým proroctvím [zaznamenaným v knize Zjevení] nemá být porozuměno až do času konce.“ Newton vysvětlil: „‚Potom,‘ dí Daniel, ‚mnozí budou běhat sem a tam a přibude poznání.‘ Neboť evangelium musí být před velkým soužením a koncem světa kázáno ve všech národech. Zástup nesoucí palmy, který vychází z velkého soužení, nemůže být nespočetný a ze všech národů, pokud se takovým nestane díky kázání evangelia dříve, než to přijde.“ (Dan. 12:4; Mat. 24:14; Zjev. 7:9, 10)

11. Proč v době Miltona a Newtona naděje lidstva zůstávala pro většinu lidí zahalená?

¹¹ V době, kdy žili Milton a Newton, bylo nebezpečné vyjadřovat názory, jež byly v rozporu s oficiálními církevními naukami. Většina výsledků, k nimž došli při svém biblickém bádání, tedy byla uveřejněna až po jejich smrti. Učení o vrozené nesmrtelnosti nebylo v období reformace v 16. století zreformováno a nejvlivnější křesťanské církve navíc dále učily Augustinovu myšlenku, že Milénium není věcí budoucnosti, ale že už proběhlo. Vzrostlo poznání v čase konce?

„Pravé poznání se rozhojní“

12. Kdy se mělo pravé poznání rozhojnit?

¹² Pokud jde o ‚čas konce‘, Daniel předpověděl velmi příznivý vývoj. (Přečti Daniela 12:3, 4, 9, 10.) A Ježíš řekl: „V tom čase budou spravedliví zářit jasně jako slunce.“ (Mat. 13:43) Jak se v čase konce pravé poznání rozhojnilo? Podívejme se, k čemu došlo v průběhu několika desetiletí před rokem 1914, v němž čas konce nastal.

13. Co napsal Charles Taze Russell o zkoumání námětu obnova?

¹³ Koncem 19. století se někteří upřímní jedinci snažili porozumět „vzoru zdravých slov“. (2. Tim. 1:13) Jedním z nich byl Charles Taze Russell. V roce 1870 společně s několika jinými lidmi, kteří hledali pravdu, vytvořili skupinu ke studiu Bible. V roce 1872 zkoumali námět obnovy. Russell později napsal: „Do té doby jsme jasně neviděli ten velký rozdíl mezi odměnou pro církev [sbor pomazaných křesťanů], která je nyní zkoušena, a odměnou pro věrné ze světa.“ Odměnou pro tuto druhou skupinu bude „obnova dokonalého lidského života, z jakého se kdysi těšil v Edenu jejich prapředek a hlava, Adam“. Russell uznával, že mu ve studiu Bible pomohli jiní lidé. Koho měl například na mysli?

14. (a) Jak Henry Dunn rozuměl slovům ve Skutcích 3:21? (b) K čemu dospěl Henry Dunn při zkoumání otázky, kdo bude žít věčně na zemi?

¹⁴ Patřil k nim Henry Dunn. Ten psal o časech „obnovy všech věcí, o nichž mluvil Bůh ústy svých svatých proroků staré doby“. (Sk. 3:21) Dunn věděl, že k této obnově patří to, že lidstvo bude povzneseno k dokonalosti na zemi během Tisícileté vlády Krista. Zkoumal také otázku, na kterou mnozí neznali odpověď, totiž kdo bude žít věčně na zemi. Objasnil, že miliony lidí budou vzkříšeny, budou se učit pravdě a budou mít příležitost projevovat víru v Krista.

15. Co George Storrs rozpoznal ohledně vzkříšení?

¹⁵ V roce 1870 George Storrs došel k závěru, že nespravedliví budou vzkříšeni a dostanou příležitost žít věčně. Z Písma také rozpoznal, že ten, kdo bude vzkříšen, ale příležitosti žít věčně se nechopí, „skončí ve smrti, i kdyby ‚hříšník byl stoletý‘“. (Iz. 65:20) Storrs žil v Brooklynu v New Yorku a byl vydavatelem časopisu Bible Examiner.

16. Čím se badatelé Bible odlišili od křesťanstva?

¹⁶ Russell na základě Bible poznal, že přišel čas, aby byla dobrá zpráva oznamována v širokém rozsahu. A tak v roce 1879 začal vydávat časopis Sionská Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy nyní známý jako Strážná věž hlásající Jehovovo Království. Pravdě o naději lidstva předtím rozumělo jen málo lidí, ale pak skupiny badatelů Bible v mnoha zemích začaly dostávat Strážnou věž a studovat ji. Badatelé Bible byli přesvědčeni, že do nebe půjde jen malý počet osob, zatímco miliony lidí obdrží dokonalý život na zemi. Tímto názorem se odlišili od většiny křesťanstva.

17. Jak se pravé poznání rozhojnilo?

¹⁷ Předpověděný ‚čas konce‘ začal v roce 1914. Skutečně se pravé poznání o naději lidstva rozhojnilo? (Dan. 12:4) V roce 1913 už byla Russellova kázání uveřejňována ve 2 000 novinách s celkovým počtem 15 000 000 čtenářů. Do konce roku 1914 zhlédlo přes 9 000 000 lidí na třech kontinentech „Fotodrama Stvoření“ — program, ke kterému patřily film a diapozitivy a který vysvětloval Kristovu tisíciletou vládu. Od roku 1918 do roku 1925 si přednášku „Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou“, která pojednávala o věčném životě na zemi, mohli vyslechnout lidé po celém světě ve více než 30 jazycích. V roce 1934 svědkové Jehovovi už chápali, že ti, kdo doufají, že budou věčně žít na zemi, by se měli dát pokřtít. Díky tomu, že porozuměli naději na věčný život na zemi, kázali dobrou zprávu o Království s novým nadšením. Dnes za tuto naději projevují Jehovovi vděčnost miliony lidí.

‚Slavná svoboda‘ před námi

18, 19. Čím se bude vyznačovat život, který je předpověděn u Izajáše 65:21–25?

¹⁸ Prorok Izajáš byl inspirován, aby psal o životě, z něhož se Boží lid bude těšit na zemi. (Přečti Izajáše 65:21–25.) Některé stromy, jež existovaly asi před 2 700 lety, kdy Izajáš tato slova napsal, zřejmě existují až dodnes. Umíš si představit, že bys žil tak dlouho a stále byl při síle a v dobrém zdraví?

¹⁹ Život už nebude jen krátkou cestou od kolébky k hrobu, ale bude lidem poskytovat nekonečné množství příležitostí stavět, sázet a učit se. Představ si, jaká přátelství budeš moci rozvíjet. Tyto láskyplné vztahy se budou stále prohlubovat. Bude nádherné, až všichni na zemi budou mít „slavnou svobodu Božích dětí“. (Řím. 8:21)

[Poznámka pod čarou]