NEZAPOMENUTELNÝ SJEZD V RUSKU

Další významnou událostí v historii kazatelského díla v Estonsku byl mezinárodní sjezd, který se v červnu 1992 konal v ruském Sankt Petěrburgu. Pro mnohé z té tisícovky estonských delegátů to byla chvíle radostného shledání s bývalými spoluvězni a jinými svědky, s nimiž se setkali během svého vyhnanství na Sibiři.

„Doba, kdy se sjezd konal, pro nás byla ideální,“ vypráví jeden z delegátů. „Za poměrně příznivou cenu jsme si najali zvláštní vlak, za který jsme zaplatili v ruských rublech. Potom, pouhý týden před sjezdem, se v Estonsku začaly místo rublů používat estonské koruny. Kdybychom v tom týdnu byli pryč, nemohli bychom si směnit žádné peníze. I tak bylo množství peněz, které jsme si mohli vyměnit, omezené. Co si teď počít s rubly, které se nám směnit nepodařilo? Vzhledem k tomu, že v Rusku se stále používaly, bratři si je vzali s sebou na sjezd a dali je do schránek na dobrovolné dary. Ale to není všechno. Kdyby byl sjezd naopak o týden později, kdy vstoupila v platnost nová nařízení o přechodu hranic, museli bychom si koupit drahá víza. Načasování sjezdu bylo pro bratry skutečně vynikající.“

Tento pamětihodný sjezd udělal na mnohé účastníky velký dojem. Například jedna zájemkyně se rozhodla, že se do Ruska vydá společně se svědky. Vypráví: „Asi jsem špatně rozuměla tomu, kdy se vlastně odjíždí. Když jsem tedy dorazila na stanici, vlak byl pryč. Já už jsem si ale koupila lístek. Co teď? Modlila jsem se k Jehovovi, aby mi pomohl se na sjezd dostat, a slíbila jsem mu, že pro to udělám všechno, co bude v mých silách.

Přednosta stanice mi řekl, že si budu muset koupit lístek na jiný vlak. Já jsem ale tolik peněz neměla. Najednou jsem uviděla, že se na stanici objevila skupina lidí. Všichni vypadali tak šťastně a byli tak hezky oblečení! Ukázalo se, že jsou to svědkové z ostrova Saaremaa. Jejich vlak ještě nepřijel a já jsem nakonec mohla cestovat s nimi — stačil mi k tomu ten lístek, který jsem už měla. Ani nedokážu říct, jak se mi ulevilo.

Po cestě svědkové zpívali písně Království. Silně to na mě zapůsobilo. Měla jsem pocit, jako by mě přijali do své duchovní rodiny. Byla jsem s nimi celý sjezd, takže jsem mohla pozorovat jejich lásku a opravdovost. Rozptýlilo to veškeré pochybnosti, které jsem o svědcích dřív měla. Bylo mi naprosto jasné, že jsem našla Boží pozemskou organizaci.“ Tato bývalá zájemkyně je dnes spolu se svým manželem v pravidelné průkopnické službě.

[Obrázek na straně 238]

Mezinárodní sjezd v Sankt Petěrburgu, 1992