Půjčky mezi přáteli

„NIČEMNÝ SI PŮJČUJE A NESPLÁCÍ, KDEŽTO SPRAVEDLIVÝ PROJEVUJE PŘÍZEŇ A DÁVÁ DARY.“ (ŽALM 37:21)

„NIC nepůjčuj a nic si nikde nedluž! Kdo půjčí, přítele i půjčku ztrácí.“ Tato slova napsal anglický dramatik William Shakespeare, který opakoval odvěkou moudrost. Určitě jen málo činitelů ovlivňujících lidské vztahy může vyvolat takové napětí jako vypůjčování a půjčování peněz. I s těmi nejlépe vymyšlenými plány a upřímnými úmysly ne všechno vždycky dopadne tak, jak se předpokládá. (Kazatel 9:11, 12)

Mohou nastat okolnosti, kdy pro dlužníka bude obtížné nebo nemožné své dluhy splatit. Nebo věřitel možná náhle zjistí, že nutně potřebuje peníze, které půjčil. Jestliže se stane něco takového, na co upozorňoval Shakespeare, mohou být přátelské a pokojné vztahy ohroženy.

Někdo samozřejmě může mít k tomu, aby si vypůjčil nějaké peníze, pádné důvody. Snad se dostal do finančních problémů následkem vážné nehody nebo ztráty zaměstnání a jediné východisko vidí v půjčce. Bible doporučuje těm, kdo mohou pomoci lidem, kteří jsou v nouzi, aby to určitě udělali. (Přísloví 3:27) Tato pomoc možná mimo jiné znamená půjčit jim peníze. Jak by však měli na své závazky pohlížet křesťané, kteří se dostanou do takové situace?

Zásady, které je potřeba brát v úvahu

Bible není finanční příručka. Nepopisuje všechny podrobnosti, které snad jsou s vypůjčováním a půjčováním peněz spojeny. Sporné body, například zda úrok požadovat, nebo ne, a jak má být úrok vysoký, jsou ponechány na těch, jichž se půjčka týká.a Bible však uvádí jasné a láskyplné zásady, jimiž by se ve svých postojích i v chování měl řídit každý, kdo si peníze vypůjčuje nebo kdo je někomu půjčuje.

Věřitel

I když závažnější povinnost má ten, kdo si půjčuje, přesto určité zásady platí i pro toho, kdo půjčuje. Bible ukazuje, že jsme-li schopni pomáhat těm, kdo to potřebují, měli bychom to dělat. (Jakub 2:14–16) To však neznamená, že křesťan je povinen půjčovat peníze, i když o půjčku žádá jeho duchovní bratr. Bible říká: „Chytrý je ten, kdo uviděl neštěstí a pak se jde skrýt.“ (Přísloví 22:3)

Rozumný člověk si jasně uvědomuje, že s půjčováním peněz jsou spojena velmi konkrétní osidla, a proto každou prosebnou žádost o úvěr, kterou snad dostane, pečlivě zváží. Je ta žádost opodstatněná? Rozmyslel si ten, kdo o půjčku žádá, celou záležitost opravdu důkladně? Je případný dlužník ukázněný a má dobrou pověst? Je ochoten podepsat doklad smlouvy? (Srovnej Jeremjáše 32:8–14.) Je skutečně připraven dluh splatit?

Z toho nevyplývá, že by v případě potřeby měl křesťan odmítnout půjčit peníze i tomu, kdo podle jeho názoru zřejmě nebude schopen půjčku splatit. Křesťanovy osobní závazky k jiným křesťanům značně přesahují solidní obchodní zvyklosti. Apoštol Jan se ptá: „Kdokoli však má prostředky tohoto světa k podpoře života a spatří svého bratra, který má nouzi, a přesto před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska?“ Ano, na křesťanech musí být vidět, že ‚nemilují slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou‘. (1. Jana 3:17, 18)

V některém případě se křesťan snad rozhodne, že svému bratrovi, který je v nouzi, peníze nepůjčí. Možná mu raději dá nějaký dar nebo mu nabídne pomoc v jiné formě. V podobném duchu se věřitel snad rozhodne jednat milosrdně, když vzniknou potíže se splácením. Je možné, že s ohledem na dlužníkovy změněné okolnosti si bude přát rozložit splátky do delšího období, snížit je, nebo dokonce celý dluh odpustit. To závisí na osobním rozhodnutí, k němuž každý musí dospět sám.

Křesťané by si měli uvědomovat, že Bůh všechno sleduje a že nás bude volat k odpovědnosti za to, jak se chováme a jakým způsobem používáme své prostředky. (Hebrejcům 4:13) Biblická rada, ať se všechny naše „záležitosti dějí v lásce“, se rozhodně vztahuje i na půjčky mezi přáteli. (1. Korinťanům 16:14)