ÚTOČIŠTNÁ MĚSTA

Jehovův zákon o svatosti krve byl naprosto jasný. Jestliže byla prolita lidská krev, byla tím země, ve které bydleli synové Izraele a uprostřed které přebýval Jehova, znečištěna a usmíření za to bylo možné jen krví toho, kdo lidskou krev prolil. (1Mo 9:5, 6; 4Mo 35:33, 34) Vrah tedy měl být „zcela jistě usmrcen“ mstitelem krve, a tím byla krev oběti pomstěna a bylo vyhověno zákonu ‚život za život‘. (2Mo 21:23; 4Mo 35:21) Co se však mělo stát s člověkem, který někoho zabil neúmyslně, například když mu při štípání dříví nešťastnou náhodou ulétla sekera od topůrka? (5Mo 19:4, 5) Pro lidi, které potkalo takové neštěstí, Jehova láskyplně opatřil útočištná města. Bylo jich šest a mohl v nich najít ochranu a útočiště před mstitelem krve ten, kdo někoho zabil nešťastnou náhodou. (4Mo 35:6–32; Joz 20:2–9)

Právní postup. Když se uprchlík dostal do útočištného města, musel starším toho města u vchodu do městské brány oznámit, co se stalo, a měl být pohostinně přijat. Aby tohoto opatření nevyužívali svévolní vrazi, kteří by se chtěli skrýt, musel v městské bráně toho města, které mělo soudní pravomoc nad místem, kde došlo k zabití, uprchlík podstoupit výslech, aby se prokázala jeho nevina. Jestliže se zjistilo, že je nevinen, byl poslán zpět do útočištného města. Jeho bezpečnost však mohla být zaručena jen tehdy, jestliže ve městě zůstal až do konce svého života nebo do smrti velekněze. Tyto podmínky nemohly být změněny žádným výkupným. (4Mo 35:22–29, 32; Joz 20:4–6) Ani Jehovův posvátný oltář nebyl pro vrahy ochranou, což je zřejmé z případu Joaba. (2Mo 21:14; 1Kr 1:50; 2:28–34; viz heslo MSTITEL KRVE.)