Prastarý problém s příbuznými manželského druha

„NEMOHU tě už ani vidět!“ křikla Fudžiko na svou tchyni Tomiko. Fudžiko už omrzelo nechat si poroučet. Přestože se jí dařilo zůstávat na povrch klidná, žila v úzkosti. „V srdci jsem pociťovala hořkost,“ říká. „Nebyla jsem sama sebou. Už jsem tak nemohla den po dni žít.“

Stará žena v Japonsku, která žije sama, prohlašuje: „Syn a jeho manželka mě opustili. Nemusím si teď kvůli nikomu dělat starosti a žiji si, jak chci, ale když zapadne slunce, přece jen se cítím osaměle.“

Prastarý konflikt mezi tchyní a snachou najdeme všude. „Je politováníhodné,“ poznamenává redaktorka Dulcie Bolingová z Austrálie, „že některé ženy nepřestanou žárlit na své snachy. . . S tím se nedá mnoho dělat, jen se usmívat a snášet to.“ V Orientu dokonce kolují pověsti o stařenách, které byly na popud své snachy zanechány opuštěné v horách.

Dnes je ten konflikt složitější než kdy jindy. Průměrný věk podle statistik roste, rodiny se zmenšují a rozdíl mezi úmrtností mužů a žen se zvětšuje. K čemu to vede? Více žen se dožívá sedmdesáti, osmdesáti a více let a z konfliktu mezi tchyní a snachou se stává místo někdejšího sprintu vysilující maraton.

Orientálci dávají přednost něčemu jinému. Podle mezinárodního průzkumu Správní a koordinační agentury v Japonsku chce většina starších lidí v Japonsku a Thajsku žít s příbuznými. Průzkum zjistil, že tak žije 61 procent starších lidí v Thajsku a 51 procent v Japonsku.

Tato volba je samozřejmě běžná i na Západě. Velmi staří nebo nepohybliví rodiče často bydlí u svých dětí. Ve Francii je běžné, že lidé po pětasedmdesátce, kteří přežili svého manželského druha, bydlí u jednoho ze svých dětí.

Přijímat klady a zápory

Když se dvě nebo tři generace rozhodnou žít pod jednou střechou, má to samozřejmě jisté výhody. Staří se cítí bezpečněji a méně osaměle. Mladší generace se může učit ze zkušenosti starších a jsou tu i ekonomické výhody.

Ale společný život může na druhé straně ještě víc zamotat již tak spletité vztahy k manželovým příbuzným. Například v Japonsku, kde staří rodiče tradičně žijí s nejstarším synem a jeho rodinou, je konflikt mezi tchyněmi a snachami příslovečný.

Co dělat, když se ocitneš v takové situaci? Profesor sociologie na Guilford Coollege, Paul E. Zopf, Jr., píše ve své knize America’s Older Population: „Rodina také plodí konflikty a příležitost konflikty řešit. Schopnost zvládnout konflikt a plodně spolupracovat se staršími členy bývá umění, které se přenáší do jiných vztahů.“

Dívej se tedy na vše pozitivně. Naučíš-li se zvládat rodinné konflitky, získáš pravděpodobně větší obratnost v řešení jiných spletitých situací. Přijmi to jako výzvu, a staneš se lepším člověkem. Podívejme se na problémy soužití s příbuznými manželského druha a uvidíme, jak se dají úspěšně řešit.

Z čeho pramení problém?

„MOC soli rodině nesvědčí!“ prohlašuje matka. „Ale vždyť to jídlo nemá žádnou chuť!“ trvá na svém snacha. A když se matka obrátí zády, hodí tam špetku soli.

Každá se snaží dělat to po svém a nakonec obě jedí jídlo, které ani jedné nechutná. Následky ovšem mohou být mnohem vážnější. Třenice s příbuznými manželského druha mohou vést k mnohaletým duševním i citovým bojům.

Mnohým připadá taková neshoda nevyhnutelná. „I když se zdá, že spolu členové rodiny vycházejí dobře, mezi tchyní a snachou nutně musí vznikat tření,“ píše dr. Šigeta Saito, předseda Japonského sdružení ústavů pro duševně choré. Ale ten problém se neomezuje na Orient.

V zemích na Východě i na Západě vychází v novinách a časopisech plno rad, jak řešit konflikty s příbuznými manželského druha. Z čeho tedy mohou pramenit ty problémy?

Kdo má hlavní slovo?

Když se dvě ženy dělí o jednu kuchyni, často je spornou otázkou, kdo bude rozhodovat. „Každá máme jinou chuť a jiné postupy, a rozčilovala jsem se pokaždé, když vznikla neshoda,“ říká žena, která už přes dvanáct let žije s tchyní.

„Prvních deset let jsme se škorpily kvůli malichernostem,“ přiznává jiná snacha. Neshody mohou vzniknout i kvůli tomu, jak se věší košile na šňůru. Situace může být těžká, i když spolu ženy nebydlí. Tchyně, která na návštěvě pronáší poznámky jako: „Můj syn nerad maso na tenhle způsob“, může vyvolat dlouhodobou nevoli. Nakonec jde jen o to, kdo má v čem hlavní slovo, a ve prospěch koho.

Takako Sodei, docent pro vytváření domova na Ženské univerzitě v Očanomizu, na tuto spornou otázku poukazuje slovy: „Bez ohledu na to, zda někdo žije se synem a snachou, nebo s dcerou a zetěm, není možné, aby v domácnosti soupeřily o nadvládu dvě manželky. Je nutné mít oddělený životní prostor, nebo situaci uzpůsobit tak, že jedna žena vytváří domov a druhá pomáhá.“ Dvě generace se musí rozumně dohodnout na základě tělesného a duševního stavu té starší a zkušenosti či nezkušenosti té mladší.

Otázka soukromí

Když bydlí dvě nebo více generací ve stejném bytě, členové rodiny musí do jisté míry obětovat své soukromí. Každý člen rodiny v tom však asi bude mít jiná měřítka. Mladá dvojice může toužit po větším soukromí, kdežto starší mohou žíznit po větší družnosti.

Například jedna snacha žijící nedaleko Tokia měla pocit, že tchyně narušuje její manželské soukromí. Čím? Tím, že prala její a manželovo osobní prádlo, skládala je a uklízela. Připadalo jí nevhodné, že pro ně tchyně dělá tyto osobní věci. Její tchyni Tokiko naopak rozrušilo, když snacha při úklidu vyházela věci, které Tokiko po léta schraňovala.

Vpády do soukromí mohou jít do krajnosti. Toma a jeho manželku, kteří pečovali o Tomovu starou matku, vyvádělo z míry to, že uprostřed noci přicházela do jejich ložnice. Proč to dělala? „Chtěla jsem se podívat, jestli je Tom v pořádku,“ říkala matka. Problém vyřešilo teprve přestěhování do poschoďového bytu, kde měla matka zakázáno chodit nahoru.

V mnoha rodinách však problémy opravdu zesílí až s příchodem třetí generace.

Dnes je běžné, že mladé matky hledají rady k péči o dítě v různých knihách. Ale babička se svými léty zkušeností ve výchově dětí má přirozeně pocit, že právě ona je způsobilá dávat rady. Na takové rady se ovšem často pohlíží jako na kritiku, a vznikají spory.

Tento problém musela řešit Takako, když ukázňovala svého synka. Manželova matka i babička se přihnaly do pokoje,. aby ji zarazily, a křičely ještě hlasitěji než plačící děcko. Zastrašená Takako přestala syna ukázňovat. Později si uvědomila důležitost ukázňování a rozhodla se v takové výchově pokračovat. — Přísloví 23:13; Hebrejcům 12:11.

Také jedna matka z Jokohamy měla po narození svých dětí rozepře s tchyní. Popouzelo ji, že babička dává dětem mezi hlavními jídly pamlsky, takže pak nejedly.

Dr. Saito k tomuto problému poznamenává: „[Prarodiče] dávají vnoučatům sladkosti a kapesné. Nahrávají sobeckým přáním mladých. Prostě svá vnoučata nekonečně rozmazlují.“ Radí mladým matkám, aby jasně ukázaly, že ve výchově svých dětí nebudou dělat žádné ústupky.

Soupeření o náklonnost

V tomto sporu mezi tchyní a snachou působí něco zcela nerozumového. „Psychologicky řečeno,“ vysvětluje dr. Saito, „matka cítí, že jí snacha vyrvala syna. Nahlas to samozřejmě neřekne, protože je to příliš dětinské. Ale podvědomě má v sobě hluboce zakořeněnou myšlenku, že je oloupena o náklonnost svého syna.“ Tak vzniká mezi oběma napjatý vztah, ne-li přímá rivalita.

Zdá se, že tento sklon sílí tím, jak se zmenšuje velikost rodiny. Když má matka na starost méně dětí, cítí se svému synovi blíže. Po létech soužití dobře ví, co má a co nemá rád. Přestože novomanželka dychtí manželovi vyhovět, schází jí tato důvěrná znalost — alespoň zpočátku. Proto může snadno vzniknout duch soutěžení, a matka se snachou soupeří o náklonnost téhož muže.

Těšit se z vřelých vztahů s příbuznými manželského druha

FUDŽIKO, usoužená snacha, o níž se mluvilo v úvodním článku, nakonec přesvědčila manžela, aby se odstěhovali od rodičů do nedalekého bytu. Příliš se to však nezlepšilo. Manželovi rodiče zasahovali dál a její sklíčenost trvala. Potom ji jednou kdosi navštívil.

Ta návštěva přivedla Fudžiko na cestu, která změnila její osobnost, a tak se zlepšily i její vztahy k druhým. Začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. Časem se její postoj tak změnil, že se její tchán chtěl studia zúčastnit, aby na vlastní oči viděl, ‚jaké je to náboženství, které ji tak změnilo‘.

Uznat nový svazek

Bible podává jasný obraz biblického manželského uspořádání. Když Bůh stvořil první lidský pár a svedl jej dohromady, stanovil následující zásadu: „Muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky a stanou se jedním tělem.“ (1. Mojžíšova 2:24) Nová dvojice tedy musí uznat, že vstoupila do nového svazku. Musí se nyní držet jeden druhého jako nezávislá jednotka, i kdyby žili s rodiči svého druha.

Opustit otce a matku ovšem neznamená, že se děti po svatbě obrátí k rodičům zády a že už je nemusí uznávat a ctít. „Nepohrdej svou matkou jen proto, že zestárla,“ nabádá Bible. (Přísloví 23:22) Přesto se manželstvím vztahy pozměňují. Pokud to má každý člen rodiny na paměti, může mladá dvojice těžit ze zkušeností a moudrosti rodičů.

Timoteus, mladý muž s dobrou pověstí, jehož vzal apoštol Pavel s sebou na misionářské cesty, byl vychován svou židovskou matkou Euniké. Ale na utváření jeho života měla zřejmě podíl i jeho babička Lois. (2. Timoteovi 1:5; 3:15) To neznamená, že mají babičky právo vměšovat se do výchovy dětí a stanovit jiné normy než rodiče. Existuje náležitý způsob, jak může starší generace pomáhat mladší při výchově dětí. — Titovi 2:3–5.

„Opravdu moudrá žena“

Mají-li dvě generace spolupracovat v tak citlivé otázce, jako je výchova dětí, obě musí jednat s moudrostí. „Opravdu moudrá žena vybudovala svůj dům,“ říká jedno biblické přísloví, „ale pošetilá jej strhává vlastníma rukama.“ (Přísloví 14:1) Jak může žena budovat svůj dům? Tomiko říká, že vztah k snaše Fudžiko jí pomohla napravit výměna myšlenek. „Kde není důvěrný hovor, tam se maří plány,“ upozorňuje Bible. — Přísloví 15:22.

Výměna myšlenek neznamená vychrlit všechno, co si myslíš, bez ohledu na city druhých. Tady hraje důležitou úlohu moudrost. „Moudrý bude naslouchat“ tomu, co říkají druzí. Někdy mají příbuzní manželského druha co říci, ale váhají to vyslovit. Projev rozlišovací schopnost a ‚načerpej jejich myšlenky‘. Pak ‚rozjímej‘, než něco řekneš. — Přísloví 1:5; 15:28; 20:5.

Velmi důležité je načasování. „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas,“ říká jedno biblické přísloví. (Přísloví 25:11) Tokiko a její snacha říkají, že čekají na správný čas, než vyjádří názor, který může být té druhé proti mysli. „Snažím se uvažovat, než něco řeknu, když chci snaše na něco poukázat,“ říká Tokiko. „Nechávám si ty myšlenky v hlavě a promluvím, až když je v dobré náladě a nemá hlad. Víte, když má člověk hlad, snadno se rozčílí.“

Moudrá žena nebude špatně mluvit o manželově rodině. „Ať jsme tchyně nebo snachy, měly bychom si být vědomy toho, že všechno špatné, co o té druhé rodině řekneme, se ta nakonec dozví,“ říká Sumie Tanaka, japonská spisovatelka, která třicet let bydlela se svou tchyní. Doporučuje spíše mluvit o manželových příbuzných dobře, přímo i nepřímo.

Ale co když manželovi rodiče nereagují na tvé snahy?

Odpouštěj

Vážné problémy s příbuznými manželského druha často vznikají z věcí, které by nevyvolaly žádný problém, kdyby je udělal nebo řekl někdo jiný. Protože jsme všichni nedokonalí a ‚klopýtáme slovem‘, někdy ‚mluvíme bezmyšlenkovitě, jako bychom bodali mečem‘. (Jakub 3:2; Přísloví 12:18) Je však moudré nerozzuřit se kvůli každému bezmyšlenkovitému slovu.

Ti, kdo překonali problémy s rodinou manželského druha, dbali biblické rady: „Snášejte se dále navzájem a ochotně si navzájem odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému důvod ke stížnosti.“ (Kolosanům 3:13) Pravda, nemusí být snadné snášet se s příbuznými svého druha a odpouštět jim, zejména když je důvod ke stížnostem. Ale silným popudem k tomu je ujištění, že tak sami dosáhneme odpuštění od Boha za své chyby. — Matouš 6:14, 15.

I ve východních zemích, kde se lidé tradičně řídí buddhismem, taoismem, konfuciánstvím a šintoismem, mnozí studují Bibli a naučili se oceňovat pravdu o laskavém stvořiteli. Takové ocenění jim pomohlo překonat zdánlivě nepřekonatelné pocity hořkosti.

„Láska nikdy neselhává“

Šťastný vztah mezi lidmi spřízněnými manželstvím potřebuje spolehlivý základ. Pomáhat zestárlému nebo nemocnému příbuznému manželského druha z pocitu povinnosti vždy nevede k nejlepším vztahům. To zjistila Haruko, když její tchyně umírala na rakovinu. Trávila většinu dne v nemocnici péčí o tchyni a k tomu se starala o vlastní rodinu. Byla v takovém stavu, že jí z toho vypadaly vlasy.

Jednou, když tchyni stříhala nehty, nechtěně jí jeden ustřihla až do živého. „Tobě na mně vlastně vůbec nezáleží!“ utrhla se tchyně.

Haruko byla otřesena těmi neuznalými slovy a neubránila se slzám. Pak si uvědomila, že ji ta slova tak zabolela proto, že pro tchyni všechno dělala z pocitu povinnosti. Rozhodla se, že se dá ve službě vést láskou. (Efezanům 5:1, 2) To jí pomohlo překonat zraněné city a získala k tchyni na zbytek jejího života nový vztah.

Opravdu, láska, jak ji definuje Bible, je klíčem k utišení rodinného nesouladu. Přečti si, co o lásce napsal apoštol Pavel, a uvidíš, že budeš souhlasit. „Láska je shovívavá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se podráždit. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává.“ Není divu, že Pavel dodal: „Láska nikdy neselhává.“ (1. Korinťanům 13:4–8) Jak můžeš pěstovat takovou lásku?

Bible řadí „lásku“ mezi „ovoce“ Božího ducha. (Galaťanům 5:22, 23) Kromě vlastního úsilí je tedy nezbytné mít také Božího ducha, máš-li pěstovat lásku tohoto druhu. Dále můžeš prosit Jehovu, Boha Bible, aby ti pomohl doplnit tvou osobnost o takovou lásku. (1. Jana 4:8) To vše samozřejmě vyžaduje, aby ses o Bohu poučoval tím, že studuješ jeho Slovo, Bibli. Svědkové Jehovovi ti vemi rádi pomohou, jako pomohli Fudžiko a mnoha jiným.

Když budeš uplatňovat to, co se učíš z Bible, shledáš, že se zlepší nejen tvůj vztah k Bohu, ale i tvůj vztah ke všem kolem včetně příbuzných manželského druha. Zakusíš to, co slibuje Bible, totiž „Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení“. — Filipanům 4:6, 7.

Z takového pokoje se nyní těší Fudžiko a jiní, o nichž se mluvilo v těchto článcích, a můžeš se z něj těšit i ty. Ano, budeš-li vzhlížet k Jehovovi Bohu a řídit se radami jeho Slova, Bible, můžeš si také vybudovat a udržet vřelý vztah k příbuzným svého manželského druha.

[Rámeček na straně 22 a 23]

Manžel — tvůrce pokoje, nebo jeho rušitel?

Když žijí pod jednou střechou dvě nebo tři generace, nelze přehlížet úlohu manžela při udržování pokoje v rodině. Profesor Tohru Ariči z univerzity na Kjúšú, odborník na sociologii rodiny, píše o typickém manželovi, který se vyhýbá odpovědnosti.

„Když žije dvojice s [matkou], matka pociťuje potřeby svého syna a neúmyslně se o syna stará, když takové potřeby postřehne. Syn péči bez váhání přijímá. Kdyby syn trochu víc myslel na postavení své manželky a odkázal matku do patřičných mezí, problém by se vyřešil. Syn si to naneštěstí příliš často neuvědomuje.“

Jak tedy může manžel sehrát aktivní úlohu při vytváření pokoje ve své rodině? Mitsuharu říká, že jeho rodině pomohlo uplatňování biblických zásad. „Pouto mezi matkou a synem je velmi silné, i když syn dospěje,“ přiznává, „takže musí vědomě vynaložit úsilí na to, aby ‚opustil svého otce a matku a přidržel se své manželky‘.“ Uplatnil tu zásadu tím, že o péči o dítě a výchově hovořil pouze s manželkou a v otázkách domácnosti nesrovnával manželku s matkou. „Teď,“ pokračuje, „se s mými rodiči navzájem respektujeme. Každý z nás ví, kde vměšování popudí a kde bude oceněna pomoc a spolupráce.“

Kromě toho, že ‚se přidrží své manželky‘, musí být manžel prostředníkem mezi svou matkou a manželkou. (1. Mojžíšova 2:24) Je třeba umět naslouchat a nechat je obě, aby si vylily srdce. (Přísloví 20:5) Jeden manžel, který se naučil taktně řešit situace, nejdříve zjišťuje, jaké názory má manželka. Pak promluví o sporných otázkách s matkou v manželčině přítomnosti. Když se syn takto snaží působit pokoj, může vytvořit doma příjemné vztahy mezi dvěma ženami, které má rád.

[Obrázek na straně 23]

Měj slyšící uši a vyměňuj si myšlenky

[Obrázek na straně 24]

Znamenité vztahy buduje láska, ne pocit povinnosti