Neobyčejná svatba

V SEVERNÍM Mosambiku se rozkládá svěže zelené údolí obklopené krásnými horami — některé z nich jsou skalnaté, jiné jsou pokryty bujným rostlinstvem. Zde leží vesnice Fíngoè. Za jasných zimních nocí se na obloze třpytí hvězdy a stříbrný měsíc osvětluje slaměné střechy vesnických příbytků. V tomto nádherném prostředí se konala jedinečná svatba.

Události se účastnily stovky lidí — a šli kvůli tomu pěšky mnoho hodin nebo i celé dny. Někteří z nich putovali nehostinnými a nebezpečnými územími, kde žijí hyeny, lvi a sloni. Mnozí z návštěvníků s sebou měli kromě osobních zavazadel i kuřata, kozy a zeleninu. Když došli do vesnice, zamířili na otevřené prostranství, na kterém se obvykle konají křesťanské sjezdy. Po dlouhé cestě sice byli unaveni, ale z jejich usmívajících se tváří bylo patrné, že jsou šťastní a že se už nemohou dočkat toho, co přijde.

Kdo byli ti, kdo měli uzavřít sňatek? Bylo jich mnoho! Ano, bylo to velmi mnoho dvojic. Nešlo o žádnou senzační hromadnou svatbu. Naopak, šlo o upřímné dvojice, o lidi s dobrými pohnutkami, kteří do té doby nemohli své manželství úředně zaregistrovat, protože žili v odlehlých územích, daleko od matričních úřadů. Všechny tyto dvojice studovaly Bibli se svědky Jehovovými a při tom si tito lidé uvědomili, jaká jsou Boží měřítka ohledně manželství. Poznali, že pokud se chtějí líbit svému Stvořiteli, Původci manželství, musí uzavřít manželství podle zákonů země, stejně jako v době Ježíšova narození vyhověli požadavkům registrace Josef s Marií. (Lukáš 2:1–5)

Přípravy na slavnostní událost

Odbočka svědků Jehovových v Mosambiku se rozhodla pomoci. Nejdříve se bratři spojili s ministerstvem spravedlnosti a s ministerstvem vnitra v mosambickém hlavním městě Maputo, aby zjistili, jak by se mělo podle zákona postupovat. Potom se s místními úřady v hlavním městě provincie Tete spojili misionáři, aby dále koordinovali přípravy. Bylo stanoveno datum, kdy misionáři a úředníci z notářství a z oddělení pro registraci občanů přijedou do vesnice Fíngoè. Mezitím odbočka poslala všem sborům, jichž se věc týkala, dopis obsahující vysvětlení a pokyny. Svědkové Jehovovi i místní úředníci se na tuto jedinečnou událost velmi těšili.

V neděli 18. května 1997 přijeli do Fíngoè tři misionáři společně se státními úředníky. Pro úředníky připravili pracovníci místních úřadů pohodlné ubytování v domě sousedícím s úřední budovou. Ale pohostinnost svědků Jehovových zapůsobila na hostující státní úředníky takovým dojmem, že se rozhodli nocovat společně s misionáři v improvizovaných chýších. Byli velmi překvapeni, když se dozvěděli, že jedním z kuchařů je starší místního sboru a že mezi dobrovolníky, kteří dělali obyčejné práce související s přípravou svatby, je cestující dozorce. Také si povšimli, že se misionáři rádi zasmějí, že bez námitek přijmou nocleh v prosté chýši a ke koupání používají jen malou konev. Úředníci ještě nikdy neviděli tak pevné pouto mezi lidmi pocházejícími z tak různorodého prostředí. Nejvíce však na ně zapůsobila víra, která se projevila tím, že lidé, kteří chtěli vyhovět zákonu země a Božímu opatření, přinesli kvůli tomu takové oběti.

Radostná událost

Jakmile dvojice přišly, ihned se připravily na první krok k uzavření manželství: tito lidé potřebovali získat rodný list. Všichni trpělivě čekali ve frontě před týmem pracovníků matričního úřadu, aby zde uvedli svá osobní data. Potom postoupili do další fronty, aby se dali fotografovat. Pak šli ke skupině pracovníků oddělení pro registraci občanů, aby zde dostali občanskou legitimaci. Potom se zase vrátili k týmu matričního úřadu, aby jim jeho pracovníci mohli vyhotovit vytoužený oddací list. Pak trpělivě čekali, až budou jejich jména vyvolána ampliónem. Vydání oddacího listu byla dojemná scéna. Všichni měli velkou radost a každá dvojice zvedala svůj oddací list do výšky jako drahocennou trofej.

To vše se odehrávalo ve výhni palčivého slunce. Vedrem ani prachem však tato radostná událost nebyla nijak rušena.

Muži byli oblečeni elegantně, mnozí měli sako a kravatu. Ženy byly oblečeny v tradičním oděvu, k němuž patří také dlouhá, velmi pestrá látka, jež se nazývá capulana a nosí se ovinutá kolem pasu. Některé z nich měly na rukou malé děti zabalené v podobné látce.

Všechno probíhalo dobře, ale dvojic bylo příliš mnoho, takže nebylo možné všechny obsloužit za jeden den. Když přišel večer, státní úředníci byli tak laskaví, že se rozhodli v práci pro zbývající dvojice pokračovat. Prohlásili, že když už „naši bratři“ přinesli takovou oběť a přišli, není možné nechat je čekat. Jejich ochota spolupracovat a jejich obětavost nebudou nikdy zapomenuty.

Přišla noc a začalo být velmi chladno. Jen málo účastníků mělo možnost přenocovat v chýších; dvojice většinou zůstaly venku a všichni se shlukli kolem ohňů. To však na radostné náladě nijak neubralo. Praskot ohně byl přehlušován smíchem a zpěvem — a zpívalo se čtyřhlasně. Mnozí účastníci vyprávěli, co se jim přihodilo cestou, a pevně přitom svírali doklady, které právě dostali.

Ráno se někteří vydali do vnitřní části vesnice prodat tam svá kuřata, kozy a zeleninu, aby mohli přispět na úhradu poplatku za registraci svého manželství. Mnozí opravdu tato zvířata „obětovali“, když je prodali hluboko pod jejich skutečnou cenou. Pro chudé lidi je koza něčím velmi cenným a nákladným, ale oni byli ochotní tuto oběť přinést, aby mohli uzavřít sňatek a líbit se svému Stvořiteli.

Cesta byla spojena s nesnázemi

Některé dvojice sem přišly pěšky z velmi vzdálených míst. Mezi těmito lidmi byli například Chamboko a jeho manželka Nhakulira. Když zde trávili druhou noc, vyprávěli svůj příběh a přitom si ohřívali nohy u ohně. Chambukovi je sice už 77 let, na jedno oko je slepý a na druhé vidí velmi špatně, ale přesto šel bosý tři dny společně s ostatními členy svého sboru, protože se rozhodl legalizovat svůj manželský svazek, který trvá už 52 let.

Anselmo Kembo, jemuž je 72 let, žije s Neri už asi 50 let. Několik dnů před cestou se při obdělávání své plantáže vážně zranil na noze o velký trn. Byl odvezen do nejbližší nemocnice, aby mu tam ránu ošetřili. Ale cestu pěšky do Fíngoè chtěl přesto podniknout, a tak nedbal na bolest a dobelhal se sem. Trvalo mu to tři dny. Anselmo držel v ruce svůj oddací list a vůbec se nesnažil skrývat svou radost.

Dalším pozoruhodným novomanželem byl Evans Sinóia, který byl kdysi polygamistou. Když poznal pravdu z Božího slova, rozhodl se, že legalizuje svůj manželský svazek se svou první manželkou, ale ta si to nepřála a odešla od něho k jinému muži. Jeho druhá manželka, která také studovala Bibli, souhlasila, že s ním uzavře manželství. Oba prošli pěšky nebezpečným územím, kde žijí lvi a jiná divoká zvířata. Po třídenní cestě se jim také podařilo zákonně uzavřít manželství.

V pátek, pět dnů po příchodu misionářů a úředníků, byla práce skončena. Bylo vydáno 468 občanských legitimací a 374 rodných listů. Oddacích listů bylo vydáno 233! Panovala zde velice radostná nálada. Přestože byli unaveni, všichni se shodli na tom, že se jim ta námaha skutečně vyplatila. Tato událost se bezpochyby nesmazatelně vryla do mysli i do srdce všech účastníků. Byla to opravdu neobyčejná svatba.