7. Na základě čeho křesťané v prvním století věděli, že při Památné slavnosti mají přijímat ze symbolů?

⁷ Praví křesťané v prvním století byli pomazáni svatým duchem. Mnozí z nich mohli využívat jednoho nebo více zázračných darů ducha, například mluvení jazyky. Pro tyto křesťany tedy nebylo obtížné poznat, že byli pomazáni duchem a že by při Památné slavnosti měli přijímat ze symbolů. Dnes to však mohou křesťané poznat například na základě těchto inspirovaných slov: „Všichni ti, kdo jsou vedeni Božím duchem, jsou totiž Boží synové. Vždyť jste neobdrželi ducha otroctví, který opět působí strach, ale obdrželi jste ducha přijetí za syny, a tímto duchem voláme: ‚Abba, Otče!‘“ (Římanům 8:14, 15)

13, 14. Proč se možná někteří lidé mylně domnívají, že mají nebeské povolání?

¹³ Proč by se někteří lidé mohli nesprávně domnívat, že mají nebeské povolání? Smrt manželského partnera nebo jiná tragédie může způsobit, že někdo ztratí zájem o život na zemi. Nebo možná touží po stejném určení, jaké má jeho blízký přítel, který se k pomazaným křesťanům hlásí. Je jisté, že Bůh nikomu nedal za úkol získávat další lidi pro tuto výsadu. A pomazání dědiců Království Bůh nepůsobí tím, že by jim to sděloval prostřednictvím nějakých hlasů.

¹⁴ Někteří z těch, kdo si přisvojují nebeskou naději, jsou možná pod vlivem učení falešných náboženství, že všichni dobří lidé jdou do nebe. Musíme si proto dávat pozor, aby nás neovlivňovaly dřívější nesprávné názory nebo jiné faktory. Někdo by si například mohl položit otázky: ‚Neberu snad nějaké léky, které ovlivňují mé emoce? Nepodléhám natolik silným emocím, že by mi to mohlo bránit v jasném úsudku?‘

15, 16. Proč možná někteří lidé nesprávně vyvozují, že patří k pomazaným?

¹⁵ Někteří lidé se mohou sami sebe zeptat: ‚Toužím po prominentním postavení? Usiluji ctižádostivě o to, abych měl jak dnes, tak v budoucnosti autoritu jako spoludědic s Kristem?‘ Když byli povoláváni dědicové Království v prvním století, neměli všichni zodpovědné postavení ve sboru. A lidé s nebeským povoláním neusilují o prominentní postavení ani se nechlubí tím, že jsou pomazaní. Projevují pokoru, která se očekává od těch, kdo mají „Kristovu mysl“. (1. Korinťanům 2:16)

¹⁶ Někteří možná došli k závěru, že mají nebeské povolání proto, že získali značné biblické poznání. Ale pomazání duchem není spojeno s mimořádným porozuměním — vždyť Pavel musel některé pomazané poučovat a dávat jim radu. (1. Korinťanům 3:1–3; Hebrejcům 5:11–14) Bůh má opatření, jak zajišťuje duchovní pokrm pro všechny své ctitele. (Matouš 24:45–47) Nikdo by si tedy neměl myslet, že když je pomazaným křesťanem, je moudřejší než ti, kdo mají pozemskou naději. Pomazání duchem se neprojevuje tak, že člověk umí obratně odpovídat na biblické otázky, vydávat svědectví nebo působivě přednášet biblické proslovy. V těchto ohledech si dobře vedou i křesťané s pozemskou nadějí.

17. Na kom a na čem závisí pomazání duchem?

¹⁷ Jestliže se křesťan ptá na nebeské povolání, může to s ním starší nebo jiný zralý křesťan rozebrat. Ale závěr v této věci musí udělat každý člověk sám. Ten, kdo opravdu toto povolání dostal, se nepotřebuje ptát druhých, zda takovou naději má. Pomazaným bylo „dáno nové zrození, ne porušitelným, ale neporušitelným plodným semenem, prostřednictvím slova živého a trvajícího Boha“. (1. Petra 1:23) Svým duchem a Slovem Bůh zasadí ‚semeno‘, které člověka učiní „novým stvořením“ s nebeskou nadějí. (2. Korinťanům 5:17) A tento výběr provádí Jehova. Pomazání „nezáleží na tom, kdo si přeje, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu“. (Římanům 9:16) Jak si tedy člověk může být jist, že má nebeské povolání?

Proč jsou si jisti

18. Jak Boží duch vydává svědectví s duchem pomazaných?

¹⁸ Pomazaní křesťané jsou o své nebeské naději přesvědčováni svědectvím Božího ducha. „Obdrželi jste ducha přijetí za syny,“ napsal Pavel, „a tímto duchem voláme: ‚Abba, Otče!‘ Duch sám vydává svědectví s naším duchem, že jsme Boží děti. Jsme-li tedy děti, jsme také dědicové; vskutku Boží dědicové, ale spoludědicové s Kristem, za předpokladu, že spolu trpíme, abychom také byli spolu oslaveni.“ (Římanům 8:15–17) Pod vlivem svatého ducha pohání pomazané křesťany jejich duch, neboli převládající postoj, k tomu, aby na sebe uplatnili to, co Písmo říká o Jehovových duchovních dětech. (1. Jana 3:2) Boží duch na ně působí tak, že si uvědomují svůj synovský vztah k Bohu, a vytváří v nich jedinečnou naději. (Galaťanům 4:6, 7) Ano, věčný život na zemi bude pro dokonalé lidi obklopené rodinnými příslušníky a přáteli jistě nádherný, ale tuto naději Bůh pomazaným nedal. Prostřednictvím svého ducha v nich vyvolal tak silnou nebeskou naději, že jsou ochotni obětovat veškeré své pozemské vztahy a vyhlídky. (2. Korinťanům 5:1–5, 8; 2. Petra 1:13, 14)