O řeckých slovech, která jsou používána k označení pohřebního místa nebo hrobky, A. T. Robertson v díle Word Pictures in the New Testament (1932, sv. V, s. 87) píše: „Tafos (hrob) vyjadřuje myšlenku pohřbívání (thapto, pohřbívat), např. v Mat. 23:27; mnemeion (od mnaomai, mimnesko, připomínat) je památník (náhrobek jako pomník).“ Se slovem mne·meiʹon je příbuzné slovo mneʹma, které má zřejmě podobný význam a také se vztahuje na „památku nebo vzpomínku na něco nebo na zesnulého člověka; tedy náhrobek, a tudíž hrobku“. (Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words, 1981, sv. 2, s. 173)

Takovou hrobkou mohl být hrob vykopaný v zemi nebo snad přírodní jeskyně či krypta vytesaná ve skále, jak to často bývalo u Hebrejců. (Srovnej Sk 7:16 a 1Mo 23:19, 20.) Jak bylo uvedeno výše, slovem taʹfos (hrob) je zdůrazněna myšlenka pohřbívání, zatímco slova mneʹma (hrobka) a mne·meiʹon (pamětní hrobka) zdůrazňují zachování památky na zesnulého člověka. Obě naposledy uvedená slova tedy více přenášejí myšlenku na něco trvalého než slovo taʹfos; jsou příbuzná s latinským slovem monumentum.

Památka u Boha. Vzhledem k tomu, že základní myšlenka obsažená ve slově mne·meiʹon je památka, použití tohoto slova (a ne slova taʹfos) v Janovi 5:28, kde se jedná o vzkříšení ‚všech v pamětních hrobkách‘, je zjevně vhodné a je v příkrém protikladu k myšlence o naprostém zapuzení a úplném vyhlazení z paměti, která je obsažena ve slově gehenna. (Mt 10:28; 23:33; Mr 9:43)