Byzantská říše, východní protějšek a následnice Říše západořímské, dosáhla svého vrcholného rozkvětu v období od 9. do 11. století. Její hlavní město Konstantinopol (dnešní Istanbul) bylo s více než jedním miliónem obyvatel daleko největším městem světa. Obchodovalo se tu se zbožím z východu — například s hedvábím, kořením, barvivy a parfémy — a se zbožím ze západu, kupříkladu s kožešinami, jantarem, dřevem a železem. Konstantinopol tak sloužil jako pevný ekonomický most mezi Evropou a Asií.

Ovšem během čtvrté křižácké výpravy utrpěla byzantská říše v roce 1204 porážku. Její hlavní město bylo dobyto a vypleněno. Stalo se obětí ekonomické chamtivosti. Jak to? Podle díla The Collins Atlas of World History (Collinsův atlas dějin světa) byla „u kořene křižáckých výprav honba západního světa za bohatstvím Orientu“. To jasně naznačuje, že církev, která byla sice údajně podněcována náboženskou horlivostí, měla rovněž i jiné pohnutky.

Evropští kupci ve středověku zakládali na trase svých obchodních cest velká tržiště, na nichž mohli nabízet zboží pocházející z nejrůznějších zemí. Publikace The New Encyclopædia Britannica popisuje obzvlášť prosperující trhy, které se konaly v oblasti Champagne na severovýchodě Francie: „Kupci často při obchodních transakcích používali listiny, které kupujícího zavazovaly k zaplacení zboží při příležitosti některého budoucího trhu a které se daly převést i na jiné osoby. Z takových transakcí se vyvinul úvěr. Ve 13. století již tyto trhy sloužily jako bankovní střediska Evropy.“

V 15. století hrozilo nebezpečí, že budou obchodní trasy mezi Evropou a Asií odříznuty následkem výbojů osmanských Turků. Evropští cestovatelé se tedy vydali hledat nové trasy. Portugalský mořeplavec Vasco da Gama vedl v letech 1497 až 1499 expedici, která úspěšně obeplula mys Dobré naděje v Africe, a tím se otevřela nová námořní cesta do Indie. Portugalsko se díky tomu stalo světovou mocností. Tato nová trasa oloupila Alexandrii a jiné přístavy Středozemního moře o pozici důležitých středisek obchodu.

Španělsko, sousední stát Portugalska, mezitím financovalo pokus italského mořeplavce Kryštofa Kolumba obeplout zeměkouli západním směrem a doplout do Indie. Letos v říjnu uplyne přesně 500 let od roku 1492, kdy se Kolumbus takřka náhodou ocitl na západní polokouli. Naproti tomu Angličané neusilovali o dosažení zemí Východu plavbou na jih jako Vasco da Gama, či plavbou na západ jako Kolumbus. Nadále hledali severovýchodní nebo severozápadní cestu. Veškeré toto hledání napomohlo tomu, že se obchod stal mezinárodní záležitostí. Tím, že byl svět obchodu rozhodujícím činitelem při objevení obou částí amerického světadílu, prokázal svou schopnost mocně ovlivňovat světové záležitosti.

Ekonomická moc buduje impéria

Ve světě obchodu vznikly mocné organizace. Podle brožury By the Sweat of Thy Brow (V potu tváři své) „jedním z nejdalekosáhlejších a nejdéle trvajících sociálně ekonomických vymožeností Starého světa je sdružení řemeslníků, zvané cech“. Tyto cechy se podobaly některým dnešním mocným organizacím, protože kromě toho, že přinesly něco dobrého, také bezostyšně zneužívaly v některých případech svou moc. Dělaly to do té míry, že John Wycliffe, překladatel Bible, prý některé cechy ve 14. století odsoudil a řekl, že jsou to „falešní spiklenci. . . prokletí od Boha i od lidí“. — Viz rámeček na straně 13.

Svět obchodu dokonce budoval impéria. Nejúspěšnější bylo nepochybně britské impérium. Dříve však, než se začalo v 16. století utvářet, sápaly se již po ekonomické moci v Evropě některé odvážné obchodní organizace. Věděly, že ekonomická moc vládne světu. Jednou takovouto organizací byla hanza.

Staré hornoněmecké slovo Hanse, které znamená „vojenské oddíly“, se časem začalo používat pro označení kteréhokoli z řady vznikajících cechů či kupeckých společností. Na sklonku 12. a počátkem 13. století získala Hanse, soustředěná v severoněmeckém městě Lübecku, nadvládu nad pobaltským obchodem a podařilo se jí propojit Německo s Ruskem a také s dalšími zeměmi kolem Baltského moře. Na západě zatím Hanse, která byla v německém městě Kolíně, posilovala obchodní svazky s Anglií a s Nizozemím.

Tyto kupecké společnosti vydaly zákony, které měly chránit je samotné i jejich zboží a po všech stránkách regulovat obchod ke všeobecnému užitku. Vynakládaly rovněž společné úsilí k potlačení pirátství a loupeží jak na moři, tak na souši. Obchod se šířil na nová území a bylo stále více zřejmé, že vzniká potřeba spolupráce mezi jednotlivými skupinami. A tak se koncem 13. století spojila všechna významná severoněmecká města v jeden spolek, kterému se začalo říkat hanza.

Díky své zeměpisné poloze ovládala hanza hlavní severské obchodní cesty. Na západě obchodovala s ekonomicky vyspělou Anglií a Nizozemím, které zase bylo v obchodním styku s oblastí Středozemního moře a s Orientem. Směrem na východ měla hanza snadný přístup k zemím Skandinávie a východní Evropy. Mimo obchodu s Flandry ovládla hanza též obchod s rybami s Norskem a se Švédskem a rovněž obchod s kožešinami s Ruskem.

Hanza sice nebyla politickým svazkem a neměla stálý řídící orgán ani stálé úředníky, ale přesto měla v době svého největšího rozkvětu značnou moc. Jedním z jejích největších úspěchů bylo vypracování soustavy námořního a obchodního práva. Na jedné straně získávala nové trhy, na druhé straně pohotově bránila své staré trhy, a to v případě potřeby i násilím. Její mohutné obchodní loďstvo bylo ve většině případů schopno zdolat odpor uvalením obchodního embarga neboli blokády.

Hanza dosáhla svého vrcholu zhruba v polovině 14. století. Její úpadek nastal v 15. století, kdy se začala rozmáhat moc Nizozemí a Anglie a kdy tyto země začaly na světové obchodní scéně zaujímat dominantní postavení. Třicetiletá válka znamenala pro hanzu zkázu. Naposledy se její členové sešli v roce 1669. Pouze několik měst, například Lübeck, Hamburk a Brémy, se v současné době pyšní tím, že jsou hanzovními městy. Dnes jsou z nich však z hospodářského hlediska jen poměrně málo významní členové někdejšího obchodního gigantu.

Větší a mocnější obchodní organizace čekaly na svůj čas, aby zaujaly postavení hanzy.

Středověké cechy byly určeny k tomu, aby svým členům poskytovaly sociální výpomoc a aby regulací výroby, zaváděním norem a případně i upravováním cen a mezd bránily nejširší zájmy svého řemesla. Některé cechy chtěly chránit své trhy a vyhnout se nečestné konkurenci, a tak začaly monopolisticky ovládat ceny pomocí tajných dohod.

Po řemeslnických ceších začaly v 11. století vznikat kupecké cechy. Organizovali je cestující kupci, aby se chránili před nebezpečím, které na ně číhalo na cestách. Cechy však časem ztratily svůj původní charakter. Orientovaly se na místní obchod a jejich prestiž i moc opadly. Začal převládat trh oblastní, národní a mezinárodní a řemeslníci se začali dostávat do stínu obchodníků.