Zázrak v podobě instinktivní moudrosti

„Migrace je pravděpodobně jedním z nejúžasnějších jevů v přírodě.“ (COLLINS ATLAS OF BIRD MIGRATION — COLLINSŮV ATLAS MIGRACE PTÁKŮ)

DEVÁTÉHO prosince 1967 si pilot jednoho dopravního letadla všiml hejna asi 30 labutí zpěvných, které směřovaly k pobřeží Irska. Jeho úžas vzbudilo to, že labutě letěly v nadmořské výšce 8 200 metrů. Proč byly tak vysoko, kde je teplota vzduchu zhruba minus 40 stupňů Celsia? Jednak se tím vyhnuly neustálým sněhovým bouřím, které zuří v nižších nadmořských výškách, a navíc využily vzdušného proudění, díky němuž se pohybovaly rychlostí asi 200 kilometrů za hodinu. Odhaduje se, že tito ptáci urazili trasu z Islandu do Irska dlouhou 1 300 kilometrů za pouhých sedm hodin.

Světovým rekordmanem v migraci je však rybák dlouhoocasý. Ten vyvádí mladé za severním polárním kruhem, ale zimu tráví v Antarktidě. Za jediný rok tento malý mořský pták urazí 40 000 až 50 000 kilometrů — což se rovná obletu celé zeměkoule!

Čáp bílý zase vyvádí mladé v severní Evropě, ale přezimovává v Jižní Africe, přičemž cestou tam a zpět urazí celkem 24 000 kilometrů. Tisíce těchto ptáků létají na jaře a na podzim přes Izrael a dodržují přitom časový harmonogram, který byl známý už v biblických dobách. (Jeremjáš 8:7)

Kde se ta instinktivní moudrost ve všech těchto tvorech bere? Asi před 3 500 lety položil Bůh spravedlivému Jobovi následující otázku: „Je to díky tvému porozumění, že se vznáší sokol, roztahuje křídla k jižnímu větru? Anebo je to na tvé nařízení, že vzlétá vzhůru orel a staví si hnízdo ve výšce?“ Job ve své odpovědi právem chválil Boha za to, jaké úžasné schopnosti dal ptákům i dalším tvorům. (Job 39:26, 27; 42:2)

Něco vyššího než instinkt

Korunou Božího stvoření je člověk. Ten se však neřídí především instinktem. My lidé máme svobodnou vůli, svědomí a schopnost milovat. (1. Mojžíšova 1:27; 1. Jana 4:8) Díky všem těmto darům můžeme dělat správná a morální rozhodnutí, v nichž se leckdy zrcadlí mimořádná láska a obětavost.

Postoje a chování nějakého člověka jsou samozřejmě do značné míry určeny tím, v jakém morálním a náboženském prostředí vyrůstal. V důsledku toho mají různí lidé různé názory na to, co je správné a co nesprávné, co je přijatelné a co naopak nepřípustné. Tyto rozdíly zase mohou vést k nedorozuměním, nesnášenlivosti, a dokonce nenávisti, zvlášť když při tom hrají významnou roli takové činitele jako kulturní prostředí, nacionalismus a náboženství.

Oč lépe by svět vypadal, kdyby se celá lidská rodina řídila jednou soustavou mravních a duchovních měřítek, stejně jako se řídí jedním souborem fyzikálních zákonů platných v celém vesmíru. Má však vůbec někdo schopnosti a poznání potřebné k tomu, aby takovou obecně platnou soustavu měřítek stanovil? A pokud ano, skutečně to udělá, nebo to dokonce už udělal? O těchto otázkách se pojednává v následujících článcích.

Něco vyššího než instinkt

„Pokud se otázka osobní morálky zúží pouze na to, že každý má svobodu volby, a nestanoví se přitom žádné zásady, podle nichž by bylo možné posoudit, zda je taková volba dobrá, nebo špatná, pak se vzniklé morální vakuum nevyhnutelně musí vyplnit nějakými zákony.“ (DR. DANIEL CALLAHAN)

ZMÍNĚNÝ postřeh výše citovaného odborníka je dnes až příliš pravdivý, což je vidět z toho, že kvůli rostoucímu morálnímu vakuu musejí vlády v mnoha částech světa vydávat stále větší počet zákonů, jejichž cílem je držet zločinnost na uzdě. Na prvním Summitu nigerijských matek vyjádřil prezident Nigérie hluboké znepokojení nad budoucností této africké země. Neměl však na mysli politiku ani chudobu, ale „problém daleko hlubší“ — totiž „všeobecný úpadek . . . základních hodnot v rodině i zaměstnání, a to jak na lokální, tak i celostátní úrovni“.

V Británii byl proveden průzkum mezi 1 736 matkami a zjistilo se, že „tradiční společenská jednotka v podobě rodiny se rozpadá v důsledku upadajících morálních měřítek a v důsledku vzestupu počtu rodin jen s jedním rodičem“. K morálnímu rozkladu společnosti dochází i v Číně. Lidé zde začínají s pohlavním životem dříve a mají více sexuálních partnerů, než tomu bylo kdy v minulosti, uvádí časopis Time. „Je to můj život a můžu si s ním dělat, co chci,“ řekla jedna mladá Číňanka, která se holedbala tím, že měla už více než 100 partnerů.

Mravní rozklad je zřejmý i mezi těmi, kdo zastávají nějaké odpovědné postavení. „Lidé se už na své politiky a nadřízené nedívají jako na příklady hodné napodobení,“ uvedl Javed Akbar v kanadských novinách Toronto Star. Řekl, že politikové, generální manažeři, a dokonce i náboženští představitelé jsou „v mravním ohledu zjevně bezpáteřní“.

Proč takový úpadek?

Příčinu tohoto neblahého trendu je potřeba hledat ve více činitelích. Jedním z nich je všudypřítomný duch vzpoury proti tradičním hodnotám. Například v jednom průzkumu provedeném na jihu Spojených států se odhalilo, že většina studentů na vyšších odborných školách se domnívá, že „určit, co je správné a co nesprávné, si musí každý sám“.

Politolog Zbigniew Brzezinski se dotkl ještě dalšího faktoru. Napsal, že dnešní společnost „se soustřeďuje především na okamžité uspokojení přání jednotlivce v prostředí, v němž se osobní a kolektivní hédonismus stává hlavním motivem jednání“.a Morální nezávislost, chamtivost a uspokojení sebe sama se sice mohou zdát lákavé, ale přispívají opravdu ke štěstí, spokojenosti a lepším vztahům s druhými?

Ježíš řekl, že „moudrost se prokazuje jako spravedlivá svými skutky“. (Matouš 11:19) Jsou dnes lidé šťastnější a spokojenější, když se poddávají upadajícím mravním měřítkům? Přemýšlejme o některých důsledcích, k nimž patří rostoucí nedůvěra, nejistota, narušené vztahy, děti vyrůstající bez otce nebo bez matky, pandemie pohlavně přenášených chorob, nechtěná těhotenství, drogová závislost a násilí. Tyto skutečnosti rozhodně nesvědčí o tom, že by lidé byli šťastnější a spokojenější, ale spíš naopak — o tom, že zažívají zármutek a pocity zklamání. (Galaťanům 6:7, 8)

Boží prorok Jeremjáš byl ve své době svědkem podobné situace, a proto pronesl následující inspirovaný výrok: „Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jeremjáš 10:23) Ano, Bůh nás nestvořil tak, abychom na něm mohli být nezávislí — abychom si sami mohli určovat, co je správné a co nesprávné. To, co se nám snad jeví jako dobré, nám ve skutečnosti může velmi ublížit. Bible totiž v Příslovích 14:12 říká: „Existuje cesta, která je před mužem přímá, ale její pozdější konec jsou cesty smrti.“