-
Co si myslíš o smutečních zvycích?Strážná věž – 1986 (vydáno v Rakousku) | 1. dubna
-
-
V některých národech na světě se očekává, že vdovci a vdovy budou nosit zvláštní oděvy a budou dodržovat smutek po celý rok, přičemž je velmi omezena jejich svoboda. Odpovídá tento zvyk křesťanským názorům?
Je pochopitelné, že se snad křesťan, který ztratil někoho milovaného, bude nějaký čas oblékat zdrženlivěji a že bude také zdrženlivě jednat. (Srovnej 2. Samuelovu 13:19; 2. Královskou 6:30.) Ale to je něco docela jiného než dlouhodobé nošení oděvu, který je v očích veřejnosti spjat s nebiblickými názory ohledně mrtvých. Když se křesťanské vdovy odmítají řídit takovými zvyky, často jim příbuzní a sousedé vyhrožují a tvrdí, že je postihne „smůla“ nebo že se „duch“ mrtvého manžela rozzlobí a způsobí jim nějaké neštěstí. Takoví pověrčiví lidé se snad také bojí, že nebude pršet nebo že bude špatná úroda.
Jedna vdova se neřídila takovými zvyky a její syn jí na to řekl: „Duch mého otce nebude odpočívat v pokoji.“ Na jiném místě vyhrožoval náčelník kmene, že vyžene všechny Jehovovy služebníky z té oblasti. Někteří místní lidé se tak rozčílili, že v tom poškodili tyčemi a sekerami místo, kde se shromažďovali křesťané. V jiné oblasti byla zase jedna křesťanská vdova svlečena do naha a od kmenové policie byla brutálně zbita sjambokem (bičem).
Proč odmítly tyto křesťanské vdovy činit to, co od nich očekávali lidé v jejich okolí? Sám si možná myslíš, že kvůli „slušnosti“ neuškodí přizpůsobit se místním zvykům. A vzhledem k některým zvykům to může být skutečně pravda. Ale co by se dalo říci o křesťanovi, který by se účastnil obřadů určených k usmiřování „duchů předků“? Vzpomeň si, že ti, kteří v dřívějších dobách pěstovali takové zvyky, nesměli zůstat v izraelské společnosti ani ve sboru raných křesťanů. — 5. Mojž. 13:12–15; 18:9–13; 2. Kor. 6:14–18; 2. Jana 9, 10.
-
-
Co si myslíš o smutečních zvycích?Strážná věž – 1986 (vydáno v Rakousku) | 1. dubna
-
-
Mnozí křesťané zjistili, že věrnost v této důležité věci přináší dobré výsledky. Edwina Apasonová, křesťanka ze Surinamu, vypráví svou zkušenost: „Když jsem jednou vedla biblické studium, dostala jsem hroznou zprávu. Můj nejstarší syn, který nebyl svědkem, se účastnil nějaké protestní demonstrace a byl při tom zastřelen. K této bolestné ztrátě se připojilo ještě další napětí, protože moji příbuzní řekli: ‚Nebudeš-li dodržovat smuteční zvyky, nemáš mateřské city ke svému synovi.‘ Zvyky vyžadovaly, abych si ostříhala vlasy, ovázala si hlavu bílým šátkem, abych celé měsíce nosila smuteční šaty, úmyslně chodila pomalu a mluvila tiše zastřeným hlasem — to vše proto, abych ukazovala lidem a údajným ‚duchům mrtvých‘, že jsem opravdu zarmoucena. Ale kdybych to dělala, bylo by mé kázání určitě zbytečné a ztratila bych před Bohem čisté svědomí.“ A tak se Edwina nedopustila žádného kompromisu.
-