„Po smrti maminky jsem byla úplně bezradná, můj život jako by ztratil smysl. Byla to ona, kdo naši rodinu stmeloval.“ Karyn

MÁLOKTERÁ událost v životě tě zasáhne hlouběji než smrt rodiče. Možná se pak musíš potýkat s pocity, jaké jsi do té doby neznal. Brian, kterému bylo třináct, když jeho tatínek zemřel na infarkt, říká: „Tu noc, kdy se to stalo, jsme nedokázali nic jiného než objímat jeden druhého a brečet.“ Natalie, které zemřel tatínek na rakovinu, když jí bylo deset, vzpomíná: „Nevěděla jsem, co bych měla cítit, a tak jsem necítila nic. Neměla jsem vůbec žádné emoce.“

Smrt blízkého člověka působí na každého jinak. I Bible říká, že každý má „svou vlastní ránu a svou vlastní bolest“. (2. Paralipomenon 6:29) A tak se teď zkus zamyslet nad tím, jak smrt rodiče zapůsobila na tebe. Napiš si, (1) jaké pocity jsi měl, když ses o jeho smrti dozvěděl, a (2) jaké pocity máš teď.a

1 ․․․․․

2 ․․․․․

Z tvých odpovědí je možná vidět, že tvoje pocity postupně odeznívají. A to je normální. Vůbec to neznamená, že jsi na svého rodiče zapomněl. Z toho, co jsi napsal, ale může vyplynout, že se tvoje pocity nezměnily nebo jsou ještě intenzivnější. Zármutek možná přichází v určitých vlnách a někdy prudce a nečekaně „narazí na břeh“. I to je normální, dokonce i v případě, že od smrti rodiče už uplynulo mnoho let. Ať už se tvůj zármutek projevuje jakkoli, otázkou je, jak se s ním můžeš vyrovnat.

Nezadržuj slzy. Pláč pomáhá zármutek zmírnit. Možná máš ale podobné pocity jako Alicia, která o svoji maminku přišla v devatenácti letech. Vzpomíná: „Měla jsem dojem, že když budu brečet, druzí si o mně budou myslet, že mám malou víru.“ Přemýšlej však o Ježíši Kristu: Byl dokonalý a pevně věřil v Boha, ale přesto „dal průchod slzám“, když viděl, jak lidé truchlí nad smrtí jeho blízkého přítele Lazara. (Jan 11:35) A tak se pláči nebraň. V žádném případě to neznamená, že tvoje víra je slabá. Alicia říká: „Nakonec jsem brečela. A to hodně. Každý den.“b

Vypořádej se s pocitem viny. „Vždycky jsem šla nahoru a dala mamce pusu na dobrou noc,“ vypráví Karyn, které bylo třináct, když jí maminka zemřela. „Jednou jsem to ale neudělala. Příští den ráno maminka umřela. I když to možná nemá logiku, obviňuju se za to, že jsem se na ni ten večer nešla podívat, a za to, co se druhý den ráno stalo. Taťka totiž odjel na služební cestu a chtěl, abychom se sestrou na mamku dohlédly. My jsme ale dlouho spaly. Když jsem přišla do ložnice, maminka už nedýchala. Bylo mi strašně, protože v době, kdy taťka odcházel, bylo všechno v pořádku.“

Podobně jako Karyn, i ty se možná obviňuješ kvůli tomu, že jsi něco neudělal. Pořád dokola si to vyčítáš a říkáš si něco jako: „Kdybych jenom tátu donutil k tomu, aby šel k doktorovi!“ „Kdybych se tak šla na mamku podívat dřív!“ Pokud se takovými myšlenkami trápíš, uvědom si tohle: Litovat, že jsi něco neudělal, je normální. Jisté je, že kdybys věděl, co se stane, tak bys to určitě udělal. Ale ty jsi to nevěděl. Jakékoli obviňování proto není namístě. Za smrt rodiče odpovědnost neneseš!c

[Rámeček a obrázek na straně 113]

CHANTELLE

„Taťka byl nemocný asi pět let a jeho stav se pořád zhoršoval. Bylo mi šestnáct, když si vzal život. Mamka se snažila, abychom já i starší brácha věděli o všem, co se děje. Dokonce jsme jí mohli pomoct s rozhodováním ohledně pohřbu. Díky tomu to pro nás bylo lehčí. Myslím, že děti nejsou rády, když se jim nic neříká — zvlášť když jde o tak závažné věci. Časem jsem o tátově smrti dokázala otevřeně mluvit. Když jsem cítila, že se potřebuju vybrečet, prostě jsem šla někam, kde jsem mohla být sama, nebo ke kamarádce. Těm, kterým se stalo něco podobného, bych chtěla říct: Pokud o tom potřebujete mluvit, jděte za někým z rodiny nebo za přáteli. Cokoli můžete udělat pro to, abyste dali průchod svým pocitům, udělejte to.“

[Rámeček a obrázek na straně 113 a 114]

LEAH

„Když mi bylo devatenáct, maminka měla těžkou mrtvici. O tři roky později zemřela. Po její smrti jsem měla pocit, že musím být silná. Kdybych se sesypala, taťkovi bych tím moc nepomohla. Ať už jsem byla nemocná nebo se jenom necítila dobře, maminka mi byla vždycky nablízku. Pamatuju si na dotyk její ruky, když zjišťovala, jestli nemám teplotu. Často si uvědomuju, jak moc mi chybí. Svoje pocity se snažím skrývat, ale tím si jedině ubližuju. A tak si někdy prohlížím fotky jenom proto, abych se vybrečela. Taky mi pomáhá popovídat si s přáteli. Bible slibuje, že lidé, kteří zemřeli, budou vzkříšeni v pozemském ráji. (Jan 5:28, 29) Když se zaměřuju na naději, že svoji maminku znovu uvidím, a na to, co já sama musím dělat pro to, abych v ráji byla, smutek mě tolik netíží.“

[Rámeček a obrázek na straně 114]

BETHANY

„Chtěla bych si vzpomenout na to, jak tatínkovi říkám: ‚Mám tě ráda.‘ Určitě jsem mu to někdy řekla, ale nepamatuju si to, protože mi bylo jenom pět, když zemřel. Tatínka ranila mrtvice ve spánku a rychle ho odvezli do nemocnice. Když jsem se ráno probudila, dozvěděla jsem se, že zemřel. Bylo mi nepříjemné poslouchat, jak si o něm druzí povídají, ale to se časem změnilo. Když o něm někdo vyprávěl, ráda jsem naslouchala, protože díky tomu jsem ho mohla víc poznat. Těm, kterým zemřel tatínek nebo maminka, chci poradit: Važte si každé chvilky, kterou jste spolu strávili. Svoje vzpomínky si zapisujte, abyste je nezapomněli. Pak dělejte všechno pro to, abyste posilovali svoji víru a tak mohli být u toho, až váš rodič bude v Božím novém světě vzkříšen.“