„Dělejte všechno bez reptání“

„Dále dělejte všechno bez reptání.“ (FILIPANŮM 2:14)

1, 2. Jakou radu dal apoštol Pavel křesťanům ve Filipech a v Korintu, a proč to udělal?

V INSPIROVANÉM dopise adresovaném sboru prvních křesťanů ve Filipech apoštol Pavel nešetřil chválou. Spoluvěřícím v tomto městě vyjádřil uznání za to, že jsou štědří a horliví, a dal jim najevo, že má radost z jejich dobrých skutků. Pavel jim však připomněl, že mají ‚dále dělat všechno bez reptání‘. (Filipanům 2:14) Proč je k tomu apoštol vybídl?

² Pavel věděl, k čemu reptání může vést. Sboru v Korintu o několik let dříve připomněl, že reptání může být nebezpečné. Poukázal na to, že když byli Izraelité v pustině, znovu a znovu vzbuzovali Jehovův hněv. Čím? Tím, že toužili po škodlivých věcech, dopouštěli se modlářství a smilstva, zkoušeli Jehovu a reptali. Pavel Korinťany vybídl, aby si z těchto příkladů vzali ponaučení. Napsal: „Ani nereptejme, právě jako někteří z nich reptali, jen aby byli zahubeni ničitelem.“ (1. Korinťanům 10:6–11)

3. Proč je reptání námětem, který si dnes zaslouží naši pozornost?

³ Jakožto Jehovovi novodobí služebníci projevujeme podobného ducha, jaký byl patrný ve sboru ve Filipech. Jsme horliví pro znamenité skutky a máme mezi sebou lásku. (Jan 13:34, 35) Uvědomujeme si však, že mezi Božím lidem v minulosti působilo zhoubným vlivem reptání, a proto máme vážný důvod, abychom si vzali k srdci radu: „Dále dělejte všechno bez reptání.“ Nejprve se podívejme na některé příklady reptání, o nichž je zmínka v Písmu. Potom se budeme zabývat některými věcmi, jež nám dnes pomohou zabránit škodlivým následkům reptání.

Zlé shromáždění reptá proti Jehovovi

4. Jak Izraelité reptali v pustině?

⁴ Hebrejské slovo, které znamená ‚reptat, stěžovat si nebo na něco brblat‘, se v Bibli používá ve spojení s událostmi, k nimž došlo během čtyřiceti let, jež Izraelité strávili v pustině. Izraelité byli občas nespokojení se svým životním údělem a dávali to najevo reptáním. Například už pouhých několik týdnů po vysvobození z otroctví v Egyptě „celé shromáždění izraelských synů v pustině začalo reptat proti Mojžíšovi a Áronovi“. Izraelité si stěžovali na jídlo. Říkali: „Kdybychom tak byli zemřeli Jehovovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa, zatímco jsme do sytosti jedli chléb, protože jste nás vyvedli do téhle pustiny, abyste usmrtili celý tento sbor hladem.“ (2. Mojžíšova 16:1–3)

5. Když si Izraelité stěžovali, proti komu ve skutečnosti reptali?

⁵ Skutečnost však byla taková, že Jehova Izraelitům poskytoval v pustině všechno, co potřebovali. Láskyplně jim opatřoval jídlo i vodu. Izraelitům nikdy nehrozilo nebezpečí, že by v pustině zahynuli hlady. Byli však nespokojení, své nesnáze zveličovali a začali reptat. Jejich stížnosti sice byly namířeny proti Mojžíšovi a Áronovi, ale Jehova to viděl tak, že si ve skutečnosti stěžují na něho samotného. Mojžíš Izraelitům řekl: „Jehova slyšel vaše reptání, jímž reptáte proti němu. A co jsme my? Vaše reptání není proti nám, ale proti Jehovovi.“ (2. Mojžíšova 16:4–8)

6, 7. Jak se podle 4. Mojžíšovy 14:1–3 změnil postoj Izraelitů?

⁶ Krátce nato reptali Izraelité znovu. Mojžíš vyslal dvanáct mužů na výzvědy do Zaslíbené země. Deset z nich se vrátilo se špatnou zprávou. K čemu to vedlo? „Všichni izraelští synové začali reptat proti Mojžíšovi a Áronovi, a celé shromáždění začalo proti nim říkat: ‚Kdybychom jen byli zemřeli v egyptské zemi nebo kdybychom jen byli zemřeli v téhle pustině! A proč nás Jehova přivádí do téhle země [Kanaán], abychom padli mečem? Naše manželky a naši maličcí se stanou předmětem drancování. Není lepší, abychom se vrátili do Egypta?‘“ (4. Mojžíšova 14:1–3)

⁷ Izraelité úplně změnili svůj postoj! Nejdříve z vděčnosti za osvobození z Egypta a za to, že bezpečně prošli Rudým mořem, chválili Jehovu písní. (2. Mojžíšova 15:1–21) Ale když v pustině museli snášet nepohodlí a měli strach z Kananejců, začali místo vděčnosti pociťovat nespokojenost. Místo aby Bohu děkovali za svobodu, zahrnovali ho výčitkami, protože měli nesprávný dojem, že byli o něco připraveni. Reptání tedy bylo projevem toho, že si dostatečně neváží Jehovových opatření. Není divu, že Jehova řekl: „Jak dlouho bude toto zlé shromáždění nadále proti mně reptat?“ (4. Mojžíšova 14:27; 21:5)

Reptání v prvním století

8, 9. Uveďte některé případy reptání, o nichž je zmínka v Křesťanských řeckých písmech.

⁸ V uvedených případech reptaly skupiny lidí, kteří zřejmě vyjadřovali svou nespokojenost veřejně. Ale když se v roce 32 n. l. konal Svátek chýší a Ježíš byl právě v Jeruzalémě, „mezi zástupy se o něm mnoho šuškalo“. (Jan 7:12, 13, 32) Šeptali si o něm, přičemž někteří říkali, že to je dobrý člověk, a jiní říkali, že takový není.

⁹ Při jiné příležitosti byl Ježíš se svými učedníky na návštěvě u výběrčího daní Leviho neboli Matouše. „Farizeové a jejich znalci Zákona začali reptat před jeho učedníky a říkali: ‚Jak to, že jíte a pijete s výběrčími daní a hříšníky?‘“ (Lukáš 5:27–30) Za nějaký čas galilejští „Židé . . . proti [Ježíšovi] začali reptat, protože řekl: ‚Jsem chléb, který sestoupil z nebe.‘“ Dokonce i někteří z Ježíšových následovníků se urazili kvůli tomu, co řekl, a začali reptat. (Jan 6:41, 60, 61)

10, 11. Proč reptali řecky mluvící Židé a jaké poučení si mohou křesťanští starší vzít z toho, jak bylo stížnosti vyhověno?

¹⁰ Reptání, k němuž došlo krátce po Letnicích roku 33 n. l., vedlo k lepšímu výsledku. Mnozí nově obrácení učedníci, kteří přišli z míst mimo Izrael, se tehdy těšili z pohostinnosti spoluvěřících v Judeji. Ale vznikly problémy, jež souvisely s rozdělováním toho, co tehdy měli k dispozici. Zpráva o tom říká: „Nastalo reptání řecky mluvících Židů proti hebrejsky mluvícím Židům, protože jejich vdovy byly přehlíženy při denním rozdělování.“ (Skutky 6:1)

¹¹ Tito lidé sice reptali, ale nechovali se tak jako kdysi Izraelité v pustině. V případě řecky mluvících Židů nešlo o to, že by vyjadřovali sobeckou nespokojenost se svým životním údělem. Upozornili na to, že jsou přehlíženy potřeby některých vdov. Navíc nedělali žádné těžkosti ani nemluvili proti Jehovovi. Svou stížnost přednesli apoštolům, a ti ihned zařídili vše, co bylo zapotřebí, protože stížnost byla oprávněná. Apoštolové tak dali znamenitý příklad dnešním starším v křesťanském sboru. Tito duchovní pastýři dávají pozor, aby ‚si nezacpávali ucho před naříkavým křikem poníženého‘. (Přísloví 21:13; Skutky 6:2–6)

Pozor na zhoubný vliv reptání

12, 13. (a) K čemu lze přirovnat účinky reptání? (b) Co by mohlo někoho podnítit k reptání?

¹² Většina biblických příkladů, které zde byly uvedeny, ukazuje, že reptání způsobilo v minulosti mezi Božím lidem mnoho škody. Je proto velmi užitečné, jestliže se vážně zamyslíme nad tím, že reptání by i dnes mohlo mít zhoubný vliv. Můžeme si to znázornit. Mnohé kovy přirozeně podléhají korozi. Jestliže jsou první příznaky koroze přehlédnuty, může kov zkorodovat natolik, že pak už není možné jej použít. Mnoho automobilů se dostane do šrotu ne kvůli nějaké mechanické závadě, ale protože kov je tak zkorodovaný, že vozidlo je nespolehlivé. Jak můžeme toto znázornění uplatnit na reptání?

¹³ Stejně jako některé kovy mají tendenci korodovat, nedokonalí lidé mají sklon si stěžovat. Měli bychom být ve střehu, abychom odhalili každý příznak tohoto sklonu. Koroze se urychluje působením vlhkosti a slaného vzduchu a na nás podobně působí nepříznivé okolnosti — náš sklon k reptání se při nich zvětšuje. Stres může vést k tomu, že i malé podráždění přeroste ve velké rozhořčení. V posledních dnech tohoto systému věcí se poměry stále zhoršují, a proto je pravděpodobné, že i důvodů k případným stížnostem bude přibývat. (2. Timoteovi 3:1–5) Proto by se mohlo stát, že by jeden Jehovův služebník začal reptat proti druhému. Příčinu by k tomu mohlo zavdat i něco méně závažného, jako je například rozladění nad něčími slabostmi, schopnostmi nebo služebními výsadami.

14, 15. Proč nesmíme sklon ke stížnostem ponechat bez povšimnutí?

¹⁴ Ať naši nelibost vyvolalo cokoli, kdybychom měli sklon stále si stěžovat a tento sklon bychom nebrzdili, nespokojenost by v nás mohla zakořenit a reptání by se stalo naším zvykem. Ano, reptání působí zhoubně na duchovní smýšlení a mohlo by nás úplně zničit. Když Izraelité reptali kvůli životu v pustině, zašli tak daleko, že vinu za všechno svalovali na Jehovu. (2. Mojžíšova 16:8) Ať se nám nikdy nic takového nestane!

¹⁵ Nebezpečí koroze lze snížit tím, že se na povrch kovu nanese antikorozní nátěr a jednotlivá zkorodovaná místa se rychle opraví. Něco podobného můžeme udělat my. Pokud u sebe zpozorujeme sklon ke stížnostem, musíme tomu okamžitě věnovat pozornost a v tom ohledu se modlit — potom můžeme tento sklon ovládnout. Jak?

Dívejme se na věci z Jehovova stanoviska

16. Co nám pomůže překonávat sklon ke stížnostem?

¹⁶ Když reptáme, ve své mysli se zabýváme jen sami sebou a svými těžkostmi. Přestáváme si přitom uvědomovat požehnání, z něhož se těšíme jakožto svědkové Jehovovi. Jestliže takový sklon ke stížnostem máme a chceme jej překonat, musíme mít Jehovovo požehnání stále na paměti. Pro každého z nás je například nesmírnou ctí, že smíme nést Jehovovo osobní jméno. (Izajáš 43:10) Můžeme si k Jehovovi rozvíjet důvěrný vztah a můžeme se na Toho, ‚který slyší modlitbu‘, kdykoli obrátit. (Žalm 65:2; Jakub 4:8) Náš život má skutečný smysl, protože rozumíme sporné otázce týkající se neomezené svrchovanosti a nezapomínáme, že máme výsadu zachovávat před Bohem ryzost. (Přísloví 27:11) Můžeme se pravidelně podílet na kázání dobré zprávy o Království. (Matouš 24:14) Díky tomu, že věříme ve výkupní oběť Ježíše Krista, můžeme mít čisté svědomí. (Jan 3:16) To všechno je pro nás požehnáním, bez ohledu na to, co musíme snášet.

17. Proč bychom se měli snažit pohlížet na věci z Jehovova stanoviska i tehdy, jestliže máme oprávněný důvod si stěžovat?

¹⁷ Snažme se vidět věci nejen tak, jak se jeví nám samotným, ale vidět je ze stanoviska Jehovy. „Dej mi poznat své vlastní cesty, Jehovo; vyučuj mě svým vlastním stezkám,“ zpíval žalmista David. (Žalm 25:4) Jestliže máme oprávněný důvod k nějaké stížnosti, Jehova o tom ví. Mohl by věc napravit okamžitě. Proč tedy někdy dovoluje, aby obtížná situace trvala dál? Chce nám tím možná pomoci, abychom v sobě vypěstovali znamenité vlastnosti, jako je například trpělivost, vytrvalost a víra. (Jakub 1:2–4)

18, 19. Ukažte na příkladu, k čemu může vést to, když těžkosti snášíme bez stížností.

¹⁸ Jestliže snášíme těžkosti, aniž si stěžujeme, nejen že se tím zlepšuje naše osobnost, ale také to může zanechat dobrý dojem u těch, kdo naše chování pozorují. V roce 2003 cestovala skupina svědků Jehovových z Německa na sjezd do Maďarska. Řidič autobusu nebyl svědkem Jehovovým, a k tomu, že s nimi má strávit deset dní, měl výhrady. Ale než zájezd skončil, řidič už to viděl úplně jinak. Proč?

¹⁹ V průběhu zájezdu došlo k několika komplikacím. Ale svědkové Jehovovi si ani jednou nestěžovali. Řidič prohlásil, že to byla nejlepší skupina cestujících, jakou kdy vezl. Dokonce slíbil, že až příště přijdou svědkové Jehovovi k němu domů, pozve je dál a pozorně si je vyslechne. Tito cestující na něj zapůsobili velmi dobrým dojmem, protože ‚dělali všechno bez reptání‘.

Odpouštění přispívá k jednotě

20. Proč bychom si měli navzájem odpouštět?

²⁰ Co když máme důvod stěžovat si na některého spoluvěřícího? Jestliže to je něco vážného, měli bychom uplatnit zásady, které vyjádřil Ježíš slovy, jež jsou zapsána v Matoušovi 18:15–17. To však nebude vždy nutné, protože některé důvody ke stížnosti nejsou příliš závažné. Co kdybychom v tom viděli příležitost k odpuštění? Pavel napsal: „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy. Ale kromě toho všeho si oblékněte lásku, neboť je dokonalým poutem jednoty.“ (Kolosanům 3:13, 14) Dokážeme odpouštět? Cožpak si i my sami nezasloužíme, aby si na nás Jehova stěžoval? A on nám přesto znovu a znovu projevuje soucit a odpouští nám.

21. Jak by mohlo reptání zapůsobit na ty, kdo nás slyší?

²¹ Ať už je důvod ke stížnosti jakýkoli, reptáním se nic nespraví. Hebrejský výraz, který znamená „reptat“, může mít také význam „brblat“. Ve společnosti člověka, který je stále s něčím nespokojen, se pravděpodobně necítíme dobře a snažíme se nebýt mu nablízku. Právě tak by se lidé cítili v naší společnosti, kdybychom to byli my, kdo reptá neboli si stále na něco stěžuje. Mohlo by jim to být tak nepříjemné, že by se od nás drželi co nejdál. Jestliže před druhými stále na něco brbláme, můžeme tím sice upoutat jejich pozornost, ale jejich srdce si tím určitě nezískáme.

22. Jak se jedna dívka vyjádřila o svědcích Jehovových?

²² Odpouštění přispívá k jednotě — a té si Jehovův lid velmi váží. (Žalm 133:1–3) V jisté evropské zemi poslala jedna sedmnáctiletá katolička do odbočky svědků Jehovových dopis a v něm vyjádřila, že svědky Jehovovy obdivuje. Napsala: „Je to jediná organizace, o které vím, že mezi jejími členy není nenávist, chamtivost, nesnášenlivost, sobectví či nejednota.“

23. Co budeme rozebírat v následujícím článku?

²³ Vděčnost za veškeré duchovní požehnání, které dostáváme jakožto ctitelé pravého Boha Jehovy, nám pomůže, abychom podporovali jednotu a kvůli osobním věcem nereptali proti druhým. V následujícím článku bude vysvětleno, jak nám bohulibé vlastnosti pomohou, abychom se nedopustili ještě nebezpečnějšího druhu reptání — totiž reptání proti pozemské části Jehovovy organizace.

Zaměřujme se na dobrotu Jehovovy organizace

„Jistě budeme nasyceni dobrotou tvého domu.“ (ŽALM 65:4)

1, 2. (a) Jaký vliv měla mít na Boží lid činnost, která se měla vykonávat v chrámu? (b) Co všechno udělal David pro stavbu chrámu?

DAVID, příslušník starověkého izraelského národa, byl jednou z nejvýznačnějších osobností, o nichž se pojednává v Hebrejských písmech. Tento pastýř, hudebník, prorok a král měl bezvýhradnou důvěru k Jehovovi Bohu. Měl k němu hluboký osobní vztah, a proto mu chtěl vystavět dům. Takový dům neboli chrám se měl stát v Izraeli střediskem pravého uctívání. David věděl, že chrám a činnost, která se v něm bude vykonávat, přinese Božímu lidu radost a požehnání. Proto zpíval: „[Jehovo,] šťastný je ten, kterého vyvolíš, a způsobíš, aby se přiblížil, aby přebýval v tvých nádvořích. Jistě budeme nasyceni dobrotou tvého domu, svatého místa tvého chrámu.“ (Žalm 65:4)

² David nedostal svolení, aby na stavbu Jehovova domu dohlížel. Tato výsada byla vyhrazena jeho synu Šalomounovi. David o tuto výsadu velmi stál, ale když byla dána někomu jinému, nereptal proti tomu. Nejdůležitější pro něj bylo, aby chrám byl postaven. Upřímně tento projekt podporoval, a proto předal Šalomounovi architektonické plány, které dostal od Jehovy. David kromě toho zorganizoval tisíce Levitů do služebních oddílů a na stavbu chrámu daroval velké množství zlata a stříbra. (1. Paralipomenon 17:1, 4, 11, 12; 23:3–6; 28:11, 12; 29:1–5)

3. Jak pohlížejí Boží služebníci na opatření, jež souvisejí s pravým uctíváním?

³ Opatření, která souvisela s pravým uctíváním v Božím domě, věrní Izraelité podporovali. My, kdo sloužíme Jehovovi dnes, podobně podporujeme opatření, jež souvisejí s uctíváním a jež existují v rámci pozemské části Jehovovy organizace. Tím dáváme najevo, že smýšlíme stejně, jako smýšlel David. Nepěstujeme sklon ke stížnostem. Zaměřujeme se naopak na dobrotu Boží organizace. Napadlo tě někdy, za kolik dobrých věcí můžeme být opravdu vděční? Zamysleme se nad některými z nich.

Jsme vděční za ty, kteří poskytují vedení

4, 5. (a) Jak plní „věrný a rozvážný otrok“ své poslání? (b) Jak se někteří svědkové Jehovovi vyjádřili o duchovním pokrmu, který dostávají?

⁴ Máme pádné důvody k vděčnosti za to, že Ježíš Kristus ustanovil nad svým majetkem na zemi ‚věrného a rozvážného otroka‘. Tato třída otroka, která se skládá z duchem pomazaných křesťanů, vede dílo, při němž se káže dobrá zpráva, organizuje shromáždění, která slouží k uctívání, a vydává biblickou literaturu ve více než 400 jazycích. Tento duchovní „pokrm v pravý čas“ po celém světě vděčně přijímají miliony lidí. (Matouš 24:45–47) Jistě není žádný důvod k reptání.

⁵ Letitá křesťanka Elfi už mnoho let čerpá útěchu a podporu z toho, že si bere k srdci biblické rady, jež jsou obsaženy v publikacích od třídy otroka. Svou hlubokou vděčnost vyjádřila Elfi v dopise, v němž píše: „Co bych si bez Jehovovy organizace počala?“ Peter a Irmgard také slouží Bohu už řadu desetiletí. Irmgard vyjadřuje vděčnost za všechny publikace, které vydává „Jehovova láskyplná a starostlivá organizace“. K nim patří i vydání určená pro ty, kdo mají zvláštní potřeby, tedy například pro ty, kdo trpí poruchou zraku nebo sluchu.

6, 7. (a) Jak je vykonáván dohled nad činností sborů všude na světě? (b) Jak se někteří křesťané vyjádřili o pozemské části Jehovovy organizace?

⁶ Představitelem ‚věrného otroka‘ je vedoucí sbor svědků Jehovových, malá skupina duchem pomazaných mužů, kteří slouží ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku. Vedoucí sbor jmenuje zkušené Jehovovy služebníky, aby sloužili v odbočkách, které dohlížejí na činnost více než 98 000 sborů po celém světě. Muži, kteří splňují biblické požadavky, jsou jmenováni, aby v těchto sborech sloužili jako starší a služební pomocníci. (1. Timoteovi 3:1–9, 12, 13) Božímu stádu, jež jim bylo svěřeno do péče, starší poskytují vedení a působí v něm jako láskyplní pastýři. Patřit do tohoto stáda a pociťovat lásku a jednotu projevující se v ‚celém společenství bratrů‘ je skutečným požehnáním. (1. Petra 2:17; 5:2, 3)

⁷ Jednotliví křesťané často vyjadřují vděčnost za láskyplné duchovní vedení ze strany sborových starších a nemají potřebu si na něco stěžovat. Můžeme to vidět na příběhu křesťanky jménem Birgit. Je vdaná a je jí kolem třiceti let. Když dospívala, dostala se do špatné společnosti. Mnoho nechybělo a dopustila by se provinění. Sboroví starší jí však dali jasné biblické rady a spoluvěřící jí poskytli podporu. To všechno sestře pomohlo, takže se z nebezpečné situace dostala. Jak se Birgit cítí dnes? Říká: „Jsem hluboce vděčná za to, že stále patřím do Jehovovy podivuhodné organizace.“ Sedmnáctiletý Andreas říká: „Je to skutečně Jehovova organizace, ta nejlepší organizace na světě.“ Dobrota pozemské části Jehovovy organizace by v nás jistě měla vyvolávat vděčnost.

Ti, kteří poskytují vedení, jsou nedokonalí

8, 9. Jak jednali někteří Davidovi současníci a jak David na takové chování reagoval?

⁸ Muži, kteří byli jmenováni k tomu, aby poskytovali vedení v pravém uctívání, jsou nedokonalí. Všichni dělají chyby a někteří z nich stále mají určité slabosti, které se usilovně snaží potlačovat. Máme se snad kvůli tomu rozčilovat? To rozhodně ne. I ve starověkém Izraeli se někteří jednotlivci, jimž byla svěřena velká zodpovědnost, dopustili těžkých chyb. Například když král Saul pociťoval rozrušení, byl povolán mladý David, aby svou hudbou krále uklidnil. Později se Saul pokoušel Davida zabít a ten nakonec musel uprchnout, aby si zachránil život. (1. Samuelova 16:14–23; 18:10–12; 19:18; 20:32, 33; 22:1–5)

⁹ Jiní Izraelité jednali zrádně. Například Davidův vojenský velitel Joab zavraždil Saulova příbuzného Abnera. Absalom proti svému otci Davidovi zosnoval spiknutí, aby se mohl zmocnit trůnu. Achitofela považoval David za svého důvěryhodného rádce, a tento muž ho zradil. (2. Samuelova 3:22–30; 15:1–17, 31; 16:15, 21) David však nezatrpkl a nezačal si stěžovat ani se neodvrátil od pravého uctívání. Bylo to právě naopak. Nepříznivé okolnosti ho vedly k tomu, aby se upnul k Jehovovi a zachoval si stejný znamenitý postoj, jaký měl, když prchal před Saulem. Tehdy David zpíval: „Projev mi přízeň, Bože, projev mi přízeň, vždyť má duše tě učinila svým útočištěm; a ke stínu tvých křídel se utíkám, dokud nepřejdou strasti.“ (Žalm 57:1)

10, 11. Co zažila ve svém mládí křesťanka jménem Gertrud a jak se vyjádřila o pochybeních, jichž se dopouštějí spoluvěřící?

¹⁰ Nemáme žádný důvod stěžovat si, že by v dnešní Boží organizaci někdo jednal zrádně. Ani Jehova, ani jeho andělé, ani duchovní pastýři by nedovolili, aby v křesťanském sboru byli zrádní, ničemní jedinci. Ale všichni se setkáváme s lidskou nedokonalostí — se svou vlastní i s nedokonalostí jiných Božích služebníků.

¹¹ Gertrud, která po dlouhá léta patřila k Jehovovým ctitelům, byla v mládí nařčena, že podvádí a že ve skutečnosti není celodobou hlasatelkou Království. Jak na to reagovala? Reptala snad, když k tomu došlo? Ne. Krátce před tím, než v roce 2003 ve svých 91 letech zemřela, vzpomínala na svůj život a řekla: „Díky těmto a také pozdějším zážitkům jsem se přesvědčila, že i když se jednotlivci dopouštějí chyb, Jehova přesto vede své velké dílo kupředu a používá při tom nás, nedokonalé lidi.“ Když se Gertrud musela vyrovnávat s projevy nedokonalosti některých Božích služebníků, úpěnlivě se modlila k Jehovovi.

12. (a) V čem někteří křesťané z prvního století dali špatný příklad? (b) Nač bychom měli zaměřovat svou pozornost?

¹² I ti nejvěrnější a nejoddanější křesťané jsou nedokonalí. Když se tedy některý ze jmenovaných služebníků dopustí nějaké chyby, dělejme „všechno bez reptání“ i nadále. (Filipanům 2:14) Bylo by škoda, kdybychom se řídili špatným příkladem několika členů prvního křesťanského sboru. Učedník Juda o tehdejších falešných učitelích prohlásil, že „znevažují panství a mluví utrhačně o slavných“. Také napsal, že to jsou „reptalové, stěžující si na svůj životní úděl“. (Juda 8, 16) Rozhodně zavrhněme cestu, po které jdou ti, kdo reptají a stěžují si. Zaměřujme svou pozornost na dobré věci, které dostáváme prostřednictvím ‚věrného otroka‘. Važme si dobroty Jehovovy organizace a ‚dále dělejme všechno bez reptání‘.

„Tato řeč je otřesná“

13. Jak někteří lidé reagovali na určité věci, které učil Ježíš Kristus?

¹³ Zatímco někteří jednotlivci v prvním století reptali proti jmenovaným služebníkům, jiní reptali proti Ježíšovu učení. U Jana 6:48–69 čteme o tom, že Ježíš prohlásil: „Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život.“ A „mnozí z učedníků, když to slyšeli, řekli: ‚Tato řeč je otřesná; kdo jí může naslouchat?‘“ Ježíš věděl, že „jeho učedníci proto reptají“. A „kvůli tomu mnozí z [nich] odešli k věcem za sebou a již s ním nechodili“. Někteří učedníci však nereptali. Povšimněme si, co se stalo, když se Ježíš zeptal dvanácti apoštolů: „Nechcete snad také jít?“ Apoštol Petr odpověděl: „Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží Svatý.“

14, 15. (a) Proč občas někdo z Božího lidu projevuje nespokojenost s některou stránkou křesťanského učení? (b) V jakém směru je pro nás poučné to, co se stalo Emanuelovi?

¹⁴ V dnešní době několik málo členů Božího lidu projevilo nespokojenost s některou stránkou křesťanského učení a tito lidé reptali proti pozemské části Jehovovy organizace. Proč k něčemu takovému dochází? Reptání často bývá důsledkem toho, že někdo nerozumí Božímu způsobu jednání. Pravdu zjevuje Stvořitel svému lidu postupně. Proto musí být čas od času pochopení Písma upřesňováno. Převážná většina členů Jehovova lidu se z takového upřesňování raduje. Jsou však i jednotlivci, kteří se cítí ‚příliš spravedliví‘ a změny neschvalují. (Kazatel 7:16) Určitou roli může hrát pýcha, a někteří se možná dostávají do léčky v podobě nezávislého smýšlení. Ať už je důvod k reptání jakýkoli, takové chování je nebezpečné, protože by nás mohlo stáhnout zpátky do světa a k jeho způsobu jednání.

¹⁵ Například Emanuel byl svědkem Jehovovým, ale kritizoval některé z věcí, které četl v publikacích od ‚věrného a rozvážného otroka‘. (Matouš 24:45) Naše křesťanské publikace přestal číst a starším v místním sboru nakonec řekl, že už nechce být svědkem Jehovovým. Netrvalo však dlouho, a Emanuel si uvědomil, že to, čemu Jehovova organizace učí, je přece jen správné. Se svědky Jehovovými opět navázal spojení, připustil svou chybu a znovu se stal jedním z nich. Byl znovu šťastným člověkem.

16. Co nám může pomoci překonat pochybnosti o určitých křesťanských naukách?

¹⁶ Co když jsme v pokušení reptat, protože máme pochybnosti o některých naukách, které zastávají svědkové Jehovovi? V tom případě nebuďme netrpěliví. ‚Věrný otrok‘ nakonec možná uveřejní něco, čím budou naše otázky zodpovězeny a naše pochybnosti rozptýleny. Je rovněž moudré požádat o pomoc křesťanské starší. (Juda 22, 23) Modlitba, osobní studium a společenství s duchovně smýšlejícími spoluvěřícími — také to nám může pomoci, abychom se svých pochybností zbavili a aby se prohloubila naše vděčnost za biblické pravdy, které jsme poznali díky Jehovovu sdělovacímu prostředku a které posilují naši víru.

Zachovávejme si pozitivní postoj

17, 18. Jaký postoj bychom měli projevovat, místo abychom reptali, a proč?

¹⁷ Je pravda, že jakožto nedokonalí lidé jsme od narození náchylní k hříchu, a někteří mají možná silný sklon bezdůvodně si stěžovat. (1. Mojžíšova 8:21; Římanům 5:12) Kdybychom si však zvykli reptat, ohrožovali bychom tím svůj vztah k Jehovovi Bohu. Případný sklon k reptání tedy musíme ovládat.

¹⁸ Nereptejme ohledně sborových záležitostí, ale raději si udržujme pozitivní postoj a pravidelný program činností, který nám pomůže, abychom měli stále co dělat a abychom byli naplněni radostí, uctiví, vyrovnaní a zdraví ve víře. (1. Korinťanům 15:58; Titovi 2:1–5) Jehova má všechno ve své organizaci pod kontrolou a Ježíš dobře ví, co se děje v každém sboru, stejně jako to věděl v prvním století. (Zjevení 1:10, 11) Trpělivě čekejme na Boha a na Krista, Hlavu sboru. Zodpovědní pastýři mohou být použiti k tomu, aby věci, které mají být uvedeny do pořádku, napravili. (Žalm 43:5; Kolosanům 1:18; Titovi 1:5)

19. Nač bychom měli zaměřovat svou pozornost, než se Království plně ujme záležitostí lidstva?

¹⁹ Tento ničemný systém věcí brzy skončí a mesiášské Království se v plné míře ujme záležitostí lidstva. Je velmi důležité, aby si každý z nás až do té doby zachoval pozitivní smýšlení. To nám pomůže, abychom se nezaměřovali na chyby našich spoluvěřících, ale abychom spíše uznávali jejich ctnosti. Budeme-li se zaměřovat na dobré stránky jejich osobnosti, bude nás to obšťastňovat. Nebudeme citově vyčerpáni reptáním, ale budeme naopak povzbuzeni a duchovně povzneseni.

20. Jaká požehnání získáme, budeme-li mít pozitivní postoj?

²⁰ Pozitivní smýšlení nám také pomůže, abychom pamatovali na všechna požehnání, která dostáváme díky tomu, že jsme ve spojení s pozemskou částí Jehovovy organizace. Je to jediná organizace na světě, která je věrně oddána Svrchovanému Panovníkovi vesmíru. Co si myslíš o této skutečnosti a o tom, že je výsadou věnovat se uctívání jediného pravého Boha Jehovy? Kéž máš tentýž postoj, jaký měl David. Ten zpíval: „K Tobě, který slyšíš modlitbu, ano k tobě přijdou lidé všeho těla. Šťastný je ten, kterého vyvolíš, a způsobíš, aby se přiblížil, aby přebýval v tvých nádvořích. Jistě budeme nasyceni dobrotou tvého domu.“ (Žalm 65:2, 4)