Nejvyšší soud Filipín hájí svobodu uctívání

Od dopisovatele Probuďte se! na Filipínách

KDYŽ se 7. června 1993 vracely milióny školáků do svých tříd, ti z nich, kteří jsou svědky Jehovovými, byli velmi šťastni. Proč? Protože 1. března 1993, krátce před koncem minulého školního roku, Nejvyšší soud Filipín zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1959 a potvrdil, že děti svědků Jehovových mají právo nezdravit vlajku, neodříkávat sliby věrnosti a nezpívat národní hymnu.

Důvody pro rozhodnutí Nejvyššího soudu

Jaké uvedl Nejvyšší soud důvody pro to, že zrušil rozhodnutí případu Gerona versus ministr školství vydané v roce 1959? V rozhodnutí z roku 1993, které napsal pan soudce Griño-Aquino, se prohlašuje: „Představa, že by člověk mohl být nucen zdravit vlajku, zpívat národní hymnu či odříkávat slib věrnosti pod trestem propuštění z práce nebo vyloučení ze školy, je cizí pro svědomí současné generace Filipínců, kteří byli vychováváni listinou základních občanských práv a svobod. Ta jim zaručuje právo na svobodu slova a na svobodu náboženského vyznání a uctívání.“

Soud konstatoval, že svědkové Jehovovi se sice „na povinném zdravení vlajky nepodílejí, ale také žádné jejich ‚vnější projevy‘ nebo chování neurážejí jejich spoluobčany, kteří věří, že je správné vyjadřovat lásku k vlasti zdravením vlajky.“ Soud dále uvedl: „Během obřadu zdravení vlajky tiše zpříma stojí, a projevují tak úctu k právu těch, kdo se rozhodli podílet se na tomto slavnostním aktu . . . Protože jejich chování není rozvratnické, není pro jejich vylučování ze škol žádný oprávněný důvod.“

Současný Nejvyšší soud se také vyjádřil k předpovědi, která zazněla v rozhodnutí případu Gerona, totiž k předpovědi, že pokud svědkové Jehovovi budou zproštěni povinnosti zdravit vlajku, „stane se tento obřad věcí minulosti a bude se na něm podílet snad jen hrstka občanů. A přijde doba, kdy budeme mít občany, pro něž bude úcta k vlajce, láska k vlasti, obdiv k národním hrdinům a vlastenectví něčím, čemu nebyli vyučováni, co jim nebylo vštěpováno a co je také nenaplňuje — což by byla žalostná, dokonce tragická situace; a to vše jen proto, že malá část školní mládeže prosadila svou vůli — vyžadovala zproštění povinnosti a také toho dosáhla.“

Soudní rozhodnutí z roku 1993 se k tomu vyjádřilo takto: „Situace, kterou Nejvyšší soud v případě Gerona chmurně předpověděl, . . . nenastane. Nejsme přesvědčeni, že když svědky Jehovovy zprostíme povinnosti zdravit vlajku, zpívat národní hymnu a odříkávat vlastenecké sliby, pak tato náboženská skupina — k níž patří, jak se připouští, jen ‚malá část školní mládeže‘ — otřese naší částí zeměkoule a najednou vytvoří celý národ, pro který ‚bude úcta k vlajce, láska k vlasti, obdiv k národním hrdinům a vlastenectví něčím, čemu nebyl vyučován, co mu nebylo vštěpováno a co jej nenaplňuje‘.“

Nakonec současný Nejvyšší soud uvedl slova, kterými pan soudce Robert Jackson z Nejvyššího soudu Spojených států komentoval případ Barnette z roku 1943: „Věřit, že vlastenectví nebude vzkvétat, budou-li vlastenecké obřady dobrovolné a spontánní, místo aby byly povinnou rutinou, znamená udělat velmi nelichotivý odhad toho, jak jsou naše zvyklosti přitažlivé pro svobodnou mysl . . . Svoboda odlišovat se není omezena pouze na věci, na nichž příliš nezáleží. To by byl jen stín svobody. Zkouškou její pravosti je právo odlišovat se ve věcech, které se dotýkají samé podstaty nynější společnosti.“

Po těchto vynikajících myšlenkách týkajících se zákona přijal Nejvyšší soud Filipín jednomyslné rozhodnutí: „Výnosy o vyloučení, které vydali odpůrci — veřejné instituce — vůči navrhovatelům, jsou tedy ZRUŠENY A PROHLÁŠENY ZA NEPLATNÉ. Předběžné opatření [proti školským autoritám] vydané tímto soudem se stává trvalým.“

Přísedící soudce Isagani Cruz vyjádřil souhlasný názor a dále připojil tento postřeh: „Podle mého skromného úsudku bylo rozhodnutí případu Gerona založeno na zcela mylném předpokladu. Soud, který je vyhlásil, byl zjevně zatížen přesvědčením, že stát má právo určovat, co náboženské je, a co není, a diktovat jednotlivci, co by měl, a co by neměl uctívat . . . Tím, že stát požadoval, aby se navrhovatelé podíleli na zdravení vlajky, vyhlásil ex cathedra, že zdravením vlajky neporušují biblické zásady. To je podle mě neoprávněné narušování jejich náboženské víry, která jim říká opak. Stát jim nemůže diktovat výklad Bible. To státu nepřísluší.“