Státní symboly

V době koloniální vlády byly děti svědků Jehovových trestány za to, že z náboženských důvodů nevzdávaly poctu vlajce Velké Británie a že odmítaly zpívat státní hymnu. Když proti tomu bratři podali oficiální protest, ministerstvo školství svůj postoj zmírnilo a napsalo: „Názory vaší [skupiny] na vzdávání pocty vlajce jsou dobře známé a uznávané a žádné dítě by rozhodně nemělo být potrestáno za to, že tuto poctu nevzdává.“ Vydání nové ústavy vyvolalo naději, že v Zambijské republice budou posíleny základní svobody, tedy i svoboda svědomí, myšlení a vyznání. Nová vlajka a hymna však daly podnět k prudkému vzestupu patriotismu. Ve školách byl okamžitě znovu zaveden každodenní ceremoniál, při kterém se vzdávala pocta vlajce a zpívala hymna. I když někteří mladí svědkové byli této povinnosti zproštěni, mnozí jiní byli zbiti, a dokonce vyloučeni ze školy.

Nový školský zákon vydaný v roce 1966 dával určitou naději. Obsahoval ustanovení, na jehož základě mohl některý z rodičů nebo opatrovník požádat, aby jeho dítě bylo zproštěno povinnosti účastnit se bohoslužeb nebo jiných náboženských obřadů. V důsledku toho se řada dětí, které byly ze školy vyloučeny, mohla opět vrátit. Krátce nato však s určitou mírou utajení byly k tomuto zákonu připojeny předpisy, jimiž bylo definováno, že vlajka a hymna jsou symboly, které nemají náboženský charakter, ale které podporují vlastenecké cítění. Přestože o této záležitosti bratři mluvili s vládními úředníky, během roku 1966 bylo více než 3 000 dětí kvůli svému neutrálnímu postoji ze školy vyloučeno.

Feliyi nebylo umožněno školní vzdělání

Přišel čas vyzkoušet, zda takové jednání je zákonné. Byl vybrán precedenční případ. Feliya Kachasuová pravidelně chodila do školy Buyantanshi v Copperbeltu. Z této školy byla vyloučena, přestože byla známá jako vzorná žákyně. Frank Lewis vypráví, jak se tato záležitost projednávala u soudu: „Náš případ předložil pan Richmond Smith. Případ to nebyl lehký, protože byl zaměřen proti vládě. Pan Smith se rozhodl obhajovat Feliyi proto, že ho zaujalo, jak mu vysvětlila, proč nevzdává poctu vlajce.“

Dailes Musondaová, která v té době chodila do školy v Lusace, říká: „Když byl Feliyin případ projednáván u soudu, toužebně jsme očekávali příznivý výsledek. Na soudní jednání přijeli i bratři z Mufuliry. Já a moje sestra jsme tam byly pozvány také. Vzpomínám si, že Feliya přišla k soudu v bílém klobouku a světlých šatech. Řízení trvalo tři dny. V Zambii bylo v té době ještě několik misionářů. Dva z nich, bratři Phillips a Fergusson, si přišli jednání vyslechnout. Říkali jsme si, že jejich přítomnost by mohla být prospěšná.“

Předseda senátu na závěr řekl: „V tomto případě není ani náznak toho, že svědkové Jehovovi by měli v úmyslu svým jednáním projevit neúctu státní hymně nebo vlajce.“ Prohlásil však, že obřady nebyly náboženské a že na základě školského zákona Feliya nemůže žádat o osvobození, přestože její náboženské přesvědčení je upřímné. Domníval se, že ty obřady jsou vyžadovány v zájmu bezpečnosti státu. Nikdy ale nebylo vysvětleno, jak by zájmům lidu mohlo sloužit to, že nezletilá dívka musí plnit takový požadavek. Kvůli tomu, že Feliya zastávala křesťanské názory, nebylo jí umožněno školní vzdělání!

Dailes vzpomíná: „Byli jsme velmi zklamaní. Přesto jsme všechno nechali v Jehovových rukách.“ Když tlak nadále vzrůstal, Dailes a její sestra v roce 1967 ze školy odešly. Do konce roku 1968 bylo ze škol vyloučeno téměř 6 000 dětí svědků Jehovových.

[Rámeček a obrázek na straně 236 a 237]

Svým chováním jsem si získal úctu mnoha učitelů

Jackson Kapobe

Rok narození: 1957

Rok křtu: 1971

Z jeho života: Je sborovým starším.

V roce 1964 začaly být děti svědků Jehovových vylučovány ze škol. Odbočka pomáhala rodičům pochopit, že na takovou situaci by měli své děti připravit. Vzpomínám si, že jednou, když jsem přišel ze školy, si ke mně otec sedl a rozebíral se mnou myšlenky z 2. Mojžíšovy 20:4, 5.

Když se ve škole konalo nějaké slavnostní shromáždění, vždycky jsem se postavil dozadu, abych se vyhnul konfliktu. Žáci, kteří byli přistiženi, že nezpívají státní hymnu, se museli postavit dopředu. Jednou se mě ředitel školy zeptal, proč jsem nezpíval, a já jsem mu v odpovědi citoval z Bible. Učitel vykřikl: „Číst ses naučil, ale zpívat nechceš!“ Domníval se, že je mou povinností projevovat oddanost vládě, protože díky ní mohu chodit do školy, kde jsem se naučil číst.

V únoru 1967 jsem byl nakonec ze školy vyloučen. Bylo mi to líto, protože jsem se rád učil a byl jsem pilný žák. Otec mě ujišťoval, že jsem jednal správně, přestože na něj spolupracovníci a nevěřící členové rodiny vyvíjeli nátlak. Nepříjemné to bylo i pro maminku. Když jsem s ní chodil pracovat na pole, jiné ženy se nám vysmívaly a říkaly: „Proč tenhle kluk není ve škole?“

Učit jsem se však nepřestal. V roce 1972 se začal klást větší důraz na kurzy čtení a psaní pořádané ve sborech. Situace ve školách se časem zklidnila. Náš dům stál přímo naproti škole. Ředitel k nám často chodil napít se studené vody nebo si vypůjčit košťata na zametání tříd. Dokonce si přišel vypůjčit peníze! Laskavé jednání naší rodiny na něj určitě velmi zapůsobilo, protože se jednou zeptal: „Chce váš syn pokračovat ve školní docházce?“ Tatínek mu připomněl, že jsem stále svědkem Jehovovým. „Žádný problém,“ odpověděl ředitel. „Kterým ročníkem bys chtěl začít?“ zeptal se mě. Rozhodl jsem se pro šestý. Vrátil jsem se do stejné školy, byl tam stejný ředitel a měl jsem stejné spolužáky. Ale díky kurzům čtení a psaní v sále Království jsem uměl číst lépe než většina dětí ve třídě.

Svou pílí a slušným chováním jsem si získal úctu mnoha učitelů, a tak pro mě léta strávená ve škole nebyla příliš náročná. Svědomitě jsem studoval a udělal jsem několik zkoušek, což mi umožnilo získat odpovědné postavení v dolech a později finančně zajišťovat svou rodinu. Jsem šťastný, že jsem se svým zpěvem nikdy nedopustil kompromisu.