Zkoumání tajemství migrace

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! VE ŠPANĚLSKU

EXISTUJE jedna stará píseň, která vypráví o návratu vlaštovek na starou misii San Juan Capistrano ve městě San Juan Capistrano (Kalifornie, USA). V písni se zpívá, že se tam každý rok 19. března vlaštovky pravidelně vracejí do svých hnízd.

Evropské vlaštovky se drží podobného časového plánu. Jedno španělské úsloví říká, že 15. března bude zase slyšet píseň vlaštovky.

Venkované na severní polokouli návrat vlaštovek, tradičních poslů jara, vždy vítali. Některé zvědavé venkovany však také zajímalo, kde byly vlaštovky v zimě. Jedni si mysleli, že spaly zimním spánkem. Jiní se domnívali, že odlétly na Měsíc — kdosi vypočítal, že by tam mohly doletět za dva měsíce. V šestnáctém století jeden švédský arcibiskup tvrdil, že vlaštovky tráví zimu pod vodou, na dně jezer a močálů, přitisknuté jedna k druhé. Jeho pojednání dokonce obsahovalo ilustraci, která zobrazovala rybáře, jak vytáhl síť plnou vlaštovek. I když se nám tyto představy nyní zdají výstřední, ukázalo se, že pravda je téměř tak zvláštní jako smyšlenka.

Během tohoto století ornitologové okroužkovali tisíce vlaštovek. Malé, ale významné procento těchto okroužkovaných ptáků bylo nalezeno ve svých zimovištích. Zdá se to sice neuvěřitelné, ale vlaštovky z Británie a Ruska přezimovaly společně tisíce kilometrů od domova — v nejzazším jihovýchodním cípu Afriky. Někteří z jejich severoamerických protějšků letěli daleko na jih, až do Argentiny nebo Chile. A nejsou to jenom vlaštovky, kdo podniká tak velkolepé cesty. Stamiliony ptáků ze severní polokoule přezimují na polokouli jižní.

Ornitologové byli udiveni, že tak malý pták, jakým je vlaštovka, je schopen uletět tam a zpět 22 500 kilometrů, než se další rok zjara vrátí do téhož hnízda. Odpověď na to, kam vlaštovky odlétají, vyvolala otázky, které jsou ještě složitější.

„Vlaštovičko, proč opouštíš své hnízdo?“

Co ptáky nutí, aby cestovali na druhý konec zeměkoule? Nebo, jak říká španělské úsloví: „Vlaštovičko, proč opouštíš své hnízdo?“ Kvůli tomu, že je zima, nebo proto, aby měli obživu? Bezpochyby spíše proto, že ptáci potřebují spolehlivý zdroj potravy, než proto, že přichází chladné počasí. Je mnoho malých ptáčků, kteří chladné zimy přežívají těžko, a přesto nemigrují. Ale ptačí migrace není jen cestování za potravou. Ptáci, na rozdíl od lidí, se stěhováním nečekají, až nastanou zlé časy.

Vědci přišli na to, že nutkání k migraci je spouštěno zkracováním dnů. Na podzim, když se krátí dny, začnou být ptáci žijící v zajetí neklidní. Je to tak i tehdy, když je efekt zkracování dnů vyvolán uměle a když jsou ptáci chováni k výzkumným účelům. Ptáci v klecích se dokonce otáčejí tím směrem, který instinktivně znají jako směr svého migračního letu. Je zřejmé, že nutkání k migraci v určité době roku a určitým směrem je vrozené.

Jak to ptáci dělají, že se při letu na tak velkou vzdálenost dobře orientují? Mnozí migrují přes jednotvárné oceány a pouště a letí ve dne v noci. U některých druhů cestují mláďata sama, bez pomoci zkušených dospělých. Navzdory bouřím a bočním větrům se nějak dokáží udržet na své trase.

Orientace — zvlášť při cestě přes oceán nebo přes poušť — rozhodně není nic snadného. Člověku trvalo tisíce let, než ji zvládl. Kryštof Kolumbus by se bezpochyby nikdy neodvážil plout přes oceán, kdyby neměl pomůcky k navigaci, například astroláb a magnetický kompas.a A stejně mu cestu na Bahamy na konci jeho první výpravy ukázali ptáci. Kolumbus se řídil zvykem starověkých námořníků — když zahlédl migrující ptáky, jak letí na jihozápad, změnil kurs tímto směrem.

Úspěšná navigace vyžaduje systém pro udržování stálého kursu a také prostředek k určování polohy. Jednoduše řečeno, potřebujete vědět, kde se nacházíte vzhledem k místu určení a jakým směrem se máte vydat, abyste se tam dostali. My lidé nejsme vybaveni k tomu, abychom takový úkol zvládli bez přístrojů — ale ptáci k tomu zjevně vybaveni jsou. Vědci trpělivě shromažďovali údaje, které osvětlují, jak ptáci určují směr, kterým mají letět.

Některé odpovědi

Pro vědce, kteří se rozhodli zkoumat tajemství ptačí orientace, jsou „pokusnými králíky“ poštovní holubi. Trpěliví holubi byli například vybaveni „brýlemi“ s matným sklem, aby nemohli vidět specifické rysy krajiny. Jiní byli vybaveni magnetickým batůžkem, aby k orientaci nemohli využívat zemského magnetického pole. Někteří byli dokonce omámeni drogami, když měli letět zpět do místa svého vypuštění. To proto, aby se zajistilo, že cestu nemohou v žádném případě rozeznat podle vnějších znaků. Vynalézaví holubi překonali každou překážku zvlášť, ale kombinace jistých překážek jim úspěšný návrat překazila. Je zřejmé, že ptáci nejsou závislí na jediném systému navigace. Jaké metody používají?

Experimenty s umělým sluncem nebo noční oblohou ukázaly, že ptáci se mohou ve dne orientovat podle slunce a v noci podle hvězd. Co když je obloha zatažená? Ptáci také mohou udržovat směr pomocí zemského magnetického pole, jako by měli vestavěný kompas. Aby se mohli vrátit do stejného hnízda nebo holubníku, musí být schopni také rozeznávat známé rysy krajiny. Vědci navíc zjistili, že ptáci jsou ve srovnání s lidmi mnohem citlivější na zvuky a pachy. Neví se však, do jaké míry tuto schopnost využívají k orientaci.

Tajemství „ptačích map“

Přestože výzkum toho, jak ptáci mohou letět určeným směrem, velmi pokročil, jistá záhada stále zůstává. Jednou věcí je mít spolehlivý kompas, ale abyste se dostali domů, potřebujete také mapu — nejprve k tomu, abyste zjistili, kde jste, a potom k tomu, abyste si mohli zvolit nejlepší trasu.

Jakou „mapu“ ptáci používají? Jak vědí, kde jsou, když jsou odvezeni na neznámé místo stovky kilometrů od domova? Jak zjistí nejlepší trasu, když podle všech známek nemají žádné mapy nebo ukazatele, které by je vedly?

Biolog James L. Gould říká, že ptačí „mapovací smysl si svůj status nejzáhadnějšího a nejúchvatnějšího tajemství chování zvířat pravděpodobně ponechá“.

Mysl skrytá za tajemstvím

Je naprosto jasné, že migrace je instinktivní chování. Mnoho druhů ptáků je „naprogramováno“ tak, aby v určité době v roce migrovali, a dovednosti a smysly, které potřebují k úspěšné navigaci, mají vrozené. Odkud tuto instinktivní schopnost mají?

Je logické, že tato instinktivní moudrost může pocházet jen od moudrého Stvořitele, který mohl „naprogramovat“ ptačí genetický kód. Bůh se výstižně ptal patriarchy Joba: „Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu?“ (Job 39:26, Ekumenický překlad)

Po stu let intenzivního výzkumu migrace ptáků vědci zjistili, že drobný ptačí mozek si zaslouží respekt. Když vědci vysledovali hlavní trasy tažných ptáků, museli obdivovat to, jak neuvěřitelně dlouhé vzdálenosti někteří z nich urazí. Na jaře a na podzim miliony tažných ptáků, generace za generací, létají přes celou zeměkouli. Ve dne se orientují podle slunce a v noci podle hvězd. Když je zamračeno, využívají magnetické pole země. Rychle se naučí rozpoznat důvěrně známou krajinu. Možná se dokonce orientují podle pachu nebo infrasonických vln.

Jak „mapují“ své cesty, zůstává tajemstvím. Víme, kam všechny ty vlaštovky odlétají; nevíme ale, jak se tam dostanou. Nicméně když vidíme, jak se na podzim vlaštovky houfují, musíme se zastavit a obdivovat moudrost Boha, který jim jejich stěhování umožnil.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 18]

Světoví šampióni v migraci

Vzdálenost. V roce 1966 v době, kdy bylo na severní polokouli léto, byl jeden rybák dlouhoocasý okroužkován v severním Walesu ve Velké Británii. V prosinci téhož roku se naopak objevil v Novém jižním Walesu v Austrálii. Během šesti měsíců uletěl vzdálenost přes 18 000 kilometrů. Takový výkon je zřejmě u rybáků dlouhoocasých zcela běžný. Během roku někteří z těchto ptáků pravidelně obletí zeměkouli.

Rychlost. Americký kulík hnědokřídlý je snad nejrychlejším stěhovavým ptákem. Někteří tito ptáci přeletěli 3 200 kilometrů oceánu, který odděluje Havaj od Aleutských ostrovů u Aljašky, za pouhých 35 hodin. Letěli průměrnou rychlostí 91 kilometrů za hodinu!

Vytrvalost. Lesňáček černohlavý ze Severní Ameriky, který váží jen dvacet gramů, je nejzdatnějším ‚maratónským‘ letcem. Na své cestě do Jižní Ameriky uletí bez zastávky 3 700 kilometrů přes Atlantský oceán za pouhého tři a půl dne. Tato mimořádná zkouška vytrvalosti je totéž, jako kdyby člověk uběhl bez přestávky 1900 kilometrů, každý kilometr za dvě a půl minuty. Let tohoto ptáčka je také snem těch, kdo musí hlídat svou váhu — lesňáček spálí téměř polovinu své tělesné hmotnosti.

Přesnost. Kromě vlaštovky je svou přesností proslulý i čáp. Prorok Jeremjáš popisoval čápa jako ptáka, který „dobře zná své ustanovené časy“ a „čas svého příletu“. (Jeremjáš 8:7) Stále ještě každé jaro přelétá nad Izraelem téměř půl milionu čápů.

Umění orientace. Pro buřňáky severní není na světě místo, které by jim nahradilo domov. Jedna samice buřňáka byla vzata ze svého hnízda ve Velké Británii a byla vypuštěna asi 5000 kilometrů odtud v Bostonu ve Spojených státech. Za dvanáct a půl dne přeletěla Atlantik a dorazila do Británie — byla zde dříve než dopis, který popisoval podrobnosti jejího vypuštění. Její výkon byl o to obdivuhodnější, že tito ptáci nikdy na svých migračních letech severní Atlantik nepřelétají.

[Obrázek na straně 16]

Čáp se každý rok přesně vrací do svého hnízda

[Obrázek na straně 17]

Migrující jeřábi v typické formaci tvaru písmene V

[Podpisek obrázku na straně 15]

Foto: Caja Salamanca y Soria