Jeden hlas uprostřed mlčení

PŘED padesáti lety byla zabita nestvůra. Když svět konečně odhrnul oponu, aby se podíval na poraženou Třetí říši, pohled byl příliš úděsný, než aby člověk tuto hrůzu pochopil. Vojáci i civilisté mohli pouze zírat v němé hrůze na příšerné zbytky monstrózní vražedné mašinérie.

Letos oslavily tisíce lidí 50. výročí osvobození koncentračních táborů tak, že tiše kráčeli těmito bezútěšnými místy. Snažili se pochopit obludnost toho zločinu. Vždyť jen ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi bylo zabito asi 1 500 000 lidí! Byla to chvíle ticha, chvíle k zamyšlení nad nelidskostí člověka k člověku. Vychladlé pece, prázdné baráky a hromady ukořistěných bot vyvolávaly v člověku znepokojivé otázky.

Lidé dnes cítí zděšení a pobouření. Holocaust, při kterém bylo systematicky vyvražděno několik milionů lidí, ukazuje, jak zrůdný a zlý nacismus byl. Jak to ale tehdy opravdu bylo? Kdo o tom otevřeně promluvil? A naopak, kdo to neudělal?

Mnozí lidé slyšeli o masovém vraždění poprvé na konci druhé světové války. Kniha Fifty Years Ago—Revolt Amid the Darkness (Před padesáti lety — Vzpoura uprostřed temna) vysvětluje: „Fotografie a reportážní filmy z vyhlazovacích středisek a táborů smrti, které osvobodili spojenci v roce 1944 a 1945, poprvé ukázaly široké veřejnosti, zvláště na západě, tyto šokující skutečnosti.“

Avšak ještě dříve než vznikly tábory smrti, existoval hlas, který prohlašoval, že nacismus je nebezpečný. Bylo to Probuďte se! — časopis, jejž držíte v ruce. Nejdříve byl znám jako Zlatý věk a v roce 1937 byl přejmenován na Útěcha. Na začátku roku 1929 tyto časopisy, které vydávali svědkové Jehovovi, odvážně varovaly před hrozbou nacismu, což bylo v souladu s prohlášením na titulní stránce každého čísla: „Časopis pravdy, naděje a odvahy.“

„Jak může člověk zůstat zticha,“ ptal se časopis Útěcha v roce 1939, „o hrůzách v zemi, jakou je Německo, kde bylo uvězněno 40 000 nevinných lidí; kde jen v jednom vězení bylo 70 z nich popraveno za jedinou noc; . . . kde jsou všechny domy, ústavy a nemocnice pro přestárlé, chudé a nesoběstačné a všechny sirotčince ničeny?“

Skutečně, jak by mohl člověk mlčet? Zatímco svět jako celek o těchto hrůzných zprávách, jež pronikaly z Německa a okupovaných zemí, buď nevěděl, nebo je podceňoval — svědkové Jehovovi nemlčeli. Dobře znali krutosti nacistického režimu a nebáli se říci to nahlas.

[Podpisek obrázku na straně 3]

Foto U.S. National Archives

Proč se nebáli mluvit

PŘI pohledu zpět lze říci, že konflikt mezi svědky Jehovovými a nacismem neboli nacionálním socialismem, byl téměř nevyhnutelný. Proč? Pro neústupné nároky nacistů, které byly v rozporu se třemi základními biblickými naukami svědků. Jednalo se o tyto nauky: 1. Jehova Bůh je nejvyšší Svrchovaný Panovník. 2. Praví křesťané jsou politicky neutrální. 3. Bůh vzkřísí lidi, kteří mu byli věrní až do smrti.

Tyto biblické nauky byly základem neoblomného postoje svědků Jehovových proti bezbožným požadavkům nacistů. Proto o nacismu s odvahou otevřeně mluvili a odhalovali ho jako to zlo, kterým skutečně bylo.

Svědkové Jehovovi odmítali zdravit Hitlera vztyčenou paží. Odmítali to proto, že svou záchranu připisovali Bohu a jenom jemu zasvětili svůj život. Bible o Jehovovi říká: „Ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ (Žalm 83:18)

Pozdrav „Heil Hitler“ v podstatě znamená, že záchrana přichází skrze Hitlera. Svědkové však nemohou být věrní Bohu a současně vzdávat stejnou poctu nějakému člověku. Jejich život a rovněž jejich věrnost a oddanost patří Bohu.

Jako základ pro odmítnutí Hitlerových neoprávněných požadavků měli svědkové Jehovovi konkrétní příklady. V prvním století bylo například apoštolům přikázáno, aby přestali kázat dobrou zprávu o Kristu, ale oni odmítli poslechnout. Řekli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ Bible říká, že pro jejich rozhodný postoj je představitelé vrchnosti „zmrskali a nařídili jim, aby přestali mluvit na základě Ježíšova jména“. Apoštolové však odmítli uposlechnout toto nařízení, které odporovalo Božím požadavkům. „A každý den bez přestání dále vyučovali . . . a oznamovali dobrou zprávu.“ (Skutky 5:29, 40–42)

První křesťané poslouchali Boha spíše než lidi, a mnozí z nich proto zemřeli. V římských arénách jich desítky zahynuly vlastně proto, že odmítli ‚hajlovat‘ césarovi, čímž by mu prokázali akt uctívání. Pro tyto lidi bylo poctou a vítězstvím to, že se prokázali Bohu věrní až do smrti, podobně jako byli hrdinní vojáci ochotni zemřít za svou zemi.

Svědkové Jehovovi se zastávají pouze jediné vlády — Božího Království —, a to někteří lidé pokládají za podvratnictví. Nic však není tak vzdáleno pravdě. Svědkové napodobují Ježíšovy apoštoly v tom, že „nejsou částí světa“. (Jan 17:16) Jsou politicky neutrální. Jsou věrní Bohu, a proto poslouchají zákony země, ve které žijí. Ano, jsou ve své ‚podřízenosti nadřazeným autoritám‘ příkladní. (Římanům 13:1) Nikdy nepodporovali vzpouru proti jakékoli lidské vládě!

Existuje však hranice, kterou za žádných okolností nelze překročit. Je to hranice mezi poslušností člověka a poslušností Boha. Svědkové Jehovovi splácejí césarovi neboli vládním autoritám, co jim náleží, ale Bohu to, co patří jemu. (Matouš 22:21) Snaží-li se od nich někdo vymáhat to, co patří Bohu, jsou takové pokusy neúspěšné.

A co když odpůrci nějakému svědkovi hrozí smrtí? Svědkové Jehovovi mají neotřesitelnou víru v to, že Bůh je schopen přivést je k životu. (Skutky 24:15) Mají tedy stejný postoj, jaký měli tři mladí Hebrejci ve starověkém Babylóně. Když jim král Nebukadnecar hrozil smrtí v ohnivé peci, řekli mu: „Jestliže to má být, náš Bůh, kterému sloužíme, je schopen nás vyprostit . . . Ať je ti známo, králi, že tvým bohům, těm nesloužíme, a zlatý obraz, který jsi postavil, uctívat nechceme.“ (Daniel 3:17, 18)

Jak již bylo uvedeno, když Hitler začal vystupovat na piedestal jako samozvaný bůh, byl názorový boj nevyhnutelný. S vytaseným mečem stála Třetí říše proti nepatrné skupině svědků Jehovových, kteří přísahali věrnost pravému Bohu, Všemohoucímu Bohu Jehovovi. Avšak ještě dříve než bitva začala, bylo o výsledku rozhodnuto.

[Rámeček a obrázek na straně 5]

Věrní až do smrti

WOLFGANG KUSSEROW byl jedním z těch, kdo byli popraveni, protože zůstali věrní Bohu a odmítli podporovat nacismus. Krátce předtím, než byl 28. března 1942 sťat, napsal svým rodičům a sourozencům: „Nyní já, váš třetí syn a bratr, Vás budu muset zítra ráno opustit. Nebuďte smutní, protože přijde doba, kdy budeme zase spolu . . . Jaká to bude potom radost, až se shledáme! . . . Teď jsme jeden od druhého odtrženi, a každý z nás musí projít zkouškou; pak budeme odměněni.“

Dne 8. ledna 1941, krátce před svou popravou, napsal Johannes Harms poslední dopis svému otci: „Rozsudek smrti již byl oznámen a já jsem ve dne v noci spoután — skvrny (na papíře) jsou od pout . . . Milý tatínku, naléhavě tě v duchu prosím, zůstaň věrný, stejně jako jsem se já snažil zůstat věrný; pak znovu jeden druhého uvidíme. Až do poslední chvíle budu na vás myslet.“

Nacistické zlo odhaleno

VE DVACÁTÝCH letech našeho století se Německo snažilo vzpamatovat se z porážky v první světové válce. V té době svědkové Jehovovi horlivě rozšiřovali ohromné množství biblické literatury. Poskytovali tak lidem v Německu nejen útěchu a naději, ale také je upozorňovali na rostoucí moc militarismu. V letech 1919 až 1933 předali svědkové každé z přibližně 15 milionů německých rodin v průměru osm knih, brožur nebo časopisů.

Časopisy Zlatý věk a Útěcha často obracely pozornost čtenářů k militaristickému vývoji v Německu. V roce 1929, tedy více než tři roky před nástupem Hitlera k moci, jedno německé vydání časopisu Zlatý věk nebojácně uvedlo: „Národní socialismus je . . . hnutí, které působí . . . přímo ve službách nepřítele člověka, Ďábla.“

V předvečer Hitlerova nástupu k moci Zlatý věk ze 4. ledna 1933 uvedl: „Nejasně se rýsují hrozivé útesy národně socialistického hnutí. Zdá se neuvěřitelné, že se politická strana, tak bezvýznamná v době svého vzniku, tak nekonvenční ve svých taktikách, může v průběhu pouhých několika let rozrůst do proporcí, kterými zastíní strukturu národní vlády. Nicméně Adolf Hitler a jeho národně socialistická strana (nacisté) tohoto neobyčejného výsledku dosáhli.“

Žádost o pochopení

Hitler se stal ministerským předsedou Německa 30. ledna 1933, a za několik měsíců, 4. dubna 1933, byla odbočka svědků Jehovových v Magdeburgu obsazena. Příkaz však byl 28. dubna 1933 zrušen a majetek vrácen. Co následovalo?

Přes zjevně nepřátelský postoj Hitlerova režimu uspořádali svědkové Jehovovi 25. června 1933 v Berlíně sjezd. Sešlo se asi 7000 lidí. Svědkové jasně a veřejně oznámili své cíle: „Naše organizace není v žádném smyslu politická. Trváme pouze na tom, abychom mohli vyučovat lidi slovu Jehovy Boha, a to bez překážek.“

Svědkové Jehovovi vynaložili upřímné úsilí, aby své postoje vyjádřili. Jaké to mělo následky?

Začíná útok

Neochvějný neutrální postoj svědků a jejich věrná oddanost Božímu Království byla pro Hitlerovu vládu nepřijatelná. Nacisté neměli v úmyslu tolerovat, že by někdo odepřel podporu jejich ideologii.

Ihned po skončení berlínského sjezdu 28. června 1933 nacisté znovu obsadili odbočku v Magdeburgu. Zakázali svědkům shromažďovat se a některé z nich zatkli. Brzy začali být svědkové propouštěni ze zaměstnání. Docházelo k raziím do domácností svědků, byli biti a zatýkáni. Do začátku roku 1934 nacisté zabavili u svědků 65 tun biblické literatury, kterou za Magdeburgem spálili.

Rozhodný postoj svědků

I přes tyto počáteční útoky zůstali svědkové Jehovovi pevní a veřejně odhalovali útlak a nespravedlnost. Ve Strážné věži z 1. listopadu 1933 se hlavní článek jmenoval ‚Nebojte se jich‘. Byl připraven hlavně pro svědky v Německu a vybízel je, aby statečně čelili rostoucímu tlaku.

J. F. Rutherford, prezident Watch Tower Society, poslal 9. února 1934 Hitlerovi protestní dopis, ve kterém prohlásil: „Můžete se úspěšně vzepřít jakémukoli člověku i všem lidem, ale nemůžete se vzepřít Jehovovi Bohu . . . Ve jménu Jehovy Boha a jeho pomazaného Krále, Ježíše Krista, Vás žádám, abyste všem úředníkům a služebníkům vaší vlády vydal příkaz, aby svědkům Jehovovým umožnili pokojně se shromažďovat a bez překážek sloužit Bohu.“

J. F. Rutherford stanovil jako hranici 24. březen 1934. Řekl, že pokud se do té doby situace německých svědků nezlepší, budou fakta o jejich pronásledování zveřejněna jak v Německu, tak po celém světě. Nacisté reagovali na Rutherfordovy požadavky stupňováním hrubého zacházení se svědky, a mnohé z nich poslali do právě zřízených koncentračních táborů. Proto svědkové patřili k prvním vězňům v těchto táborech.

Svědkové odhalují nacistická zvěrstva

Jak svědkové Jehovovi slíbili, začali zveřejňovat krutosti, ke kterým v Německu docházelo. Svědkové z celého světa opakovaně posílali protesty Hitlerově vládě.

Dne 7. října 1934 se shromáždily všechny sbory svědků Jehovových v Německu, aby vyslechly znění dopisu, který byl posílán představitelům Hitlerovy vlády. Říkalo se v něm: „Mezi Vaším zákonem a Božím zákonem je přímý rozpor . . . Tímto vás tedy upozorňujeme, že budeme za každou cenu poslouchat Boží přikázání, budeme se shromažďovat ke studiu Božího slova a budeme Boha uctívat a sloužit mu, jak přikázal.“

Ve stejný den se na zvláštním shromáždění sešli svědkové Jehovovi ve 49 jiných zemích a poslali Hitlerovi telegram následujícího znění: „Vaše špatné zacházení se svědky Jehovovými šokuje všechny slušné lidi na zemi a znevažuje se tím Boží jméno. Upusťte od dalšího pronásledování svědků Jehovových, protože Bůh jinak zničí Vás a Vaši nacionální stranu.“

Nacisté téměř okamžitě reagovali vystupňováním pronásledování. Hitler vykřikoval: „Ta havěť bude v Německu vyhlazena!“ Ale jak odpor sílil, úměrně tomu se rozhodnutí svědků stávalo pevnějším.

V roce 1935 odhalil časopis Zlatý věk inkvizitorské metody mučení a špionážní systém nacistického režimu. Časopis také ukázal, že cílem organizace Hitlerjugend bylo zbavit německou mládež víry v Boha. Následující rok měl celostátní zátah gestapa za následek uvěznění tisíců svědků. Brzy na to, 12. prosince 1936, reagovali svědkové kampaní, při které rozšířili po celém Německu protestní rezoluci proti perzekuci svědků Jehovových.

Dne 20. června 1937 rozšířili svědkové, kteří byli ještě na svobodě, další poselství, jež velmi podrobně popisovalo jejich pronásledování. Byla zde uvedena jména oficiálních představitelů a data i místa pronásledování. Gestapo bylo zděšeno tímto odhalením a také tím, že se to svědkům vůbec podařilo.

Láska k bližním podněcovala svědky k tomu, že lidi v Německu varovali, aby se nenechali oklamat velkolepou vizí slavné tisícileté vlády Třetí říše. „Musíme mluvit pravdu a poskytnout varování,“ říkala brožura Hleďte skutečnostem v tvář, která vyšla v roce 1938. „Totalitní vládu chápeme . . . jako výsledek Satanova působení, jako náhražku Božího království.“ Svědkové Jehovovi sice patřili k prvním terčům nacistického týrání, ale oni sami také ostře odsuzovali krutosti vůči Židům, Polákům, postiženým a dalším lidem.

V rezoluci „Varování!“, kterou přijali svědkové Jehovovi v roce 1938 na sjezdu v Seattlu, stát Washington (USA), se říkalo: „Radikální politické organizace — fašisté a nacisté, protiprávně ovládli mnoho evropských zemí . . . Lidé v těchto zemích se dostanou pod státní kontrolu, bude jim odejmuta veškerá svoboda a budou nuceni podvolit se vládě samozvaného diktátora, a tak bude plně obnovena středověká inkvizice.“

J. F. Rutherford měl pravidelné relace v rádiu, kde pronášel působivé přednášky o satanské povaze nacismu. Přednášky byly vysílány po celém světě a byly tištěny a rozšiřovány v milionech výtisků. Dne 2. října 1938 byl vysílán Rutherfordův proslov „Fašismus, nebo svoboda“, ve kterém rozhodným způsobem odsoudil Hitlera.

„Obyčejní němečtí lidé jsou mírumilovní,“ prohlásil J. F. Rutherford. „Ďábel ke kormidlu postavil svého představitele, Hitlera, člověka duševně nemocného, krutého, zlomyslného a bezcitného . . . Nelidsky pronásleduje Židy proto, že kdysi byli Božím smluvním lidem a nosili Jehovovo jméno, a proto, že Ježíš Kristus byl Žid.“

Když se proti svědkům Jehovovým vzedmula nová vlna nacistické zuřivosti, bylo veřejné odsouzení, které svědkové vyjadřovali, ještě ostřejší. Časopis Útěcha z 15. května 1940 uvedl: „Hitler je tak dokonalé Ďáblovo dítě, že jeho projevy a rozhodnutí jím protékají jako voda dobře postavenou stokou.“

Odhalování hrůz v táborech

O existenci koncentračních táborů sice veřejnost do roku 1945 převážně nevěděla, ale ve třicátých letech se v publikacích společnosti Watch Tower často objevoval podrobný popis těchto táborů. V roce 1937 například časopis Útěcha psal o pokusech s jedovatými plyny v Dachau. Do roku 1940 publikace svědků jmenovitě uvedly 20 různých táborů a popisovaly strašlivé podmínky, které tam vládly.

Jak to, že svědkové Jehovovi tak dobře znali koncentrační tábory? Když v roce 1939 začala druhá světová válka, bylo již 6000 svědků zavřeno v táborech a ve vězeních. Německý historik Detlef Garbe odhaduje, že svědkové v té době představovali 5 až 10 procent všech lidí v táborech!

Na semináři, který pojednával o svědcích a holocaustu, pan Garbe prohlásil: „Ze 25 000 osob, které se hlásily ke svědkům Jehovovým, bylo na začátku Třetí říše asi 10 000 různě dlouhou dobu vězněno. Více než dva tisíce z nich bylo posláno do koncentračních táborů. To znamená, že kromě Židů byli svědkové Jehovovi náboženskou skupinou, kterou esesáci nejvíce pronásledovali.“

V červnu 1940 časopis Útěcha uvedl: „Když Německo začalo s bleskovou válkou, bylo v Polsku 3 500 000 Židů . . ., a pokud zprávy, které se dostaly do západního světa, jsou pravdivé, pak je vyhlazování těchto lidí v plném proudu.“ V časopise Útěcha se v roce 1943 psalo: „Systematicky jsou vyhlazovány celé národy, jako jsou Poláci, Řekové a Srbové.“ Do roku 1946 časopisy Zlatý věk a Útěcha popsaly šedesát různých vězení a koncentračních táborů.

Nacisté jsou proti svědkům bezmocní

Ačkoliv se nacisté snažili zastavit distribuci literatury společnosti Watch Tower, přesto jeden berlínský úřední činitel připustil: „Je obtížné zjistit tajná místa v Německu, kde se ještě tiskne literatura badatelů Bible; žádný svědek nenosí u sebe jména ani adresy a jeden druhého neprozradí.“

Přes zuřivé úsilí nebylo gestapo schopno dopadnout nikdy více než polovinu celkového počtu svědků. Představte si tu bezmocnost nacistického důmyslného špionážního systému — nebyli schopni těch několik lidí pochytat a umlčet a zastavit příliv literatury. Literatura se dostávala k lidem na ulici, a dokonce pronikla i plotem z ostnatých drátů do koncentračních táborů!

Vítězství nad barbarstvím

Nacisté, kteří byli pokládáni za mistry ve schopnosti zlomit vůli člověka a zběsile se snažili přimět svědky Jehovovy, aby porušili křesťanskou neutralitu — neuspěli. Kniha The Theory and Practice of Hell (Teorie a praxe pekla) uvedla: „Člověk se nemůže zbavit dojmu, že z psychologického hlediska se SS nikdy zcela nevyrovnalo s problémem, který představovali svědkové Jehovovi.“

Opravdu, svědkové Jehovovi s podporou Božího ducha bitvu vyhráli. Christine Kingová, historička a rektorka univerzity v Staffordshire, v Anglii, popsala protivníky v tomto konfliktu takto: „Jeden [nacisté] obludný, mocný, zdánlivě nepřemožitelný. Druhý [svědkové] velmi, velmi nepatrný . . . pouze s vírou, bez jakékoli jiné zbraně . . . Svědkové Jehovovi morálně zvítězili nad mocí gestapa.“

Uprostřed nacistické říše byli svědkové Jehovovi malou, mírumilovnou enklávou. A přesto, svým vlastním způsobem vedli bitvu a vyhráli ji — bitvu o právo uctívat svého Boha, bitvu o lásku ke svému bližnímu a bitvu o to, aby mohli mluvit pravdu.

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Svědkové odhalovali existenci koncentračních táborů

VĚTŠINA lidí do konce druhé světové války jména Osvětim, Buchenwald, Dachau a Sachsenhausen neznala; čtenářům časopisů Zlatý věk a Útěcha však byla dobře známa. Zprávy od svědků Jehovových se s velikým nebezpečím podařilo dostat z táborů; byly uveřejňovány v literatuře společnosti Watch Tower a odhalovaly vražedné záměry Třetí říše.

V roce 1933 přinesl Zlatý věk první z mnoha zpráv o existenci koncentračních táborů v Německu. V roce 1938 publikovali svědkové Jehovovi knihu Crusade Against Christianity (Křížová výprava proti křesťanství) ve francouzském, německém a polském jazyce. Kniha uváděla podrobné doklady o nenávistných útocích nacistů proti svědkům a obsahovala plánek koncentračního tábora v Sachsenhausenu a v Esterwegenu.

Nositel Nobelovy ceny doktor Thomas Mann napsal: „S nejhlubším pohnutím jsem přečetl vaši knihu a prošel hrůznou dokumentaci, kterou obsahuje. Nemohu ani popsat směs pocitů hnusu a ošklivosti, která naplnila mé srdce, když jsem pročítal tyto záznamy o degradaci člověka a o odporné krutosti . . . Dál mlčet by jenom posloužilo mravní lhostejnosti světa . . . Vykonali jste svou povinnost, když jste vydali tuto knihu a odhalili tak fakta.“ (Kurzíva od nás.)

[Rámeček na straně 10]

Svědkové patřili k prvním vězňům v táborech

PANÍ Geneviève de Gaulleová, neteř bývalého francouzského prezidenta Charlese de Gaulle, byla členkou francouzského odbojového hnutí. Se svědky Jehovovými se setkala v koncentračním táboře Ravensbrücku, kam se dostala po svém zatčení a uvěznění. Po druhé světové válce měla paní de Gaulleová přednášky po celém Švýcarsku a často mluvila o ryzosti a odvaze svědků. V rozhovoru, který proběhl 20. května 1994, řekla:

„Svědkyně patřily k prvním vězňům v táboře. Mnohé již zemřely . . . Poznaly jsme je podle charakteristického označení . . . Měly zcela zakázáno mluvit o své víře a nesměly mít u sebe žádné náboženské knihy, a zvláště ne Bibli, která byla pokládána za hlavní prostředek k pobuřování . . . Znala jsem jednu [svědkyni Jehovovu] — a bylo mi řečeno, že jich bylo více —, která byla popravena proto, že měla několik stránek biblického textu . . .

Zvláště jsem na nich obdivovala to, že pokud by podepsaly, že se zříkají své víry, mohly kdykoli opustit tábor. Tyto ženy, které vypadaly tak slabé a vyčerpané, byly nakonec silnější než esesáci, kteří měli moc a k dispozici všechny prostředky. To, co [svědkyně Jehovovy] činilo silnými, byla jejich síla vůle, nad kterou nedokázal nikdo zvítězit.“

[Rámeček na straně 11]

Chování svědků v táborech

Z LÁSKY k bližním — k těm, se kterými byli v cele, na baráku, v táboře — se svědkové dělili nejen o duchovní pokrm, ale také o každou potravu, kterou měli.

Jeden Žid, který přežil koncentrační tábor v Buchenwaldu, o tom řekl: „Zde jsem potkal [lidi, kterým se říkalo] Bibelforscher. Pořád mluvili o své víře. V podstatě nebylo nic, co by jim zabránilo mluvit o Bohu. Ostatním vězňům velmi pomáhali. Když došlo po pogromu 10. listopadu 1938 k masovému přílivu Židů do tábora, ‚Jehovas Schweine‘ — jak svědky nazývali dozorci — se podělili o svůj podíl chleba s letitými a vyhladovělými Židy a sami zůstali čtyři dny bez jídla.“

Podobně se o svědcích vyjádřila jedna židovská žena, která byla vězněna v lichtenburgském táboře: „Byli to velmi stateční lidé, kteří trpělivě snášeli svou situaci. Nežidovští vězni měli zakázáno s námi mluvit, tyto ženy však nikdy toto nařízení nedodržovaly. Modlily se za nás, jako kdybychom patřily do jejich rodiny, a povzbuzovaly nás, abychom se nevzdávaly.“

[Rámeček na straně 12]

Snahy popřít, že holocaust byl předvídán

ČASOPIS Útěcha, který vyšel 26. září 1945, uvedl, že v budoucnosti by mohlo dojít k pokusům upravit dějiny a popřít to, k čemu došlo. V článku „Je nacismus zničen?“ se říkalo:

„Propagandisté si myslí, že lidé mají krátkou paměť. Jejich záměrem je vymazat to, co se odehrálo; vystupují v moderním přestrojení za dobrodince, a skrývají svou minulost, jež je obviňuje ze zločinu.“

Časopis uvedl toto dalekosáhlé varování: „Dokud Jehova nezačne armagedonskou bitvu, bude nacismus stále vystrkovat svou ohavnou hlavu.“

[Nákresy na straně 11]

V roce 1937 se tyto plánky koncentračních táborů objevily v publikacích svědků

[Obrázek na straně 7]

Sto padesát pracovníků magdeburské odbočky svědků Jehovových v roce 1931

[Obrázky na straně 8]

Publikace svědků Jehovových odhalovaly kolaboraci církve s nacismem

Proč církve mlčely

OSMÉHO prosince 1993 doktor Franklin Littell z Baylorovy univerzity při Americkém památníku holocaustu promluvil o „určité pravdě“, která je znepokojující. Co to bylo?

Tou pravdou, řekl Littell, bylo, že „šest milionů Židů bylo uprostřed křesťanství plánovitě a systematicky vyvražďováno příslušníky římskokatolické, protestantské a pravoslavné východní církve a nikdy za to nebyli pokáráni, natož exkomunikováni“. Existoval však jeden hlas, který otevřeně mluvil o účasti církve na Hitlerově režimu. A tento hlas, jak jsme viděli, patřil svědkům Jehovovým.

Hitler byl pokřtěný katolík a podobně i mnozí čelní představitelé jeho vlády. Proč nebyli exkomunikováni? Proč katolická církev neodsoudila hrůzy, kterých se tito lidé dopouštěli? Proč mlčely i protestantské církve?

Skutečně církve mlčely? Existuje nějaký důkaz o tom, že podporovaly Hitlerovo válečné úsilí?

Úloha katolické církve

Katolický historik E. I. Watkin napsal: „Je bolestné přiznat, že my, katolíci, nemůžeme v zájmu falešného povznesení nebo určité nepoctivé loajality popírat či přehlížet historickou skutečnost, že biskupové důsledně podporovali všechny války, které vedla vláda jejich země . . . Tam, kde se jednalo o válkychtivý nacionalismus, byli mluvčím césara.“

Když pan Watkin řekl, že biskupové katolické církve „podporovali všechny války, které vedla vláda jejich země“, zahrnul do toho i útočné války vedené Hitlerem. Friedrich Heer, římskokatolický profesor dějin na vídeňské univerzitě, připustil: „Je nepopiratelnou skutečností, že v německých dějinách se kříž a hákový kříž stále více sbližovaly, až hákový kříž hlásal vítězství z věží německých katedrál, prapory s hákovým křížem se objevily kolem oltářů a katoličtí i protestantští teologové, pastoři, příslušníci církví i státníci vítali spojenectví s Hitlerem.“

Katoličtí církevní hodnostáři podporovali Hitlerovy války v takové míře, že římskokatolický profesor Gordon Zahn napsal: „Německý katolík, který se na své náboženské představitele obrátil o duchovní vedení a pokyny ohledně vojenské služby v Hitlerových válkách, dostal prakticky stejné odpovědi, jaké by dostal přímo od nacistického vůdce.“

Skutečnost, že katolíci se poslušně řídili podle pokynů svých církevních vůdců, doložil profesor Heer. Napsal: „Německých katolíků bylo přibližně 32 milionů — z toho 15,5 milionu bylo mužů — a jen sedm [jednotlivců] otevřeně odmítlo vojenskou službu. Šest z nich bylo Rakušanů.“ Nedávné doklady ukazují, že několik dalších katolíků a také protestantů se z důvodu náboženského přesvědčení postavilo proti nacistickému státu. Někteří za to dokonce zaplatili svým životem, zatímco jejich duchovní vůdci se zaprodali Třetí říši.

Kdo ještě mlčel a kdo nemlčel

Jak již bylo uvedeno, profesor Heer zahrnul protestantské představitele mezi ty, kdo „vítali spojenectví s Hitlerem“. Byla to pravda?

Mnohé protestanty trápil pocit viny, že během Hitlerovy útočné války mlčeli. Například 11 vedoucích představitelů církve vypracovalo v říjnu 1945 takzvané stuttgartské doznání viny. Uvedli v něm: „Klademe si za vinu, že jsme se odvážněji nehlásili ke svému vyznání, že jsme nebyli svědomitější v modlitbách, že jsme nebyli radostnější v projevování víry a horlivější v projevování lásky.“

Paul Johnson v knize History of Christianity (Dějiny křesťanství) napsal: „Ze 17 000 evangelických pastorů jich v žádnou dobu nebylo více než padesát, kteří si odpykávali dlouhodobé tresty vězení [za to, že nepodporovali nacistický režim].“ Když P. Johnson tyto pastory srovnával se svědky Jehovovými, napsal: „Nejstatečnější byli svědkové Jehovovi. Od začátku hlásali otevřenou naukovou opozici, a tudíž také trpěli. Odmítali jakoukoli spolupráci s nacistickým státem.“

Již v roce 1939, kdy začala druhá světová válka, časopis Útěcha citoval slova protestantského duchovního T. Bruppachera: „Zatímco lidé, kteří se nazývají křesťany, v rozhodující zkoušce křesťanství selhali, tito neznámí svědkové Jehovovi jako křesťanští mučedníci zaujali neochvějný postoj proti nátlaku na svědomí a proti pohanské modloslužbě. Historikové budoucnosti budou muset jednoho dne uznat, že ten, kdo jako první povstal proti zuřivosti nacistického démona, nebyly velké církve, ale tito pomlouvaní a vysmívaní lidé . . . Odmítli uctívání Hitlera a hákového kříže.“

Podobně Martin Niemoeller, představitel protestantské církve, který byl v nacistickém koncentračním táboře, později přiznal: ‚Lze po pravdě říci, že po celou dobu křesťanské církve vždy souhlasily s tím, že budou žehnat válce, vojsku a zbraním, a že se velmi nekřesťanským způsobem budou modlit za vyhlazení svých nepřátel.‘ Pan Niemoeller připustil: „To všechno je naše vina a vina našich otců, ale samozřejmě to není vina Boha.“

Pan Niemoeller potom dodal: „A představte si, že nás, křesťany dneška, zahanbila takzvaná sekta vážných badatelů Bible [svědků Jehovových], kteří šli po stovkách a tisících do koncentračních táborů a umírali proto, že odmítali sloužit ve válce a odpírali střílet na jiné lidi.“

Susannah Heschelová, profesorka judaistiky, nalezla církevní dokumenty, které dokládají, že luteránské duchovenstvo nejen bylo ochotno, ale dokonce dychtilo podporovat Hitlera. Profesorka řekla, že prosili o výsadu vyvěsit hákový kříž ve svých kostelech. Výzkum profesorky Heschelové ukázal, že převážná většina duchovních nebyla kolaboranty z donucení, ale byli to nadšení zastánci Hitlera a jeho názorů o árijské rase.

Při svých přednáškách profesorka Heschelová dostává často od členů církve otázku: „Co jsme mohli dělat?“

„Mohli jste být jako svědkové Jehovovi,“ odpovídá profesorka.

Proč mlčely

Důvod, proč církve mlčely, je zřejmý. Bylo to proto, že duchovenstvo křesťanstva opustilo biblické nauky a podporovalo politický stát. V roce 1933 římskokatolická církev uzavřela s nacisty konkordát. Římskokatolický kardinál Faulhaber napsal Hitlerovi: „Toto podání ruky s papežem . . . je nezměrným požehnáním . . . Kéž Bůh chrání říšského kancléře [Hitlera].“

Skutečně, katolická církev — stejně jako další církve — se stala pomocníkem odporné Hitlerovy vlády. Ačkoli Ježíš řekl, že jeho praví následovníci „nejsou částí světa“, církve a jejich členové se stali nedílnou součástí Hitlerova světa. (Jan 17:16) To vedlo k tomu, že o hrůzách proti lidskosti, které páchali nacisté v koncentračních táborech, církve nemluvily.

Je pravda, že proti nacistickému státu vystoupilo několik odvážných jednotlivců z náboženství katolického, protestantského i z jiných náboženství. A ačkoliv někteří z nich za to dokonce zaplatili životem, jejich duchovní vůdci, kteří prohlašovali, že slouží Bohu, byli loutkami ve službách Třetí říše.

Existoval však jeden hlas, který stále otevřeně mluvil. Zprávy sdělovacích prostředků celkem vzato přehlížely skutečnost, že církve jsou hlavními představiteli nacistického divadla. Svědkové Jehovovi se proto cítili nuceni odhalovat proradnost a pokrytectví duchovenstva spolu s podrobnostmi o jejich tajných dohodách v zákulisí. Na stránkách časopisu, který byl předchůdcem Probuďte se!, a rovněž v dalších publikacích byla v průběhu třicátých a čtyřicátých let uveřejněna závažná obžaloba náboženských organizací, které se staly nacistickými přisluhovači.

Rozpoznání pravých následovníků Krista

Svědkové Jehovovi se naprosto liší od náboženství světa. Nejsou částí světa, a proto se nepodílejí na válkách. Poslušni Božího příkazu ‚překovali své meče v radlice‘. (Izajáš 2:4) Ano, poslušni Kristova příkazu mají lásku jedni k druhým. (Jan 13:35) To znamená, že nikdy nepůjdou do války a nebudou vědomě ubližovat jeden druhému.

Pokud jde o odlišení pravých Božích ctitelů, Bible říká velmi jasně: „Podle toho jsou zřejmé Boží děti a Ďáblovy děti: Žádný, kdo nekoná spravedlnost, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra. Vždyť to je to poselství, které jste slyšeli od počátku, že máme mít jeden k druhému lásku; ne jako Kain, který pocházel z toho ničemného a zabil svého bratra.“ (1. Jana 3:10–12)

Ano, dějiny ukazují, že svědkové Jehovovi vždy projevovali lásku ke svým bližním, dokonce i když museli čelit silnému tlaku. V době, kdy Hitler zatáhl celou Evropu do války, svědkové Jehovovi stáli pevně, navzdory brutálním nacistickým pokusům donutit je, aby se připojili k bezuzdnému vraždění. Profesorka Christine Kingová celou záležitost vhodně shrnula slovy: „Svědkové Jehovovi mluvili otevřeně. Mluvili od začátku. Mluvili jednotně. Otevřeně mluvili s obrovskou odvahou, a to je lekce pro nás všechny.“

Než bude svět pod láskyplným panováním Jehovovy vlády bezpečný, oproštěný od ničemnosti, budou svědkové Jehovovi stále otevřeně mluvit. A tak dlouho, jak to bude vůle Svrchovaného Pána Jehovy, bude tento časopis odhalovat zlo satanského světa a hlásat jedinou opravdovou naději pro lidstvo, Boží Království. (Matouš 6:9, 10)

[Obrázky na straně 13]

Americký tisk potvrdil, že církve podporovaly nacismus

The New York Times, 25. září 1939, Late City Edition, strana 6

New York Post, 27. srpna 1940, Blue Final Edition, strana 15

The New York Times, 7. prosince 1941, Late City Edition, strana 33

[Obrázek na straně 15]

Na rozdíl od církví svědkové Jehovovi otevřeně mluvili proti nacismu