KOPÁČI tunelu nevěřícně zírali na to, co objevili. Psal se rok 1912. Hluboko pod ulicemi New Yorku se dělníci při kopání linky nové podzemní dráhy prokopali do velké ukryté komnaty. Místnost byla velkolepě vybavena — jako palác! Po celé délce byla zrcadla, lustry a fresky. Stěny byly ještě stále vyzdobeny dřevěnými obklady, které se léty již rozpadaly. Uprostřed místnosti stála ozdobná fontána, jejíž klokotání už dávno utichlo.

Místnost vedla do tunelu. K úžasu dělníků tam na kolejích stál půvabně vyzdobený vůz podzemní dráhy, do něhož se vešlo 22 cestujících. Byla snad pod New Yorkem jiná podzemní dráha než ta, kterou právě kopou? Kdo asi toto místo postavil?

První newyorská podzemní dráha

Na druhé straně Atlantiku si jiný talentovaný vynálezce, Alfred Ely Beach, lámal hlavu nad stejně ponurou dopravní situací v New Yorku. Jako vydavatel časopisu Scientific American byl Beach zastáncem moderních řešení starých problémů, jako jsou ucpané ulice. V roce 1849 předložil radikální plán: „Podtunelovat Broadway,“ jednu z nejvíce ucpaných ulic, „a na každém rohu vybudovat otvory a schodiště. Do této podzemní chodby se položí dvoje koleje a po obou stranách bude cesta pro pěší.“

Během následujících dvou desetiletí předložili návrhy na rychlou přepravu v New Yorku i jiní vývojoví projektanti. Všechny tyto návrhy byly nakonec zamítnuty. Zkorumpovaný vlivný politik Boss Tweed nechtěl připustit, aby společnosti pro povrchovou dopravu, jež byly zdrojem velké části jeho ilegálních příjmů, měly nějakou konkurenci. Ale vynalézavý pan Beach, který se svého nápadu nikdy nevzdal, hlučného Bosse přelstil.

Beach dostal oficiální povolení postavit pod Broadwayí dva souběžné tunely těsně vedle sebe, které byly pro přepravu cestujících malé. Měly sloužit „pro přepravu dopisů, balíků a zboží“ na hlavní poštu. Pak požádal o změnu, aby mohl postavit jen jeden velký tunel, že prý to vyjde levněji. Nějak se stalo, že jeho lest nikdo neprohlédl, a změna byla schválena. Beach se ihned pustil do práce, ale tak, aby to nikdo neviděl. Začal kopat ve sklepě obchodu s oděvy a v noci rubaninu odvážel na vozech, které měly obalená kola, aby nedělaly hluk. Za pouhých 58 nocí byl 95metrový tunel dokončen.

„Vzduchové lano“

Beach si byl vědom toho, jak znečištěné ovzduší je v londýnských podzemních dráhách kvůli parnímu pohonu na uhlí. Svůj vůz proto poháněl „vzduchovým lanem“ — tlakem z ohromného ventilátoru zabudovaného do výklenku na jednom konci tunelu. Vzduch jemně tlačil vůz rychlostí deset kilometrů za hodinu, i když ten by mohl jet desetkrát rychleji. Když vůz dojel na druhý konec linky, ventilátor se spustil na zpětný chod a sál vůz zpátky. Beach musel překonat přetrvávající strach lidí sestoupit do podzemí, a tak zajistil, aby byla prostorná čekárna dobře osvětlena zirkonovými lampami, těmi nejjasnějšími a nejsvítivějšími, jaké tehdy byly. Také ji přepychově zařídil plyšovými křesly, sochami, falešnými okny se záclonami, a dokonce velkým klavírem a nádrží se zlatými rybkami. Tato krátká linka byla pro nic netušící veřejnost otevřena v únoru 1870 a měla okamžitý, ohromující úspěch. Během jednoho roku navštívilo podzemní dráhu 400 000 lidí.

Boss Tweed zuřil! Následovalo politické manévrování, a Tweed přesvědčil starostu, aby schválil konkurenční plán na nadzemní dráhu, která by stála šestnáctkrát víc než pneumatický podzemní systém navrhovaný Beachem. Krátce nato byl Tweed zažalován a odsouzen k doživotnímu vězení. Ale panika na burze v roce 1873 odvedla pozornost investorů a významných činitelů od podzemních drah, a Beach nakonec tunel zavřel. Tunel pak odpočíval v zapomnění, dokud nebyl náhodou objeven v roce 1912, více než sedm let poté, co bylo v roce 1904 otevřeno současné newyorské metro. Část Beachova původního tunelu se později stala součástí dnešní stanice City Hall v centru Manhattanu.