Cílem mise ponorky Alvin bylo najít hydrotermální prameny — podmořské gejzíry, které do oceánu vystřikují proudy horké vody.

Na mořském dně, kde se teplota vody blíží k bodu mrazu, se ve světle reflektorů objevilo mnoho míhajících se horkých pramenů. Blízko těchto pramenů se objevilo něco ještě pozoruhodnějšího — celá společenství naprosto neznámých živých tvorů. O dva roky později vědci na palubě Alvinu objevili na Východopacifickém hřbetu u mexického pobřeží horké sopouchy, které vyvrhovaly chuchvalce černé hmoty, a dostaly název černé komíny. Některé vytvořily tajuplné komíny, jež byly až 9 metrů vysoké.

Středooceánské hřbety, které se vinou kolem celé planety, jsou v důsledku svého velmi nestálého vulkanického charakteru posety proudy lávy a hydrotermálními sopouchy. Sopouchy chrlí z nitra země toxickou, velmi horkou směs vody a minerálů, jež jsou v ní rozpuštěny. Je však úžasné, že tato nehostinná říše, která je navíc pod tlakem stokrát větším, než jaký je na hladině moře, neodpuzuje život, ale naopak ho přitahuje — a to v hojné míře.

Zápach nepochází z hniloby, ale ze sirovodíku, což je odporně páchnoucí a vysoce jedovatá sloučenina, která se v termálních sopouších vyskytuje ve velké míře. Voda v sopouchu má také vysokou kyselost a obsahuje řadu kovů, například měď, hořčík, železo a zinek. V tomto prostředí, které lze přirovnat ke skládce toxického odpadu, však rournatci a další živočichové nejenže neživoří, ale velmi dobře se jim tam daří.

Energie z nitra země

Stvořitel důmyslně zařídil, že nezbytná energie přichází z nitra země prostřednictvím hydrotermálních sopouchů a té odporně páchnoucí sloučeniny, kterou je sirovodík. Ten je „slunečním světlem“ komunity kolem sopouchu — poskytuje energii, kterou bakterie potřebují k vytváření potravy,

Záhadné světlo

V roce 1985 byli vědci překvapeni, když blízko sopouchu nalezli krevety, které mají dva orgány podobné očím, jež obsahují světločivé chemické látky, ale nemají čočky. První, co člověka pochopitelně napadne, je — co by asi tato zvířata mohla v naprosté tmě vidět? Aby to vědci zjistili, použili vysoce citlivý digitální fotoaparát, jaký se používá na fotografování nejasných hvězd. Zaměřili ho na sopouch, vypnuli všechna světla a udělali snímek.

Výsledek byl úžasný. Vědecká pracovnice Cindy Lee Van Doverová říká, že v místě, kde proud horké vody opouštěl komín, bylo na obrazovce vidět „výrazné, zcela jasné záření s ostře ohraničenými okraji“. Využívají krevety toto záhadné světlo, které lidským zrakem nelze vidět? Ať je to jakkoli, objev tohoto záření v hydrotermálním sopouchu „otevírá zcela novou oblast výzkumu,“ dodává Cindy Lee Van Doverová.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Co jsou hydrotermální sopouchy?

Podél sopečného systému středooceánských hřbetů se puklinami v zemské kůře dostává mořská voda do míst, která jsou mimořádně horká. Tam se voda přehřeje, reaguje s horninami a absorbuje řadu chemických látek. Tato voda je také lehčí a stoupá k mořskému dnu, kde tvoří hydrotermální sopouchy — termální prameny neboli gejzíry. Jedno dílo říká, že „co do síly a efektnosti jsou srovnatelné s pozemskými gejzíry“.

Teplota těchto pramenů na mořském dně může navíc dosáhnout až 400 stupňů Celsia, což je teplota vyšší než u roztaveného olova. Kilometry oceánu nad nimi však působí takovým tlakem, že se tato velmi horká tekutina nemůže změnit v páru. Je překvapující, že pouze několik milimetrů od tohoto horkého proudu vody je obvykle teplota moře jen několik stupňů nad nulou. Při rychlém ochlazení se minerální látky srážejí a usazují na mořském dně, kde tvoří valy a komíny. Komíny mohou dosahovat výšky až devět metrů. Našel se dokonce jeden komín, který byl vysoký 45 metrů a v průměru měl skoro 10 metrů, a stále rostl.

Hydrotermální sopouchy mohou čas od času začít nebo přestat fungovat, takže život kolem nich je nejistý. Někteří tvorové však mohou přežít tím, že migrují k jiným sopouchům.

[Podpisek obrázku]

P. Rona/OAR/National Undersea Research Program